23 Cdo 517/2019-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně Ekoizol V&V spol. s r.o., se sídlem Obránců míru 30,
503 02 Předměřice nad Labem, IČO 47450321, zastoupené Mgr. Pavlem Uhlířem,
advokátem se sídlem třída Karla IV. 468/18, 500 02 Hradec Králové, proti
žalované ESCO, stavební společnost, s.r.o., se sídlem Tyršova 271, Valdické
Předměstí, 506 01 Jičín, IČO 25935151, zastoupené JUDr. Jaroslavou Ježkovou,
advokátkou se sídlem K. J. Erbena 1266, 509 01 Nová Paka, o zaplacení částky
178 287 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 211
C 21/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 16. 10. 2018, č. j. 47 Co 158/2018-238, t a k t o:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 16. 10. 2018, č. j. 47 Co 158/2018-238, výrokem I. potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 4. 2018,
č. j. 211 C 21/2015-205, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. 5. 2018, č.
j. 211 C 21/2015-209, a opravného usnesení ze dne 11. 6. 2018, č. j. 211 C
21/2015-216, kterým bylo výrokem I. žalované uloženo zaplatit žalobkyni 178 287
Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 178 287 Kč za dobu od 16.
1. 2013 do zaplacení a výroky II. a III. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení;
výrokem II. zastavil řízení o odvolání žalobkyně do výroku III. a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně, který z provedeného dokazování po řádném zhodnocení důkazů
jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti v souladu s judikaturou Nejvyššího
soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 33 Odo 1063/2005 a sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o
dílo s podstatnými náležitostmi podle § 536 obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dále dospěl k
závěru, že žalobkyně prokázala plnění podle smlouvy, dílo bylo žalované
fakticky předáno včetně zaslání soupisu prací, a proto má žalobkyně nárok na
zaplacení ceny díla v požadované výši včetně úroků z prodlení, jestliže
žalovaná uvedenou cenu díla žalobkyni nezaplatila včas - do doby splatnosti 15. 1. 2013. Odvolací soud konstatoval, že žalovaná neprokázala, že by si strany
sjednaly protokolární předání díla a že by dílo mělo vady. Potvrdil proto
rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná s tím, že dovolání považuje za
přípustné ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když
„žalobce“ (zřejmě uvedeno omylem místo „žalovaná“) je toho názoru, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu a namítá, že v řízení bylo
prokázáno, že existovaly dvě různé cenové nabídky, což se odrazilo i na dvou
různých způsobech provádění díla, a v řízení nebylo na jisto postaveno, kterou
nabídku ceny a provedení předmětu díla měla žalovaná akceptovat, proto se
domnívá, že nebyly naplněny podstatné náležitosti platně uzavřené smlouvy o
dílo. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
2682/2013 považuje za nepřípadný, jestliže toto rozhodnutí se týkalo
pracovněprávní problematiky. Podle dovolatelky soudy pochybily při výkladu
projevu vůle účastníků, které měly směřovat k uzavření smlouvy. Dovolatelka
nesouhlasí ani s hodnocením důkazů ohledně provedení a předání díla. Má za to,
že pro posouzení správnosti napadeného rozsudku má zásadní význam hodnocení
právních otázek ohledně posouzení návrhu žalobkyně na aktivní přijetí nabídky
žalovanou, tedy uzavření smlouvy o dílo, zda dvě různé cenové nabídky jsou
dostatečně určité k naplnění dohody o ceně díla a naplňují určitě sjednaný
předmět díla, a zda pouhým soupisem prací je dílo předáno řádně. Dovolatelka
proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve
výroku I. a též rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou
oprávněnou zastoupenou advokátkou (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.),
posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241b odst. 3 první věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o
tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které
neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen
po dobu trvání lhůty k dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
označením 4/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29
NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto
usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS
383/2014), jak žalovaná v dovolání učinila. Dovolací soud v řešené věci ani po posouzení dovolání po obsahové stránce
nedospěl k závěru, že dovolatelka vymezila konkrétně některou z přípustností
dovolání uvedenou v § 237 o. s. ř. Vymezení přípustnosti dovolání tím, že
odvolacím soudem řešené otázky jsou zásadního právního významu, nesplňuje
požadavky na vymezení přípustnosti dovolání podle rozhodné právní úpravy podle
§ 237 o. s. ř., neboť přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není (od 1. 1. 2013) budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného
rozhodnutí, ale dovolání je podle právní úpravy platné od 1. 1. 2013 přípustné
podle § 237 o. s. ř., jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo 4) která má být dovolacím soudem (jako dříve
vyřešená právní otázka) posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod označením 80/2013).
Zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění a skutkové závěry odvolacího soudu
a podrobuje kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem o uzavření smlouvy o dílo
mezi účastnicemi s podstatnými náležitostmi smlouvy o ceně a předmětu díla a
závěry soudu o řádném provedení díla bez vad a jeho předání žalované, je nutno
konstatovat, že dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat napadené rozhodnutí po
stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá ze samotné povahy
dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Nejvyšší soud již mnohokrát
judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu,
a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem je nutno
uvést, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není
způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu
(textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu
§ 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod
(srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo
2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto
usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015,
odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu, jakožto sjednotitele
judikatury, je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních
otázek uvedených v § 237 o. s. ř..
Požadavku na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy
dovolatelka nedostála, přičemž tuto vadu dovolání nebylo možné odstranit ani
posouzením dovolání podle jeho obsahu. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než
dovolání žalované odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím
řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty
k dovolání) neodstranila.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 4. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu