23 Cdo 5700/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně Z. A., rozené V., podnikatelky se sídlem v
Chocenicích, Chocenice 45, IČO 71589252, zastoupené Mgr. Michalem Bernáškem,
advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 204/30, proti žalovanému
Západočeskému konzumnímu družstvu Plzeň se sídlem v Plzni, Poděbradova 1389/31,
IČO 00031976, zastoupenému JUDr. Petrem Knoblochem, advokátem se sídlem v
Plzni, Boettingerova 2902/26, o zaplacení částky 120 000 Kč vedené u Okresního
soudu v Plzni – město pod sp. zn. 28 C 190/2014, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. června 2016, č. j. 25 Co
70/2016-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 5 227 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám zástupce žalovaného.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Plzeň – město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. prosince 2015, č.j. 28 C 190/2014-120, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni
částku 73 000 Kč, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne
15. června 2016, č.j. 25 Co 70/2016-148, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žaloba se zamítá a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které
však není přípustné, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.,
je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině –
ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015). Dovolatelka nikde v dovolání nevymezila právní otázku, na které by napadené
rozhodnutí spočívalo a která dle jejího mínění splňuje kritéria uvedená v § 237
o. s. ř., ani se k přípustnosti svého dovolání nijak nevyjádřila. Dovolatelka
pouze uvedla několik námitek ohledně toho, že odvolací soud podle jejího názoru
věc nesprávně právně posoudil, avšak u žádné z těchto námitek neuvedla, že by
se mělo jednat o právní otázku, která by měla dle mínění dovolatelky naplňovat
kritéria uvedená v § 237 o. s. ř. Dovolatelka dále namítala nesprávné hodnocení
důkazů odvolacím soudem a také to, že neprovedl důkazy, které žalobkyně
navrhovala. K nutnosti vymezení právní otázky v dovolání se Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li
dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v
posuzované věci, je dovolání nepřípustné. K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, uvádí
dovolací soud, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně
posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl
k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání
je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatelka vymezí
dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015,
sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost
proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl).
S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto
sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy
právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním
posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti
dovolání. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání postrádá potřebné náležitosti, neboť
dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatelka
včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se
žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.