33 Cdo 3532/2021-1353
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců
JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce V. K., bytem XY,
proti žalované T. R., bytem XY, zastoupené JUDr. Evou Červenou, advokátkou se
sídlem Praha 5, Drtinova 372/24, za účasti vedlejšího účastníka na straně
žalované L. R., bytem XY, o zaplacení 184 305,52 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 312/2007, o dovoláních
žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
4. 6. 2020, č. j. 57 Co 236/2019-835, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Dovolání vedlejšího účastníka na straně žalované se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 6. 2020,
č. j. 57 Co 236/2019-835, potvrdil rozsudek ze dne 24. 4. 2019, č. j. 16 C
312/2007-756, kterým Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního
stupně“) zastavil řízení o návrhu žalované na ustanovení zástupce pro řízení
(výrok I.), zastavil řízení žalobce proti žalované o zaplacení 15 288,46 Kč s
příslušenstvím (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 169
017,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,5 % ročně z této částky za dobu od 27.
2. 2007 do 30. 6. 2007 a za dobu od 1. 7. 2007 do zaplacení s ročním úrokem z
prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání
prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro
dvoutýdenní repo operace České národní banky, vyhlášené ve Věstníku České
národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, to
vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.), uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 84 530,90 Kč do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok IV.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok V.)? současně odvolací soud
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaná a vedlejší účastník
nezastoupený advokátem dovolání, která Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání
je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Žalovaná výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Ve
vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci nevznesla a
navíc dovolání směřující proti rozhodnutím v části týkající se výroku o
nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Objektivně nepřípustné je rovněž dovolání proti části výroku I., jímž odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o zastavení řízení o
návrhu žalované na ustanovení zástupce pro řízení [§ 238 odst. 1 písm. j) o. s. ř.]. K podání dovolání proti části výroku I. odvolacího soudu, jímž odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a V. potvrdil, není žalovaná
(subjektivně) oprávněna. Tímto výrokem jí totiž nevznikla (nemohla vzniknout)
žádná újma na jejích právech, odstranitelná tím, že by rozsudek odvolacího
soudu dovolací soud zrušil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku
plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího
soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na
jeho právech, kterou lze zrušením rozhodnutí odvolacího soudu odstranit. Subjektivní přesvědčení účastníka není určující. Oprávnění podat dovolání
svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího
výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a
výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma
odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, nebo ze
dne 30. 8. 2000 sp. zn. 2 Cdon 1648/97). Dovolání žalobkyně proti výroku I.
odvolacího soudu v části, kterou odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu
prvního stupně o zastavení řízení o žalobě žalobce proti žalované a nepřiznal
státu náhradu nákladů řízení, je tudíž subjektivně nepřípustné. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné
proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí
být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má
dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí
dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li
dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo
procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno; tuto otázku
je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá
dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť. Vždy musí
jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska
právního posouzení věci skutečně založen. Výhradami vůči postupu soudů, kterými žalovaná namítá, že (i) soud prvního
stupně neumožnil „přenesení místní příslušnosti soudního řízení k soudu v
Praze“, že (ii) jí nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů pro celé soudní
řízení, že (iii) jí nebylo přiznáno osvobození od placení soudních poplatků v
celém soudním řízení, že (iv) odvolací soud nevyhověl její žádosti o odročení
soudního jednání nařízeného na 26. 5.
2020, stejně jako námitkou, že (v) soudy
nižšího stupně nezajistily důkazy označené žalovanou v „protokolu o zápisu a
vniknutí se soupisem věcí a složení komise“, dovolatelka nenapadá žádný právní
závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je
napadené rozhodnutí založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejde totiž o otázku
správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o
otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014,
sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne
23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení
skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná-li se o
dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.); samy o sobě nejsou
způsobilé přípustnost dovolání založit. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí
sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 237 o. s. ř. a
nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Dovolání je mimořádný
opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné
prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti nepostačuje, aby dovolatel
uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj
podroben přezkumu; je třeba (v souladu s uplatněním zásad projednací a
dispoziční i v dovolacím řízení) konkrétně vymezit též důvody přípustnosti
dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se
prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek
přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně
sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení
advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že
Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím
odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné
požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. S ohledem na výsledek
řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti. Dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř., protože vedlejší účastník není k
podání dovolání oprávněn (subjektivně legitimován). Podle ustanovení § 93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná
práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe.
Jestliže jeho
úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po
uvážení všech okolností. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu uvedené pravidlo nedopadá na
oprávnění vedlejšího účastníka podávat opravné prostředky. Oprávnění vedlejšího
účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje
ustanovení § 203 odst. 1 o. s. ř. a oprávnění vedlejšího účastníka podat žalobu
na obnovu řízení a pro zmatečnost upravuje ustanovení § 231 odst. 1. o. s. ř. Protože zákon nestanoví, že vedlejší účastník je oprávněn podat i dovolání,
vedlejší účastník není podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 oprávněn k
podání dovolání ve věci samé (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 3/2004). Vedlejší účastník dle obsahu dovolání napadl rozsudek odvolacího soudu v celém
rozsahu, a zbývá proto doplnit, že byť dřívější judikatura dovodila, že
vedlejší účastník je oprávněn podat dovolání pouze proti výroku rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě
nákladů řízení (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 3/2004, usnesení ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo
1664/2005, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 426/2017, nebo rozsudek ze dne
12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1896/2010), není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, dovolání přípustné proti rozhodnutím v
části týkající se výroku o nákladech řízení. V této části bylo dovolání
vedlejšího účastníka na straně žalované odmítnuto podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.