23 Cdo 2823/2021-491
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně HOCHTIEF CZ a. s., se sídlem v Praze, Plzeňská 16/3217, identifikační
číslo osoby 46678468, zastoupené JUDr. Miroslavem Ondrúšem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Ostravě, Čs. legií 1719/5, proti žalovanému statutárnímu městu Plzeň,
se sídlem v Plzni, nám. Republiky 1/1, identifikační číslo osoby 00075370,
zastoupenému JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze,
Jungmannova 745/24, o nahrazení projevu vůle, vedené u Krajského soudu v Plzni
pod sp. zn. 41 Cm 64/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 20. 4. 2021, č. j. 4 Cmo 281/2019-456, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 19.360 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 5.
2019, č. j. 41 Cm 64/2016-388, zamítl žalobní návrh na nahrazení projevu vůle
žalovaného odsouhlasit a podepsat zjišťovací protokol o provedených stavebních
pracích č. B/28N a soupis provedených prací tvořící přílohu č. 1 ke
zjišťovacímu protokolu o provedených stavebních pracích č. B/28N, které byly
připojeny k rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.). Dále soud prvního stupně
rozhodl, že se nahrazuje projev vůle žalovaného odsouhlasit a podepsat protokol
o provedených stavebních pracích č. B/28N a soupis provedených prací tvořící
přílohu č. 1 ke zjišťovacímu protokolu o provedených stavebních pracích č.
B/28N, které byly připojeny k rozsudku soudu prvního stupně, a to ohledně ceny
díla týkající se uměleckého díla – „Vajíčka“, co do výše částky 1.843.750 Kč
bez DPH, ponížené na částku 1.012.750 Kč bez DPH (výrok II.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výrok III. a IV.).
K odvolání žalobkyně i žalovaného Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2021, č. j. 4 Cmo 281/2019-456, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žaloba o nahrazení projevu vůle se
zamítá (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči
státu (třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. V konkrétnosti dovolatelka formuluje otázku, jakou právní
povahu má zjišťovací protokol podle čl. 14.6 smlouvy o dílo ze dne 10. 5. 2012
s ohledem na vznik nároku na cenu díla. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že navrhuje, aby dovolací soud
dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě zamítnul. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda
dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Obsahem dovolání jsou námitky, na základě kterých dovolatelka dovozuje, že
podpis předmětného zjišťovacího protokolu podle čl. 14.6 smlouvy o dílo
stranami smlouvy je hmotněprávní podmínkou pro vznik práva zhotovitele
požadovat cenu díla. Tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají. Dovolatelka odkazuje na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
vyjádřené mimo jiné např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1733/2017, o tom, že sjednají-li si smluvní strany způsob a postup
pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla, na něž
zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), v ustanovení §
548 odst. 1 váže vznik práva na zaplacení ceny díla, může dojít pouze způsobem
a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným,
tedy ani fakticky (srov. např. rozsudek ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo
2592/2008). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo
799/2009, potom dovolací soud dospěl k závěru, podle něhož byl-li podmínkou
předání a převzetí díla podpis protokolu o předání a převzetí díla v písemné
formě, tvoří existence takového protokolu hmotněprávní podmínku předání a
převzetí díla. Pokud předávací protokol nebyl podepsán žalovanou, není možné
považovat dílo za předané a převzaté a žalobkyně by se mohla po žalované
domáhat pouze převzetí díla, nikoliv však doplacení ceny díla, neboť nenastala
splatnost ceny díla ve smyslu § 548 odst. 1 obch. zák. Obdobně dovolací soud
uvedl v rozsudku ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1168/2011, že pro vznik
práva na zaplacení ceny díla tak není rozhodné, že předmět díla byl
objednatelem užíván, jestliže takto nebyl vznik práva na zaplacení ceny díla
sjednán. Objednatel je povinen provedené dílo převzít (§ 537 odst. 2 obch. zák.) a splnění této povinnosti se lze domáhat, podmínkou však je, že dílo bylo
provedeno jeho řádným ukončením (§ 554 odst. 1 obch. zák.). Pokud objednatel za
těchto podmínek dílo nepřevezme, je v prodlení (§ 370 obch. zák.) s důsledky s
tím spojenými. Dovolatelka dovozuje, že i ve věci zde vedené bylo sepsání zjišťovacího
protokolu tzv. hmotněprávní podmínkou předání a provedení díla, a bylo proto
významné pro vznik práva zhotovitele požadovat cenu díla. Jakkoliv lze
přisvědčit tvrzení dovolatelky o tom, že dovolací soud ve své ustálené
rozhodovací praxi posuzoval případy, ve kterých bylo právo zhotovitele
požadovat cenu díla podmíněno existencí protokolárního zápisu o předání a
převzetí díla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009, či ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3948/2010), nejde o
jediný možný následek, který může být dle ujednání stran spojován se soupisem
protokolu o provedení díla či jeho části.
Tak tomu bude například tehdy, kdy je
předávací protokol jen důkazem o předání a převzetí díla, nikoliv podmínkou
řádného provedení díla (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013,
sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 996/2018). Uvážení soudu o účelu zjišťovacího protokolu je otázkou
výkladu každé konkrétní smlouvy a významu ujednaného zjišťovacího protokolu pro
práva a povinnosti smluvních stran. Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žalobního návrhu odůvodnil s tím, že v
průběhu provádění prací žalovaný svým podpisem zjišťovacích protokolů jen
deklaroval rozsah provedených prací. Pro vznik práva zhotovitele na cenu díla,
která byla sjednána pevnou částkou, nebylo podstatné, jaký rozsah skutečně
provedených prací žalobkyně (zhotovitel) v průběhu provádění díla ve vazbě na
zjišťovací protokoly vyúčtovala, ale zda řádně dokončila a předala dílo podle
smlouvy, dílo bylo zkolaudováno a obstálo ve zkušebním provozu. Odvolací soud význam zjišťovacích protokolů pro obsah závazku zjišťoval ve
vazbě na další smluvní ujednání ohledně možnosti zhotovitele domáhat se
doplatku ceny díla jako rozdílu mezi cenou, která byla sjednána, a dílčími
platbami, které mu byly v průběhu díla uhrazeny. Stejně tak přihlédl odvolací
soud ke stranám známému účelu zjišťovacích protokolů ve vztahu k právu
požadovat doplatek ceny. Tento postup odvolacího soudu odpovídá v rozhodovací
praxi dovolacího soudu opakovaně popisovaným mezím výkladu projevu vůle dle §
35 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a § 266 obch. zák. (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, či ze
dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007). Výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu
věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností
o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením
otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat
s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací
soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu
právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že
by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, či ze
dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014). Tak tomu v poměrech věci zde vedené
není, neboť odvolací soud náležitě odůvodnil svůj závěr, dle kterého v okamžiku
konečné fakturace, tj. po předání díla, již nebyl důvod pro vystavování
zjišťovacích protokolů. V této souvislosti dovolatelka dovolacímu soudu nepředkládá žádnou otázku
hmotného či procesního práva, která by mohla zakládat přípustnost dovolání,
neboť pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje
způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2230/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 2. 2017, sp. zn.
23 Cdo 5700/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 313/2017). Dovolání v části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, v
němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237
o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o
nákladech řízení. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.