U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobkyně ABF Realitní s.r.o., IČ 26489040, se sídlem v Praze 1, Palackého
15/715, zastoupené Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Palackého 15, proti žalovanému Š. J., zastoupenému JUDr. Janem Tryznou,
advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, o zaplacení částky 61.285,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 115 EC
122/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
24. června 2013, č. j. 32 Co 154/2013-114, takto:
Dovolání se zamítá.
jí částku 61.285,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný neměl
povinnost zaplatit žalovanou částku třetímu subjektu, a zaplatila-li ji
žalobkyně, nemohlo na straně žalovaného vzniknout bezdůvodné obohacení dle §
454 obč. zák. tím, že za něj bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Proti uvedenému rozsudku podala odvolání žalobkyně, jež poté, co byla věc
předložena k rozhodnutí o odvolání Krajskému soudu v Praze, doručila soudu
prvního stupně návrh, aby do řízení vstoupil na její místo L. R., neboť
žalobkyně na něj předmětnou pohledávku postoupila smlouvou o postoupení
pohledávky ze dne 18. 4. 2013. K návrhu žalobkyně připojila i souhlas L. R. s
jeho vstupem do řízení. Krajský soud v Praze posléze usnesením ze dne 24. 6. 2013, č. j. 32 Co 154/2013-114, tento návrh zamítl. Odvolací soud při úvaze,
zda je v daném případě na místě aplikovat § 107a odst. 2 o. s. ř., připomenul,
že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. 29 Cdo
3013/2010 či sp. zn. 32 Cdo 2650/2012) je možno při jinak formálně doložených
předpokladech pro vstup nabyvatele práva do řízení namísto původního účastníka
ve výjimečných situacích návrh dle § 107a o. s. ř. zamítnout. O takový případ
se jedná například tehdy, je-li možno dovodit, že cílem návrhu je zneužití
procesní úpravy tak, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala
vůči neúspěšné straně žalující nedobytnou. V dané věci bylo řízení zahájeno dne
18. 4. 2012, přičemž podobný nárok proti žalovanému byl projednáván v řízení
vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 99/2009. K postoupení
pohledávky, která je předmětem několik let trvajícího sporu (zjevně míněn
odvolacím soudem spor jako takový a nikoliv pouze spor vedený před soudem),
došlo krátce před jednáním odvolacího soudu ve věci samé. Takovýto postup lze
pokládat za nestandardní a vyžadující zohlednění při rozhodování o návrhu dle
§107a o. s. ř., zejména byl-li postupitel v řízení před soudem prvního stupně
neúspěšný a byla-li mu uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. S ohledem na
předestřené tedy odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě je návrh
žalobkyně dle § 107a o. s. ř. zneužitím práva ve smyslu § 2 o. s. ř., pročež
jej zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že „důvody
dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem má být právní
otázka posouzena jinak, přičemž v rozhodování dovolacího soudu tato otázka
dosud nebyla spolehlivě vyřešena.“ Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu
nesprávné posouzení věci a označila jeho argumentaci za nepřesvědčivou i
nepřípadnou. Podotkla, že z logiky věci vyplývá, že spor trvá pouze rok a půl,
což je v daném případě lhůta poměrně krátká. Odvolací soud dle ní své
rozhodnutí neodůvodnil způsobem odpovídajícím intencím závěrů podávajících se z
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010. Dovolatelka tak navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc
vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Své dovolání posléze doplnila podáním
ze dne 18. 9. 2013 (tj. po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty, jež počala
běžet od doručení usnesení odvolacího soudu dne 8. 7.
2013), v němž s poukazem
na právní názory zastávané v judikatuře Nejvyššího soudu blíže rozvedla svůj
názor na nepodloženost úvah, jež vedly odvolací soud k zamítnutí návrhu na
procesní nástupnictví, a poukázala na výjimečnost takovéhoto postupu, jenž
nemůže být odůvodněn pouhou obavou ze zneužití procesní úpravy, nýbrž si žádá
naprostou jistotu soudu v tomto směru. Za pochybení dále považuje, rozhodl-li o
návrhu na procesní nástupnictví odvolací soud, nikoliv soud prvního stupně,
neboť tímto možná i protiústavním postupem byla v podstatě připravena o jednu
rozhodovací instanci. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil argumenty dovolatelky a
navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. V posuzované věci je dovolání přípustné dle § 238a o. s. ř. Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dle § 240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od
doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení
opravného usnesení. Dle § 240 odst. 2 o. s. ř. nelze zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 prominout. Dle § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém
rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a), nebo které neobsahuje
vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu
trvání lhůty k dovolání. Z citovaných ustanovení se podává, že důvodnost podaného dovolání lze dovozovat
pouze z právní otázky řádně vymezené v podání učiněném ve dvouměsíční dovolací
lhůtě, jejíž existence však dovoláním žalobkyně nikterak naznačena nebyla. Právní úvahy odvolacího soudu korelují s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29
Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo
993/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo
2308/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo
981/2012, aprobovaná ve své podstatě i soudem Ústavním - nález Ústavního soudu
ze dne 9. 12. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11), dle níž nelze vyloučit, že soud
může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle
§ 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby
takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř., přičemž
takový postup by byl namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle
toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §
107a o. s. ř.
je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná
pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Jak taktéž připomíná odkazovaná judikatura, aplikovatelnost předestřených
závěrů je přitom úzce spjata s konkrétními skutkovými okolnostmi dané věci, jež
však s ohledem na shora naznačené předpoklady a limity dovolacího přezkumu není
Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat. Odlišný názor dovolatelky na hodnocení
skutečností, jež vyšly najevo v řízení před soudy nižších stupňů, tedy není
způsobilý dovodit důvodnost podaného dovolání. Z odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu přitom nelze usuzovat na to, že by odvolací soud popíral
výjimečnost daného postupu a potřebu náležitě doložit ohrožení vymahatelnosti
případné pohledávky na náhradu nákladů řízení, tyto podmínky však zjevně měl za
splněné. K argumentu týkajícímu se odnětí instance uplatněnému až v opožděně podaném
doplnění dovolání pak Nejvyššímu soudu není v souladu s § 240 odst. 1 o. s. ř. a § 241b odst. 3 o. s. ř. umožněno přihlížet. Pro úplnost však Nejvyšší soud
dodává, že postup odvolacího soudu, jenž po té, co mu byla soudem prvního
stupně věc předložena k rozhodnutí o odvolání (§ 210 o. s. ř.), rozhodl o
návrhu na procesní nástupnictví dle § 107a o. s. ř., byl zcela souladný s
procesní úpravou (§ 211 o. s. ř.), dle níž v řízení u odvolacího soudu platí
přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně (není-li stanoveno
jinak), tj. i úprava rozhodování o procesním nástupnictví, dojde-li k němu v
průběhu řízení před odvolacím soudem. Okolnost, že toto procesní rozhodnutí
upravující průběh řízení je činěno soudem odvolacím, je výrazem racionálního a
hospodárného způsobu vedení řízení, jenž není překážkou toho, aby hmotněprávní
práva a povinnosti, o jejichž posouzení se v řízení jedná především, byly
podrobeny řádnému víceinstančnímu přezkumu, v jehož rámci by bylo možno
zohlednit i případné procesní nedostatky, které by mohly ohrozit správnost
výsledného posouzení v řízení rozebíraných hmotných práv a povinností. Označila-
li dovolatelka tento postup za protiústavní, pak lze jen podotknout, že ani ona
sama nenaznačuje, s jakými jejími ústavním pořádkem zaručenými právy by snad
mohl být tento postup v rozporu. S ohledem na výše uvedené je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Nejvyšší
soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné
zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2014
JUDr.
Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu