23 Cdo 4920/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobce D&I CONSULTING LIMITED, se sídlem 10 DUNSTAN CLOSE, London N2 OUX,
Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupeného Mgr. Petrem
Budzińskim, advokátem, se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, PSČ 118 00, proti
žalovanému P. B., zastoupenému Mgr. Pavlou Rojarovou, advokátkou, se sídlem v
Ostrohu, Veselská 710, PSČ 687 21, o zaplacení částky 34 650 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C
140/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.
července 2014, č. j. 27 Co 106/2014-291, takto:
Dovolání se zamítá.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III). Proti rozsudku soudu prvního stupně se žalobce odvolal a poté navrhl, aby na
jeho místo do řízení vstoupila společnost DOLPHINS CORPORATION LTD., se sídlem
Suite 13, First Floor, Oliaji Trade Centre, Francis Rachel Street, Victoria,
Mahé, Republic of Seychelles, číslo společnosti 009257, neboť na základě
smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. března 2014 postoupil postupitel na
tuto společnost jako postupníka pohledávku, která je předmětem tohoto řízení. Subjekt, který má podle tohoto návrhu vstoupit na dosavadní místo žalobce, se
vstupem do řízení vyslovil souhlas. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. července 2014, č.j. 27 Co
106/2014-291, návrhu žalobce, aby na jeho místo vstoupila společnost DOLPHINS
CORPORATION LTD., se sídlem Suite 13, First Floor, Oliaji Trade Centre,
Francis Rachel Street, Victoria, Mahé, Republic of Seychelles, číslo
společnosti 009257, nevyhověl. Odvolací soud dospěl při rozhodování podle § 107a občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) k závěru, že žalobce splnil formální předpoklady pro to,
aby jeho návrhu na vstup společnosti DOLPHINS CORPORATION LTD. do řízení mohlo
být vyhověno, neboť doložil, že v průběhu odvolacího řízení nastala jím tvrzená
skutečnost, s níž právní předpis spojuje přechod práv žalobce, o něž v řízení
jde. Dále se zabýval otázkou, zda v projednávané věci nejsou dány důvody pro
zamítnutí návrhu žalobce na postup podle § 107a o. s. ř, tj. zda se nejedná o
snahu o účelové zneužití procesní úpravy. Vycházel přitom z nálezu Ústavního
soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, podle něhož obecné soudy
nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. pouze formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o
účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř.,
podle kterého obecné soudy musí dbát, aby nedocházelo k porušování práv a
právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo
zneužíváno na úkor těchto osob. V návaznosti na tento nález odvolací soud
poukázal na korespondující judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále
jen „Nejvyšší soud“), v níž Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že nelze vyloučit,
aby soud ve výjimečných případech založil důvod k zamítnutí žalobcova návrhu
podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby
takovému návrhu bylo vyhověno), prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř.,
přičemž takový postup je namístě především tehdy, bylo-li by možno dovodit, že
podle toho, co v řízení vyšlo najevo, je cílem návrhu na vydání rozhodnutí
podle § 107a o. s. ř. zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná
pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Odvolací soud při zkoumání uvedené otázky vyšel z obsahu spisu. Řízení bylo v
dané věci zahájeno v roce 2004, soud prvního stupně již čtyřikrát rozhodl ve
věci samé a žalobu vždy zamítl.
V průběhu řízení přitom vznikly účastníkům, ale
i státu (vyplacené znalečné) značné náklady, jejichž výše v současnosti
přesahuje žalovanou částku (jistinu). Dále vyšel z obsahu spisu Krajského soudu
v Brně sp. zn. 55 Cm 110/2013, z něhož zjistil, že společnost DOLPHINS
CORPORATION LTD. návrhem ze dne 6. května 2014 požádala o osvobození od
soudního poplatku z důvodu, že jediný její majetek je vymáhaná pohledávka, a že
soudní poplatek ve výši 68 290 Kč je významná částka, která by pro ni znamenala
zcela nadstandardní náklad, který není schopna uhradit, a jeho zaplacení by tak
znamenalo zásadní překážku, jak se domoci svých oprávněných zájmů. Odvolací soud dospěl k závěru, že vstupem zahraniční společnosti se sídlem mimo
území Evropské unie do řízení na místo žalobce, která navíc sama v žádosti o
osvobození od soudních poplatků (v citované věci vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 55 Cm 110/2013) připustila, že nemá dostatečný majetek, a
jejíž majetková a osobní struktura je nejasná, by došlo ke zhoršení procesní
situace žalovaného, v jejímž důsledku by se případná pohledávka žalovaného na
náhradu nákladů řízení, která v současnosti převyšuje jistinu žalované částky,
stala vůči žalobci nedobytnou. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Poukázal na § 107a o. s. ř., podle něhož soud návrhu žalobce na vstup nového účastníka do řízení na
místo dosavadního žalovaného vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení
nastala skutečnost zakládající změnu a nový účastník se změnou souhlasí, a na
to, že zákon žádnou jinou podmínku pro vstup nového účastníka nestanoví. Nedává
tudíž soudu prostor pro případné uvážení nad rámec posouzení platnosti, v dané
věci smlouvy o postoupení. Taktéž odvolací soud si byl vědom této skutečnosti,
když v odůvodnění uvedl, že žalobce splnil formální předpoklady pro to, aby
jeho návrhu na vstup společnosti DOLPHINS CORPORATION LTD. mohlo být vyhověno. Dovolatel má za to, že nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, ze kterého odvolací soud vycházel, nelze aplikovat v nyní posuzované
věci, neboť v kauze, o které rozhodoval Ústavní soud, byl do věci postupník
zapleten i trestněprávně. Přirovnání obou kauz proto označil žalobce za „hrubě
urážlivé“. Postoupení pohledávky a změna účastníka jsou podle dovolatele v
praxi naprosto běžnými zákonnými procesy s výlučně podnikatelským záměrem. Právě tím, že nebylo návrhu dovolatele vyhověno, došlo k zásahu do jeho práv. Za nepřípustné předjímání rozhodnutí ve věci označil dovolatel zohlednění
skutečnosti, že nový věřitel společnost DOLPHINS CORPORATION LTD. požádal v
jiném řízení o osvobození od soudního poplatku. Případná aktuální finanční
tíseň nemůže být jakkoliv proti společnosti DOLPHINS CORPORATION LTD. využívaná
v její neprospěch. Dovolatel také poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se soud může
odchýlit od postupu podle § 107a o. s. ř., pouze tehdy, když „.. lze s jistotou
prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř.
je zneužití
procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů
řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou“. V dané věci však není podle
dovolatele jasné, kde odvolací soud našel tuto jistotu. Napadené rozhodnutí
odvolacího soudu se podle názoru dovolatele odchýlilo od dosavadní judikatury
Nejvyššího soudu, konkrétně jeho usnesení ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo
708/2002. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu
tak, že soud připouští, aby do řízení na místo dosavadního žalobce vstoupila
společnost DOLPHINS CORPORATION LTD., se sídlem Suite 13, First Floor, Oliaji
Trade Centre, Francis Rachel Street, Victoria, Mahé, Republic of Seychelles,
číslo společnosti 009257, event. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že
rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
zákony (dále opět jen „o. s. ř.“)
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou (§
240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a
že je podle § 238a o. s. ř. přípustné, dospěl k závěru, že dovolání není
důvodné. Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.,
tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních
předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Podle ustanovení § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než
soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil
do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §
107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po
zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s
tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo
toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s
podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí
obdobně (odstavec 3). Podle ustanovení § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a
rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla
splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem
chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na
úkor těchto osob.
Odvolací soud při svém rozhodování vyšel ze závěrů Ústavního soudu, které
přijal ve svém nálezu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, v němž
konstatoval, že obecné soudy nemají přistupovat k rozhodování o procesním
nástupnictví formalisticky, ale mají se zabývat tím, zda v konkrétním případě
nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy, a že by měly soustředit svoji
pozornost i na jiné ze spisu se podávající, respektive úředně dostupné
okolnosti. Ohledně možného zneužití procesní úpravy pak poukázal na
korespondující judikaturu Nejvyššího soudu, který ve více případech uvedl, že
nelze vyloučit zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. prostřednictvím
ustanovení § 2 o. s. ř., podle kterého soudy dbají, aby nedocházelo k
porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby
práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob. Za zneužití procesní úpravy § 107a
o. s. ř. považuje Ústavní soud i Nejvyšší soud situaci, kdy žalobce navrhne
vstup nového žalovaného za účelem, aby se možná pohledávka žalovaného na
náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Podle závěrů
Ústavního i Nejvyššího soudu obecný soud povinen zkoumat, zda se nejedná o
takovou situaci. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud v napadeném usnesení postupoval
plně v souladu se závěry shora citovaného nálezu Ústavního soudu, ale i
usneseními Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, ze
dne 31. října 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013, ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 32
Cdo 981/2012, ze dne 14. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3932/2013, na které
odvolací soud odkázal. Nejvyšší soud neshledává žádný důvod, aby se od své
uvedené judikatury v nyní posuzované věci odchyloval. Nejvyšší soud především odmítá jako účelové tvrzení žalobce v dovolání, že se
shora citovaný nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS
468/11, vztahuje na skutkově odlišný případ s ohledem na to, že postupník byl
do uvedené věci zapleten i trestněprávně. Okolnost, že bylo ve věci posuzované
Ústavním soudem vedeno proti bývalým jednatelům postupníka trestní řízení,
představovala pro Ústavní soud skutečnost nerozhodnou pro přijetí jeho právních
závěrů. Ústavní soud věc zkoumal především z toho hlediska, zda obecné soudy
splnily svoji povinnost dbát toho, aby v řízení nedošlo k porušení práv a
právem chráněných zájmů účastníků řízení, a aby práv nebylo zneužíváno na úkor
těchto osob, jak jim ukládá ustanovení § 2 o. s. ř., a v tomto smyslu přijal
své závěry. V tomto smyslu také postupoval odvolací soud v napadeném
rozhodnutí. Dovolatel se mýlí, pokud dovozuje, že v případě návrhu na vstup
nabyvatele práva do řízení namísto dosavadního účastníka podle § 107a o. s. ř. je soud povinen zkoumat pouze existenci smlouvy o postoupení pohledávky či jiné
právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva
nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde.
Jak vyplývá ze shora
citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jsou obecné soudy
povinny zajišťovat v každé fázi řízení rovnocennost práv obou účastníků řízení
a dbát, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv
nebylo zneužíváno, jak jim to ukládá předmětné ustanovení § 2 o. s. ř. „Obecné
soudy by proto měly soustředit svoji pozornost i na jiné ze spisu se
podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, např. nezřetelný důvod postoupení
žalované pohledávky …“, konstatoval Ústavní soud ve svém citovaném nálezu. Ze spisu v nyní projednávané věci se podává, že po podání žaloby soud prvního
stupně již čtyřikrát žalobu zamítl, a účastníkům a státu vznikly náklady,
jejichž výše přesahuje žalovanou částku (jistinu), a že již 2x soud postupem
podle § 107a o. s. ř. připustil, aby na místo žalobce nastoupil jiný subjekt. Nyní se tedy jedná o třetí návrh na vstup jiného účastníka do řízení. Z jiného
spisu vedeného odvolacím soudem, v němž jako žalobce vystupuje společnost
DOLPHINS CORPORATION LTD., se sídlem Suite 13, First Floor, Oliaji Trade
Centre, Francis Rachel Street, Victoria, Mahé, Republic of Seychelles, číslo
společnosti 009257, tedy subjekt, jehož vstup do řízení na straně žalobce je
nyní stávajícím žalobcem navrhován, bylo zjištěno, že tato společnost v žádosti
o osvobození od soudního poplatku uvedla, že má de facto jediný majetek, kterým
je vymáhaná pohledávka, a soudní poplatek ve výši 68 290 Kč je taková částka,
kterou by nebyla schopna uhradit, a představuje nadstandardní náklad, překážku,
jak se domoci svých práv. Ze spisu, ani z jiných úředně dostupných okolností se
přitom nepodává, že by byl subjekt navrhovaný na vstup do řízení na straně
žalobce schopen uhradit náklady řízení žalovaného a státu, které již v současné
době přesahují žalovanou částku. Nejedná se tudíž o prostou obavu, že by se
tato případná pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení stala v budoucnu
nedobytnou, ale o posouzení stávající finanční situace subjektu, který by se
měl stát novým žalobcem, a pokud odvolací soud navíc přihlédl k nejasné
majetkové a osobní struktuře tohoto subjektu, přičemž žalobce ani v dovolání
neuvedl nic, čím by správnost závěrů odvolacího soudu zvrátil, nelze mít pochyb
o tom, že by připuštěním vstupu nového subjektu do řízení došlo ke zhoršení
práv žalovaného. Na uvedeném závěru nic nemění ani námitka dovolatele, že odvolací soud se v
napadeném rozhodnutí odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003,
sp. zn. 29 Odo 708/2002. V tomto řízení řešil dovolací soud otázku přechodu
práv a závazků na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která byla uzavřena
v průběhu konkurzního řízení; problematika ochrany účastníka řízení z hlediska
ustanovení § 2 o. s. ř. však zde nebyla řešena, a proto se odvolací soud nemohl
v nyní posuzované věci od tohoto rozhodnutí odchýlit. Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že odvolací soud nepochybil, jestliže
návrhu dovolatele na postup podle § 107a o. s. ř. nevyhověl. Usnesení odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude
rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném
rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě soudu prvního stupně (§ 243b, § 151
odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.