27 Cdo 1591/2018-577
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
JUDr. Václava Kulhavého, se sídlem v Praze 9, Frýdecká 762, PSČ 199 00, jako
insolvenčního správce dlužnice D., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY,
zastoupeného Mgr. Kateřinou Švajcrovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5,
Holečkova 332/5, PSČ 150 00, proti žalovaným 1) R. Č., narozenému XY, bytem XY,
2) I. D., narozené XY, bytem XY, společně zastoupeným JUDr. Hanou Reclíkovou,
advokátkou, se sídlem v Opavě, Masařská 323/6, PSČ 746 01, o zaplacení
31.164.225 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.
24 Cm 103/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 16. 11. 2017, č. j. 5 Cmo 205/2017-543, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných na náhradu nákladů
dovolacího řízení 51.001,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jejich zástupkyně.
[1] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, č. j. 24 Cm
103/2014-459:
1) uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci 209.993 Kč s 8,05% úrokem
z prodlení ročně z této částky za období od 14. 10. 2014 do zaplacení (výrok
I.),
2) zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby byla žalovaným
uložena povinnost zaplatit 8,05% úrok z prodlení z částky 209.993 Kč ročně za
období od 1. 7. 2014 do 13. 10. 2014 (výrok II.),
3) zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby byla žalovaným
uložena povinnost zaplatit 20.470.007 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a
4) rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až VI.). [2] K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným
rozsudkem:
1) odmítl odvolání v části, v níž směřovalo proti výroku I. rozsudku
soudu prvního stupně (první výrok),
2) potvrdil výrok II. až VI. rozsudku soudu prvního stupně (druhý výrok)
a
3) rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). [3] Proti druhému (potvrzujícímu) výroku v záhlaví označeného rozsudku
odvolacího soudu (posuzováno podle obsahu) podal žalobce dovolání, které
Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí
vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [4] Námitka dovolatele, podle níž se odvolací soud – při řešení otázky,
zda „žalovaní unesli břemeno tvrzení i důkazní břemeno ve vztahu k tomu, zda
jednali s péčí řádného hospodáře“ – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009,
sp. zn. 29 Cdo 3775/2008, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, a ze dne
27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 250/2015), přípustnost dovolání nezakládá. Je tomu
tak proto, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru o tom, že
dovolatel neunesl důkazní břemeno. [5] Odvolací soud měl – ve shodě se soudem prvního stupně (na jehož
skutková zjištění pro stručnost odkázal) – za prokázáno:
1) že žalovaní od manželů M. nepřijali (jako plnění poskytnuté dlužnici před
uzavřením smlouvy o dílo, jejímž předmětem byla rekonstrukce bytové jednotky v
Beethovenově paláci) peněžní prostředky ve výši 2.950.000 Kč a
2) že si žalovaní „pro svou osobní potřebu“ nepřisvojili peněžní prostředky
dlužnice v celkové výši 17.520.007 Kč (které jménem dlužnice inkasovali v
souvislosti se smlouvami o dílo uzavřenými s V. D., se společností LE GRAND
PARTENAIRE, a. s., a s manžely M.), neboť takto získané finanční prostředky buď
vložili na účet dlužnice, nebo je využili k úhradě dluhů dlužnice. [6] Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak vychází ze zjištěného
skutkového stavu, nikoli z toho, že by dovolatel neunesl důkazní břemeno (resp. z toho, že by bylo sporné, zda žalovaní způsobili škodu porušením péče řádného
hospodáře). [7] Přípustnost dovolání nezakládá ani výtka, jejímž prostřednictvím
dovolatel namítá, že odvolací soud „nekriticky převzal argumentaci žalovaných“,
aniž by „jakkoli zohlednil stav objektivní nejistoty“, resp.
že odvolací soud
„selektivním výběrem skutečností rozhodných pro své rozhodnutí omezil okruh
rozhodných tvrzení a důkazů.“
[8] Dovolatel touto výtkou totiž jednak (nepřípustně) zpochybňuje
skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své právní
posouzení věci (čímž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve
znění účinném do 31. 12. 2012, který od 1. 1. 2013 nemá k dispozici); a jednak
rozporuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, které však (se zřetelem na zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem
108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu
na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
[9] Přípustnost dovolání nezakládá konečně ani námitka dovolatele, ve
které uvádí, že „nelze akceptovat“, aby odvolací soud konstatoval, že žalovaní
(jako jednatelé dlužnice) sice nezabezpečovali řádné vedení účetnictví, avšak
že ke vzniku škody na majetku dlužnice nedošlo (k čemuž dovolatel odkazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015,
uveřejněný pod číslem 131/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1152/2006).
[10] Z judikatury dovolacího soudu se podává, že předpokladem vzniku
odpovědnosti za škodu způsobenou dlužnici je – vedle porušení povinnosti jednat
s péčí řádného hospodáře – také vznik škody (na majetku dlužnice), jakož i
existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody (srov.
například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo
3542/2011, nebo ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013). Vyšel-li tedy
odvolací soud z toho, že žalovaní v poměrech projednávané věci sice porušili
povinnost jednat s péčí řádného hospodáře (neboť nezabezpečili řádné vedení
účetnictví), avšak že ke vzniku škody (na majetku dlužnice) v důsledku tohoto
porušení povinnosti žalovaných nedošlo, odpovídá jeho závěr ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu.
[11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3
větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť bylo dovolání žalobce
odmítnuto a žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení.
[12] Náklady řízení sestávají (u každého ze žalovaných zvlášť) z odměny
advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 3. 4. 2018)
podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jejíž výše
činí podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 7 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu (po snížení
podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu) 42.000 Kč. Spolu s (jedinou) náhradou
paušálních výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč (dělenou
na poloviny mezi oba žalované; k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014) a s náhradou za 21% daň z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 8.851,50 Kč tak dovolací soud přiznal
každému z žalovaných (zvlášť) k tíži žalobce celkem 51.001,50 Kč.
[13] Tarifní hodnota byla určena jako součet uplatněného nároku na
zaplacení 20.470.007 Kč a úroků z prodlení z částky 209.993 Kč za období od 1.
7. 2014 do 13. 10. 2014 (tedy celkem 20.474.869,92 Kč).
[14] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30.
9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 3. 2020
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu