USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Jeřábový a výtahový servis, s.r.o., se
sídlem v Otrokovicích, U Letiště 1936, identifikační číslo osoby 46344616,
zastoupené Mgr. Markem Davidem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV 777,
proti žalované WALLKEY s.r.o., se sídlem v Praze 3, Žižkov, Roháčova 145/14,
identifikační číslo osoby 01486535, zastoupené JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 4, Na Květnici 713/7, o zaplacení částky 403 733,
30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C
76/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Metského soudu v Praze ze dne 10.
2. 2021, č. j. 72 Co 434/2020-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se v řízení domáhala na žalované zaplacení částky ve výši 403 733,30
Kč s příslušenstvím s tvrzením, že v rozsahu 373 375,30 Kč jde o dluh žalované
na nájemném za užívání stavebního jeřábu v období od 1. 10. 2018 do 27. 2. 2019
a v rozsahu částky 30 358 Kč jde o smluvní pokutu za prodlení žalované s
úplatou za užívání stavebního jeřábu.
Rozsudkem ze dne 12. 6. 2020, č. j. 4 C 76/2019-68, Obvodní soud pro Prahu 3
jako soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku
236 753,40 Kč s příslušenstvím (výrok I). Dále žalované uložil povinnost
zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 861 Kč (výrok II) a náklady spojené s
uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok III). Ve vztahu k částce 136
621,90 Kč příslušenstvím a ve vztahu k nároku zaplacení smluvní pokuty ve výši
29 497 Kč soud prvního stupně žalobu zamítl (výroky IV a V). Konečně rozhodl o
náhradě nákladů řízení tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni
částku 32 848 Kč (výrok VI) a státu částku 112 Kč (výrok VIII). Žalobkyni pak
uložil povinnost zaplatit státu částku 78 Kč (výrok VII). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl a v
období od 7. 5. 2018 do 4. 10. 2018 trval nájemní vztah, na jehož základě
poskytla žalobkyně žalované za úplatu k užívání stavební jeřáb. Po 4. 10. 2018
jeřáb zůstal na žádost žalované na stavbě, kde jej žalovaná dále užívala bez
smluvního podkladu. V prosinci roku 2018 se strany započaly zabývat demontáží a
odvozem jeřábu ze stavby, k čemuž však fakticky došlo až dne 27. 2. 2019. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni náleží vůči
žalované nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání jeřábu na stavbě
žalované v době od 5. 10. 2018 do 27. 2. 2019, kdy byl jeřáb bez právního
důvodu umístěn na stavbě bez možnosti žalobkyně jej demontovat a odvézt a kdy
jej žalovaná fakticky užívala. Při stanovení výše nároku žalobkyně vyšel soud
prvního stupně z výše nájemného sjednaného mezi žalobkyní a žalovanou za období
od 7. 5. 2018 do 4. 10. 2018, které vzhledem k okolnostem případu považoval za
obvyklé i ve vztahu k období od 5. 10. 2018 do 27. 2. 2019. Jelikož žalovaná
dne 3. 6. 2019 již zaplatila žalobkyni částku ve výši 177 671,60 Kč, odpovídají
úplatě za říjen, listopad a část prosince roku 2018 dospěl soud prvního stupně
k závěru, že žalobkyni za zbývající období do 27. 2. 2019 přísluší k doplacení
částka 236 753,40 Kč. Městský soud v Praze jako odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 669 Kč (výrok
II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soudu vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně,
které dle jeho názoru vzešly s dostatečně rozsáhlého dokazování a odpovídaly
provedeným důkazům. V rámci právního hodnocení věci pak odvolací soud odmítl jako nedůvodnou
námitku žalované, že jí bezdůvodné obohacení vzniklo pouze za dny, kdy jeřáb
fakticky využívala. V tomto směru odvolací soud odkázal na ustálenou
rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013), dle které se bezdůvodné obohacení vzniklé
užíváním věci odvíjí od toho, nakolik mohl obohacený věc užívat, resp. nakolik
byl vlastník věci vyloučen z jejího užívání. Jako nedůvodnou odvolací soud
shledal dále námitku žalované, že žalobkyně si jeřáb ze stavby mohla odvézt
kdykoliv po dni 4. 10. 2018. Dle odvolacího soudu touto námitkou zpochybňovala
hodnocení provedených důkazů, přičemž odlišné hodnocení uvedené skutečnosti
žalovanou, jež navíc neodpovídalo ostatním výsledkům dokazování, nemohlo
postačovat k zpochybnění správnosti rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního
stupně dle odvolacího soudu konečně nepochybil ani s výpočtem výše žalobkyní
uplatněných nároků.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, ve kterém
namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, pokud žalobkyni přiznal nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení i za
dny, kdy jeřáb nebyl žalovanou využíván. Podle žalované nebyla žalobkyně
vyloučena z užívání věci, a proto se na daný případ nevztahuje odvolacím soudem
citovaná judikatura. V návaznosti na to žalovaná namítla, že odvolací soud
nezohlednil její námitku, že žalobkyně měla bezprostředně po skončení nájmu
možnost demontovat a odvézt jeřáb ze stavby, což však neučinila. Žalobkyně tak
dle žalované byla v prodlení s převzetím předmětu nájmu, v důsledku čehož měl
odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu dojít k závěru, že
její bezdůvodné obohacení se může odvíjet pouze od skutečného užitku, který
užíváním jeřábu získala. Dále žalovaná namítla, že odvolací soud přisoudil
žalobkyni bezdůvodné obohacení i za období od 5. 10. 2018 do 31. 10. 2018,
ačkoliv žalobkyně bezdůvodné obohacení za toto období nežádala. Odvolací soud
rovněž dle žalované nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který po
koncentraci řízení neprovedl jí navržené důkazy, kterými se snažila zpochybnit
důkazy navržené žalobkyní, a vztahovala se tak k nim výjimka z koncentrace dle
§ 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“. Odvolací soud nadto dle žalované v rozporu s § 132 o. s. ř. a § 157 odst. 2 o
s. ř. ani neodůvodnil, proč navržené důkazy neprovedl. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.). Nejvyšší soud předně podotýká, že dovoláním žalované byl napaden celý
potvrzovací výrok I rozsudku odvolacího soudu, tedy mimo jiné i část, kterou
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích IV a
V. Ohledně této části výroku I rozsudku odvolacího soudu však není dovolání
žalované subjektivně přípustné [§ 243b, 218 písm. b) o. s. ř.], neboť uvedenými
výroky soudu prvního stupně nebyla žalované uložená žádná povinnost, a
nevznikla jí tak ani žádná újma (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, nebo usnesení ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo
2357/2000).
Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné ve smyslu § 237 a
§ 238 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením
vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí
obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně
řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Je-li předmětem řízení peněžitá částka skládající se z několika nároků se
samostatným skutkovým základem, je třeba přípustnost dovolání zkoumat
samostatně ve vztahu ke každému z nich bez ohledu na to, že byly dotčené nároky
uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4354/2017, ze dne
25. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3247/2019, a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo
415/2020). Na těchto závěrech judikatura zdejšího soudu setrvává i po
novelizaci § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zákonem č. 296/2017 Sb. (kupř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne
28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3261/2018, a ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo
709/2019).
Dovolání není z uvedeného důvodu přípustné v té části, jíž se napadá výrok I
rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II, jímž byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit smluvní
pokutu ve výši 861 Kč, neboť v tomto rozsahu bylo rozhodnuto o peněžitém nároku
se samostatným skutkovým základem, jehož výše nepřevyšuje částku 50 000 Kč.
Otázka, zda žalované vzniklo bezdůvodné obohacení i za dny, kdy se jeřáb
žalobkyně nacházel na stavbě žalované bez toho, aby jej žalovaná aktivně
využívala, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř nezakládá, neboť
odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že se žalovaná po skončení nájmu
bezdůvodně obohacovala až do předání jeřábu žalobkyni, tedy v celém období od
5. 10. 2018 do 27. 2. 2019, kdy měla žalovaná jeřáb k dispozici a mohla jej
využívat, a naopak žalobkyně byla z jeho užívání vyloučena (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, nebo ze dne 19.
11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo
3341/2019, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1551/2013).
Pokud žalovaná namítá, že žalobkyně měla od 5. 10. 2018 stavební jeřáb
připraven k demontáži a odvozu, a tedy že nebyla vyloučena z jeho užívání, jde
o námitku vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu a nikoli proti jím
učiněnému právnímu posouzení. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v
řízení před soudy nižších stupňů ovšem v dovolacím řízení v žádném ohledu
zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž
žalobkyně k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky
nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10.
2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Námitka žalované, že odvolací soud překročil žalobní návrh a přiznal žalobkyni
bezdůvodné obohacení i za období od 5. 10. 2018 do 30. 10. 2018, za které jeho
vydání nežádala, se míjí s právním posouzením věci odvolací soudem, který ve
shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že za uvedené období bylo
bezdůvodné obohacení žalované žalobkyni již uhrazeno a bezdůvodné obohacení
žalobkyni výrokem přiznal pouze za období od (části) měsíce prosince roku 2018
do února roku 2019. Vzhledem k tomu uvedená námitka žalovaného nemůže
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod
číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vady řízení namítané žalovanou (nepřihlédnutí k navrženým důkazům a
nedostatečné odůvodnění takového postupu) nemohou založit přípustnost dovolání,
neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3
o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzovaném případě není.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti
výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byly potvrzeny výroky I a
III rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu i ve
výroku I v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích o nákladech řízení a ve výroku II, kterým bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení před odvolacím soudem. Takové dovolání je však podle § 238 odst.
1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu