U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobkyně Hotel Paulíny, s.r.o., se sídlem v Praze 4 – Krči, Horáčkova
1096/2, IČO: 27588874, zastoupené JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem
v Praze 1 – Novém Městě, Politických vězňů 1511/5, proti žalované městské části
Praha 4, se sídlem v Praze 4 – Krči, Antala Staška 2059/80b, o zaplacení částky
8.636.580,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 38 C 58/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 11. října 2016, č. j. 21 Co 247/2016-355, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně (právní nástupkyně V. P. – dřívějšího nájemce „nemovitosti /dále jen
„předmětné nemovitosti“/) se domáhala, aby jí žalovaná (dřívější pronajímatelka
předmětných nemovitostí) zaplatila částku 8.636.580,- Kč s příslušenstvím jako
protihodnotu toho, o co se v důsledku odsouhlasených a uskutečněných změn
zvýšila jejich hodnota (§ 667 odst. 1 věta čtvrtá zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“).
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. října 2015,
č. j. 38 C 58/2013-256, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic. Na
zjištěném skutkovém základě dovodil, že ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. o
právu nájemce požadovat po ukončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila
hodnota věci, je ustanovením dispozitivního charakteru, a připouští proto
odchylné ujednání. V souladu s dohodou účastníků obsaženou v nájemní smlouvě ze
dne 5. srpna 1992 a zejména v bodech 8.2 a 9.3 dodatku č. 2 a v bodech 8.3 a
8.5 dodatku č. 3 proto nájemci (jeho právní nástupkyni) nevznikl při ukončení
nájmu nárok na zaplacení toho, o co se v důsledku změn zvýšila hodnota
předmětných nemovitostí.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
11. října 2016, č. j. 21 Co 247/2016-355, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil jako věcně správný (byť z jiných právních důvodů) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení účastnic. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 15. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 5372/2015, totiž dovodil, že dodatek č. 5
ze dne 22. června 2007, na jehož základě se měla stát žalobkyně namísto Dr.
Viliama Pauliny nájemkyní předmětných nemovitostí (dále jen „dodatek č. 5“), je
neplatný proto, že záměr o změně subjektu v postavení nájemce předmětných
nemovitostí nebyl – v rozporu s ustanovením § 36 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb.
– zveřejněn. V návaznosti na to pak uzavřel, že v důsledku toho se žalobkyně
nemohla stát nájemkyní předmětných nemovitostí, a proto nemůže být ani aktivně
věcně legitimována.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání
žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se
žalovaná písemně vyjádřila, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen
„o.s.ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Je
tomu tak proto, že v dovolání neuplatnila (způsobilý) dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o.s.ř. (ve spojení
s ustanovením § 241b odst. 3 o.s.ř.), nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilé důvody. Jejich prostřednictvím namítla především vady (odvolacího) řízení (výtkami, že
odvolací soud „porušil ust. § 213 odst. 2 o.s.ř., když dospěl k odlišnému
skutkovému zjištění, než soud prvního stupně, aniž by zopakoval sám dokazování“
a „rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, avšak z jiných skutkových důvodů ... než ke kterým došel soud prvního stupně“). Vady řízení však přípustnost
dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného
dovolání. Dovolací soud v tomto případě pouze výjimečně dodává, že odvolací
soud ve skutečnosti z jiných skutkových zjištění nevyšel; na základě již soudem
prvního stupně zjištěných skutečností uplatněný nárok pouze jinak právně
posoudil. Rozhodnutí soudu prvního stupně pak potvrdil v zamítavém výroku I. proto, že ho v tomto výroku pokládal za věcně správné (viz § 219 o.s.ř.), byť z
jiných právních (a nikoli skutkových) důvodů. Současně dovolatelka brojila
proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů (zejména
dodatku č. 5 o změně subjektu v postavení nájemce předmětných nemovitostí). Tak
především výtkou, že „odvolací soud ignoroval existenci tzv. doložky o splnění
podmínek podle ust. § 43 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb.“, se dovolatelka ve
skutečnosti dožaduje, aby v dovolacím řízení byla řešena (právní) otázka,
kterou se odvolací soud nezabýval a ani – z posléze uvedené příčiny – zabývat
nemohl. Okolnosti, z nichž uvedená námitka vychází, totiž dovolatelka tvrdila
až v dovolání, čímž zároveň uplatnila tzv. skutkové novoty; v dovolacím řízení
však platí zákaz skutkových novot (§ 241a odst. 6 o.s.ř.). Lze jen dodat, že
při jednání dne 12. srpna 2015 sice soud prvního stupně provedl důkaz přečtením
dodatku č. 5, avšak skutkové zjištění vztahující se k doložce o splnění
podmínek podle § 43 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb. z něj neučinil; vzhledem k
právním názorům, které zaujal, nebylo pro něj takové skutkové zjištění ani
právně významné. Odvolací soud důkaz dodatkem č. 5 neopakoval, avšak účastníky
při odvolacím jednání dne 11. října 2016 poučil (ve smyslu § 118a odst. 2 ve
spojení s ustanovením § 211 o.s.ř.) o možném jiném právním názoru (který podle
jeho názoru – při obdobném skutkovém stavu – vyplýval z rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 15. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 5372/2015).
Dovolatelka přesto
uvedené námitky vznesla nikoli již v odvolacím řízení, jak by se po uvedeném
poučení dalo předpokládat, nýbrž paradoxně s nimi přichází až v dovolání; proto
se jimi odvolací soud nezabýval – a logicky vzato – ani zabývat nemohl. Navíc
zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o
skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října
1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 967/2008). Zpochybnila-li proto dovolatelka
správnost právních názorů, že je neplatný dodatek č. 5 poukazem na to, co bylo
obsahem vůle smluvních stran v něm projevené, a jak měla být tato vůle
interpretována, napadla správnost skutkového (nikoli právního) závěru
odvolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněný pod C 5276 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, z 29. srpna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2105/2009, a z 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012).
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že v dovolání nebyl – způsobem uvedeným v
ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř. – vymezen způsobilý dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o.s.ř. Z toho současně
vyplývá, že vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání
(§ 237 až § 238a o.s.ř.), dovolatelka nepřípustně vztáhla k vadě řízení, resp.
k jinému skutkovému stavu věci, než jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovolání podává „proti oběma
výrokům odvolacího soudu“, tj. jakoby i proti nákladovému výroku napadeného
rozsudku. S přihlédnutím k obsahu dovolání však zastává názor, že proti tomuto
výroku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k němu v dovolání absentuje
nejen vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§
241a odst. 2 o.s.ř.), nýbrž i jakékoli vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst.
3 o.s.ř.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1
o.s.ř. odmítl pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 1. září 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu