USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně CS-COM, s.r.o., se sídlem v Brně, Jana Uhra 162/4, PSČ 602 00,
IČO 60753536, zastoupené Mgr. Vladimírem Hamplem, advokátem, se sídlem v Brně,
Mendlovo náměstí 907/1, PSČ 603 00, proti žalované I. S., se sídlem XY,
zastoupené Mgr. Davidem Rolným, advokátem, se sídlem v Liberci, 8. března
21/13, PSČ 460 05, o zaplacení částky 102 340 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 22 C 106/2013, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 6.
2018, č. j. 36 Co 249/2017-218, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. 22 C 106/2013-172,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 26 180 Kč s úrokem z prodlení od 26.
1. 2009 do zaplacení, částku 26 180 Kč s úrokem z prodlení od 22. 2. 2009 do
zaplacení, částku 24 990 Kč s úrokem z prodlení od 19. 5. 2009 do zaplacení a
částku 24 990 Kč s úrokem z prodlení, ve výši odpovídající ročně výši repo
sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů a platné
pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované
(výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 7. 6. 2018, č. j. 36 Co 249/2017-218, rozsudek soudu prvního stupně v
části výroku pod bodem I týkající se částky 26 180 Kč se stanoveným úrokem z
prodlení jdoucím od 26. 1. 2009 do zaplacení a v části výroku pod bodem I
týkající se částky 24 076 Kč se stanoveným úrokem z prodlení jdoucím od 22. 2.
2009 do zaplacení změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok pod bodem I), rozsudek
soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I týkající se částky 2 104 Kč s
úrokem ve stanovené výši jdoucím od 22. 2. 2009 do zaplacení, částky 24 990 Kč
s úrokem z prodlení ve stanovené výši jdoucím od 19. 5. 2009 do zaplacení a
částky 24 990 Kč s úrokem z prodlení jdoucím od 2. 6. 2009 do zaplacení,
potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů (výrok pod bodem III).
Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho výrocích pod body I a III podala
žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se podle jejího názoru odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně právní otázky započtení
pohledávek jednostranným právním úkonem, přičemž označila tři rozhodnutí
Nejvyššího soudu touto problematikou se zabývající. Současně vyjádřila své
přesvědčení, že dovolání není nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., podle něhož dovolací soud posuzuje ohledně přípustnosti dovolání jednotlivé
nároky se samostatným skutkovým základem samostatně, neboť o takový případ se
podle jejího názoru v této věci nejedná. Nárok žalobkyně byl sice u soudu
uplatněn na základě čtyř přepravních smluv uzavřených mezi právním předchůdcem
žalobkyně a žalovanou, ty však spolu úzce souvisí časově i předmětem a společně
tak uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení představuje totožný skutkový základ
s jednotnou právní kvalifikací. Případná snaha dovolacího soudu rozdělit
jednotlivé smlouvy na vícero samostatných skutkových základů by podle žalobkyně
navozovala úsilí vyhnout se řešení merita dovolání poukazem na „formální
nedostatek“, který nevyplývá přímo ze zákona. Dovolatelka navrhla zrušení
rozsudku odvolacího soudu ve výrocích pod body I a III a vrácení věci soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen opět
„o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem Nejvyšší soud
posuzoval přípustnost dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobkyně napadá dovoláním část výroku rozsudku odvolacího soudu,
kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na
zaplacení částky 26 180 Kč s příslušenstvím a částky 24 076 s příslušenstvím.
Jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, představují prvá částka i
druhá částka dva různé nároky žalobkyně na splnění závazků žalované ze dvou
samostatných smluv o přepravě uzavřených mezi žalovanou a právním předchůdcem
žalobkyně. V řízení nebylo mezi účastnicemi sporné, že předmětem řízení byla
úhrada přepravného, které byla žalovaná povinna zaplatit po provedení přepravy
lisovaného použitého textilu v balících z místa nakládky v Nizozemí do místa
vykládky v České republice na základě celkem čtyř smluv o přepravě postupně
uzavíraných v časovém rozmezí od 7. 11. 2008 do 24. 3. 2009; předmětem
dovolacího řízení zůstala úhrada přepravného ze smlouvy ze dne 7. 11. 2008 ve
výši 26 180 Kč (přeprava byla provedena ve dnech 12. – 14. 11. 2008) a úhrada
přepravného ze smlouvy ze dne 3. 12. 2008 ve zbývající výši 24 076 Kč (přeprava
byla provedena ve dnech 9. – 10. 12. 2008).
Z výše uvedeného vyplývá, že jednotlivé dílčí nároky na zaplacení částek 26 180
Kč a 24 076 Kč v každém jednotlivém případě nepřesahují částku 50 000 Kč, a
proto je přípustnost dovolání ve vztahu k výrokům ohledně těchto částek
vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na tomto závěru nemůže
nic změnit ani argumentace dovolatelky o totožném skutkovém základu a jednotné
právní kvalifikaci nároku na přepravné u obou smluv o přepravě. To, že oba
nároky byly posouzeny podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění
účinném k datu uzavření předmětných smluv a podle vyhlášky č. 11/1975 Sb. o
Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), není
z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. samo o sobě postačující
pro závěr o tom, že se nejedná o dva samostatné nároky. O právo se samostatným
skutkovým základem, a tím i procesně nezávislý nárok, jde tehdy, odlišuje-li se
od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem nebo
skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod
jakou právní normu je nutno nárok podřadit [viz nález Ústavního soudu ze dne
20. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 681/109, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6.
2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15, nebo Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1
až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s.
906, obdobně též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až
376. Komentář 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1651 - 1652].
Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým
základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu
na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo
rozhodnuto jedním výrokem. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6.
1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1,
ročník 2000, pod číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp.
zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník
2000, pod číslem 55, usnesení Nejvyšší soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo
1373/2004, důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo
4318/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo
2245/2017, schválené k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05).
Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č.
296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely bylo dle důvodové zprávy
„odbřemenění dovolacího soudu“, tedy zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli
její rozšíření.
Ke změně ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. důvodová zpráva k citované
novele uvádí: „Ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je
přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v
případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto
dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je
zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1
písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač
vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např.
šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit.“ I z
tohoto zřetelně formulovaného záměru je tedy zřejmé, že účelem změny nebylo
rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího
judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. v této
souvislosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo
1791/2018, ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018, ze dne 24. 10. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, ze dne
13. 11. 2018, sp. zn. 3, Cdo 3666/2018, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo
4304/2018).
Pokud se týká části dovolání směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení,
není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání proti rozhodnutí v části
týkající se výroku o nákladech řízení přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako
nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první, o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů se podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.
neodůvodňuje.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu