23 Cdo 1733/2017-157
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v?senátě složeném z?předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobce JUDr. Václava Mlnáříka, Ph.D., se sídlem v?Praze 1, Politických vězňů
1597/19, jako insolvenčního správce úpadce Barko Invest a. s., se sídlem
v?Zásmukách, Komenského náměstí 54, identifikační číslo osoby 26701294, proti
žalované GEOSAN STAVEBNÍ a. s., se sídlem v?Praze 7, U průhonu 1516/32,
identifikační číslo osoby 25671464, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem,
advokátem se sídlem v?Praze 7, U průhonu 1516/32, o nahrazení projevu vůle,
vedené u Okresního soudu v?Kolíně pod sp. zn. 15 C 242/2015, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v?Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 21 Co
191/2016-120, takto:
Rozsudek Krajského soudu v?Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 21 Co 191/2016-120,
a rozsudek Okresního soudu v?Kolíně ze dne 4. 11. 2015, č. j. 15 C 242/2015-69,
se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v?Kolíně k?dalšímu řízení.
Okresní soud v?Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 11.
2015, č. j. 15 C 242/2015-69, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení,
že dnem právní moci tohoto rozsudku žalovaná přebírá dílo dle smlouvy o dílo č.
objednatele 2010/AA.08027.1.230/S4 ze dne 16. 8. 2010 včetně změn vyplývajících
z?oprávněně provedených víceprací (bod I. výroku), a rozhodl o povinnosti
žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 14.297,40 Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku k?rukám právního zástupce žalované (bod II.
výroku).
K?odvolání žalobce Krajský soud v?Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31.
8. 2016, č. j. 21 Co 191/2016-120, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
(první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky
(druhý bod výroku). Soudy rozhodovaly o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby soud vyslovil, že
dnem právní moci rozsudku žalovaná přebírá dílo dle smlouvy o dílo č. objednatele 2010/AA.08027.1.230/S4 ze dne 16. 8. 2010 včetně změn vyplývajících
z?oprávněně provedených víceprací. Odvolací soud pak vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně o tom, že mezi účastníky nebylo sporu, že spolu
uzavřeli smlouvu o dílo č. objednatele 2010/AA.08027.1.230/S4 ze dne 16. 8. 2010. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba je
podle obsahu i žalobního žádání žalobou určovací, nikoli o nahrazení projevu
vůle. Jestliže se tedy obsahově jedná o žalobu o určení, musel soud jako
prvotní zkoumat otázku existence naléhavého právního zájmu žalobce na tomto
určení. Soudy dovodily, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném
určení. Odvolací soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu
týkající se určovacích žalob a dále uvedl, že je zřejmé, že na právním
postavení žalobce k?výše uvedené smlouvě o dílo by se, ani pokud by byla
všechna jeho další tvrzení shledána po právu, v?žádném případě nic nezměnilo. Posuzovanou otázku, tj. předání díla, by bylo možno vyřešit jako otázku
předběžnou. Odvolací soud opakovaně zdůraznil, že žaloba byla zamítnuta pro
nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) dovoláním,
jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále jen „ o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje
dovolatel v?nesprávné interpretaci ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. (§ 80 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014), a § 161 odst. 3 o. s. ř. Dovolatel
nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů o tom, že žaloba, tak jak ji podal
žalobce, je podle obsahu i žalobního žádání žalobou určovací, nikoli o
nahrazení projevu vůle. Dle dovolatele soudy nepostupovaly v?souladu s?platným
právem, když zejména v?rozporu se zásadou bezformálnosti (platnou pro občanské
soudní řízení) soudy neposuzovaly žalobu (a další vyjádření žalobce) podle
jejich skutečného obsahu. Dále dovolatel soudům vytýká, že zcela ignorovaly
smluvní ujednání smluvních stran vyplývající ze smlouvy o dílo, konkrétně pak
ustanovení čl. XIII odst. 4 všeobecných smluvních podmínek, dle kterého je
konečnou fakturu zhotovitel oprávněn vystavit až po protokolárním předání/
převzetí díla. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že
otázku převzetí díla by bylo možno řešit jako otázku předběžnou, neboť je
nepochybné, že zhotovitel (žalobce) má dle ujednání smluvních stran právo na
zaplacení ceny při splnění dvou podmínek, a to a) po dokončení díla, a b) po
jeho protokolárním převzetí (zápisem).
Dle dovolatele je předmětem soudního
řízení spor mezi účastníky o nahrazení projevu vůle, resp. splnění povinnosti
žalované (jako objednatele) ze smlouvy o dílo, a to převzetí díla od žalobce. Dovolatel tvrdí, že žalovaná úmyslně a zcela účelově odmítá dílo protokolárně
převzít, čímž brání žalobci jako zhotoviteli v?souladu se smlouvou o dílo
vystavit konečnou fakturu, a proto je žalobce nucen „vynutit“ vůli žalované,
tj. splnění její povinnosti, ke které se žalovaná sama svým jednáním zavázala,
a to povinnosti dílo převzít, náhradním způsobem ve smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř. Podal tedy žalobu na nahrazení projevu vůle. K?tomu dovolatel odkazuje na
závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2010. Na základě těchto skutečností dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudky
soudu nižších stupňů zrušil a věc jim vrátil k?dalšímu řízení. Žalovaná se vyjádřila k?dovolání v?tom smyslu, že jej považuje za nepřípustné. Důvod nepřípustnosti spatřuje i v?nedostatečném zastoupení žalobce. Dovozuje,
že z?žalobních návrhů žalobce nelze dovodit, že žalobce požaduje nahradit vůli
žalované. Žalobce nijak neformuluje projev vůle, který by žalovaná měla učinit. Žalovaná namítá, že původní žaloba byla neprojednatelná a že důkazy přednesené
žalobcem byly zcela nedostatečné. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání
žalobce odmítnul, popřípadě zamítnul a uložil žalobci náhradu nákladů
dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, se zabýval tím, zda bylo dovolání podáno osobou k tomu
oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 o. s. ř. Z?obsahu spisu se podává, že součástí dovolání Barko Invest a. s., se sídlem v
Zásmukách, Komenského náměstí 54, identifikační číslo osoby 26701294, byla
procesní plná moc ze dne 2. 12. 2016 udělená advokátovi JUDr. Ing. Petru
Machálkovi, Ph.D. Z?usnesení Krajského soudu v?Praze jako soudu insolvenčního
ze dne 21. 10. 2016, zveřejněného v?insolvenčním rejstříku dne 24. 10. 2016,
č. j. KSPH 65 INS 25308/2015-A-34 vyplývá, že byl zjištěn úpadek dlužníka Barko
Invest a. s., byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka a insolvenčním správcem
byl ustanoven JUDr. Václav Mlnářík Ph.D., se sídlem Politických vězňů 1597/19,
Praha 1, provozovna Šeříková 765, Buštěhrad. Dle obsahu spisu byl insolvenční
správce dlužníka JUDr. Václav Mlnářík přípisem soudu, který mu byl doručen 7. 2. 2017, vyzván, aby soudu sdělil, zda navrhuje pokračování v?dovolacím řízení
zahájeném dovoláním úpadce ze dne 5. 12. 2016. Z?vyjádření ze dne 28. 2. 2017
JUDr. Václava Mlnáříka označeném jako návrh na pokračování řízení vyplývá, že
ten, jakožto insolvenční správce původního žalobce v?souladu s § 264 odst. 1
zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, navrhl, aby se v?projednávané věci
pokračovalo s?tím, že bude v?tomto řízení dále vystupovat na místě žalobce. Dle
§ 241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. platí, že dovolatel zásadně musí být
v?dovolacím řízení zastoupen advokátem, kterým musí být dovolání též sepsáno. V?projednávané věci je zřejmé, že dovolání bylo sepsáno advokátem.
Navrhl-li
pokračování v?dovolacím řízení insolvenční správce, který má právnické vzdělání
(je advokátem), je tím splněna i podmínka kvalifikace dovolatele pro dovolání
dle § 241 o. s. ř. Dovolací soud proto dále zkoumal, zda je dovolání objektivně
přípustné. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu při posouzení právní otázky, zda je žalobní návrh v
projednávané věci návrhem na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není
dle § 80 o. s. ř. Dovolání je proto i důvodné.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu
účinného od 1. 1. 2014. Podle § 80 o. s. ř. platí, že určení, zda tu právní poměr nebo právo je či
není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Podle § 161 odst. 3 o. s. ř. pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle
nahrazují toto prohlášení. Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. pak vyžaduje, aby
návrh kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahoval jméno, příjmení,
bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků
(obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo,
označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem
vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností,
označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho
se navrhovatel domáhá. Žalobce se žalobou (po její změně připuštěné soudem prvního stupně při jednání
dne 4. 11. 2015) domáhal v žalobním návrhu „aby soud vyslovil, že dnem právní
moci tohoto rozsudku žalovaná přebírá dílo dle smlouvy o dílo č. objednatele
2010/AA.08027.1.230/S4 ze dne 16. 8. 2010 včetně změn vyplývajících z?oprávněně
provedených víceprací“. Žalobce samotnou žalobu i návrh na její změnu označoval jako „žaloba na
nahrazení projevu vůle“. Obsah žaloby svědčí o tom, že žalobce se snaží domoci
splnění tvrzené povinnosti žalované převzít dílo, přičemž ne zcela jednoznačně
žalobce specifikuje, zdali jím tvrzené právo má být soudem přiznáno výrokem o
nahrazení projevu vůle, či uložením povinnosti. Z žaloby, jednotlivých podání
žalobce, včetně odvolání, však jednoznačně vyplývá, že se žalobce nedomáhal
určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není. Odvolací soud sice správně s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího
soudu uvádí, že žaloba na určení dle § 80 o. s. ř. nemůže být opodstatněna v
těch případech, kdy již buď došlo k porušení právního vztahu či práva, nebo kdy
žalobou napadený právní vztah zanikl, a kdy je namístě podání žaloby na plnění. Odvolací soud však pomíjí, že z obsahu podání žalobce je zřejmé, že právě
takového plnění z tvrzeného porušení smluvní povinnosti se žalobce žalobou
domáhá. Žalobce svoji žalobu opíral o tvrzení, že žalovaná v rozporu s předmětnou
smlouvou o dílo odmítá převzít dílo, kdy z ujednání smlouvy o dílo vyplývá
protokolární způsob předání díla. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu přitom plyne, že v obdobných případech se lze po objednateli domáhat
splnění povinnosti dílo převzít. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře
opakovaně uvádí, že sjednají-li si smluvní strany způsob a postup pro předání
díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla, na něž zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), v ustanovení § 548
odst.
1 váže vznik práva na zaplacení ceny díla, může dojít pouze způsobem a
postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným,
tedy ani fakticky (srov. např. rozsudek ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo
2592/2008). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo
799/2009, potom dovolací soud dospěl k závěru, podle něhož byl-li podmínkou
předání a převzetí díla podpis protokolu o předání a převzetí díla v písemné
formě, tvoří existence takového protokolu hmotněprávní podmínku předání a
převzetí díla. Pokud předávací protokol nebyl podepsán žalovanou, není možné
považovat dílo za předané a převzaté a žalobkyně by se mohla po žalované
domáhat pouze převzetí díla, nikoliv však doplacení ceny díla, neboť nenastala
splatnost ceny díla ve smyslu § 548 odst. 1 obch. zák. Obdobně dovolací soud
uvedl v rozsudku ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1168/2011, že pro vznik
práva na zaplacení ceny díla tak není rozhodné, že předmět díla byl
objednatelem užíván, jestliže takto nebyl vznik práva na zaplacení ceny díla
sjednán. Objednatel je povinen provedené dílo převzít (§ 537 odst. 2 obch. zák.) a splnění této povinnosti se lze domáhat, podmínkou však je, že dílo bylo
provedeno jeho řádným ukončením (§ 554 odst. 1 obch. zák.). Pokud objednatel za
těchto podmínek dílo nepřevezme, je v prodlení (§ 370 obch. zák.) s důsledky s
tím spojenými. V projednávané věci žalobce tvrdí povinnost žalované k převzetí díla, tak jak
vyplývá z vylíčených skutečností ohledně odmítnutí podepsání předávacího
protokolu. Tím, že je žalobou uplatňováno plnění povinnosti, nikoliv určení
práva nebo právního vztahu, je vyloučeno žalobu posuzovat dle § 80 o. s. ř. jako žalobu určovací, a zkoumat proto existenci naléhavého právního zájmu
žalobce na takovém určení. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že na
základě žalobcem předložené žaloby nelze bez dalšího vydat rozsudek nahrazující
prohlášení vůle (§ 161 odst. 3 o. s. ř.) proto, že v žalobním návrhu nebyl
zahrnut obsah budoucího právního úkonu, který by mohl být soudem pojat do
výroku rozsudku, kterým se prohlášení vůle nahrazuje (srov. např. odůvodnění
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 1990, sp. zn. 3 Cz
45/90, publikované pod č. 53/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.) Z
povahy projednávané věci totiž není vyloučeno, aby se žalobce domáhal buď
uložení prohlášení vůle, nebo uložení povinnosti žalované učinit tento právní
úkon jako nezastupitelné jednání (viz shodně např. blíže HRNČIŘÍK, V. Komentář
k § 161 o. s. ř. IN: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 563 – 567.)
Obdobně Nejvyšší soud dovodil, že žalobou na plnění je i žaloba na nahrazení
prohlášení vůle, kterou se žalobce domáhá uložení povinnosti uzavřít smlouvu. Tomuto typu žalob proto odpovídá jak petit požadující „uložení povinnosti
uzavřít smlouvu“, tak petit, kterým se „nahrazuje prohlášení vůle žalovaného
uzavřít smlouvu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 553/2006).
Žalobce označuje svůj žalobní návrh jako spor „o nahrazení projevu vůle“,
přitom však neformuluje dostatečně projev vůle, který by žalovaná měla učinit. Tento nedostatek však nemůže mít sám o sobě za následek posuzování žaloby dle §
80 o. s. ř. Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být
přesný, určitý a srozumitelný. Soud musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má
jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v ustanovení §
153 odst. 2 o. s. ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné
povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě petit nepřesně,
neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního
rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního
hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen
vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem
pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby
tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek,
aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak,
že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší ustanovení §
155 odst. 1 o. s. ř. ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov
vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce
domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí;
případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při
formulaci výroku rozhodnutí soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z
obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal. Neobsahuje-li žaloba
všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda
senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu
lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. § 43 odst. 1 o. s. ř.) (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo
609/2010). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2068/2005,
dovolací soud dále uvedl, že usnesením obsahujícím výzvu k odstranění vad
žaloby je tedy třeba účastníku především sdělit, v čem spočívá vada jeho podání
(např. že chybí označení žalovaného, údaj o tom, čeho se domáhá) nebo proč je
podání nesrozumitelné či neurčité (např. že o osobě žalovaného uvedl takové
údaje, na základě kterých nelze jednoznačně dovodit, kdo má být účastníkem
řízení); poučit jej, jak je třeba doplnění nebo opravu podání provést (např. že
v označení žalovaného je třeba doplnit údaje o uvedení místa jeho bydliště nebo
pobytu, že název právnické osoby je třeba doplnit o označení její právní formy,
že žalobní návrh je třeba formulovat tak, aby vymezení práv a jim
odpovídajících povinností v něm obsažené bylo přesné a jednoznačné); stanovit
mu lhůtu k odstranění vad podání (jde o lhůtu soudcovskou ve smyslu § 55 o. s.
ř., která je zachována, byl-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo
podání odstraňující vady podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je
doručit); poučit jej, že podání, kterým se zahajuje řízení, bude odmítnuto,
jestliže podání nebude včas opraveno nebo doplněno (§ 43 odst. 2 o. s. ř.). V projednávané věci však soudy nižších stupňů tomuto postupu nedostály, kdy z
protokolu o jednání ze dne 4. 11. 2015 před soudem prvního stupně je zřejmé, že
soud žalobu posoudil jako žalobu určovací dle § 80 o. s. ř., a aniž by si
ujasnil, čeho se žalobce žalobou domáhá, přistoupil přímo k poučení podle §
118a o. s. ř. o nutnosti tvrdit naléhavý právní zájem podle § 80 o. s. ř. Nejvyšší soud proto shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a
dovolání je důvodné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle §
243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Protože
důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí
soudu prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím
řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení
rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.