26 Cdo 482/2023-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v
právní věci žalobkyně MEDA spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Erbenova
1318/17, IČO 45806080, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem se
sídlem v Kolíně, Plynárenská 671/0, za účasti vedlejšího účastníka na straně
žalobkyně J. Č., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ondřejem Hálou,
advokátem se sídlem v Kolíně, Plynárenská 671/0, proti žalované Fakultní
nemocnici Bulovka, se sídlem v Praze 5, Budínova 67/2, IČO 00064211, o přezkum
oprávněnosti výpovědi nájemní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod
sp. zn. 28 C 100/2019, o dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2022, č. j. 54 Co 13/2022-173,
ve znění usnesení ze dne 21. 12. 2022, č. j. 54 Co 13/2022-213, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně a vedlejší účastník na její straně jsou povinni zaplatit
žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300
Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
podnikání je neoprávněná (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II.).
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 3. 2022, č. j. 54 Co
13/2022-173, ve znění usnesení ze dne 21. 12. 2022, č. j. 54 Co 13/2022-213,
potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I.), změnil
výrok o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali společně dovolání žalobkyně a vedlejší
účastník na její straně; k dovolání se žalovaná prostřednictvím svého advokáta
písemně vyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání vedlejšího účastníka
na straně žalobkyně proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §
243c odst. 3 věty první ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), neboť vedlejší účastník není k podání
dovolání ve věci samé oprávněn [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod č. 3/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3215/2019
(ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením
z 14. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 966/20)]. Byť dřívější judikatura dovodila, že vedlejší účastník je oprávněn podat
dovolání pouze proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o
jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení (srov. opět již citované
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003,
uveřejněné pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1664/2005, či ze
dne 15. 2. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3532/2021), podle současné procesněprávní
úpravy - § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. - není dovolání přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V tomto rozsahu bylo
proto dovolání vedlejšího účastníka na straně žalobkyně odmítnuto podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen
„o. s. ř.“), přípustné, neboť otázku výkladu právních jednání posoudil odvolací
soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se
odchýlit ani v této projednávané věci. V soudní praxi není pochyb, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání bez
ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné), a to již proto, že
závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho
výkladu. Nejvyšší soud také ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne
25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo
61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
opakovaně vyslovil závěr, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen
„o. z.“), opouští důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí
občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013), a
klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Podle právní
úpravy účinné od 1. 1. 2014 je tedy základním hlediskem pro výklad právního
jednání úmysl jednajícího (případně – u vícestranných právních jednání –
společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi
projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět.
Skutečnou vůli
jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal
perfektním), a je nutné ji upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou
vůli jednajícího (§ 556 odst. 1 věta první o. z.), postupuje soud podle
pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. V projednávané věci dospěl odvolací soud na základě výkladu obsahu účastníky
uzavřené nájemní smlouvy k závěru, že si mimo výpovědní důvody sjednali též
možnost odstoupení od smlouvy, což je možné [srov. Hulmák M. a kol.: Občanský
zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s.502–506; obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 4. 4. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2177/2021, uveřejněný pod č. 17/2023 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek]; k naplnění důvodů pro odstoupení došlo
(žalovaná prostory neodkladně a prokazatelně potřebovala k plnění svých úkolů
zdravotnického zařízení), žalovaná možnosti odstoupit od smlouvy využila, a
žaloba na určení neoprávněnosti výpovědi tak není důvodná. Z obsahu odůvodnění
je přitom zřejmé, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v souladu
s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu upřednostnil společný úmysl
účastníků smlouvy v době jejího uzavření, přičemž úmysl smluvních stran byl
jasně a srozumitelně vyjádřen obsahem smlouvy, význam právního jednání byl
jednoznačný a nevznikly žádné pochybnosti o tom, co chtěli účastníci přesně
vyjádřit. Dovolatelka dále v dovolání namítla, že soud prvního stupně, resp. odvolací
soud neprovedl některé (v dovolání specifikované) důkazy, které navrhla k
prokázání svých tvrzení, aniž by tento svůj postup blíže odůvodnil; tím se
soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe zejména Ústavního
soudu pojednávající o tzv. opomenutých důkazech. Dovolací soud však dospěl k
závěru, že tomu tak v tomto případě není. V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že je vždy na soudu, které důkazy
provede a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz
libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí
vysvětleny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jde-li o důkazní návrhy toho z
účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo
135/2017, či ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této
své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu
na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací
praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako
nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý
proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS
549/2000, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II.
ÚS 1912/07, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013,
sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, a ze
dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017). O takový případ však v projednávané věci nejde. Odvolací soud ve svém
rozhodnutí zdůvodnil, z jakých důvodů nebyly další důkazy navržené žalobkyní
před soudem prvního stupně provedeny; jeho rozhodnutí je pochopitelné a
srozumitelné a nelze ho považovat ani za nepřezkoumatelné, jak dovozovala
dovolatelka. Dovolatelka sice napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak výroky
o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatelka
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - 238a o. s. ř.),
jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání proti těmto výrokům by navíc ani nebylo přípustné [§ 237, § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).