ého JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou se sídlem v
Benešově, Tyršova 1902, proti žalované K. M., zastoupené Mgr. Lubomírem Kazdou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Půtova 1219/3, za účasti M. F., jako vedlejší
účastnice na straně žalobce, zastoupené JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou se
sídlem v Benešově, Tyršova 1902, o zaplacení 336 744 Kč, vedené u Okresního
soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 166/2020, o dovolání žalobce a vedlejší
účastnice proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2024, č. j. 26 Co
105/2024-524, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 8.
2024, č. j. 26 Co 105/2024-539, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce a vedlejší účastnice na straně žalobce jsou povinni zaplatit
žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11
906 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního
zástupce.
1. Žalobce se podanou žalobou na žalované domáhal zaplacení částky 336
744 Kč z titulu odpovědnosti za vady jako slevy z kupní ceny, kterou zaplatil
na základě kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 8. 11. 2017.
Předmětem koupě byl ve smlouvě označený pozemek, jehož součástí byla budova
(rodinný dům). Žalobce svůj nárok odůvodňoval tím, že předmětný rodinný dům
vykazoval skryté vady: zdivo bylo částečně postaveno z nepálených cihel (a
nikoli z cihel pálených), v různých částech domu se vyskytovaly plísně a
vlhkost. Žalobce dále jako vady vytýkal zkorodované vodovodní trubky,
nerozdělené či křivé zdi, stav rekonstrukce domu, který neodpovídal ujištění
žalované, a nefunkční komínové těleso.
2. Okresní soud v Nymburce jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24.
11. 2023, č. j. 10 C 166/2020-447, uložil žalované zaplatit žalobci částku 213
264 Kč (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu částky 123 480 Kč (výrok II) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a o náhradě nákladů
řízení státu (výroky IV a V).
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce, žalované
i vedlejší účastnice napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že žalobu dále zamítl co
do částky 184 800 Kč, jinak v těchto výrocích rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky před soudem prvního stupně (výrok II napadeného rozsudku) a před
soudem odvolacím (výrok III napadeného rozsudku) a o náhradě nákladů řízení
státu (výroky IV a V napadeného rozsudku).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce a vedlejší účastnice
společné dovolání.
5. Dovolatelé považují své dovolání za přípustné, neboť „dovolacím
soudem vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“.
Žalobce a vedlejší účastnice namítají, že odvolací soud nesprávně zhodnotil
provedené důkazy a nepřihlédl k rozhodným důkazům provedeným soudem prvního
stupně a k důkazním materiálům, které žalobce soudu předložil poté, co bylo
řízení před soudem prvního stupně zkoncentrováno. S odkazem na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 274/2017, dovolatelé dále
zpochybňují správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož skutečnost, že zdivo
koupeného domu bylo částečně postaveno z nepálených cihel (tzv. vepřovic),
nepředstavovala skrytou vadu. Dovolatelé proto navrhují, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání zpochybnila jeho přípustnost
i důvodnost, podala obsáhlou argumentaci proti tvrzením obsaženým v dovolání a
navrhla Nejvyššímu soudu, aby dovolání odmítl, případně aby je zamítl, a
zároveň přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
7. Dovolání vedlejší účastnice na straně žalobce Nejvyšší soud odmítl
podle § 243c odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“, ve spojení s § 218 písm. b) a § 240 odst. 1 o. s. ř., jako podané
osobou, která k němu není oprávněna (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod číslem 94/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
8. 2023, sp. zn. 26 Cdo 482/2023, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1.
2016, sp. zn. II. ÚS 29/16).
8. Dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k
tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud
shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2
o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Žalobce v dovolání předně napadá závěr odvolacího soudu, podle něhož
skutečnost, že zdivo žalobcem koupeného domu bylo částečně zhotoveno z
nepálených cihel, nepředstavovala skrytou vadu předmětu koupě.
12. Nejvyšší soud ve vztahu k otázce vymezení vad předmětu koupě podle
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, v rozsudku ze dne
25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3235/2020, odkázal na odbornou literaturu, dle
které „zákon vychází z předpokladu, že prodávající s kupujícím v kupní smlouvě
ujednají kromě základních náležitostí též množství, jakost a provedení předmětu
koupě (věci), nicméně není to jejich povinností. I když se k pojmům jakost a
provedení v praktickém životě přistupuje různým způsobem, v zásadě lze vycházet
z toho, že jakostí se rozumí především kvalita z hlediska užitných vlastností
předmětu koupě, zatímco pod pojmem provedení lze spatřovat především jeho
vzhled, resp. design, případně též technickou úroveň, pokud existují různé
verze z hlediska složitosti či vybavení, nicméně často se tyto dva pojmy různě
kombinují a zaměňují. Jakkoli se může zdát tato úvaha spíše teoretická, v
případech, kdy jakost a provedení nejsou ujednány a kdy se postupuje tak, že
pro plnění prodávajícího budou určující jakost a provedení vhodné pro účel
patrný ze smlouvy, případně pro obvyklý účel, nabývá na významu. V těchto
případech je totiž naprosto nezbytné mít dostatečně jasnou představu o tom, jak
má daný předmět koupě z hlediska jakosti a provedení vypadat, resp. k čemu má
sloužit, přičemž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem konkrétní smlouvy,
případně pak k obvyklé praxi týkající se daného předmětu koupě a jeho
následného použití. Při absenci určení jakosti a provedení předmětu koupě je
tedy nejprve třeba hledat „vzor“ pro jejich určení v účelu dané smlouvy, a
teprve v případě, že takovýto účel ze smlouvy není zjistitelný či jej nelze pro
určení jakosti a provedení použít, použije se jako kritérium účel obvyklý pro
daný předmět koupě, tedy účel, k němuž se zpravidla užívá [srov. Občanský
zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014), 1. vydání, 2014, s.
57 a násl.]“.
13. Posouzení, zda předmět koupě je v „ujednaném množství, jakosti a
provedení“ nebo zda je v „jakosti a provedení vhodných pro účel patrný ze
smlouvy“, nebo „v jakosti a provedení pro účel obvyklý“, bude odvislé vždy od
konkrétních skutkových okolností dané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2386/2022).
14. V projednávané věci odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění,
podle kterých si strany předmětné kupní smlouvy sjednaly, že prodávaný dům je
postaven z cihel, aniž by ve smlouvě specifikovaly, zda se jedná o cihly pálené
či nepálené. Odvolací soud dále konstatoval, že nepálené cihly (i v
současnosti) představují běžný stavební materiál, jehož (částečné) použití ve
zdivu předmětné budovy nijak nebrání její obyvatelnosti. Jestliže za daných
okolností odvolací soud uzavřel, že jakost a provedení žalovanou dodaného
předmětu plnění byly vhodné pro účel patrný z kupní smlouvy (zajištění bytových
potřeb žalobce a vedlejší účastnice) ve smyslu § 2095 o. z., a proto složení
zdiva dané budovy nebylo možno považovat za její skrytou vadu, je patrné, že
odvolací soud postupoval v souladu se shora citovanou judikaturou. Nejvyšší
soud přitom neshledal důvod se od své dosavadní ustálené rozhodovací praxe na
podkladě podaného dovolání odchýlit. Uvedená námitka proto přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
15. Tvrdí-li pak žalobce v dovolání, že žalovaná jej před koupí
ujišťovala, že kupovaná nemovitá věc je postavená z pálených cihel, uvedená
skutečnost ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá. Žalobce tak ve
skutečnosti zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní
verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž
je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení
věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze
skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v
dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo
1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, a ze dne 26. 10. 2021,
sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Ani tato otázka tak nemůže přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. založit.
16. Zpochybňuje-li žalobce rovněž způsob, jakým odvolací soud hodnotil
provedené důkazy (znalecký posudek znalce Ing. Jiřího Ševce a svědeckou výpověď
J. M.), Nejvyšší soud připomíná závěry své ustálené judikatury, že námitky
dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a
skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými
zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu
nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod
číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019).
Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se
zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly
logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32
Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo
724/2024), což ale pro projednávanou věc neplatí.
17. Konečně namítá-li žalobce, že odvolací soud nezohlednil důkazy
provedené před soudem prvního stupně, resp. důkazy, které žalobce dodal po
koncentraci řízení, vytýká tím ve skutečnosti vady řízení, ke kterým by ovšem
mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že
vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o
s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov.
závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze
dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23
Cdo 1916/2020).
18. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání žalobce
stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto také jeho
dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím
k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti
rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve
vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v
uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani
přípustné.
20. Dovolací soud konečně uzavřel, že dovolání žalobce ve skutečnosti
nesměřuje ani proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně v té části, v níž soud prvního
stupně žalobě částečně vyhověl, neboť ani v tomto ohledu dovolání neobsahuje
jakékoli odůvodnění; v uvedeném rozsahu by navíc bylo dovolání subjektivně
nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn.
2 Cdon 1363/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo
4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce a vedlejší účastnice dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá
toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 11. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu