33 Cdo 2924/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve
věci žalobkyně ACQUIRE CZ, s.r.o. se sídlem v Praze 5, U Santošky 11/2285
(identifikační číslo osoby 273 78 420), zastoupené JUDr. Filipem Sojákem,
advokátem se sídlem v Praze 10, Košická 63/30, proti žalovaným 1) L. M., Dis, ,
zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4,
a 2) Mgr. F. Š., zastoupenému Mgr. Pavlou Brennan Kahounovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Ostrovní 30/126, o zaplacení 25.270,- Kč, vedené u Okresního
soudu v Kladně pod sp. zn. 123 84/2010, o dovolání žalované L. M. proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2015, č. j. 29 Co 29/2015-500,
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2015, č. j. 29 co 29/2015-500,
se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. února 2015, č. j. 29 Co 29/2015-500,
rozhodl, že namísto žalobkyně vstupuje do řízení nabyvatel práva L. R.. S
odkazem na ustanovení § 107a o. s. ř. vyhověl návrhu, který žalobkyně podala v
průběhu řízení o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 7.
srpna 2014, č. j. 123 C 84/2010-447, a odůvodnila postoupením pohledávky, jejíž
zaplacení je předmětem sporu.
Proti tomuto usnesení podala žalovaná dovolání, v němž navrhla, aby usnesení
odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 238a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1,
7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a namítá, že odvolací soud pochybil, vyhověl-li návrhu žalobkyně na vstup
nabyvatele práva do řízení, aniž zkoumal, kdy byla uzavřena smlouva o
postoupení pohledávky, na základě které mělo dojít k převodu práva, o něž v
řízení jde. Tato smlouva byla uzavřena dne 4. 7. 2014, tedy v době, kdy
probíhalo řízení před soudem prvního stupně (soud prvního stupně ve věci
rozhodl 7. 8. 2014); návrh na změnu účastníka řízení byl podán 15. 12. 2014. Zásada neúplné apelace bránila žalobkyni, aby z důvodu právní skutečnosti,
která nastala v průběhu řízení před soudem prvního stupně a která nevyšla v
této fázi řízení najevo, mohla uplatnit návrh podle § 107a o. s. ř. v odvolacím
řízení. Na podporu své argumentace žalovaná uvádí judikaturu dovolacího soudu,
konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo
301/2005, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou procesního nástupnictví podle
§ 107a o. s. ř. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovanou) za splnění
podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné
podle § 238a o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým
bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo
dosavadního účastníka (107a). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám uvedeným v
§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlédne soud jen za
předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jak je zřejmé z obsahu spisu, řízení o zaplacení částky 25.270,- Kč s
příslušenstvím bylo zahájeno 2. 8. 2010 a ve věci bylo rozhodnuto poprvé
(žalobu zamítajícím) rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 2. 2012, č. j. 123 C 84/2010-94, který byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012, č. j. 29 Co 339/2012-124, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. V pořadí druhý rozsudek č. j. 123 C 84/2010-198, jímž bylo
žalobě vyhověno, vydal Okresní soud v Kladně dne 21. 1. 2013; tento rozsudek
byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2013, č. j. 247/2013-358 a věc byla znovu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dne 7. 8. 2014 vydal Okresní soud v Kladně v pořadí již třetí rozsudek č. j. 123 C 84/2010-447, kterým žalobu zamítl a přiznal náhradu nákladů řízení
žalované ve výši 55.640,- Kč a žalovanému ve výši 45.745,10 Kč. Proti tomuto
rozsudku podala žalobkyně dne 21. 11. 2014 odvolání. Návrh, aby do řízení na
její místo vstoupil nový účastník (nabyvatel práv L. R.), podala žalobkyně až
podáním datovaným 15. 12.
2014; odůvodnila ho tím, že dne 4. 7. 2014 uzavřela s
L. R. smlouvu o postoupení pohledávky za žalovanými ve výši 25.270,- Kč s
příslušenstvím, jejímž titulem je smlouva o půjčce ze dne 1. 12. 2007. K postoupení pohledávky, jejíž úhrada je předmětem řízení, tak došlo nikoli za
odvolacího řízení, ale již v řízení před soudem prvního stupně, aniž by tato
skutečnost byla žalobkyní do vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně tvrzena
(a prokazována). Podle § 205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny
před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve
věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení,
věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu;
b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost
důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d)
odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1; e) nastaly (vznikly) po
vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. Procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. se uplatní také v odvolacím řízení. Přezkoumává-li však odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v systému
tzv. neúplné apelace (srov. § 205a o. s. ř.), jak tomu je v projednávané věci,
uplatní se toto procesní nástupnictví, jen jestliže právní skutečnost, z níž je
dovozován přechod práva nebo povinnosti, nastala po rozhodnutí soudu prvního
stupně, nebo nastala sice za řízení před soudem prvního stupně, avšak jen za
předpokladu, že k uplatnění procesního nástupnictví není potřebné v odvolacím
řízení uvádět nové skutečnosti, popřípadě důkazy nebo jsou-li tyto nové
skutečnosti a důkazy způsobilým odvolacím důvodem podle ustanovení § 205a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (viz v právní teorii Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z.,
Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck. 2003, str. 383-384). Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 301/2005,
dovodil, že postup podle § 107a o. s. ř. se uplatní tehdy, pokud právní
skutečnost, z níž je dovozován přechod práva nebo povinnosti, nastala po
rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo nastala sice za řízení před soudem
prvního stupně, avšak jen za předpokladu, že k uplatnění procesního
nástupnictví není potřebné v odvolacím řízení uvádět nové skutečnosti,
popřípadě důkazy, nebo jsou-li tyto nové skutečnosti a důkazy způsobilým
odvolacím důvodem podle § 205a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. Tyto závěry odvolací
soud při rozhodování o procesním nástupnictví nerespektoval. Přisvědčit lze rovněž výtce dovolatelky, že odvolací soud se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3932/2013, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k možnému
zneužití procesní úpravy podle § 107a o. s. ř., neboť se vůbec nezabýval
okolnostmi postoupení pohledávky, ani majetkovými poměry nabyvatele práva. Ustálená soudní praxe (viz nejen dovolatelkou zmiňované rozhodnutí, ale např. i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10.
2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2012, a dále
např. usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, či ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
3887/2013) dovodila, že nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech
založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak
formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno)
prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. Takový postup je namístě např. tehdy,
je-li možné dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na
vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím
účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči
neúspěšnému účastníku řízení nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka z
titulu náhrady nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku
nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedla k postoupení
soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést
nemůže). Obdobný závěr přijal Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 9. 2. 2012,
sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k
rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale
musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní
úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř. (tj. zda pohledávka nebyla
účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu). Výše popsaný postup
soudu odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v § 107a odst. 2
o. s. ř. tak přichází v úvahu pouze v případech zjevného zneužití institutu
procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován
restriktivně. Aby mohl takto postupovat, musí soud rozhodující o procesním
nástupnictví návrh na vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. bez rozumných
pochybností považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy (srov. též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 353/2015). Lze souhlasit s názorem, že odvolací soud přistoupil k rozhodnutí o procesním
nástupnictví formalisticky, jestliže se vůbec nezabýval tím, zda nejde pouze o
účelové zneužití procesní úpravy, zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř. Z tvrzení žalované v dovolání lze přitom na hrozbu zneužití postoupení
pohledávky ve vztahu k náhradě nákladů řízení rozumně usuzovat. Náklady řízení,
které byly úspěšným žalovaným odvolacím soudem přiznány, totiž několikanásobně
převyšují žalovanou částku, která byla předmětem postoupení, smlouvu o
postoupení pohledávky neuzavřel nabyvatel pohledávky (cizí státní příslušník,
jehož pobyt na území České republiky nebyl doložen) osobně, nýbrž v zastoupení
advokátem, který současně v řízení zastupuje žalobkyni; stejně tak souhlas L. R. se vstupem do řízení je činěn prostřednictvím uvedeného zástupce.
Protože odvolací soud posoudil otázku procesního nástupnictví a jeho možného
zneužití v rozporu s ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, Nejvyšší
soud rozhodnutí, jímž připustil, aby namísto žalobkyně vstoupil do řízení
nabyvatel práva L. R., zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1
o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v
konečném rozhodnutí ve věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu