ého JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Tyršova 1902, proti žalované K. M., zastoupené Mgr. Lubomírem Kazdou, advokátem se sídlem v Praze 1, Půtova 1219/3, za účasti M. F., jako vedlejší účastnice na straně žalobce, zastoupené JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Tyršova 1902, o zaplacení 336 744 Kč, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 166/2020, o dovolání žalobce a vedlejší účastnice proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2024, č. j. 26 Co 105/2024-524, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2024, č. j. 26 Co 105/2024-539, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce a vedlejší účastnice na straně žalobce jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 906 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. Žalobce se podanou žalobou na žalované domáhal zaplacení částky 336 744 Kč z titulu odpovědnosti za vady jako slevy z kupní ceny, kterou zaplatil na základě kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 8. 11. 2017. Předmětem koupě byl ve smlouvě označený pozemek, jehož součástí byla budova (rodinný dům). Žalobce svůj nárok odůvodňoval tím, že předmětný rodinný dům vykazoval skryté vady: zdivo bylo částečně postaveno z nepálených cihel (a nikoli z cihel pálených), v různých částech domu se vyskytovaly plísně a vlhkost. Žalobce dále jako vady vytýkal zkorodované vodovodní trubky, nerozdělené či křivé zdi, stav rekonstrukce domu, který neodpovídal ujištění žalované, a nefunkční komínové těleso.
2. Okresní soud v Nymburce jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 11. 2023, č. j. 10 C 166/2020-447, uložil žalované zaplatit žalobci částku 213 264 Kč (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu částky 123 480 Kč (výrok II) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a o náhradě nákladů řízení státu (výroky IV a V).
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce, žalované i vedlejší účastnice napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že žalobu dále zamítl co do částky 184 800 Kč, jinak v těchto výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně (výrok II napadeného rozsudku) a před soudem odvolacím (výrok III napadeného rozsudku) a o náhradě nákladů řízení státu (výroky IV a V napadeného rozsudku).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce a vedlejší účastnice společné dovolání.
5. Dovolatelé považují své dovolání za přípustné, neboť „dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. Žalobce a vedlejší účastnice namítají, že odvolací soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy a nepřihlédl k rozhodným důkazům provedeným soudem prvního stupně a k důkazním materiálům, které žalobce soudu předložil poté, co bylo řízení před soudem prvního stupně zkoncentrováno. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 274/2017, dovolatelé dále zpochybňují správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož skutečnost, že zdivo koupeného domu bylo částečně postaveno z nepálených cihel (tzv. vepřovic), nepředstavovala skrytou vadu. Dovolatelé proto navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání zpochybnila jeho přípustnost i důvodnost, podala obsáhlou argumentaci proti tvrzením obsaženým v dovolání a navrhla Nejvyššímu soudu, aby dovolání odmítl, případně aby je zamítl, a zároveň přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
7. Dovolání vedlejší účastnice na straně žalobce Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, ve spojení s § 218 písm. b) a § 240 odst. 1 o. s. ř., jako podané osobou, která k němu není oprávněna (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod číslem 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 26 Cdo 482/2023, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 29/16).
8. Dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Žalobce v dovolání předně napadá závěr odvolacího soudu, podle něhož skutečnost, že zdivo žalobcem koupeného domu bylo částečně zhotoveno z nepálených cihel, nepředstavovala skrytou vadu předmětu koupě.
12. Nejvyšší soud ve vztahu k otázce vymezení vad předmětu koupě podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, v rozsudku ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3235/2020, odkázal na odbornou literaturu, dle které „zákon vychází z předpokladu, že prodávající s kupujícím v kupní smlouvě ujednají kromě základních náležitostí též množství, jakost a provedení předmětu koupě (věci), nicméně není to jejich povinností. I když se k pojmům jakost a provedení v praktickém životě přistupuje různým způsobem, v zásadě lze vycházet z toho, že jakostí se rozumí především kvalita z hlediska užitných vlastností předmětu koupě, zatímco pod pojmem provedení lze spatřovat především jeho vzhled, resp. design, případně též technickou úroveň, pokud existují různé verze z hlediska složitosti či vybavení, nicméně často se tyto dva pojmy různě kombinují a zaměňují. Jakkoli se může zdát tato úvaha spíše teoretická, v případech, kdy jakost a provedení nejsou ujednány a kdy se postupuje tak, že pro plnění prodávajícího budou určující jakost a provedení vhodné pro účel patrný ze smlouvy, případně pro obvyklý účel, nabývá na významu. V těchto případech je totiž naprosto nezbytné mít dostatečně jasnou představu o tom, jak má daný předmět koupě z hlediska jakosti a provedení vypadat, resp. k čemu má sloužit, přičemž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem konkrétní smlouvy, případně pak k obvyklé praxi týkající se daného předmětu koupě a jeho následného použití. Při absenci určení jakosti a provedení předmětu koupě je tedy nejprve třeba hledat „vzor“ pro jejich určení v účelu dané smlouvy, a teprve v případě, že takovýto účel ze smlouvy není zjistitelný či jej nelze pro určení jakosti a provedení použít, použije se jako kritérium účel obvyklý pro daný předmět koupě, tedy účel, k němuž se zpravidla užívá [srov. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014), 1. vydání, 2014, s. 57 a násl.]“.
13. Posouzení, zda předmět koupě je v „ujednaném množství, jakosti a provedení“ nebo zda je v „jakosti a provedení vhodných pro účel patrný ze smlouvy“, nebo „v jakosti a provedení pro účel obvyklý“, bude odvislé vždy od konkrétních skutkových okolností dané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2386/2022).
14. V projednávané věci odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých si strany předmětné kupní smlouvy sjednaly, že prodávaný dům je postaven z cihel, aniž by ve smlouvě specifikovaly, zda se jedná o cihly pálené či nepálené. Odvolací soud dále konstatoval, že nepálené cihly (i v současnosti) představují běžný stavební materiál, jehož (částečné) použití ve zdivu předmětné budovy nijak nebrání její obyvatelnosti. Jestliže za daných okolností odvolací soud uzavřel, že jakost a provedení žalovanou dodaného předmětu plnění byly vhodné pro účel patrný z kupní smlouvy (zajištění bytových potřeb žalobce a vedlejší účastnice) ve smyslu § 2095 o. z., a proto složení zdiva dané budovy nebylo možno považovat za její skrytou vadu, je patrné, že odvolací soud postupoval v souladu se shora citovanou judikaturou. Nejvyšší soud přitom neshledal důvod se od své dosavadní ustálené rozhodovací praxe na podkladě podaného dovolání odchýlit. Uvedená námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
15. Tvrdí-li pak žalobce v dovolání, že žalovaná jej před koupí ujišťovala, že kupovaná nemovitá věc je postavená z pálených cihel, uvedená skutečnost ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá. Žalobce tak ve skutečnosti zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž
je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Ani tato otázka tak nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. 16. Zpochybňuje-li žalobce rovněž způsob, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy (znalecký posudek znalce Ing. Jiřího Ševce a svědeckou výpověď J. M.), Nejvyšší soud připomíná závěry své ustálené judikatury, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 724/2024), což ale pro projednávanou věc neplatí. 17. Konečně namítá-li žalobce, že odvolací soud nezohlednil důkazy provedené před soudem prvního stupně, resp. důkazy, které žalobce dodal po koncentraci řízení, vytýká tím ve skutečnosti vady řízení, ke kterým by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). 18. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání žalobce stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto také jeho dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 20. Dovolací soud konečně uzavřel, že dovolání žalobce ve skutečnosti nesměřuje ani proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně v té části, v níž soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl, neboť ani v tomto ohledu dovolání neobsahuje jakékoli odůvodnění; v uvedeném rozsahu by navíc bylo dovolání subjektivně nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce a vedlejší účastnice dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 11. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu