23 Cdo 2823/2021

23 Cdo 2823/2021-491

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně HOCHTIEF CZ a. s., se sídlem v Praze, Plzeňská 16/3217, identifikační číslo osoby 46678468, zastoupené JUDr. Miroslavem Ondrúšem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1719/5, proti žalovanému statutárnímu městu Plzeň, se sídlem v Plzni, nám. Republiky 1/1, identifikační číslo osoby 00075370, zastoupenému JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, Jungmannova 745/24, o nahrazení projevu vůle, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 64/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2021, č. j. 4 Cmo 281/2019-456, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19.360 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2019, č. j. 41 Cm 64/2016-388, zamítl žalobní návrh na nahrazení projevu vůle žalovaného odsouhlasit a podepsat zjišťovací protokol o provedených stavebních pracích č. B/28N a soupis provedených prací tvořící přílohu č. 1 ke zjišťovacímu protokolu o provedených stavebních pracích č. B/28N, které byly připojeny k rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že se nahrazuje projev vůle žalovaného odsouhlasit a podepsat protokol o provedených stavebních pracích č. B/28N a soupis provedených prací tvořící přílohu č. 1 ke zjišťovacímu protokolu o provedených stavebních pracích č. B/28N, které byly připojeny k rozsudku soudu prvního stupně, a to ohledně ceny díla týkající se uměleckého díla – „Vajíčka“, co do výše částky 1.843.750 Kč

bez DPH, ponížené na částku 1.012.750 Kč bez DPH (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výrok III. a IV.). K odvolání žalobkyně i žalovaného Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2021, č. j. 4 Cmo 281/2019-456, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žaloba o nahrazení projevu vůle se zamítá (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (třetí a čtvrtý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V konkrétnosti dovolatelka formuluje otázku, jakou právní povahu má zjišťovací protokol podle čl. 14.6 smlouvy o dílo ze dne 10.

5. 2012 s ohledem na vznik nároku na cenu díla. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě zamítnul. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.

s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o.

s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř.

přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Obsahem dovolání jsou námitky, na základě kterých dovolatelka dovozuje, že podpis předmětného zjišťovacího protokolu podle čl. 14.6 smlouvy o dílo stranami smlouvy je hmotněprávní podmínkou pro vznik práva zhotovitele požadovat cenu díla. Tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají.

Dovolatelka odkazuje na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené mimo jiné např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1733/2017, o tom, že sjednají-li si smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla, na něž zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), v ustanovení § 548 odst. 1 váže vznik práva na zaplacení ceny díla, může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky (srov. např. rozsudek ze dne 22.

9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009, potom dovolací soud dospěl k závěru, podle něhož byl-li podmínkou předání a převzetí díla podpis protokolu o předání a převzetí díla v písemné formě, tvoří existence takového protokolu hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla. Pokud předávací protokol nebyl podepsán žalovanou, není možné považovat dílo za předané a převzaté a žalobkyně by se mohla po žalované domáhat pouze převzetí díla, nikoliv však doplacení ceny díla, neboť nenastala splatnost ceny díla ve smyslu § 548 odst. 1 obch. zák. Obdobně dovolací soud uvedl v rozsudku ze dne 29.

1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1168/2011, že pro vznik práva na zaplacení ceny díla tak není rozhodné, že předmět díla byl objednatelem užíván, jestliže takto nebyl vznik práva na zaplacení ceny díla sjednán. Objednatel je povinen provedené dílo převzít (§ 537 odst. 2 obch. zák.) a splnění této povinnosti se lze domáhat, podmínkou však je, že dílo bylo provedeno jeho řádným ukončením (§ 554 odst. 1 obch. zák.). Pokud objednatel za těchto podmínek dílo nepřevezme, je v prodlení (§ 370 obch. zák.) s důsledky s tím spojenými.

Dovolatelka dovozuje, že i ve věci zde vedené bylo sepsání zjišťovacího protokolu tzv. hmotněprávní podmínkou předání a provedení díla, a bylo proto významné pro vznik práva zhotovitele požadovat cenu díla. Jakkoliv lze přisvědčit tvrzení dovolatelky o tom, že dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi posuzoval případy, ve kterých bylo právo zhotovitele požadovat cenu díla podmíněno existencí protokolárního zápisu o předání a převzetí díla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4.

2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009, či ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3948/2010), nejde o jediný možný následek, který může být dle ujednání stran spojován se soupisem protokolu o provedení díla či jeho části.

Tak tomu bude například tehdy, kdy je předávací protokol jen důkazem o předání a převzetí díla, nikoliv podmínkou řádného provedení díla (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 996/2018). Uvážení soudu o účelu zjišťovacího protokolu je otázkou výkladu každé konkrétní smlouvy a významu ujednaného zjišťovacího protokolu pro práva a povinnosti smluvních stran. Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žalobního návrhu odůvodnil s tím, že v průběhu provádění prací žalovaný svým podpisem zjišťovacích protokolů jen deklaroval rozsah provedených prací.

Pro vznik práva zhotovitele na cenu díla, která byla sjednána pevnou částkou, nebylo podstatné, jaký rozsah skutečně provedených prací žalobkyně (zhotovitel) v průběhu provádění díla ve vazbě na zjišťovací protokoly vyúčtovala, ale zda řádně dokončila a předala dílo podle smlouvy, dílo bylo zkolaudováno a obstálo ve zkušebním provozu. Odvolací soud význam zjišťovacích protokolů pro obsah závazku zjišťoval ve vazbě na další smluvní ujednání ohledně možnosti zhotovitele domáhat se doplatku ceny díla jako rozdílu mezi cenou, která byla sjednána, a dílčími platbami, které mu byly v průběhu díla uhrazeny.

Stejně tak přihlédl odvolací soud ke stranám známému účelu zjišťovacích protokolů ve vztahu k právu požadovat doplatek ceny. Tento postup odvolacího soudu odpovídá v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně popisovaným mezím výkladu projevu vůle dle § 35 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a § 266 obch. zák. (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, či ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007). Výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s.

ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, či ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014). Tak tomu v poměrech věci zde vedené není, neboť odvolací soud náležitě odůvodnil svůj závěr, dle kterého v okamžiku konečné fakturace, tj. po předání díla, již nebyl důvod pro vystavování zjišťovacích protokolů.

V této souvislosti dovolatelka dovolacímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by mohla zakládat přípustnost dovolání, neboť pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2230/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn.

23 Cdo 5700/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 313/2017). Dovolání v části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.