23 Cdo 2230/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Míru 17, proti žalované Česká pojišťovna a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o zaplacení částky 1 087 535 Kč s příslušenstvím vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 195/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2015, č. j. 12 Cmo 144/2015-484, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované částku 300 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění: (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. února 2015, č. j. 33 Cm 195/2013-434, zamítl žalobu znějící na v záhlaví uvedenou částku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. prosince 2015, č. j. 12 Cmo 144/2015-484, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila a uvedla, že dovolání není dle jejího názoru přípustné, neboť dovolatel nevymezil přípustnost dovolání, a navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč jakožto náhrada nákladů právně nezastoupenému účastníkovi dle vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné, neboť postrádá náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o.
s. ř., protože dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015). Dovolatel uvedl, že dovolání je přípustné dle § 237 o. s. ř. a že jej podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a také z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b), neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel ve své argumentaci vyložil, v čem spočívá tvrzená vada řízení, a dále polemizoval s právním posouzením věci odvolacím soudem. Dovolatel však nikde v dovolání nevymezil konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí mělo záviset a která by splňovala jedno z kritérií přípustnosti uvedené v § 237 o. s. ř. K nutnosti vymezení relevantní právní otázky jakožto obsahové náležitosti dovolání se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud považuje za nutné upozornit dovolatele, že podle účinného znění občanského soudního řádu je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž dovolatelem citované ustanovení § 241a odst.
2 písm. a) o. s. ř. zakotvující jako dovolací důvod rovněž vady řízení je již neúčinné, resp. bylo změněno zákonem č. 404/2012 Sb., s účinností od 1. ledna 2013. V současné úpravě dovolání tedy námitka procesních vad nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014). K vadám řízení dovolací soud přihlédne v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. V řešeném případě však z výše uvedeného vyplývá, že dovolání je z důvodu chybějící obsahové náležitosti vadné, tudíž není přípustné, a dovolacímu soudu tedy nepřísluší zabývat se tvrzenou vadou řízení.
K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, uvádí dovolací soud, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29.
září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání postrádá potřebné náležitosti, neboť dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle § 243c odst. 1 o.
s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.