23 Cdo 767/2022-220
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce S. E., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného
Mgr. Ing. Tomášem Menčíkem, advokátem se sídlem v Plzni, K Starým valům 442/10,
proti žalovanému O. R., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Milošem
Profousem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, o zaplacení částky 143 000
Kč s příslušenstvím oproti vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 53 C 57/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 68 Co 166/2021-192, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 68 Co 166/2021-192,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení na žalovaném domáhá zaplacení částky ve výši 143
000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení oproti uložení povinnosti
vydat žalovanému vozidlo zn. XY, RZ XY, VIN XY (dále též „vozidlo“). Žalobce v
řízení tvrdí, že uvedená částka představuje kupní cenu vozidla, jež nabyl od
žalovaného na základě kupní smlouvy ze dne 31. 5. 2018, od které však dne 10.
6. 2018 odstoupil z důvodu, že se na předmětu koupě projevila skrytá vada, v
jejímž důsledku začalo auto škubat a rozsvítila se kontrolka motoru. Následně
již podle žalobce nebylo možné vozidlo ani nastartovat.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
12. 11. 2020, č. j. 53 C 57/2018-154, uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobci částku 143 000 Kč s příslušenstvím oproti vydání vozidla zn. XY, RZ XY,
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a žalovaný uzavřeli
dne 31. 5. 2018 kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo výše specifikované
vozidlo. Dne 10. 6. 2018 žalobce zaslal žalovanému dopis označený „Odstoupení
od kupní smlouvy“, v němž žalovanému sdělil, že dne 7. 6. 2018 při kontrole v
autorizovaném servisu, k níž došlo poté, co vozidlo začalo „škubat“, bylo
zjištěno, že u dvou válců vynechává zapalování a následně se dne 10. 6. 2018
rozsvítila kontrolka motoru. Z uvedených důvodu žalobce využil svého práva od
smlouvy odstoupit. Soud prvního stupně dále vyšel na základě znaleckých posudků
Ing. Miroslava Tesaře a Ing. Jiřího Janouška ze zjištění, že v době prodeje
vozidlo vykazovalo souběh dvou vad, jednak vadu spočívající v zanesení motoru
karbonem, jednak konstrukční vadu na rozvodovém řetězu motoru, vedoucí v době
provozu vozidla žalobcem k posunutí napínáku řetězu motoru (tzv. „přeskočení
řetězu“), přičemž nastalou změnou časování ventilů došlo ke střetu ventilů s
písty a následné destrukci ventilů, což způsobilo nepojízdnost vozidla.
4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že jestliže
vozidlo trpělo konstrukční vadou, která se projevila až po převodu vlastnického
práva na žalobce, v jejímž důsledku se vozidlo stalo nepojízdným, poskytl
žalovaný žalobci vadné plnění zakládající podstatné porušení kupní smlouvy,
neboť vozidlo nebylo vhodné pro obvyklý účel použití. Soud prvního stupně
přitom posoudil jako nedůvodnou námitku žalovaného, že žalobce tuto vadu
žalovanému nevytknul, neboť k projevu této závady došlo bez předchozích
průvodních příznaků a bylo ji možné zjistit až rozebráním celého motoru.
Současně nebylo povinností žalobce tuto vadu v odstoupení od smlouvy popsat z
technického hlediska, ale postačilo uvést, že vozidlo má vadu, případně, jak se
tato vada projevuje. Žalobce tak dle soudu prvního stupně oprávněně [podle §
2106 odst. 1 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o.
z.“] od kupní smlouvy odstoupil, čímž dle § 2005 o. z. došlo k zániku práv a
povinností stran z této smlouvy a dle § 2991 odst. 2 a § 3000 o. z. vznikla
stranám povinnost vydat si vzájemně poskytnutá plnění.
5. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací
napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na
zaplacení částky 143 000 Kč s příslušenstvím oproti vydání vozidla zn. XY, RZ
XY, VIN XY, se zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě
nákladu řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud po částečném zopakování dokazování doplnil skutkový
stav o zjištění, že dle kupní smlouvy ze dne 31. 5. 2018 činil nájezd vozidla
188 000 kilometrů. Při nájezdu vozidla 189 185 kilometrů byla v paměti vozidla
zaznamenána vada („snímač klepání příliš velký signál“), přičemž diagnostika v
autorizovaném servisu byla provedena dne 7. 6. 2018 při nájezdu 189 212
kilometrů. Při následném ohledání vozidla znalcem Ing. Miroslavem Tesařem činil
stav tachometru 189 417 kilometrů. Ze znaleckého posudku Ing. Miroslava Tesaře
pak vzal odvolací soud za prokázané, že zanesení karbonem je typickou závadou u
motoru 1.8 TSI, který byl součástí vozidla s tím, že s nejvyšší mírou technické
pravděpodobnosti bude daný typ motoru při nájezdu 188 000 kilometrů
zakarbonován a jeho činnost bude doprovázena zvýšenou spotřebou motorového
oleje. Ze znaleckého posudku Ing. Jiřího Janouška odvolací soud dále zjistil,
že škubání vozidla nemělo žádnou vazbu ke konstrukční vadě, jež se projevila
přeskočením rozvodového řetězu.
7. Při právním hodnocení věci odvolací soud zdůraznil, že předmětem
koupě byla použitá věc a poukázal na to, že dle ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn.
33 Cdo 2281/2008, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 33
Cdo 3487/2015) lze považovat za vadu jen nedostatek takové vlastnosti, jenž
neodpovídá míře používání a opotřebení věci, která se u věcí téhož druhu a
stáří obecně předpokládá, a jejíž neexistence podstatně nesnižuje možnost
využití věci k danému účelu. Na tomto základě odvolací soud dospěl k závěru, že
vzhledem ke zjištění, že zvýšená karbonizace motoru a nedostatek tlaku oleje
jsou typickými projevy opotřebení motoru vozidla odpovídající stáří a počtu
najetých kilometrů vozidla a k tomu, že nepojízdnost vozidla byla způsobena
přeskočením řetězu motoru, nebyly žalobcem uplatněné důvody v dopisu ze dne 10.
6. 2018 způsobilé odůvodnit odstoupení žalobce od kupní smlouvy ze dne 31. 5.
2018. Tento závěr byl podle odvolacího soudu stvrzen i samotným jednáním
žalobce, který po kontrole v autorizovaném servisu dne 7. 6. 2018 s vozidlem
dále jezdil, aniž by směrem k žalovanému učinil jakékoliv kroky, přičemž stran
závady zjištěné dne 10. 6. 2018 uvedl pouze, že se „rozsvítila kontrolka
motoru“. Žalobcem uplatněné vady proto dle odvolacího soudu podstatně
nesnižovaly užití věci k danému účelu a představovaly nepodstatné porušení
smlouvy. Žalobce tak měl dle odvolacího soudu pouze nárok na uplatnění práv z
vadného plnění dle § 2107 o. z. Podle odvolacího soudu přitom nebylo možné
zkoumat, zda podstatnou vadou vozidla byla porucha na rozvodovém řetězu motoru,
která způsobila nepojízdnost vozidla, neboť žalobce žalovanému existenci této
vady v odstoupení od smlouvy ze dne 10. 6. 2018 nevytknul.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním,
ve kterém namítl, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že žalobce v
odstoupení od smlouvy ze dne 10. 6. 2018 dostatečně nespecifikoval, v čem
spočívala vada vozidla. Odvolací soud se přitom dle žalobce odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2168/2007), ze které vyplývá, že ve
výtce vad předmětu koupě postačí specifikovat, jak se vada projevuje, což dle
svého názoru učinil tím, že v odstoupení od smlouvy uvedl, že „svítí kontrolka
motoru a auto škube“. Tyto skutečnosti společně i se skutečností, že následně
došlo k poruše na rozvodovém řetězu motoru vozidla, pak dle žalobce byly vnější
projevy vady motoru vozidla spočívající v jeho zakarbování a zvýšené spotřebě
motorového oleje. Dále žalobce namítl, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3487/2015, pokud bez
bližšího odůvodnění dospěl k závěru, že jím vytýkané vady nesnižovaly možnost
využití vozidla k danému účelu, a nepředstavovaly tak podstatné porušení kupní
smlouvy. Dle žalobce je napadené rozhodnutí rovněž nepřezkoumatelné, neboť
odvolací soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal se závěry znaleckých posudků
Ing. Miroslava Tesaře a Ing. Jiřího Janouška, a dále nevysvětlil svůj závěr, že
žalobcem vytknuté vady podstatně nesnižovaly možnost užití předmětu koupě k
danému účelu. Posléze uvedený závěr je přitom dle žalobce rovněž v příkrém
rozporu se skutkovými zjištěními soudu, ze kterých vyplývá, že se vozidlo stalo
nepojízdným.
9. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že napadený rozsudek
odvolacího soudu je věcně správný a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu
oprávněnou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání
obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
12. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Námitka žalobce, že v odstoupení od smlouvy řádně specifikoval vadu
vozidla spočívající v zakarbonování motoru, se míjí s právním posouzením věci
odvolacím soudem, který své rozhodnutí nezaložil na závěru, že by snad žalobce
vadu vozidla spočívající zakarbonování motoru vozidla nedostatečně
specifikoval, nýbrž dospěl k závěru, že tato vada vozidla nepředstavovala
podstatné porušení kupní smlouvy, pro které by mohl žalobce od smlouvy
odstoupit. Dle posouzení věci odvolacím soudem se totiž jednalo o typické
opotřebení motoru vozidla odpovídající jeho nájezdu v době prodeje, přičemž
projevy této vady (vytýkané žalobcem v odstoupení od smlouvy jako „škubání
motoru“ a „rozsvícení kontrolky motoru“) podstatným způsobem nesnižovaly
možnosti užití vozidla k danému účelu. Uvedená námitka žalobce proto
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod
číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2115/2021).
16. Skutečnost, že vnějším projevem zvýšené karbonizace motoru vozidla
byla též závada na rozvodovém řetězu motoru, která následně způsobila
nepojízdnost vozidla, ze skutkových zjištění soudů nevyplývá. Namítá-li žalobce
na základě toho, že závadu na rozvodovém řetězu žalovanému vytknul v odstoupení
od smlouvy ze dne 10. 6. 2018, konstruuje své odlišné právní posouzení věci na
jiném skutkovém základě než odvolací soud, a jedná se tak o námitku vůči
skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu
posouzení. Odvolací soud totiž vycházel v předmětné věci ze zjištění, že
vozidlo trpělo souběhem dvou vad (jednak vadou spočívající v zanesení motoru
karbonem, jednak konstrukční vadou na rozvodovém řetězu motoru), přičemž
porucha na rozvodovém řetězu motoru, jejímž důsledkem byla nepojízdnost
vozidla, v odstoupení od smlouvy ze dne 10. 6. 2018 nebyla žalobcem vytknuta.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů
ovšem v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017
v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je § 241a odst. 1 o. s. ř.
vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího
soudu nemá tudíž žalovaná k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak
skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014,
a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
17. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda žalobcem
vytknutá vada spočívající v zakarbonování motoru vozidla je vadou plnění, která
zakládá podstatné porušení smlouvy ve smyslu § 2106 o. z., neboť jde o otázku,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle skutkových zjištění, ze kterých vycházel odvolací soud, byla
předmětná kupní smlouva (ze dne 31. 5. 2018) uzavřena po 1. 1. 2014, a proto je
třeba práva a povinnosti z ní plynoucí posuzovat v souladu s § 3028 odst. 1 o.
z. podle platných právních předpisů.
20. Podle § 2095 o. z. prodávající odevzdá kupujícímu předmět koupě v
ujednaném množství, jakosti a provedení. Nejsou-li jakost a provedení ujednány,
plní prodávající v jakosti a provedení vhodných pro účel patrný ze smlouvy;
jinak pro účel obvyklý.
21. Podle § 2099 odst. 1 o. z. věc je vadná, nemá-li vlastnosti
stanovené v § 2095 a 2096. Za vadu se považuje i plnění jiné věci. Za vadu se
považují i vady v dokladech nutných pro užívání věci.
22. Podle § 2100 odst. 1 o. z. právo kupujícího z vadného plnění zakládá
vada, kterou má věc při přechodu nebezpečí škody na kupujícího, byť se projeví
až později. Právo kupujícího založí i později vzniklá vada, kterou prodávající
způsobil porušením své povinnosti.
23. Podle § 2106 odst. 1 o. z. je-li vadné plnění podstatným porušením
smlouvy, má kupující právo
a) na odstranění vady dodáním nové věci bez vady nebo dodáním chybějící věci,
b) na odstranění vady opravou věci,
c) na přiměřenou slevu z kupní ceny, nebo
d) odstoupit od smlouvy.
24. Podle § 2002 odst. 1 věta druhá o. z. podstatné je takové porušení
povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla
nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto
porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné
není.
25. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo
3235/2020, vyložil, že podle nynější právní úpravy má prodávající povinnost
odevzdat kupujícímu předmět koupě v ujednaném množství, jakosti a provedení;
nejsou-li jakost a provedení ujednány, plní prodávající v jakosti a provedení
vhodných pro účel patrný ze smlouvy, jinak pro účel obvyklý. Nemá-li věc
stanovené vlastnosti, je vadná (§ 2095 ve spojení s § 2099 odst. 1 o. z.).
Posouzení, zda předmět koupě je v „ujednaném množství, jakosti a provedení“
nebo zda je v „jakosti a provedení vhodných pro účel patrný ze smlouvy“, nebo
„v jakosti a provedení pro účel obvyklý“, bude odvislé vždy od konkrétních
skutkových okolností dané věci.
26. Pro stanovení množství, jakosti a provedení je tak v první řadě
rozhodující ujednání stran. Požadavky na jakost a provedení mohou být ve
smlouvě specifikovány výslovně nebo například odkazem na technické normy či
standardy (srov. ZAPLATAL, J. in PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. Občanský
zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 2273, marg. č. 2).
Smluvní strany v kupní smlouvě mohou například odkázat na technickou normu a
určit tak v příslušné části obsah této smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2168/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 880/2010). Jak vyplývá z ustanovení § 2096
o. z., může být jakost či provedení předmětu koupě stranami určeno též podle
smluveného vzorku nebo předlohy.
27. Teprve v případě, že požadavky na jakost či provedení předmětu koupě
nejsou výslovně ujednány nebo určeny odkazem na technickou normu, standard,
předlohu či podobně, budou pro plnění prodávajícího určující jakost a provedení
vhodné pro účel patrný ze smlouvy, případně pro účel obvyklý. Nejprve je při
absenci určení jakosti a provedení předmětu koupě tedy třeba hledat „vzor“ pro
jejich určení v účelu dané smlouvy, a teprve v případě, že takovýto účel ze
smlouvy není zjistitelný či jej nelze pro určení jakosti a provedení použít,
použije se jako kritérium účel obvyklý pro daný předmět koupě, tedy účel, k
němuž se zpravidla užívá (srov. BEDNÁŘ, V., KASÍK, P. in HULMÁK, M. a kol.
Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1.
vydání Praha: C. H. Beck, 2014, s. 58, marg. č. 3).
28. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo
3235/2020, dále dovodil, že „odpovědnost za vady koupené věci se vztahuje jak
na nové, tak i na použité věci, a není rozhodující, zda prodávající o takové
vadě věděl. I prodávaná použitá či starší věc musí mít obvyklé vlastnosti
odpovídající jejímu stáří a běžnému opotřebení, nikoliv ovšem takové vady,
které brání jejímu užití v souladu s kupní smlouvou, nebo k účelu stanovenému
kupní smlouvou nebo k účelu, k němuž se taková věc obvykle užívá. Jinak řečeno
v případě prodeje použité (starší) věci prodávající odpovídá pouze za vady,
které měla věc v momentě jejího převzetí, a to ještě jen za takové, které
neodpovídají míře jejího používání nebo obvyklého opotřebení. Z uvedeného
plyne, že je-li předmětem prodeje starší motorové vozidlo, nelze jeho běžné
opotřebení, jímž se rozumí opotřebení odpovídající stáří vozidla, počtu
najetých kilometrů a běžnému způsobu užívání i údržby vozidla, považovat za
jeho vadu.“
29. V případě zjištění, že prodávajícím poskytnuté plnění je vadné, je
třeba dále zkoumat, jaká práva z vadného plnění může kupující vůči
prodávajícímu uplatnit. Pro tento účel nynější právní úprava určuje v § 2106 a
§ 2107 o. z. dvojí režim práv kupujícího z vadného plnění s tím, že
rozlišujícím kritériem je, zda prodávajícím poskytnuté plnění představuje
podstatné nebo nepodstatné porušením smlouvy. Smyslem tohoto rozlišení je
stanovení měřítka, jímž by bylo možno odlišit zvlášť závažné právní následky,
které jsou důvodem k tomu, aby kupující byl oprávněn použít nejvýznamnější
právo z odpovědnosti za vady od kupní smlouvy odstoupit (srov. TICHÝ, L.;
PIPKOVÁ, P. J.; BALARIN, J. Kupní smlouva v novém občanském zákoníku: komentář.
Praha: C. H. Beck, 2014, s. 176). Vzhledem k tomu, že právní úprava koupě
nestanovuje další kritéria pro odlišení podstatného a nepodstatného porušení
smlouvy, je pro toto vymezení potřeba použít obecné ustanovení § 2002 o. z. Za
vadu, která je podstatným porušením smlouvy, tak lze považovat takovou, o které
prodávající ví nebo musí rozumně předpokládat, že v případě jejího výskytu by
kupující smlouvu neuzavřel a věc si nekoupil (srov. BEDNÁŘ, V., KASÍK, P. in
HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§
2055-3014). Komentář. 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2014, s. 74, marg. č. 2).
30. V nyní posuzované věci odvolací soud založil závěr o nepodstatném
porušení kupní smlouvy v důsledku vady spočívající v zakarbonování motoru
vozidla na tom, že uvedený stav motoru vozidla je výrazem jeho běžného
opotřebení, které podstatně nesnižuje jeho užití
k obvyklému účelu (tj. k provozu na pozemních komunikacích). Jakkoliv lze s
odvolacím soudem souhlasit v tom, že v případě použité věci, která byla
předmětem koupě, není ani v poměrech nynější úpravy vyloučeno posouzení, zda
tato věc má vlastnosti, které odpovídají míře jejího použití a které se u
takové věci obecně předpokládají, nejedná se ve skutečnosti
o posouzení otázky, zda vada plnění poskytnutého prodávajícím (v tomto řízení
žalovaným) je podstatným porušením kupní smlouvy, nýbrž jde o posouzení
existence samotné vady plnění jako takového. Současně je toto posouzení
neúplné, neboť jej odvolací soud založil výlučně na zkoumání použitelnosti
vozidla k obvyklému účelu, přestože, jak bylo vyloženo výše, v případě
zjišťování existence vady plnění je dle současné úpravy nutné vycházet primárně
ze vzájemného ujednání stran smlouvy ohledně jakosti a provedení předmětu
koupě.
31. Posouzení stranami kupní smlouvy ujednané jakosti a provedení
předmětu koupě z povahy věci vyžaduje zjištění obsahu projevů vůle stran
vyjádřené v rámci uzavírání kupní smlouvy mezi žalobcem a žalovaným s tím, že
až v případě, dospěl-li by odvolací soud na tomto základě k závěru, že se
strany v kupní smlouvě ohledně jakosti a provedení, které má vozidlo splňovat,
nic neujednaly, bylo by možné zohlednit i odvolacím soudem hodnocenou
skutečnost, že příslušná vada byla výrazem běžného opotřebení vozidla a
podstatně nesnižovala možnost jeho využití k obvyklému účelu. Jelikož však
odvolací soud tímto způsobem nepostupoval, je jím provedené právní posouzení
nesprávné.
32. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovou vadou zatíženo nebylo. Namítá-
li žalobce, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, Nejvyšší soud připomíná,
že ve své rozhodovací praxi ustáleně judikuje, že ani pokud rozhodnutí
odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, nebo ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo
214/2020), což v případě žalobce nebyly.
V. Závěr
33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu ve výroku I, včetně navazujícího výroku II o nákladech řízení, podle
ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
34. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 1. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu