23 Cdo 3415/2022-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní
věci žalobce E. V., narozeného dne XY, bytem v XY, proti žalovanému A. N.,
narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Danielem Novotným, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, o určení vlastnického
práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 7 C
36/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 22. 6. 2022, č. j. 21 Co 130/2022-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
právního zástupce.
Žalobce se podanou žalobou na žalovaném domáhal určení, že je vlastníkem
nemovitostí specifikovaných v žalobě (dále jen „předmětné nemovitosti“), jež
žalovaný nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 1. 4. 2020 uzavřené mezi
žalovaným a žalobcem, od které však žalobce podle svých tvrzení jednostranným
právním jednáním ze dne 7. 4. 2021 odstoupil. Žalovaný měl odstoupení žalobce
od smlouvy za neplatné.
Okresní soud v Semilech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 2. 2022,
č. j. 7 C 36/2021-118, zamítl žalobu o určení vlastnického práva k předmětným
nemovitostem (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok
II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací napadeným
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II
rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včas podaným
dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (čl. II a XII
zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalovaný v podaném vyjádření k dovolání odmítl dovolací argumentaci žalobce,
ztotožnil se s postupem i se závěry odvolacího soudu a navrhl Nejvyššímu soudu,
aby dovolání odmítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou,
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Ve vztahu k námitce, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že
prohlášení o převzetí nemovitosti ze dne 24. 5. 2020 nemuselo být podepsáno
oběma účastníky řízení, není v dovolání vymezen žádný z předpokladů
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Žalovaný sice v rámci vymezení
přípustnosti dovolání uvedl, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., a
právní posouzení je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z
dovolání však není zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe
vztahující se k jím uvedené otázce se ve svém rozhodnutí odvolací soud
odchýlil.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v
posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá
citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání
zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací
soud odchýlil, která konkrétní dosud judikaturně neřešená otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací
praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení
se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo
1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 4. 12. 2013,
sen. zn. 29 NSCR 114/2013).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Samotné vymezení
dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro
kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné, přípustnost
dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, či ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo
815/2019).
V projednávané věci žalobce v té části dovolání, jež se týkala námitky
nesprávného právního posouzení prohlášení o převzetí nemovitosti ze strany
odvolacího soudu, shora uvedeným požadavkům nedostál. V této části proto
dovolání trpí vadami, které nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání,
během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již
uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v
důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost
dovolání.
Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání ohledně zbývajících
žalobcem vymezených námitek.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka, kterou žalobce zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že smlouva o
advokátní úschově peněz a listin a dohoda o narovnání uzavřená dne 1. 4. 2020
(dále jen „smlouva o advokátní úschově peněz“) byla smlouvou trojstrannou
(smlouvu svěřenskou), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
Žalobce ve skutečnosti prostřednictvím uvedené námitky zpochybňuje výsledek
intepretace právního jednání (smlouvy o advokátní úschově peněz), ke kterému
dospěl odvolací soud.
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého
výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu
věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností
o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením
otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat
s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací
soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu
právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že
by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např.
závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32
Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014). O takový případ
se však ve zde projednávané věci nejedná.
Jestliže soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud přejal, při výkladu
smlouvy o advokátní úschově peněz přihlédl též k tomu, co jednání předcházelo a
zejména k následnému chování účastníků, konkrétně ke skutečnosti, že totožné
smluvní strany (advokát jako schovatel, žalobce jako příjemce a žalovaný jako
složitel) posléze uzavřely dodatek č. 1 ke smlouvě o advokátní úschově peněz
(srov. body 12 a 13 odůvodnění napadeného rozhodnutí), odpovídá jeho závěr o
tom, že uvedené právní jednání lze hodnotit jako trojstranné, požadavkům
stanoveným v § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tak, jak tato
pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod
číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně uvádí-li v dovolání žalobce, že žalovaný donutil žalobce opustit
předmětné nemovitosti, ačkoli neměl pravomocné rozhodnutí soudu o vyklizení
nemovitosti, a do těchto nemovitostí opakovaně vnikal za účelem provádění
jejich rekonstrukce, jedná se o nové skutkové námitky žalobcem vznesené až v
dovolacím řízení. V dovolacím řízení jsou tzv. skutkové novoty nepřípustné,
dovolacímu soudu je zapovězeno k nim přihlížet (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.).
K závěru, že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot, srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1051/2016 nebo ze
dne 1. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1015/2017, či ze dne 12. 2. 2018, sp. zn.
2423/2017 nebo ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2752/2019.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k
celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti
rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve
vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v
uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani
přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může
se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu