28 Cdo 2894/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce
Milana Rychteckého, zastoupeného Mgr. Lubošem Komůrkou, advokátem, proti
žalovanému Pozemkovému fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 2, Husinecká
1024/11a, o uložení povinnosti žalovanému poskytnout žalobci náhradu podle §
18a zákona č. 229/1991 Sb. v hodnotě 268.191,44 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 65/2007, o dovolání dovolatele M.
R., zastoupeného Mgr. Lubošem Komůrkou, advokátem, 586 01 Jihlava, Benešova 8,
proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 30. 6. 2009,
sp. zn. 54 Co 320/2009, takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 30.
6. 2009, sp. zn. 54 Co 320/2009, i rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3.
3. 2009, č. j. 12 C 65/2007-51.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Jihlavě.
O žalobě žalobce z 21. 5. 2007 bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v
Jihlavě z 3. 3. 2009, č. j. 12 C 65/2007-51. Tímto rozsudkem soudu prvního
stupně bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo poskytnout žalobci M. R. cenné papíry nemající povahu státních dluhopisů v hodnotě 268.191,44 Kč do 3
dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému fondu bylo uloženo zaplatit žalobci 19%
úrok z prodlení ročně z částky 10.000,- Kč od 26. 2. 2007 do 27. 4. 2007, a to
do tří dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobce,
aby mu žalovaný fond zaplatil úrok z prodlení ve výši 19 % ročně od 21. 11. 1995 do zaplacení z částky 1.080.539,35 Kč. Také byl zamítnut žalobní návrh
žalobce, aby mu žalovaný zaplatil úrok z prodlení 19 % ročně od 21. 11. 1995 do
25. 2. 2007 z částky 10.000,- Kč. Žalovanému fondu bylo uloženo zaplatit
žalobci na náhradu nákladů řízení 52.205,30 Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku. Žalovanému bylo dále uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v
Jihlavě soudní poplatek částkou 10.730,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobce i žalovaného Pozemkového fondu proti uvedenému
rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně
– pobočka v Jihlavě z 30. 6. 2009, sp. zn. 54 Co 326/2009. Tímto rozsudkem
odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Jihlavě z 3. 3. 2009, č. j. 12
C 65/2007-31, změněn tak, že byl výrok rozsudku soudu prvního stupně zrušen,
pokud jím bylo uloženo žalovanému fondu poskytnout žalobci cenné papíry,
nemající povahu státních dluhopisů, v hodnotě 42.563,59 Kč, a v tomto rozsahu
bylo soudní řízení zastaveno. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně změněn
tak, že žalovaný je povinen poskytnout žalobci cenné papíry, nemající povahu
státních dluhopisů, v hodnotě 225.191,44 Kč do 21 dnů od právní moci rozsudku
odvolacího soudu. Pokud bylo rozsudkem soudu prvního stupně (ve výroku
označeném II.) žalovanému uloženo zaplatit žalobci roční úrok ve výši 9,5 % z
částky 10.000,- Kč za dobu od 26. 2. 2007 do 27. 4. 2007, byl tento výrok
změněn tak, že žalobní návrh žalobce v tomto smyslu byl zamítnut. Byl potvrzen
výrok (označený III.) rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba
žalobce o zaplacení ročního úroku z prodlení 19 % z částky 1.080.539,35 Kč za
dobu od 21. 11. 1995 do 16. 8. 2007 a z částky 268.191,44 Kč za dobu od 17. 8. 2007 do zaplacení (vysloveno ve výroku rozsudku označeném IV.). Ve výroku
rozsudku odvolacího soudu bylo pak stanoveno, že se „nerozhoduje o povinnosti
žalovaného zaplatit žalobci roční úrok z prodlení ve výši 19 % z částky
812.347,91 Kč za dobu do 17. 8. 2007 do zaplacení“. Změněn byl rozsudek soudu
prvního stupně (ve výroku označeném IV.) tak, že žalovanému fondu se nevyměřuje
k zaplacení soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně. Žalobci bylo
uloženo nahradit žalovanému fondu náklady řízení před soudy obou stupňů částkou
452,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání
předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné a že odvolání
žalovaného fondu je důvodné pouze zčásti. Odvolací soud konstatoval, že odvoláním žalobce a odvoláním žalovaného bylo
napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně s výjimkou výroku (označeného II.),
jímž bylo uloženo žalovanému zaplatit 9,5% úrok z prodlení z částky 10.000,- Kč
za dobu od 26. 2. 2007 do 27. 4. 2007; v tomto dílčím výroku zůstal tedy
rozsudek soudu prvního stupně v právní moci (srov. § 159 a § 167 odst. 2
občanského soudního řádu). Odvolací soud dále konstatoval, že pokud soud prvního stupně svým rozsudkem z
3. 3. 2009 (č. j. 12 C 65/2007-51 Okresního soudu v Jihlavě) rozhodoval o úroku
z prodlení za dobu od 17. 8. 2007 do budoucna z částky přesahující žalobcem v
žalobě požadovaných 268.191,44 Kč, vydal své rozhodnutí bez podkladu v podobě
návrhu na zahájení soudního řízení; proto odvolací soud svým rozsudkem
vyslovil, že o tomto nároku nerozhoduje. Odvolací soud poukazoval také na obsah spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 4 C 115/2003, z něhož vyplývá, že žalobce M. R. se v uvedené právní věci
domáhal náhrady živého a mrtvého inventáře a zásob vůči Pozemkovému fondu ČR ve
výši 864.911,50 Kč; v uvedeném dřívějším řízení bylo žalobci přisouzeno plnění
v penězích částkou 10.000,- Kč a dalších 812.347,91 Kč v cenných papírech,
které nemají povahu státních dluhopisů. Odvolací soud podle výsledků zjištění
učiněných v této právní věci (sp. zn. 12 C 65/2007 Okresního soudu v Jihlavě)
dospěl k závěru, že „zde trvá překážka věci rozhodnuté ohledně náhrady za živý
a mrtvý inventář v hodnotě 42.563,59 Kč“; z uvedeného důvodu odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně z 3. 3. 2009 (č. j. 12 C 65/2007-31 Okresního
soudu v Jihlavě) zrušil a řízení zastavil (s poukazem na ustanovení § 220 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu). Odvolací soud však měl za to, že v uvedeném předchozím soudním řízení nebyl
nárok žalobce na náhradu mrtvého inventáře řešen co do částky 225.627,85 Kč. Vzhledem k tomu s přihlédnutím i k již uvedenému částečnému zamítnutí nároku
žalobce v předchozím řízení odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně ve zbývající vyhovující části výroku a výrok rozsudku soudu prvního
stupně změnil jen co do lhůty k plnění (ze 3 dnů na 21 dní), aby žalovaný fond
mohl v této delší lhůtě zajistit cenné papíry prostřednictvím příslušného
ministerstva. Odvolací soud se také zabýval nárokem na zaplacení příslušenství nároku žalobce
v podobě úroků z prodlení. Vycházel z názoru, že nárok na poskytnutí cenných
papírů, které nemají povahu státních dluhopisů není peněžitou pohledávkou;
proto potvrdil část odvoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž
byla zamítnuta žaloba na zaplacení příslušenství v podobě úroků z prodlení z
přiznaného plnění poskytnutím cenných papírů.
K otázce okamžiku vzniku prodlení žalovaného fondu s poskytnutím peněžitého
plnění byl odvolací soud toho názoru, že odpovědnost za toto plnění může být
dovozována z právních skutečností, které Pozemkový fond ČR po právní stránce
zavazují (např. z převzatého závazku formou dohody s oprávněnou osobou, nebo z
rozhodnutí soudu o plnění v určité lhůtě). Proto odvolací soud (vzhledem k
předchozímu rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze 14. 12. 2006, sp. zn. 12 Co
274/2005) přistoupil k částečné změně rozsudku soudu prvního stupně v jeho
části (označené III.), kterou byl žalobci přiznán úrok z prodlení z částky
10.000,- Kč za dobu trvání prodlení žalovaného s přihlížením k přípustným 9,5 %
úroku z prodlení žalovaného podle vládního nařízení č. 142/1994 Sb. Výrokem svého rozsudku pak ještě odvolací soud napravil pochybení soudu prvního
stupně, pokud přenesl povinnost k úhradě soudního poplatku na žalovaný fond,
když totiž odvolací soud měl za to, že tento fond je zcela osvobozen od placení
soudního poplatku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991
Sb., o soudních poplatcích. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů se podle názoru odvolacího
soudu opírá o ustanovení § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 ve spojení s ustanovením
§ 146 odst. 2, věta první, občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 24. 7. 2009 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u soudu
dne 24. 9. 2009, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního
řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve
výrocích označených III., IV., V. a VI. a aby věc byla vrácena k dalšímu
řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné, a jako dovolací
důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolatel vyjadřoval nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o jím
požadovaných úrocích z prodlení a s právním odůvodněním tohoto výroku odvolacím
soudem. Zdůrazňoval, že ohledně náhrady za inventář uzavřel již v roce 1995 a v
roce 1997 dohodu s Obcí Kozlov a tato dohoda odkazovala na konkrétní finanční
částky. Rovněž v řízení vedeném u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C
115/2003 vycházelo rozhodnutí soudu ze znaleckého posudku, v němž nároky
žalobce byly vyčísleny finančními částkami v Kč; až v konečném rozhodnutí soudu
byla žalobci přiznána náhrada za inventář v jiném než peněžním plnění, „nicméně
stále bylo a je základem pro uspokojení nároku žalobce peněžité plnění.“ Je
proto žalobce stále toho názoru, že žalovanému Pozemkovému fondu ČR měla být
soudem v této právní věci (sp. zn. 12 C 65/2007 Okresního soudu v Jihlavě)
uložena povinnost nahradit žalobci úroky z prodlení.
Dovolatel uváděl, že
„pokud by žalovaný fond plnil žalobci podle dohod řádně a včas, obdržel by
žalobce náhrady za mrtvý inventář již před několika lety; nárok na úhradu úroků
z prodlení považuje tedy žalobce za „satisfakci“ toho, že jako soukromý
zemědělec nemohl až do doby přiznání jeho nároku soudem vynakládat potřebné
investice do obnovení a na rozvoj zemědělského majetku nezbytného k jeho
zemědělské výrobě“. Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatele bylo
uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalovaného
odvolací soud zaujal správně právní názor, že úrok z prodlení tu žalobci
nenáleží vzhledem k tomu, že poskytnutí cenných papírů, nemajících povahu
státních dluhopisů, není peněžitou pohledávkou; správně byl také zaujat právní
názor, že tu nebyly v řízení shledány právní skutečnosti, z nichž by vyplývala
odpovědnost žalovaného na plnění peněžní, k němuž se Pozemkový fond ČR zavázal. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání dovolatele rozsudkem ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4412/2009. Dovolání dovolatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně
– pobočka v Jihlavě ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 54 Co 320/2009, vydanému v
právní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 65/2007, bylo:
a) zamítnuto co do dovoláním napadených výroků (označených III. a V.) rozsudku
odvolacího soudu, měnících výroky rozsudku soudu prvního stupně (označené II. a
III.) a b) bylo dovolání odmítnuto co do dovoláním napadeného výroku
(označeného IV.) a co do dovoláním napadeného výroku (označeného VII.) o
nákladech řízení. Bylo také uvedeným rozsudkem dovolacího soudu rozhodnuto, že
žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Dovolací soud pokládal za správný právní závěr odvolacího soudu, že soud není v
řízení o poskytnutí náhrady inventáře podle ustanovení § 20 zákona č. 229/1991
Sb. vázán v žalobě uplatněnou formou poskytnutí náhrady a že tedy záleží na
rozhodnutí soudu, zda formu peněžitého nároku (včetně příslušenství tohoto
nároku) přisoudí, když ani ustanovení § 20 zákona č. 229/1991 Sb. nepočítá a
priori s vyplacením náhrady inventáře v peněžité formě. Dovolací soud měl za
to, že rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o
zamítnutí nároku o úrok z prodlení (z částky 1.080.539,35 Kč za dobu od 21. 11. 1995 do 16. 8. 2007) není v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními
ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.) a přikročil k odmítnutí dovolatele proti
uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícímu zamítavý výrok
rozsudku soudu prvního stupně, a to jako dovolání nepřípustného (včetně
souvisejícího výroku o nákladech řízení). Stejně tak neměl dovolací soud za to, že by výroky rozsudku odvolacího soudu,
jímž byly změněny výroky rozsudku soudu prvního stupně o zaplacení úroků z
prodlení (z částky 10.000,- Kč za dobu od 26. 2. 2007 do 27. 4. 2007 a z částky
812.347,91 Kč za dobu od 17. 8.
2007 do zaplacení) byly nesprávné, a proto
přikročil svým rozsudkem k zamítnutí přípustné části dovolání dovolatele,
směřujícího proti výrokům odvolacího soudu, jimiž byly změněny výroky rozsudku
soudu prvního stupně, a to jako dovolání nedůvodného. K ústavní stížnosti stěžovatele M. R. Ústavní soud ČR nálezem ze dne 11. 9. 2012, II. ÚS 3232/10, rozhodl, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 4412/2009 se ruší a že ve zbývající části se ústavní stížnost
odmítá. Ústavní soud ČR ve svém nálezu poukazoval na právní závěry obsažené v nálezu ze
dne 5. 3. 2009, I. ÚS 515/06, a v nálezu ze dne 20. 10. 2009, II. ÚS 2979/08,
jako na závěry přiléhavější a ve svých důsledcích spravedlivější s ohledem na
smysl a účel restitučních zákonů, přijatých ve snaze alespoň zmírnit následky
minulých majetkových a jiných křivd. Ke splnění účelu a cíle restitucí je
zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k
oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých
majetkových křivd, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo; tento závěr
platí obecně, tedy nejen ve vztahu k samotnému základu nároku, ale i ve vztahu
k jeho příslušenství. Pokud státní orgán dobrovolně nepřizná finanční náhradu
podle restitučního zákona a vstupuje s oprávněnými osobami do mnohdy
dlouholetého sporu, je takový přístup v zásadě možný, ale je nutno akceptovat i
případné důsledky s tím spojené. Příslušný orgán tedy musí počítat s tím, že
pokud soud následně restituentovi nárok přizná, stát se vystavujme riziku
povinnosti zaplatit i úroky z prodlení, jako ostatně každý jiný účastník
soudního sporu. Ústavní soud v uvedených nálezech rovněž vyslovil, že je v souladu s účelem
restitučních zákonů, aby v případech, v nichž věc nelze vydat, byla oprávněným
osobám vyplacena finanční náhrada v pokud možno co nejkratší době, což
odůvodnil tím, že odlišný přístup by vedl k prohloubení nerovnosti v právech
jednotlivců. Nesouhlasil proto ani s právním názorem, že vztah věřitele a
dlužníka podle § 517 občanského zákoníku může vzniknout mezi oprávněnou osobou
a státem teprve od právní moci vyhovujícího rozsudku soudu o přiznání finanční
náhrady, přičemž upozornil, že restituenti nemají jinou možnost, než se svého
nároku domáhat soudní cestou v případě, že příslušný státní orgán zamítne
jejich žádost o poskytnutí finanční náhrady, a nemohou často ani za zdlouhavé
restituční řízení. Nelze jim proto tuto situaci přičítat k tíži. Není pochyb o tom, že i v nyní posuzované věci soudy obou stupňů interpretovaly
restituční předpis – zákon o půdě – nedůvodně restriktivně, čímž rezignovaly na
svou povinnost zajistit spravedlivé řešení konkrétní restituční věci. Nebylo
přihlédnuto (ani dovolacím soudem) k závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3735/2009, o něž opírá stěžovatel
důvodnost své ústavní stížnosti. Tento judikát odkazuje na judikaturu, v níž
Nejvyšší soud dospěl při interpretaci zákona č. 87/1991 Sb. a jeho vztahu k §
517 odst. 2 obč.
zák., k závěru, že finanční náhrada, není-li poskytnuta ve
lhůtě k tomu stanovené, je peněžitým dluhem, i když spočívá ve vydání cenných
papírů, které nemají povahu státních dluhopisů, a konstatuje, že uvedené právní
závěry lze analogicky aplikovat i na právní vztah mezi osobou oprávněnou a
Pozemkovým fondem, jehož předmětem je vypořádání nároku na finanční náhradu
osoby oprávněné podle zákona o půdě. Uvádí také, že pokud se jedná o vztah mezi
zákonem o půdě a občanským zákoníkem, sám zákon o půdě ve svém § 1 odst. 3
stanoví, že „pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se právní vztahy k majetku
uvedenému v odstavci 1 právními předpisy“ a uzavírá, že jestliže zákon o půdě
neobsahuje speciální úpravu prodlení či povinnosti platit úroky z prodlení, je
třeba aplikovat obecný právní předpis, jímž je občanský zákoník. Vzhledem k výše uvedenému měl Ústavní soud za to, že obecné soudy postupovaly
při interpretaci zákona o půdě v souvislosti s řešením otázky požadovaných
úroků z prodlení formalisticky, přičemž se nevypořádaly se zmíněnými, dle
názoru Ústavního soudu, relevantními skutečnostmi, čímž dospěly k nesprávnému a
nespravedlivému právnímu posouzení věci. Z důvodu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné
moci Ústavní soud zrušil pouze napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle
ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadený rozsudek
Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu
zrušil. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou právě s ohledem na princip
minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. V dalším řízení po vydání uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR dovolací soud měl
na zřeteli i právní závěr z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. 2. 1996, II. ÚS 156/95 (uveřejněného pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu ČR, otištěného i v ročníku 1997 na str. 149-251 /259-261/ Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR): „Rozhodnutí Ústavního
soudu je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s
tím, že za situace, kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, článek 83 a článek 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam
vázány právním nálezem Ústavního soudu ČR rovněž podle ustanovení § 226
občanského soudního řádu. V tomto případě dospěl Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 11. 9. 2012, II. ÚS 3232/10, k závěru, že při posouzení právní věci sp. zn. 12 C 65/2007
Okresního soudu v Jihlavě „obecné soudy se nevypořádaly s relevantními
skutečnostmi, čímž dospěly k nesprávnému a nespravedlivému právnímu posouzení
věci. „Je proto třeba hledět při opětovném posuzování dovolání dovolatel M. R. proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 30. 6. 2009,
sp. zn. 54 Co 320/2009, jako na rozhodnutí nesprávné tak, že je na místě jeho
zrušení podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolací soud
tedy uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil svým rozsudkem podle ustanovení §
243b odst. 2 a 6 občanského soudního řádu. Protože z nálezu Ústavního soudu ČR
ze dne 11. 9. 2012, II. ÚS 3232/10, nepochybně vyplývá, že důvody, pro které je
nutné zrušit uvedený rozsudek odvolacího soudu ze dne 30. 6. 2009, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně (ze dne 3. 3. 2009, č. j. 12 C 65/2007-51
Okresního soudu v Jihlavě), přikročil dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 3 občanského soudního řádu ke zrušení i tohoto rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení u soudu prvního stupně bude znovu posouzena žaloba žalobce ze
dne 21. 5. 2007, přičemž bude tento soud vycházet plně z právních závěrů
vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 9. 2012, II. ÚS 3232/10
(zejména na str. 4 a 5 tohoto nálezu). Ve smyslu těchto právních závěrů posoudí
soud prvního stupně zejména otázku, „zda se osoba oprávněná k vydání náhrady
dle ustanovení § 20 a § 18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. může úspěšně domáhat
zaplacení úroků z prodlení ze zaplacení finanční náhrady podle § 517 odst. 2
občanského zákoníku, i když tato finanční náhrada byla poskytnuta ve formě
cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů“, jakož i otázky, zda v
daném případě měla být žalobní náhrada přiznána formou peněžitého plnění či
formou poskytnutí cenných papírů. Soud prvního stupně bude mít přitom na
zřeteli ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu
vázanost právním názorem Ústavního soudu ČR i dovolacího soudu (vycházejícího
ve svém zrušovacím rozhodnutí bez dalšího z právního názoru vyjádřeného ve
zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 9. 2012, II. ÚS 3232/10). V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně ve svém novém rozhodnutí o
věci i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst.
1 občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 5. prosince 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu