23 Cdo 1230/2023-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní
věci žalobkyně P. K. H., zastoupené Mgr. Milanem Špičkou, advokátem se sídlem v
Děčíně, Thomayerova 25/3, proti žalované I. V., zastoupené Mgr. Annou Šavel,
advokátkou se sídlem v Teplicích, Jugoslávská 2718, o zaplacení 60 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 19 C 208/2021,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18.
10. 2022, č. j. 14 Co 165/2022-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 598 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
právního zástupce.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vrácení částky 60 000 Kč s
příslušenstvím, kterou zaplatila žalované jako rezervační poplatek na základě
rezervační smlouvy ze dne 3. 2. 2020. Touto smlouvou se účastnice zavázaly
nejpozději do dne 31. 3. 2020 uzavřít kupní smlouvu ohledně pozemků parc. č.
st. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, jejichž vlastníkem byla žalovaná.
Žalovaná se v řízení bránila tím, že pohledávka žalobkyně zanikla v důsledku
zápočtu pohledávky žalované za žalobkyní z titulu smluvní pokuty ve stejné
výši, neboť žalobkyně nesplnila svůj závazek uzavřít kupní smlouvu.
Okresní soud v Teplicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 3. 2022,
č. j. 19 C 208/2021-108, žalobu o zaplacení částky ve výši 60 000 Kč s
příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalované
uložil zaplatit žalobkyni 60 000 Kč s příslušenstvím (výrok I napadeného
rozsudku), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok
II napadeného rozsudku) a náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III
napadeného rozsudku). Proti tomuto rozsudku (výslovně v celém rozsahu) podala žalovaná včas dovolání,
které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalobkyně v podaném vyjádření k dovolání zpochybnila dovolací argumentaci
žalované, označila její dovolání za nepřípustné a navrhla dovolacímu soudu, aby
je odmítl, případně zamítl, a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou,
za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud dále posoudil, zda
dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a
zda je přípustné. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Ve vztahu k námitce, že žalobkyně zjevně zneužila práva, když sama
nevypracovala návrh kupní smlouvy, a následně tvrdila, že žalované nárok na
zaplacení smluvní pokuty nevznikl právě proto, že jí nepředložila návrh kupní
smlouvy, žalovaná v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.,
je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika
právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237
o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující výše
uvedenou námitku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a
dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet. Dovolací soud se tak zabýval přípustností dovolání podle § 237 o. s. ř. ve
vztahu ke zbývajícím námitkám žalované. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalovaná předložila dovolacímu soudu otázku, zda byl vznik povinnosti žalobkyně
uzavřít kupní smlouvu na základě rezervační smlouvy ze dne 3. 2. 2020 vázán na
předložení písemného a podepsaného návrhu této smlouvy ze strany žalované,
třebaže žalované již bylo předem (z vyjádření žalobkyně) známo, že žalobkyně
kupní smlouvu neuzavře. Odvolací soud napadené rozhodnutí založil na závěru, že strany rezervační
smlouvy si ve smlouvě sjednaly vzájemnou povinnost přijmout návrh kupní smlouvy
(tj. nabídku ve smyslu § 1732 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, dále jen „o. z.“) předložený po dobu trvání rezervační smlouvy (do
dne 31. 3. 2020) druhou smluvní stranou. Jestliže žalovaná v určené době
žalobkyni návrh kupní smlouvy nepředložila, žalobkyně neuzavřením kupní smlouvy
podle odvolacího soudu svou smluvní povinnost neporušila, a žalované tak
nevzniklo právo na smluvní pokutu. Jestliže žalovaná v dovolání nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o
povinnosti předložit návrh na uzavření kupní smlouvy, zpochybňuje tím způsob,
jakým odvolací soud vyložil předmětné právní jednání (rezervační smlouvu ze dne
3. 2. 2020). Nejvyšší soud však ve své ustálené rozhodovací praxi vysvětlil, že
výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu
věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností
o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením
otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se
odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru
o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové
metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014,
ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo
2823/2021, ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3415/2022, a ze dne 5. 9. 2023,
sp. zn. 23 Cdo 651/2023). O takový případ se v projednávané věci nejedná a ani
z dovolání nevyplývá, že by žalovaná takové pochybení odvolacímu soudu
vytýkala. Uvedená námitka tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud k uvedenému doplňuje, že skutečnost, že by žalované bylo předem
známo, že žalobkyně kupní smlouvu včas neuzavře, ze skutkových zjištění soudů
nižších stupňů nevyplývá.
Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů
žalobkyně informovala žalovanou o tom, že její přítel přišel o práci, a proto v
tuto chvíli nemohou koupi řešit, až dne 3. 4. 2020, tedy po uplynutí doby, na
kterou byla rezervační smlouva sjednána. Žalovaná tak ve skutečnosti zakládá
kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu
věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení
věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem
správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů
odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na
podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne
24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, či ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo
2442/2020).
Žalovaná dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že rezervační smlouva ze dne
3. 2. 2020 představovala smíšenou smlouvu, která zahrnovala jednak smlouvu
rezervační jako nepojmenovaný smluvní typ, jednak smlouvu o smlouvě budoucí.
Podle žalované se tak odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 29. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4114/2010, podle kterého rezervační smlouva je
smlouvou inominátní a nikoli smlouvou o smlouvě budoucí. Ani tato otázka však
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ačkoliv odvolací soud v napadeném rozhodnutí
skutečně zmínil, že rezervační smlouva měla částečně povahu smlouvy o smlouvě
budoucí, napadené rozhodnutí na uvedené úvaze nezaložil, neboť primárně
vycházel ze shora zmiňovaného závěru, podle kterého pro vznik povinnosti
žalobkyně uzavřít kupní smlouvu bylo nezbytné, aby žalovaná žalobkyni
předložila návrh na uzavření této smlouvy (srov. body 32-36 odůvodnění
napadeného rozhodnutí). Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 18. 7. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti
předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na
níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23
Cdo 679/2021). Z uvedených důvodů je tak rovněž nerozhodný odkaz žalované na
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4114/2010, ve kterém navíc Nejvyšší
soud vycházel z tamních skutkových zjištění a posuzoval odlišnou rezervační
smlouvu.
Konečně předkládá-li žalovaná dovolacímu soudu otázku, zda je nezbytné učinit
návrh na uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem je převod nemovitosti, v
písemné formě, ani tato otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá, a to z toho důvodu, že její řešení vyplývá přímo ze zákona (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne
29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, a ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo
1355/2019); srov. též § 560 o. z.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti
výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k
celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti
rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve
vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v
uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani
přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 11. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu