23 Cdo 2752/2019-1192
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně AQUAPALACE, a.s., se sídlem Praha 5 - Smíchov,
Janáčkovo nábřeží 1153/13, PSČ 15000, identifikační číslo osoby 29141729,
zastoupené Mgr. Petrem Vacířem, advokátem se sídlem Praha 2, náměstí Jiřího z
Poděbrad 1382/2, proti žalované S u b t e r r a a.s., se sídlem Praha 8 -
Libeň, Koželužská 2246/5, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 45309612,
zastoupené JUDr. Kamilou Steinbachovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 4,
Dolnokrčská 20/16, o zaplacení částky 22 568 536 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 103/2009, o dovolání žalobkyně proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, č. j. 4 Cmo 17/2016-1162, t
a k t o :
Dovolání se zamítá.
Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) usnesením ze dne 21. 3. 2019, č.
j. 4 Cmo 17/2016-1162, zamítl návrh žalobkyně, aby do řízení namísto ní
vstoupila Inkasní správa, s. r. o. se sídlem Praha 10, Černokostelecká 1168/90,
PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 25606247.
V průběhu odvolacího řízení o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze (dále jen „soud prvního stupně) ze dne 20. 10. 2015, č. j. 2 Cm
103/2009-1022, kterým byla žaloba na zaplacení 22 568 536 Kč s příslušenstvím
zamítnuta a rozhodnuto, že žalobkyně má žalované zaplatit náhradu nákladů
řízení ve výši 2 023 514,55 Kč a zaplatit náhradu nákladů státu ve výši 700 Kč,
žalobkyně podáním ze dne 26. 8. 2016, poté, co bylo ve věci nařízeno ústní
jednání na den 7. 9. 2016, postoupila svou pohledávku, která je předmětem
tohoto sporu, společnosti Inkasní správa, s. r. o. se sídlem Praha 10,
Černokostelecká 1168/90, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 25606247 (dále
jen „Inkasní správa, s. r. o.“ a též i „postupník“), za částku 100 000 Kč
(podle obsahu spisu) a postupník vyslovil dne 12. 9. 2016 se svým vstupem do
řízení namísto žalobkyně souhlas. Odvolací soud ve svém předešlém rozhodnutí ze
dne 23. 3. 2017, č. j. 4 Cm 17/2016-1108, návrh žalobkyně, aby do řízení
namísto něj vstoupila Inkasní správa, s. r. o., zamítl se závěrem, že
postupníkem je společnost s ručením omezeným se základním kapitálem 100 000 Kč,
že z otevřených zdrojů na www.justice.cz nelze zjistit, zda společnost
disponuje nějakým majetkem či zda fakticky vykonává nějakou podnikatelskou
činnost, neboť společnost neplní svou povinnost zakládat do sbírky dokumenty
podle § 66 písm. c) z. č. 304/2013 Sb., že postupník není ani plátcem DPH, a
kdy vzal též v úvahu, že zamítavým rozsudkem soudu prvního stupně, proti němuž
žalobkyně podala odvolání, bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované náklady
řízení ve výši 2 023 514,50 Kč. Odvolací soud z uvedených zjištění dovodil, že
v daném případě sice byla splněna podmínka, že nastala skutečnost, s níž
předpisy spojují převod nebo přechod práv nebo povinností účastníka, o něž v
řízení jde, ale zároveň vzal v úvahu, že v řízení byly osvědčeny mimořádné
důvody pro aplikaci § 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle
něhož soudy dbají, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů
a aby práv nebylo zneužíváno. S přihlédnutím ke všem uvedeným důvodům návrh
žalobkyně na postup podle § 107a o. s. ř. proto zamítl. Nejvyšší soud usnesením
ze de 18. 4. 2018, č. j. 23 Cdo 786/2018- 1148, uvedené usnesení odvolacího
soud zrušil věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, když dospěl k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu postrádá judikaturou vyžadovanou zjištěnou jistotu,
že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití této
procesní úpravy podle § 107a o. s. ř., neboť odvolací soud v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu dovodil mimořádné důvody pro
aplikaci § 2 o. s. ř. při rozhodování o návrhu žalobkyně, aby do řízení namísto
ní vstoupila Inkasní správa, s. r. o., které postoupila pohledávku, jež je
předmětem tohoto řízení, jen z úvahy o možných obavách, že případná pohledávka
na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou.
Po vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení odvolací soud s ohledem na
právní závěr zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odvolacímu soudu
vytýkal, že jeho rozhodnutí postrádá judikaturou vyžadovanou zjištěnou jistotu,
že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití této
procesní úpravy, kdy rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle právního názoru
Nejvyššího soudu založeno na pouhých možných obavách o nedobytnosti případné
pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení, odvolací soud v rámci doplnění
dokazování vyzval usnesením ze dne 6. 2. 2019, č. j. 4 Cmo 17/2016-1158,
postupníka, Inkasní správu, s. r. o., ke sdělení skutečností ohledně jejího
majetku a majetkových poměrů, tj. zejména o stavu účtů, stavu movitých a
nemovitých věcí, a aby zároveň sdělil, zda i nadále podniká, když do sbírky
listin v obchodním rejstříku nejsou touto společností zakládány zákonem
stanovené listiny, které jsou relevantní pro zjištění uvedených skutečností.
Postupník v podání doručeném soudu dne 14. 2. 2019 soudu sdělil, že je aktivní
společností podnikající v oboru správy, vymáhání a prodeje pohledávek, že roční
obrat společnosti za rok 2018 je zhruba milion korun českých, kancelář je na
sídle společnosti, stav účtu je 51 000 Kč a pokladny 25 000 Kč, nemovitý
majetek společnost nevlastní a movitým majetkem ve vlastnictví společnosti je
běžné vybavení kanceláře. Omluvil se za nezaložení účetních uzávěrek
společnosti do obchodního rejstříku s tím, že toto opomenutí v nejbližší době
napraví, což však ani po poučení soudem o možnosti být sankcionován
mnohatisícovou pokutou do rozhodnutí odvolacího soudu neučinil.
Po uvedeném doplnění dokazování v dané věci a z něho vyplývajících zjištění a
též s přihlédnutím ke zjištěním z předešlého řízení a obsahu spisu, učinil
odvolací soud závěr, že je naplněna požadovaná jistota o účelovosti postoupení
pohledávky, která je předmětem řízení, tedy že cílem postoupení je zneužití
procesní úpravy a nejsou tak ve světle judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze
dne 9. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 512/2017, ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo
1807/2018, ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010 a též ze dne 29. 1.
2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) a § 2 o. s. ř. dány předpoklady pro použití
postupu podle 107a o. s. ř. Posuzovaný návrh žalobkyně proto zamítl, když při
rozhodování přihlédl k tomu, že se v dané věci jedná o žalobu, jejímž předmětem
je zaplacení 22 568 536 Kč, kdy zatím nepravomocným rozhodnutím soudu prvního
stupně byla žaloba zamítnuta a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované náklady
řízení ve výši 2 023 514,50 Kč, kdy žalobkyně všechny úkony směřující k převodu
práva žalobkyně učinila těsně před jednáním odvolacího soudu, že postupníkem je
společnost, která ani po výzvě soudu s upozorněním na uložení sankce nesplnila
svoji povinnost založit do sbírky listin v obchodním rejstříku účetní závěrku a
výroční zprávu a pouze soudu sdělila, že na účtu společnosti je 51 000 Kč, v
pokladně 25 000 Kč, nemovitý majetek nevlastní, movitý majetek počítá jen běžné
vybavení kanceláře a že roční obrat společnosti je asi 1 milion korun českých.
Žádné účetní a finanční výkazy soudu ani do sbírky listin po výzvě soudu
společnost postupníka nedoložila. Z uvedeného soud dovodil, že tyto skutečnosti
a rovněž skutečnost základní výše kapitálu postupníka ve výši 100 000 Kč, a že
se jedná o společnost s jediným společníkem a zároveň jednatelem v jedné osobě,
nezaručují, že případná pohledávka na náhradu řízení ve výši zhruba dvou
milionu korun českých bude postupníkem uspokojena. Přitom dosavadní žalobkyně
je společností se jměním (podle obchodního rejstříku) 1 702 000 000 korun
českých. Odvolací soud uzavřel, že má tedy za osvědčené, že existují mimořádné
důvody pro aplikaci § 2 o. s. ř. Své rozhodnutí podpořil odkazem na řadu
usnesení Nejvyššího soudu, podpořené právním názorem Ústavního soudu, podle
jejichž závěrů může soud ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí
žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených
předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím
ustanovení § 2 o. s. ř., kdy takový postup je namístě například tehdy, bylo-li
by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na
vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím
účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči
neúspěšnému žalobci nedobytnou.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že přípustnost
dovolání je dána ustanovením § 238a o. s. ř. Důvodem podání dovolání je
nesprávné právní posouzení otázky vstupu nového žalobce do řízení na místo
dosavadní žalobkyně, a to zejména s ohledem na nesprávnou aplikaci § 2 o. s. ř.
a ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010 a ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 29
Cdo 3887/2013), podle níž prostá obava, že případná pohledávka na náhradě
nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k aplikaci § 2 o. s. ř.
nepostačuje. Dovolatelka namítá, že odvolací soud se nijak nezabýval majetkovou
situací žalobkyně a automaticky vyšel ze závěru, že je solventním subjektem,
kdežto postupníka má za subjekt nesolventní, aniž by tuto otázku blíže zkoumal.
Má za to, že ani z uvedeného obratu postupníka nelze dovodit čehokoliv ve
vztahu k údajné účelovosti postoupení předmětné pohledávky. Podle dovolatelky
nemůže být ani personální jednota v osobě společníka a statutárního orgánu
společnosti postupníka a výše kapitálu společnosti relevantní k údajné
účelovosti postoupení předmětné pohledávky. Rovněž ani výše kapitálu
společnosti nemůže sloužit coby ukazatel hospodářské situace jakéhokoli
subjektu. Dovolatelka uvedla, že důvodem postoupení pohledávky nebylo učinění
případné pohledávky žalované na náhradu nákladů řízení nedobytnou, ale snížení
administrativní zátěže žalobkyně. Dodala, že žalobkyně za účelem rozšíření
svých podnikatelských aktivit požádala o poskytnutí úvěru, přičemž ukončení
soudního řízení v uvedené věci bylo jednou z podmínek získání úvěru. S ohledem
na nemožnost smírného ukončení věci tak bylo postoupení pohledávky
nejhospodárnějším způsobem řešení celé věci. Argumentaci odvolacího soudu
nepovažuje za přiléhavou i s ohledem na obtížnou předvídatelnost dalšího vývoje
sporu. Poukazuje na další judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 23. 8.
2016, sp. zn. 33 Cdo 2924/2016 a ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 353/2015) s
tím, že postup soudu odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v
§107a o. s. ř. přichází v úvahu pouze v případech zjevného zneužití institutu
procesního nástupnictví. Poukazuje i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3887/2013, v němž nebylo shledáno zjevné zneužití
institutu záměny účastníků, ani když postupníkem byla společnost, jež byla
velmi pravděpodobně v úpadkové situaci. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší
soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
novému řízení.
Žalovaná podala k dovolání žalobkyně vyjádření, v němž navrhla jeho zamítnutí,
neboť má za to, že odvolací soud rozhodl v souladu s konstantní judikaturou
Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutí respektuje právo na ochranu před zneužitím
práva.
Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání
je podle § 238a o. s. ř. přípustné, neboť podle tohoto ustanovení je dovolání
přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího
řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do
řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné, neboť odvolací soud
rozhodl zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která vykládá § 107a o.
s. ř. a potažmo aplikaci § 2 o. s. ř.
Právní úvahy odvolacího soudu jsou plně v souladu s dosavadní rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu, podle níž nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných
případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při
jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo
vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř., přičemž takový postup je
namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo
najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití
procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů
řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Nelze přisvědčit žalobkyni,
že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, publikovaném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 46/2012 a usnesením ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3887/2013, veřejnosti dostupném na www.nsoud. cz,
podle nichž může soud ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí
žalobcova návrhu dle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených
předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím § 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že podle uvedených rozhodnutí takový postup přichází v
úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití institutu procesního
nástupnictví, odvolací soud v souladu s tímto právním názorem zkoumal, zda je v
posuzovaném případě naplněna požadovaná jistota o účelovosti postoupení
pohledávky, která je předmětem řízení, tedy že cílem postoupení je zneužití
procesní úpravy. Vyplynulo-li z doplněného dokazování odvolacího soudu, že
postupník (Inkasní správa, s. r. o.) ani po výzvě doručené soudem a poučení o
možnosti udělení vysoké sankce, nesplnil svoji povinnost založit do sbírky
listin Obchodního rejstříku chybějící dokumenty, k nichž by bylo možno zjistit
okolnosti ohledně jejího podnikání a soudu sdělil, že na účtu společnosti je 51
000 Kč, v pokladně 25 000 Kč, nemovitý majetek nevlastní, movitý majetek počítá
jen běžné vybavení kanceláře a že roční obrat společnosti je asi 1 milion korun
českých, a jestliže předmětem žaloby je zaplacení 22 568 536 Kč s
příslušenstvím, přičemž tato žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta a
žalobkyni uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 023
514,55 Kč, a kdy k postoupení pohledávky za částku 100 000 Kč došlo těsně před
nařízeným ústním jednáním odvolacího soudu, nelze odvolacímu soudu vytýkat
nesprávné právní posouzení, dovodil-li, že všechny tyto okolnosti společně s
přihlédnutím ke skutečnostem, že základní výše kapitálu postupníka činí 100 000
Kč a jedná se o společnost s jediným společníkem a zároveň jednatelem v jedné
osobě, přičemž dosavadní žalobkyně je společností se jměním (podle obchodního
rejstříku) 1 702 000 000 korun českých, nasvědčují tomu, že je v posuzovaném
případě naplněna požadovaná jistota o účelovosti postoupení pohledávky, která
je předmětem řízení, tedy že cílem postoupení je zneužití procesní úpravy.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud poté, co jeho předešlé
rozhodnutí o procesním nástupnictví bylo Nejvyšším soudem zrušeno,
nepřistupoval k posouzení věci formalisticky a vyčerpávajícím způsobem se
zabýval tím, zda se v konkrétním případě nejedná o účelové zneužití procesní
úpravy, soustředil svoji pozornost nejen ke skutečnostem doloženým postupníkem
ohledně jeho podnikání a majetkové situace, ale přihlédl i k dalším okolnostem,
podávajícím se ze spisu, respektive úředně dostupným okolnostem, tudíž
postupoval při zjišťování případné účelovosti postoupení pohledávky v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. též např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013 nebo ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo
4920/2014), ale i v souladu se závěry Ústavního soudu (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11 a též nález Ústavního soudu ze
dne 9. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 2482/14), podle jejichž závěrů nelze
přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. pouze
formalisticky a při posuzování podmínek procesního nástupnictví je třeba
věnovat náležitou pozornost krajně podezřelým skutkovým okolnostem, soustředit
pozornost na nezřetelný důvod postoupení pohledávky, jiné ze spisu se
podávající okolnosti, resp. úředně dostupné okolnosti. Odvolací soud postupoval
při právním posouzení návrhu žalobkyně i v souladu s právním názorem,
vysloveným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo
2650/2012 a ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013, veřejnosti
dostupných na www.nsoud.cz, tj. že není zcela standardní a vyžaduje si
pozornost při rozhodování o návrhu podle ustanovení § 107a o. s. ř., dojde-li k
postoupení pohledávky poté, co uplatňovaný nárok žalobce na náhradu škody byl
soudem prvního stupně zcela zamítnut a byla mu uložena povinnost k náhradě
značně vysokých nákladů řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu respektuje i závěry
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 512/2017, že při
posuzování, zda se nejedná o účelové zneužití procesní úpravy nástupnictví, je
namístě přihlížet i k celkové hospodářské situaci postupníka.
K tvrzení žalobkyně učiněné až v dovolání, že účelem postoupení byla
skutečnost, že žalobkyně za účelem rozšíření svých podnikatelských aktivit
potřebovala úvěr, avšak podmínkou jeho získání bylo ukončení soudního řízení v
uvedené věci, a že proto postoupení pohledávky bylo tak nejhospodárnějším
způsobem řešení celé věci, je namístě uvést, že ze skutkových zjištění
odvolacího soudu toto tvrzení žalobkyně nevyplývá. Navíc v dovolacím řízení
jsou nepřípustné tzv. skutkové novoty, k nimž je dovolacímu soudu zapovězeno
přihlížet (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.). K závěru, že v dovolacím řízení
platí zákaz skutkových novot, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1051/2016 nebo ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo
1015/2017, či ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 2423/2017 – veřejnosti dostupných na
www.nsoud.cz.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že závěr odvolacího soudu o
účelovosti postoupení pohledávky je v souladu s dosavadní judikaturou
Nejvyššího soudu ve věcech s obdobným skutkovým základem, a proto dovolání
žalobkyně, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), jako nedůvodné
podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 9. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu