22 Cdo 3607/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce Vysočanské inkasní družstvo, identifikační číslo osoby 24156311,
se sídlem v Praze 9, U Vysočanského pivovaru 701/3, zastoupeného JUDr. Petrem
Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 30, (původní
žalobkyně CREDITEX HOLDING a. s., se sídlem v Praze 9, Vysočany, U
Vinohradského pivovaru 701/3) proti žalovanému UNIMEX-INVEST, s. r. o.,
identifikační číslo osoby 25872117, se sídlem v Ostravě-Porubě, Svojsíkova
2/1596, zastoupené Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-
Moravská Ostrava, Husova 2/1285, o zaplacení částky 14.240.822,20 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 37/2007, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října
2012, č. j. 51 Co 267/2010-589, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2012, č. j. 51 Co
267/2010-589, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozhodoval o návrhu
žalobkyně CREDITEX HOLDING a. s. (původně označené dřívějším obchodním jménem
Omega Retail, a. s.), která se jako (bývalá) nájemkyně nebytových prostor v
obchodním domě Luna v Písku domáhala po žalované, na kterou po vydražení
nemovitosti přešla práva a povinnosti pronajímatele, peněžního plnění ze vztahů
vzniklých v souvislosti s uvedeným nájmem.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. ledna 2010, č. j. 30 C 37/2007-155,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě jako
soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. září 2010, č. j. 51 Co
267/2010-273, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne
29. května 2012, č. j. 22 Cdo 2222/2011-528, rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Původní žalobkyně CREDITEX HOLDING a. s. podáním došlým soudu dne 16. července
2012 navrhla, aby do řízení na její místo vstoupilo Vysočanské inkasní družstvo
se sídlem v Praze, Vysočany, U Vysočanského pivovaru 701/3, se kterým uzavřela
26. června 2012 smlouvu o postoupení pohledávek, jejichž zaplacení se domáhá v
tomto řízení. Spolu s kopií této smlouvy (bez dodatku o výši úplaty, na který v
odstavci III. odkazuje) předložila i souhlas družstva se vstupem do řízení.
Odvolací soud pak usnesením ze dne 30. října 2012, č. j. 51 Co 267/2010-587,
rozhodl, že vyhovuje návrhu původní žalobkyně, aby uvedené družstvo vstoupilo
do řízení na její místo. Dovodil, že žalobkyně doložila postoupení pohledávek
vůči žalovanému, které jsou předmětem tohoto řízení, uvedenému družstvu, a to
vyslovilo se vstupem do řízení souhlas. Tím měl odvolací soud podmínky pro
vydání usnesení podle ustanovení § 107a občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“) za splněné, a proto návrhu žalobkyně vyhověl.
Proti tomuto usnesení podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 239
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále „o. s. ř.“). Podle jejího názoru „lze
s jistou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu
nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou“. Původní žalobkyně
CREDITEX HOLDING a. s. je společnost se základním kapitálem 1.084.550.000,- Kč,
zatímco žalobce má základní kapitál 50.000,- Kč, z výkazu zisku vyplývá, že
nemá žádný majetek a výsledek jeho hospodaření za rok 2011 byl minus 6.000,-
Kč. Podle notářského zápisu z 23. 8. 2011 jsou jeho členy dvě obchodní
společnosti – Vinohradská správcovská s. r. o. a CREDIT GROUP s. r. o. Žalobce
byl založen necelý měsíc poté, co Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl
rozsudkem ze dne 28. 7. 2011. Ten byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu
vysloveným v rozsudku ze 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1028/2009, že ze smlouvy
o věcném břemeni vyplývá návaznost na smlouvu nájemní, že smlouva o věcném
břemeni byla uzavřena později než smlouva nájemní, vedle sebe nemohou existovat
a došlo tak k privativní novaci, kdy původní nájemní vztah zanikl. Žalovaná
připomíná, že náklady v řízení vzniklé jen před soudem prvního stupně činí
300.000,- Kč, to znamená, že vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení před soudy
dalších stupňů může jít o částku 4x vyšší. Rozhodnutím odvolacího soudu bylo
porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť její možná pohledávka na
náhradu nákladů řízení se vůči žalobci stala nedobytnou. Nadto podle § 2 o. s. ř. soudy v občanském soudním řízení dbají na to, aby nedocházelo k porušování
práv a povinností fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na
úkor těchto osob. Poukazuje také na to, že sídlo žalobce i původní žalobkyně je
totožné, členem žalobce je Vinohradská správcovská s. r. o., jejímž společníkem
je právní zástupce žalobce JUDr. Petr Hromek, a druhým členem družstva žalobce
je CREDIT GROUP s. r. o., jehož jednatelem je rovněž JUDr. Petr Hromek. Navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu
řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud rozhodl správně podle §
107a o. s. ř. Za nevýznamnou považuje námitku, že měl zkoumat otázku, zda bude
případně schopen uhradit náklady řízení. Poukazuje na to, že pohledávka je
majetkem věřitele, který je oprávněn ji kdykoliv i bez souhlasu dlužníka
převést na třetí osobu. Z § 524 občanského zákoníku nevyplývají pro věřitele
žádná omezení. Majetkové poměry účastníků řízení, jejich sídlo, osoby jejich
členů nebo statutárních orgánů nemají žádnou právní relevanci z hlediska
rozhodování soudu o věci samé ani o právním nástupnictví. Žalobce navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání zamítl. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s
výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 10. 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastnicí řízení) při splnění podmínek povinného
zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání v
této věci je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (k tomu viz též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2011,
uveřejněné pod č. 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání je důvodné. Podle § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní
skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo
povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci
rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na
místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec
1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten,
kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit
na jeho místo, se nevyžaduje (odstavec 2 věta první). Podle § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují
spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna
dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných
zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto
osob. Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo
3013/2010, uveřejněném pod č. 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
že nelze vyloučit, že soud ve výjimečných případech zamítne návrhu podle § 107a
o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému
návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř., přičemž takový
postup je namístě například tehdy, je-li možno dovodit podle toho, co v řízení
vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je
zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu
nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou.
V ústavní rovině
přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) obdobný závěr Ústavní soud,
jenž zdůraznil v nálezu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, in
www.usoud.cz, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním
nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit
skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s
ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř. (zda nedošlo k účelovému postoupení
pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy). Odvolací soud se v projednávané věci nezabýval otázkou, zda návrh žalobkyně,
podaný podle § 107a o. s. ř., není zneužitím práva ve smyslu ustanovení § 2 o. s. ř. Měl tak vzhledem k popsané procesní situaci, v níž byl návrh podán a
která takové zvážení rozhodně vyžadovala, učinit z úřední povinnosti. Není
zcela standardní a vyžaduje si pozornost při rozhodování o návrhu podle
ustanovení § 107a o. s. ř, dojde-li k postoupení pohledávky, která je předmětem
dlouhotrvajícího a poměrně složitého soudního sporu. Žalovaná žádné námitky proti procesnímu nástupnictví neuplatnila, neboť jí
návrh podaný podle § 107a o. s. ř. nebyl doručen. Jestliže však soud rozhoduje
o písemném návrhu žalobce na realizaci procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř., aniž by návrh doručil žalované straně a umožnil se jí se k návrhu
vyjádřit, porušuje povinnost zajistit účastníkům stejnou možnost k uplatnění
jejich práv (§ 18 odst. 1 o. s. ř.). Protože se odvolací soud nezabýval posouzením návrhu původní žalobkyně též z
pohledu ustanovení § 2 o. s. ř., je právní posouzení, na němž spočívá jeho
dovoláním napadené procesní rozhodnutí, neúplné a tudíž nesprávné.
Dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, jenž byl dovolatelem podle obsahového
vymezení dovolacích námitek uplatněn, je – stejně jako dovolací důvod uvedený v
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. - tedy dán.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 části věty
za středníkem o. s. ř. zrušil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení
u něho končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu