23 Cdo 2386/2022-517
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobců a) D. U., nar. XY, bytem v XY, a b) J. U., nar. XY, bytem v XY, oba
zastoupení Mgr. Petrou Kratochvílovou, advokátkou se sídlem v Praze, Pobřežní
394/12, proti žalovaným 1) V. T., nar. XY, bytem v XY, a 2) A. T., nar. XY,
bytem v XY, oba zastoupení Mgr. Jiřím Doležalem, advokátem se sídlem v
Teplicích, náměstí Svobody 40/1, o zaplacení částky 458.090 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 20 C 11/2019,
o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4.
5. 2022, č. j. 12 Co 139/2021-489, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 4.921,07 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám jejich právního zástupce.
III. Druhá žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 4.921,07 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám jejich právního zástupce.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1.
3. 2021, č. j. 20 C 11/2019-442, uložil žalovaným povinnost společně a
nerozdílně zaplatit žalobcům, oprávněným k přijetí plnění společně a
nerozdílně, částku 419.496 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu co do
částky 4.659 Kč s příslušenstvím a 33.935 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. až V. výrok). O povinnosti hrazení
soudního poplatku soud prvního stupně rozhodoval usnesením ze dne 11. 5. 2021,
č. j. 20 C 11/2019-439.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 4. 5. 2022, č. j. 12 Co 139/2021-489, rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil a ve výroku V. změnil potud, že
určil výši náhrady nákladů řízení na 265.007 Kč, jinak v tomto výroku rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (první výrok), potvrdil usnesení soudu prvního
stupně o povinnosti hrazení soudního poplatku (druhý výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali společně žalovaní (dále též
„dovolatelé“) dovolání s tím, že je považují za přípustné ve smyslu § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 896/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 274/2017. Dovozují, že v projednávané věci „nemovitost
neměla nedostatek jakýchkoliv vlastností, které se při jejím stáří obecně
předpokládají, a možnost jejího využití nebyla podstatně snížena“. Dovolatelé
obsáhle sporují závěr soudů nižších stupňů o existenci skrytých vad na
převáděné nemovitosti. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci se k dovolání vyjádřili v tom smyslu, že navrhují, aby dovolací soud
podané dovolání odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda
dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Právní poměr mezi účastníky se dle § 3028 odst. 1 o. z. řídí ustanoveními zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Podle § 2095 o. z. prodávající odevzdá kupujícímu předmět koupě v ujednaném
množství, jakosti a provedení. Nejsou-li jakost a provedení ujednány, plní
prodávající v jakosti a provedení vhodných pro účel patrný ze smlouvy; jinak
pro účel obvyklý. Podle § 2099 odst. 1 o. z. věc je vadná, nemá-li vlastnosti stanovené v § 2095
a 2096. Za vadu se považuje i plnění jiné věci. Za vadu se považují i vady v
dokladech nutných pro užívání věci. Podle § 2106 odst. 1 o. z.
je-li vadné plnění podstatným porušením smlouvy, má
kupující právo a) na odstranění vady dodáním nové věci bez vady nebo dodáním
chybějící věci, b) na odstranění vady opravou věci, c) na přiměřenou slevu z
kupní ceny, nebo d) odstoupit od smlouvy. Dovolatelé předně vytýkají odvolacímu soudu, že se při posouzení vad odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce existence skrytých vad
na převáděné nemovitosti. Tyto dovolací námitky však přípustnost dovolání
nezakládají. Dovolací soud již v rozsudku ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3235/2020, k
otázce vymezení vad předmětu koupě odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího
soudu v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, dle zák. č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, který pojem vady nedefinoval. Dle této judikatury se za vadu
považoval nedostatek takové vlastnosti, která se u věcí téhož druhu a stáří
obecně předpokládá a jejíž neexistencí je možnost využití věci k danému účelu
nikoli nepodstatně snížena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1988,
sp. zn. 3 Cz 59/88, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 24/1990, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32
Odo 956/2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo
976/2002). Z citovaných rozhodnutí pak vychází i dovolateli odkazované usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 274/2017, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 896/2010. Oproti tvrzení dovolatelů se však odvolací soud při právním posouzení existence
vady od odkazované judikatury neodchýlil. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3235/2020,
dovolací soud odkazuje na odbornou literaturu s tím, že „zákon vychází z
předpokladu, že prodávající s kupujícím v kupní smlouvě ujednají kromě
základních náležitostí též množství, jakost a provedení předmětu koupě (věci),
nicméně není to jejich povinností. I když se k pojmům jakost a provedení v
praktickém životě přistupuje různým způsobem, v zásadě lze vycházet z toho, že
jakostí se rozumí především kvalita z hlediska užitných vlastností předmětu
koupě, zatímco pod pojmem provedení lze spatřovat především jeho vzhled, resp. design, případně též technickou úroveň, pokud existují různé verze z hlediska
složitosti či vybavení, nicméně často se tyto dva pojmy různě kombinují a
zaměňují. Jakkoli se může zdát tato úvaha spíše teoretická, v případech, kdy
jakost a provedení nejsou ujednány a kdy se postupuje tak, že pro plnění
prodávajícího budou určující jakost a provedení vhodné pro účel patrný ze
smlouvy, případně pro obvyklý účel, nabývá na významu. V těchto případech je
totiž naprosto nezbytné mít dostatečně jasnou představu o tom, jak má daný
předmět koupě z hlediska jakosti a provedení vypadat, resp. k čemu má sloužit,
přičemž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem konkrétní smlouvy, případně
pak k obvyklé praxi týkající se daného předmětu koupě a jeho následného
použití.
Nejprve je při absenci určení jakosti a provedení předmětu koupě tedy
třeba hledat ,vzor‘ pro jejich určení v účelu dané smlouvy, a teprve v případě,
že takovýto účel ze smlouvy není zjistitelný či jej nelze pro určení jakosti a
provedení použít, použije se jako kritérium účel obvyklý pro daný předmět
koupě, tedy účel, k němuž se zpravidla užívá [srov. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014), 1. vydání, 2014, s. 57 a násl.]“. Podle nynější právní úpravy má prodávající povinnost odevzdat kupujícímu
předmět koupě v ujednaném množství, jakosti a provedení; nejsou-li jakost a
provedení ujednány, plní prodávající v jakosti a provedení vhodných pro účel
patrný ze smlouvy, jinak pro účel obvyklý. Nemá-li věc stanovené vlastnosti, je
vadná (§ 2095 ve spojení s § 2099 odst. 1 o. z.). Posouzení, zda předmět koupě je v „ujednaném množství, jakosti a provedení“
nebo zda je v „jakosti a provedení vhodných pro účel patrný ze smlouvy“, nebo
„v jakosti a provedení pro účel obvyklý“, bude odvislé vždy od konkrétních
skutkových okolností dané věci. Vadou se rozumí faktický nebo právní stav, který brání řádnému nebo smluvenému
užívání věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 33 Cdo
1300/2006). Uvedeným požadavkům na posouzení existence skrytých vad soudy nižších stupňů
dostály. Ve své úvaze dovolatelé pomíjí, že odvolací soud – shodně se soudem
prvního stupně – vycházely ze skutkových zjištění o tom, že zjištěné vady domu
(vady podlahy suterénu, vadné provedení hydroizolace vnějšího schodiště a vadné
napojení kanalizační trubky do WC) nejsou nedostatky vyplývajícími obecně ze
stáří nemovitosti, ale jsou důsledkem nevhodné rekonstrukce. Soudy nižších
stupňů tak správně posuzovaly účel smlouvy i s odkazem na zjištění ohledně
inzerované jakosti (zejména zjištění o možnosti využít nejnižší podlaží jako
plnohodnotný nebytový prostor.) Zpochybňují-li dále dovolatelé tuto úvahu
odvolacího soudu tvrzením o absenci skrytých vad, jakož i možnosti kupujících
(žalobců) vady zjistit při převzetí nemovitosti, konstruují jiná – vlastní –
skutková zjištění, než z jakých při právním posouzení vyšly soudy nižších
stupňů.
Právní posouzení existence skrytých vad v poměrech věci zde vedené proto nemůže
zakládat přípustnost dovolání, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu
ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci,
vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci
odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Ani dalšími námitkami dovolatelů do skutkových zjištění odvolacího soudu ve
vztahu k jednotlivým vadám se dovolací soud nezabýval, neboť správnost
skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím
řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu
zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř.
vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího
soudu nemají tudíž dovolatelé k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše
pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze
dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalovaných podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaných bylo
odmítnuto, a tak účastníkům řízení vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení.
Náklady dovolacího řízení žalobců a) a b) sestávají u každého z nich samostatně
z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 1.
8. 2022) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
jejíž výše podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, snížená v souladu s § 12 odst. 4
advokátního tarifu o 20 %, činí 7.984,00 Kč. Spolu s náhradou paušálních výdajů
podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši jedné poloviny z částky 300 Kč
(tj. 150 Kč) [viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp.
zn. 25 Cdo 1610/2014, nebo ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1591/2018] a s
náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) v celkové výši
1.708,14 Kč, tak dovolací soud přiznal každému z žalobců a) a b) k tíži
dovolatelů částku 9.842,14 Kč, jež je mezi dovolatele rozdělena rovným dílem (§
140 odst. 1 o. s. ř.) částkou 4.921,07 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu