23 Cdo 996/2018-238
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
v právní věci žalobkyně AS ZIZLAVSKY v.o.s., se sídlem Praha 1, Široká 36/5,
IČO 28490738, insolvenční správkyně TOPGEO BRNO, spol. s r.o., se sídlem Brno,
Olomoucká 1166/75, PSČ 627 00, IČO 41603338, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem,
advokátem se sídlem Brno, Hlinky 118, proti žalované VESETA spol. s r.o., se
sídlem Kyšice, V. Vlčka 202, PSČ 27351, IČO 47535431, zastoupené JUDr.
Františkem Hrudkou, advokátem, se sídlem Praha 1, Vodičkova 30, o zaplacení 1
938 710 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 357 788 Kč, vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 37/2012, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017, č. j. 1 Cmo 304/2014-212,
1 Cmo 60/2017, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017, č. j. 1 Cmo 304/2014-212,
1 Cmo 60/2017, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2017,
č. j. 1 Cmo 304/2014-212, 1 Cmo 60/2017, změnil vyhovující rozsudek Krajského
soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 8. 2014, č. j. 58 Cm
37/2012-125, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 10. 2014, č. j. 58 Cm
37/2012-144, a doplňujícího rozsudku ze dne 20. 7. 2015, č. j. 58 Cm
37/2012-173, tak, že žalobu na zaplacení 1 938 710 Kč s příslušenstvím a
smluvní pokuty ve výši 357 788 Kč zamítl.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci
uzavřeli dne 15. 10. 2011 platnou smlouvu o dílo podle § 536 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Neztotožnil se však se soudem prvního stupně,
že žalobkyni, jako zhotovitelce díla, vznikl nárok na zaplacení ceny díla a
smluvní pokuty za prodlení se zaplacením ceny díla. Odvolací soud vyšel při
posouzení věci z ustanovení § 548 odst. 1 obch. zák., podle něhož je objednatel
povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Z obsahu
předmětné smlouvy zjistil, že mezi účastníky bylo sjednáno, že objednatel je
povinen dílo převzít, vykazuje-li drobné vady a nedodělky nebránící užívání
díla, přičemž tyto drobné vady a nedodělky budou odstraněny zhotovitelem do 10
dnů. Splatnost faktur byla sjednána na 30 dnů ode dne doručení faktury
objednateli. V čl. II. smlouvy bylo dohodnuto, že o předání a převzetí díla
bude vyhotoven písemný protokol (zápis o předání/převzetí). Zápis o předání a
převzetí díla nebyl mezi stranami pořízen v písemné formě. Odvolací soud vzal
dále za prokázané, že došlo k řádnému ukončení díla, čímž nastala první
skutečnost vyžadovaná ustanovením § 554 odst. 1 obch. zák. pro splnění
povinnosti zhotovitele, ale nebyla již prokázána skutečnost, že žalobkyně
splnila povinnost řádného předání předmětu díla. Odvolací soud z uvedených
skutkových zjištění dovodil, že právo na zaplacení ceny díla ani jeho části
nemohlo žalobkyni, jako zhotovitelce, vzniknout, jestliže ve smlouvě byla
vymíněna písemná forma předávacího protokolu (jako hmotně právní podmínka), ten
však v písemné formě pořízen nebyl. Dále uzavřel, že pokud nevznikl nárok na
zaplacení ceny díla, není důvodný ani akcesorický nárok na zaplacení smluvní
pokuty za prodlení se zaplacením ceny díla. Odvolací soud svůj závěr podepřel
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“), a to zejména rozhodnutími ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2001,
ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2010, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23
Cdo 51197/2009 nebo ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3085/2016. K namítanému
nedostatku součinnosti žalované, jako objednatelky (§ 370 obch. zák.), k
převzetí díla na základě výzev žalobkyně, odvolací soud konstatoval, že toto
prodlení žalované mohla žalobkyně, jako zhotovitelka, účinně eliminovat např.
odstoupením od smlouvy ve smyslu § 548 odst. 2 obch. zák., ale této možnosti
žalobkyně nevyužila. Odvolací soud proto dovodil, že žalobkyně nedisponuje
žádným smluvním ani odpovědnostním titulem, který by odůvodňoval oprávněnost
žaloby, a z tohoto důvodu změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
vymezila ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tím, že
napadeným rozhodnutím se řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při řešení otázky významu existence
oběma smluvními stranami podepsaného písemného předávacího protokolu, jako
hmotněprávní podmínky pro vznik nároku na zaplacení ceny díla ve smyslu § 548
odst. 1 ve spojení s § 554 odst. 1 obch. zák., resp. otázky zda smluvní
ujednání, tak jak je ve smlouvě formulováno, je hmotněprávní podmínkou pro
vznik nároku na zaplacení ceny díla, či zda jde pouze o formální krok,
potvrzující, že k předání díla došlo. Podle dovolatelky se odvolací soud při
řešení této otázky odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013.
sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, které podle jejího názoru řešilo uvedenou otázku na
základě zcela obdobného skutkového stavu věci, kdy obsahem smlouvy o dílo bylo,
že předmět smlouvy je splněn řádným ukončením díla, jeho úspěšným uvedením do
provozu a předáním, přičemž o předání se sepíše protokol. Dovolací soud v
poukazovaném případě uzavřel, že nebylo-li sjednáno, že sepsání předávacího
protokolu je hmotněprávní podmínkou předání díla, ale předávací protokol měl
sloužit jen jako důkaz o předání díla, není nárok na doplacení ceny díla
podmíněn sepsáním předávacího protokolu mezi účastníky smlouvy o dílo. Podle
dovolatelky odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí,
dopustil se nesprávného právního posouzení otázky nároku na zaplacení ceny
díla, a proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak,
že žalobě vyhoví a rozhodne o náhradě nákladů řízení nebo rozsudek odvolacího
soudu zruší a věc vrátí odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání žalobkyně podala vyjádření, v němž navrhla jeho odmítnutí.
Má za to, že odvolací soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, na
kterou odvolací soud odkázal. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné.
Judikatura Nejvyššího soudu, na níž žalobkyně v dovolání odkazuje, a od níž se
měl odvolací soud odchýlit, podle názoru žalované na posuzovanou věc nedopadá,
neboť neřeší obdobný skutkový stav jako v dané věci, jak se dovolatelka
nesprávně domnívá.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je podle § 237 o. s. ř.
přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je
i důvodné, neboť odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení
otázky nároku na zaplacení ceny díla za skutkového stavu, kdy si účastníci ve
smlouvě o dílo sjednali, že objednatel je povinen dílo převzít, vykazuje-li
drobné vady a nedodělky nebránící užívání díla, že tyto drobné vady a nedodělky
budou odstraněny zhotovitelem do 10 dnů a v čl. II. smlouvy bylo pouze
dohodnuto, že o předání a převzetí díla bude vyhotoven písemný protokol (zápis
o předání/převzetí), a kdy ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jehož
skutkové závěry odvolací soud převzal, vyplynulo, že předávací protokol byl
žalobkyní vyhotoven, podepsán a doručen žalované, kterou však podepsán nebyl. Z
uvedených skutkových zjištění odvolací soud nesprávně dovodil, že písemná forma
předání a převzetí byla vymíněnou písemnou formou, jakožto hmotně právní
podmínka předání díla, což mělo za následek nesprávné právní posouzení
uplatněného nároku na zaplacení ceny díla a smluvní pokuty. Odvolací soud se
při právním posouzení věci odchýlil od závěrů vyjádřených v konstantní
judikatuře, představované např. rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015,
sp. zn. 23 Cdo 1505/2013 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz), v němž
dovolací soud dospěl k závěru, že pokud nebylo ve smlouvě o dílo (jejíž právní
režim se řídil obchodním zákoníkem) sjednáno, že sepsání předávacího protokolu
je hmotněprávní podmínkou předání díla, má zhotovitel právo na zaplacení
(doplacení) ceny díla, i když nebyl sepsán předávací protokol mezi účastníky,
jako smluvními stranami smlouvy o dílo.
Je-li tedy dovolání žalobkyně přípustné a byl-li naplněn dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud
napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§
243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud
rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g
odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu