USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní
věci žalobce J. C., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Jiříčkem,
advokátem se sídlem v Praze 8, Legionářů 2b, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 70
000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C
14/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3.
2018, č. j. 17 Co 431/2017-207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
domáhal zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba ohledně částky 48
875 Kč s příslušenstvím zamítá, ve zbylé části rozsudek potvrdil (výrok I) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dne 13. 6. 2012 uplatnil žalobce u žalované nárok na zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Obvodního
soudu pro Prahu 7, sp. zn. 9 P 28/2007. Žalovaná informovala zástupce žalobce
dne 27. 6. 2012 o tom, že jí byla doručena žádost o odškodnění a současně
požádala žalobce o sdělení bankovního spojení pro případ plnění. Stanoviskem ze
dne 6. 11. 2012 pak sdělila žalobci, že vyhovuje jeho žádosti v rozsahu částky
42 000 Kč a den nato vydala pokyn na výplatu této částky splatné dne 8. 11. 2012. Platbu uskutečnila pomocí poštovní poukázky typu B adresované na jméno J. C., XY. Jelikož však na dané adrese pobýval též žalobcův syn se shodným jménem
jako žalobce, dostala se poštovní poukázka do jeho rukou a on následně částku
42 000 Kč převzal, domnívaje se, že jde o zadostiučinění přiznané jemu
samotnému. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
základu nároku na přiměřené zadostiučinění a též o vyměřené základní částce
zadostiučinění ve výši 68 750 Kč. Oproti soudu prvního stupně, jenž na základě
posouzení jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů,
dospěl k závěru o krácení základní částky o 20 %, zkrátil odvolací soud částku
o 30 %. Dále na rozdíl od soudu prvního stupně považoval poskytnutí částky
peněžní složenkou na adresu žalobce za částečné plnění dluhu, který mezi
žalobcem a žalovanou existoval. Měnícím výrokem tak odvolací soud žalobu zamítl
co do výše 42 000 Kč s příslušenstvím z důvodu, že tato částka již byla
žalovanou uhrazena, a co do výše 6 875 Kč s příslušenstvím z důvodu odlišného
posouzení krácení přiměřeného zadostiučinění. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku I, jíž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně, napadl žalobce dovoláním. Žalobce sice výslovně rozsudek
odvolacího soudu napadá co do částky 48 875 Kč s příslušenstvím, v níž byla
odvolacím soudem žaloba zamítnuta, avšak následně chybně uvádí, že co do této
částky žalovaná nárok žalobce uznala. Dále uvádí, že co do výpočtu přiměřené
výše zadostiučinění ničeho nenamítá. Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že
žalobce rozsudek odvolacího soudu napadá pouze co do částky 42 000 Kč s
příslušenstvím, v níž byla žaloba zamítnuta z důvodu, že v tomto rozsahu
žalovaná žalobci splnila.
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že
je nesprávný názor odvolacího soudu ohledně aktivní legitimace k vydání
bezdůvodného obohacení, když částku převzal dovolatelův syn, a nikoliv
dovolatel sám. Považuje tedy za rozporné, kdo je nositelem aktivní legitimace k
vydání bezdůvodného obohacení v případě, že je plněno prostřednictvím České
pošty či banky třetí osobě, odlišné od příjemce, která k převzetí dluhu není
zmocněna ani jinak za věřitele nejedná, a do jejíž majetkové sféry se taková
částka dostane omylem či náhodou. Dovolatel je přesvědčen, že když byla
předmětná částka převzata zcela jinou osobou, nelze mít za to, že by žalovaná
žalobci cokoliv na kompenzaci nemajetkové újmy plnila. Dovolatel navrhuje, aby
dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl.
II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností,
přičemž dospěl k závěru, že přípustnost dovolání je vyloučena ustanovením § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o
vztah pracovněprávní a napadeným výrokem bylo v této části rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč
(k příslušenství pohledávky se nepřihlíží).
Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního limitu je
sice třeba považovat výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího
řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu
dotčen. V případě, kdy soud rozhodl o nároku obsahujícího dělitelné plnění tak,
že žalobě vyhověl jen zčásti, je třeba dovodit, že rozsudkem soudu (jeho
výrokem vykládaným spolu s odůvodněním) došlo k rozštěpení uplatněného práva na
dvě práva se samostatným skutkovým základem (k tomu srov. z odborné literatury
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1876-1892).
Soudní praxe je jednotná v závěru, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je
třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda
tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním
výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2
Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod
číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 55,
usnesení Nejvyšší soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013,
uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7, ročník 2019,
jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05).
Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č.
296/2017 Sb. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jenž mimo jiné
nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé
řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání
klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v tomto
ustanovení důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění
nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000
Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde
předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje
ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustnost dovolání proti těm
rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou
rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná
změna má tuto možnost vyloučit“. I z tohoto zřetelně formulovaného záměru,
obsaženého v důvodové zprávě, je tedy zřejmé, že novelizované znění § 238 odst.
1 písm. c) o. s. ř., účinné od 30. 9. 2017, znamená zúžení možnosti podání
dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4774/2018).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu by mohl být rozhodnutím dovolacího soudu
dotčen pouze co do výše 48 875 Kč s příslušenstvím (nadto v rozsahu 6 875 Kč s
příslušenstvím dovolatel ani neuvedl důvod, pro nějž rozsudek odvolacího soudu
napadá), Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání
odmítl, neboť (s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) není
dovolání přípustné.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení
(srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu