32 Cdo 4304/2018-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci
žalobce J. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Dostálem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, proti žalované UniCredit Bank
Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1,
identifikační číslo osoby 64948242, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení částky 51 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 233/2016,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018,
č. j. 30 Co 193/2018-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 18. 1. 2018, č. j. 41 C 233/2016-148, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu
o zaplacení částky 51 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení
(první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce s
odkazem na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), dovolání, maje za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a
otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší
soud zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání
rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč,
včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým
základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu
na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo
rozhodnuto jedním výrokem (z judikatury Nejvyššího soudu srov. například
usnesení ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, usnesení ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo
1097/2004, rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo
2432/2008, uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn.
29 Cdo 3816/2011, které
jsou veřejnosti dostupné - stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu - na jeho webových stránkách, a z judikatury Ústavního soudu usnesení ze
dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, in www.usoud.cz). Tyto závěry jsou
použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018). Právě o takovou situaci jde i v projednávané věci. Částka 51 000 Kč, o níž bylo
rozhodnuto rozsudkem odvolacího soudu v jeho prvním výroku, je součtem čtyř
žalobcem uplatněných samostatných nároků na náhradu škody, vzniklých na základě
čtyř samostatných smluv o společném postupu a čtyř samostatných smluv o
spolupráci s cílem vytvořit obchodní místa, která budou nabízet základní
bankovní produkty a služby žalované, uzavřených mezi žalobcem a žalovanou. Konkrétně se žalobce domáhá náhrady škody ve výši 25 000 Kč ze vztahu
založeného rámcovou smlouvou ze dne 1. 7. 2010 o společném postupu vedoucímu k
otevření obchodního místa XY, k níž byla dne 28. 1. 2011 uzavřena smlouva o
spolupráci č. 3008, dále náhrady škody ve výši 25 000 Kč ze vztahu založeného
rámcovou smlouvou o společném postupu ze dne 1. 8. 2011 k otevření pobočky XY.,
k níž byla dne 29. 8. 2011 uzavřena smlouva o spolupráci č. 3023, náhrady škody
ve výši 500 Kč ze vztahu založeného rámcovou smlouvou o společném postupu ze
dne 31. 7. 2012 k otevření pobočky XY, k níž byla dne 30. 8. 2012 uzavřena
smlouva o spolupráci č. 3048, a konečně náhrady škody ve výši 500 Kč ze vztahu
založeného rámcovou smlouvou o společném postupu ze dne 30. 8. 2012 k otevření
pobočky XY, k níž byla uzavřena dne 30. 8. 2012 smlouva o spolupráci č. 3007-II. Jednotlivé nároky mají samostatný skutkový základ. Jelikož výše žádného z těchto nároků nepřesahuje limitní částku 50 000 Kč a
nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok, je
přípustnost dovolání ve vztahu k těmto nárokům vzhledem k ustanovení § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o
možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání
je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.
s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze
tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně
stanovena, pak jde vždy - bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům
řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod
číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolání
proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl
jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu