ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně PERSO International s. r. o. se sídlem v Černošicích,
Peroutkova 1860, IČO 26721147, zastoupené JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem
se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 728/2, proti žalovanému T. C., podnikateli se
sídlem Malá Hleďsebe 31, PSČ 353 01 Velká Hleďsebe IČO 44615787, zastoupeného
JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová
199/2, o zaplacení částky 210 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Praha – západ pod sp. zn. 8 C 247/2014, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2016, č. j. 21 Co
109/2016-217, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2016, č. j. 21 Co
109/2016-217, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
Okresní soud Praha – západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. prosince 2015, č. j. 8 C 247/2014-178, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni
částku 90 000 Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli dne 28. listopadu 2005 smlouvu o
spolupráci, podle které žalobkyně poskytla žalovanému právo používat logo a
obchodní jméno PERSO International, know-how, obchodní metody, systém postupů a
práva z duševního vlastnictví a informace o dodavatelích a zákaznících. Žalovaný se v této smlouvě zavázal zaplatit kromě částky za úvodní školení
měsíční poplatek ve výši 5% z celkových zakázek bez DPH, dále se zavázal
poskytovat žalobkyni pravidelně informace o realizovaných prodejích, tržbách,
jednotlivých zakázkách apod. (článek 3.17 smlouvy). Strany smlouvy si dále
sjednaly úrok z prodlení ve výši 20% p. a. z dlužné částky (článek 6.1 smlouvy)
a pro případ porušení povinnosti mimo jiné uvedené v článku 3.17 také smluvní
pokutu ve výši 1 500 000 Kč za každé jednotlivé porušení (článek 8.1 smlouvy). Dopisem ze dne 10. prosince 2009 upozornila žalobkyně žalovaného, že žalovaný
porušuje smlouvu ve více bodech a pokud to nezmění, bude mu vyúčtována smluvní
pokuta, příp. může žalobkyně od smlouvy odstoupit. Dopisem ze dne 15. prosince
2009 žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce sdělil žalobkyni, že
smlouvu o spolupráci považuje za neplatnou pro neurčitost a rozpor se zákonem a
že by uvítal mimosoudní řešení sporu nejlépe dohodou o narovnání, případně
rozumné vypořádání a ukončení smluvního vztahu založeného smlouvou o
spolupráci. Žalobkyně se domáhala žalobou zaplacení smluvní pokuty ve výši 90 000 Kč za
období duben 2010 až prosinec 2010, neboť v těchto měsících žalovaný porušil
svoji povinnost podle článku 3.17 smlouvy o spolupráci. Následně žalobkyně
rozšířila žalobu také o smluvní pokuty za období leden 2011 až červen 2011 a
období říjen 2011 až březen 2012, a to ve výši 10 000 Kč za každý měsíc. Soud
provedl další důkazy především e-mailovou komunikací mezi stranami smlouvy, z
níž plyne, že jejich spolupráce byla v letech 2006 až 2009 úspěšná. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil a dospěl k závěru,
že žaloba je zčásti důvodná. Soud prvního stupně posoudil smlouvu o spolupráci
jako nepojmenovanou smlouvu uzavřenou mezi podnikateli v souladu s § 269 odst. 2 obch. zák. a neshledal žádný důvod k případné neplatnosti smlouvy. Soud
prvního stupně dále poukázal na to, že žalovaný nikdy smluvní vztah v souladu
se smlouvou neukončil, a uvedl, že zásada pacta sunt servanda je jednou ze
základních zásad soukromého práva. Dopis žalovaného ze dne 15. prosince 2009
soud zhodnotil jako neurčitý právní úkon, neboť z něj není zřejmé, zda žalovaný
od smlouvy odstupuje či zda žádá o ukončení spolupráce dohodou.
Soud prvního stupně se neztotožnil ani s argumentací žalovaného, že výkon práva
žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně sice měla ze smlouvy o
spolupráci zajištěn měsíční příjem v podobě poplatků žalovaného, ovšem
žalovanému poskytla know-how, mezi jehož složky soud prvního stupně příkladem
zařadil firemní logo, možnost využívat webové stránky, seznam dodavatelů,
vzorové dokumenty apod. Soud nadto podotkl, že ze smlouvy o spolupráci poskytla
žalobkyně žalovanému nejen jednorázové plnění na úvodním školení, ale také
plnění kontinuální spočívající například v právu žalovaného používat její logo
a obchodní jméno, tudíž není nic neobvyklého na tom, že žalobkyně požadovala
pravidelný měsíční poplatek sjednaný ve smlouvě. Soud prvního stupně dále
uvedl, že žalovaný poté, co přestal plnit své povinnosti ze smlouvy, pouze
naznačil, že by smlouvu chtěl ukončit, avšak konkrétní kroky k jejímu ukončení
(například odstoupení od smlouvy) již neučinil. Z tohoto důvodu soud prvního
stupně vyloučil, že by mohl být nárok žalobkyně promlčen, neboť závazek nebyl
právně relevantním způsobem skončen. Soud prvního stupně tedy aplikoval § 544 odst. 1 obč. zák., podle kterého
sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je
účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když
oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda, a žalobkyni přiznal
právo na zaplacení smluvní pokuty. Soud prvního stupně ovšem dospěl k závěru,
že sjednaná výše smluvní pokuty za porušení povinnosti žalovaného poskytovat
žalobkyni informace podle článku 3.17 smlouvy o spolupráci je nepřiměřeně
vysoká a pokutu snížil v souladu s § 301 obch. zák. Soud při snížení smluvní
pokuty přihlížel také k tomu, že žalovaný fakticky ukončil spolupráci s
žalobkyní v prosinci 2009 a od té doby výhody ze smlouvy již nevyužíval. Soud
prvního stupně tak uzavřel, že žalovaný je povinen platit smluvní pokutu za
porušení povinnosti pouze do dvou let od faktického ukončení spolupráce, tedy
do prosince 2011, přičemž toto časové rozmezí soud určil s ohledem na to, že ve
smlouvě bylo ujednáno určité omezení žalovaného v činnosti shodné či podobné
vybavování interiérů po dobu dvou let od skončení smlouvy (článek 3.26
smlouvy). V uvedené době pak soud v rámci moderačního práva snížil smluvní
pokutu na 5 000 Kč za měsíc a uvedl, že za rok 2012 již považuje jakoukoliv
smluvní pokutu v rozporu s dobrými mravy. K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 6. dubna 2016, č. j. 21 Co 109/2016-217, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a uvedl, že soud
prvního stupně své rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnil. Odvolací soud
právní závěry soudu prvního stupně rozvedl a v odůvodnění vyložil, že jsou v
souladu i se závěry nálezů Ústavního soudu.
K námitce žalobkyně, že soud prvního stupně při moderaci smluvní pokuty
vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, odvolací soud uvedl, že v
průběhu jednání před soudem prvního stupně byl k důkazu sdělen obsah všech
založených listin a při posledním ústním jednání soud prvního stupně účastníky
poučil podle § 119a o. s. ř., přičemž žádný z účastníků již netvrdil žádné nové
skutečnosti ani nenavrhl doplnění dokazování. Odvolací soud tedy uzavřel, že
jestliže měla žalobkyně za to, že nebyl správně zjištěn skutkový stav, měla
soudu prvního stupně navrhnout po tomto poučení důkazy k prokázání skutkového
stavu, což však neučinila. Odvolací soud zopakoval, že odvolací řízení je
postaveno na systému neúplné apelace, která v zásadě neumožňuje účastníkům
uplatnit novoty v odvolacím řízení, které neuplatnili před soudem prvního
stupně, ačkoli tak mohli učinit. Soud tedy uzavřel, že vzhledem k tomu, že soud
prvního stupně účastníky řádně poučil podle § 119a o. s. ř., a k tomu, že
žalobkyně své námitky vznesla až v odvolání, nemůže k nim v odvolacím řízení
přihlížet. Rozsudek odvolacího soudu napadla včasně podaným dovoláním žalobkyně i
žalovaný. Žalobkyně přípustnost svého dovolání dovozovala z § 237 o. s. ř.,
neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru závisí na vyřešení otázky
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto procesní otázkou je podle dovolatelky
to, zda účastník po poučení podle § 119a o. s. ř. musí formálně zopakovat
tvrzené skutečnosti a důkazní návrhy, i když tak učinil v předchozí fázi
řízení, tedy před poučením podle § 119a o. s. ř. Dovolatelka je toho názoru, že
§ 119a o. s. ř. nelze vykládat tímto způsobem a že odvolací soud pochybil,
jestliže námitku žalobkyně ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu
shledal v odvolacím řízení nepřípustnou z toho důvodu, že důkazní návrhy měla
uplatnit před soudem prvního stupně a neučinila tak. Dovolatelka poukázala na
to, že skutečnosti a důkazy k prokázání svých tvrzení navrhla ve svých podáních
– konkrétně ve vyjádření ze dne 27. srpna 2014, dále v rozšíření žaloby ze dne
22. prosince 2014 a v rozšíření žaloby ze dne 9. listopadu 2015. Soud prvního
stupně navrhované důkazy ovšem neprovedl a s návrhy žalobkyně se nijak
nevypořádal, čímž podle dovolatelky zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka poukázala na to, že postup odvolacího soudu, který její návrhy
označil za nepřípustné novoty v odvolacím řízení, je v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008. Podle tohoto rozsudku odvolatel
neuplatňuje v odvolacím řízení nové skutečnosti podle § 205a o. s. ř., jestliže
tyto skutečnosti byly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně či v
průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo, přičemž okolnost, že účastník po
poučení podle § 119a o. s. ř. nezopakoval tyto návrhy formálně znovu na závěr
jednání před soudem prvního stupně, je z tohoto hlediska bezvýznamná.
Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud se nezabýval její námitkou
směřující proti závěru soudu prvního stupně o rozpornosti smluvní pokuty s
dobrými mravy. Tímto postupem tak podle jejího názoru odvolací soud zatížil
odvolací řízení vadou, neboť se nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v
odvolání.
Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. K dovolání žalobkyně se žalovaný nevyjádřil. Žalovaný ve svém dovolání uvedl, že je přípustné, neboť právní otázka má být
dovolacím soudem posouzena jinak. Právní otázka, která má být vyřešena pak
podle dovolatele spočívá v tom, zda byla spolupráce mezi žalobkyní a žalovaným
vyvážená a zda nedocházelo ke zneužívání postavení žalobkyně, dále zda byla
smlouva uzavřena platně, zda smluvní pokuty a provize byly sjednány v souladu
se zásadami poctivého obchodního styku a v souladu s dobrými mravy a zda výkon
práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy. Ve zbývající argumentaci se
dovolatel již k přípustnosti dovolání nevyjádřil a zaměřil se na polemiku se
skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že podle jejího názoru
dovolání žalovaného nesplňuje zákonné náležitosti stanovené pro dovolání v §
241a odst. 2 o. s. ř. a odůvodnění dovolání neodpovídá právním otázkám, které
žalovaný vymezil v úvodu svého dovolání. Žalobkyně dále podotkla, že většina
námitek žalovaného míří proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně a proti
hodnocení provedených důkazů, přičemž takové námitky jsou podle jejího mínění v
dovolacím řízení nepřípustné. Žalobkyně tedy navrhla, aby dovolací soud
dovolání žalovaného odmítl. Nejvyšší soud poté, co zjistil, že dovolání byla podána včas a osobami k tomu
oprávněnými zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) se zabýval tím, zda
jsou dovolání přípustná. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 205a o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před
soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci
samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné
příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi
má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních
prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být
splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo
důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených
povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen
podle § 118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné a důvodné,
neboť odvolací soud se při řešení dovolatelkou předestřené právní otázky
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že odvolací soud pochybil a nesprávně
posoudil otázku, zda skutečnosti a důkazní návrhy, které žalobkyně uvedla v
odvolání, jsou v odvolacím řízení nepřípustnými novotami ve smyslu § 205a o. s. ř. Odvolací soud při posouzení této otázky nevzal v úvahu, že žalobkyně
předmětné skutečnosti a důkazní návrhy uplatnila již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení tedy na tyto důkazní návrhy nemohlo být
pohlíženo jako na nepřípustná nová tvrzení. Ze spisu vyplývá, že žalobkyně v odvolání namítala nedostatečné zjištění
skutkového stavu soudem prvního stupně a neprovedení důkazů, které navrhovala,
konkrétně důkaz výslechem jednatele žalobkyně a účetními doklady žalovaného a
společnosti Cintl, s. r. o. Důkazní návrhy žalobkyně učinila v rámci řízení
před soudem prvního stupně (ve vyjádření ze dne 25. srpna 2014, č. l. 41 a
násl., dále v rozšíření žaloby ze dne 15. prosince 2014, v doplnění skutkových
tvrzení žalobkyně a označní důkazů ze dne 25.září 2045, č.l. 114 a násl., a v
rozšíření žaloby ze dne 9. listopadu 2015, č.l. 142 a násl. ), a to předtím,
než byli účastníci poučeni podle § 119a o. s. ř. Jestliže odvolací soud námitku
nedostatečně zjištěného skutkového stavu považoval za nepřípustnou a odkázal na
to, že žalobkyně měla uplatnit skutečnosti a důkazní návrhy po poučení soudu
prvního stupně podle § 119a o. s. ř., odchýlil se tím od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud totiž v rozsudku ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008,
dospěl k závěru, že pro posouzení, zda skutečnosti, které byly uplatněny v
odvolání, jsou „nové“, je rozhodné, zda byly některým účastníkem řízení
uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak
vyšly najevo. Jestliže příslušné skutečnosti byly účastníkem řízení uvedeny (ať
již z vlastní iniciativy nebo po poučení soudem) nebo jestliže jinak vyšly
najevo, pak z hlediska ustanovení § 205a odst. 1 o.s.ř. byly uplatněny před
soudem prvního stupně. Jestliže tedy odvolatel v odvolání uvádí takové tvrzení
či skutečnosti, které v průběhu řízení před soudem prvního stupně již byly
tvrzeny nebo jinak vyšly najevo, pak neuplatňuje nové skutečnosti. Okolnost, že
účastník po poučení podle § 119a o. s. ř. neopakoval tyto návrhy formálně znovu
na závěr jednání před soudem prvního stupně, je z tohoto hlediska bezvýznamná. Vzhledem k výše uvedenému tak závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně
uplatnila v odvolacím řízení nepřípustné nové skutečnosti, není správný, neboť
žalobkyně tyto skutečnosti uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně a
podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu je nerozhodné, zda je formálně
zopakovala i po poučení soudu podle § 119a o. s. ř. či nikoli.
Odvolací soud se
tedy měl zabývat přezkumem rozsudku soudu prvního stupně i v rozsahu těchto
námitek žalobkyně, neboť se v daném případě nejednalo o nepřípustná nová
tvrzení ve smyslu § 205a o. s. ř. Žalobkyně v dovolání namítala také to, že odvolací soud zatížil řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť se v odůvodnění
svého rozsudku nezabýval námitkou žalobkyně směřující proti závěru soudu
prvního stupně o rozpornosti smluvní pokuty s dobrými mravy, námitka byla
uplatněna v odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. ledna 2016, č.l. 195 a další.. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal
dovolání přípustným, přihlížel podle § 242 odst. 3 o. s. ř. také k vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, například podle usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, je
odvolací soud povinen se vypořádat se všemi právně relevantními námitkami
účastníků řízení, a jestliže se s některou z námitek v odůvodnění rozsudku
přesvědčivým způsobem nevypořádal, přičemž řešení takovéto námitky je pro
výsledek řízení určující, zatížil řízení vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud zatížil odvolací řízení vadou
nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, neboť se v odůvodnění svého rozhodnutí
nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v odvolání, konkrétně pak s námitkou
žalobkyně směřující proti závěru soudu prvního stupně o tom, že smluvní pokuta
požadovaná žalobkyní za rok 2012 je v rozporu s dobrými mravy. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a rozsudek
odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Co se týče dovolání žalovaného, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že není
přípustné, neboť postrádá náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.,
protože dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto
usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS
383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29
NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Dovolatel sice uvedl několik právních otázek, na jejichž vyřešení dle jeho
názoru spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, avšak u žádné z těch
otázek již neuvedl, zda a jaké kritérium přípustnosti podle § 237 o. s. ř. tato
otázka splňuje. Dovolatel k přípustnosti dovolání pouze uvedl, že otázky
hmotného práva mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Takové vymezení
přípustnosti dovolání ovšem není způsobilé založit jeho přípustnost, neboť
dovolatel tímto v podstatě vyjádřil, že nesouhlasí s právním posouzením
předestřených otázek odvolacím soudem (mají být posouzeny jinak), ale poté se
již nikterak nevyjádřil k tomu, zda formulované právní otázky splňují podle
jeho názoru kritéria uvedené v § 237 o. s. ř. Ve své další argumentaci v
dovolání se již k přípustnosti nevyjádřil a pouze polemizoval se skutkovými a
právními závěry soudů obou stupňů. K dovolatelovu nesouhlasu s právním posouzením věci je třeba uvést, že pouhý
argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu
občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237
o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015,
jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní
soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S
ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je
třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených
v § 237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem
nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. K námitkám dovolatele vztahujícím se ke skutkovým závěrům Nejvyšší soud
podotýká, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů,
a nepřísluší mu přezkum rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce
právní, což vyplývá z povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku
i ze samotného znění § 241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným
dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání postrádá potřebné náležitosti, neboť
dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle § 243c odst. 1 o.
s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatel
včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu k
dovolání žalobkyně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, o
nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude podle § 243g odst. 1
věta druhá o. s. ř. rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v souladu s § 243g odst. 1 o. s. ř.
závazný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu