33 Cdo 3532/2021-1353
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce V. K., bytem XY, proti žalované T. R., bytem XY, zastoupené JUDr. Evou Červenou, advokátkou se sídlem Praha 5, Drtinova 372/24, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované L. R., bytem XY, o zaplacení 184 305,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 312/2007, o dovoláních žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2020, č. j. 57 Co 236/2019-835, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Dovolání vedlejšího účastníka na straně žalované se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 6. 2020, č. j. 57 Co 236/2019-835, potvrdil rozsudek ze dne 24. 4. 2019, č. j. 16 C 312/2007-756, kterým Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) zastavil řízení o návrhu žalované na ustanovení zástupce pro řízení (výrok I.), zastavil řízení žalobce proti žalované o zaplacení 15 288,46 Kč s příslušenstvím (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 169 017,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,5 % ročně z této částky za dobu od 27.
2. 2007 do 30. 6. 2007 a za dobu od 1. 7. 2007 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky, vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 84 530,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok IV.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok V.)? současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaná a vedlejší účastník nezastoupený advokátem dovolání, která Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Žalovaná výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci nevznesla a navíc dovolání směřující proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Objektivně nepřípustné je rovněž dovolání proti části výroku I., jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o zastavení řízení o návrhu žalované na ustanovení zástupce pro řízení [§ 238 odst. 1 písm. j) o.
s. ř.]. K podání dovolání proti části výroku I. odvolacího soudu, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a V. potvrdil, není žalovaná (subjektivně) oprávněna. Tímto výrokem jí totiž nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejích právech, odstranitelná tím, že by rozsudek odvolacího soudu dovolací soud zrušil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze zrušením rozhodnutí odvolacího soudu odstranit.
Subjektivní přesvědčení účastníka není určující. Oprávnění podat dovolání svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, nebo ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 2 Cdon 1648/97).
Dovolání žalobkyně proti výroku I.
odvolacího soudu v části, kterou odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení o žalobě žalobce proti žalované a nepřiznal státu náhradu nákladů řízení, je tudíž subjektivně nepřípustné. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno; tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť.
Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Výhradami vůči postupu soudů, kterými žalovaná namítá, že (i) soud prvního stupně neumožnil „přenesení místní příslušnosti soudního řízení k soudu v Praze“, že (ii) jí nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů pro celé soudní řízení, že (iii) jí nebylo přiznáno osvobození od placení soudních poplatků v celém soudním řízení, že (iv) odvolací soud nevyhověl její žádosti o odročení soudního jednání nařízeného na 26.
5.
2020, stejně jako námitkou, že (v) soudy nižšího stupně nezajistily důkazy označené žalovanou v „protokolu o zápisu a vniknutí se soupisem věcí a složení komise“, dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.
s. ř.); samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti nepostačuje, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba (v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení) konkrétně vymezit též důvody přípustnosti dovolání.
Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8.
6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti. Dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř., protože vedlejší účastník není k podání dovolání oprávněn (subjektivně legitimován).
Podle ustanovení § 93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe.
Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu uvedené pravidlo nedopadá na oprávnění vedlejšího účastníka podávat opravné prostředky. Oprávnění vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje ustanovení § 203 odst. 1 o. s. ř. a oprávnění vedlejšího účastníka podat žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost upravuje ustanovení § 231 odst. 1. o.
s. ř. Protože zákon nestanoví, že vedlejší účastník je oprávněn podat i dovolání, vedlejší účastník není podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 oprávněn k podání dovolání ve věci samé (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2004). Vedlejší účastník dle obsahu dovolání napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, a zbývá proto doplnit, že byť dřívější judikatura dovodila, že vedlejší účastník je oprávněn podat dovolání pouze proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2004, usnesení ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1664/2005, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 426/2017, nebo rozsudek ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1896/2010), není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V této části bylo dovolání vedlejšího účastníka na straně žalované odmítnuto podle ustanovení § 243c odst. 1 o.
s. ř. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.