23 Cdo 724/2024-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce L. H., zastoupeného Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 196/38, proti žalované AS LASER WELDING s.r.o., se sídlem v Brně, Černovice, Olomoucká 589/37, identifikační číslo osoby 29298865, zastoupené Mgr. Janou Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Purkyňova 648/125, o zaplacení 284 350 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 13/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2023, č. j. 74 Co 149/2022-170, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 810 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 284 350 Kč s příslušenstvím jako ceny díla ze smlouvy uzavřené s žalovanou dne 30. 11. 2018. Předmětem díla bylo leštění, dolícování a oprava jednotlivých ocelových částí forem vstřikování plastů, přičemž žalovaná žalobcem provedené dílo převzala, jeho cenu však ani po výzvě neuhradila.
2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, č. j. 31 C 13/2020-121, uložil žalované zaplatit žalobci částku 284 350
Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů, označil dovolání žalované za nepřípustné a navrhl Nejvyššímu soudu, aby je odmítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Žalovaná staví svou dovolací argumentaci na námitce, že soudy nižších stupňů nesprávně zhodnotily v řízení provedené důkazy a rozpory mezi nimi, čímž se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 438/2010, a ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 592/2022) a Ústavního soudu (např. nálezů Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/01, a ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05).
10. Nejvyšší soud však již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale není případ projednávané věci.
11. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje; nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
12. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 25. 6. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu