22 Cdo 2737/2021-471
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně B. M., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem
Drobným, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 466/34, proti žalovanému J. M.,
narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem se
sídlem v Sušici, nábřeží Karla Houry 180, o určení součásti společného jmění
manželů, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 113/2018, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna
2021, č. j. 28 Co 79/2020-380, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2021, č. j.
28 Co 79/2020-380, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 21. dubna 2021, č. j. 28 Co 79/2020-380, se zamítá.
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
10. 2019, č. j. 12 C 113/2018-192, zamítl žalobu na určení, že pozemek parc. č.
XY a pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům, vše
zapsáno na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj,
Katastrálního pracoviště XY pro k. ú. a obec XY (dále též jen „předmětné
nemovitosti“), jsou součástí společného jmění manželů (dále také „SJM“)
žalobkyně a žalovaného (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II). Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že účastníci byli od 6. 2. 1987 manželé, jejich manželství bylo rozsudky z roku 2018 rozvedeno. Před
rozvodem spolu od roku 2005 nežili. Za trvání manželství nabyli sporné
nemovitosti. V průběhu trvání manželství se strany dohodly na zúžení a
vypořádání SJM tak, že předmětné nemovitosti v SJM budou ve výlučném
vlastnictví žalovaného. Dále došlo mezi účastníky k zúžení rozsahu SJM ve
vztahu k dluhům. Dohoda o manželském majetkovém režimu – zúžení SJM byla
sepsána formou notářského zápisu dne 11. 6. 2014 notářkou JUDr. Jasněnou
Škubalovou pod NZ 40/2014, N 71/2014. Žalovaný byl zapsán jako vlastník
předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí. Žalobkyně trpí úzkostně
depresivní poruchou s tím, že její zdravotní stav v době sepisu notářského
zápisu hodnotila její lékařka M. jako stabilizovaný. Z výpovědi žalobkyně a
její dcery K. H. měl soud za prokázané, že žalobkyně vedla v roce 2014 aktivní
život, včetně pracovního. Z povahy práce žalobkyně jako instrumentářky na
nemocničním sále bylo zřejmé, že žalobkyně byla schopna soustředěného a
rychlého rozhodování a jednání. Bylo prokázáno, že z důvodu na straně žalobkyně
byla nařízena exekuce pro nezaplacení pojištění u pojistitele Kooperativy
pojišťovny, a. s., přičemž tento důvod žalobce uváděl jako impuls pro následný
sepis notářského zápisu. Rovněž měl soud z výpovědi svědkyně B. M. za
prokázané, že žalobkyně měla finanční potíže; svědkyně uvedla, že se dostala do
dluhové spirály, nestačily jí peníze na provoz domu. Žalobkyně věděla o záměru
žalovaného zúžit SJM o nemovité věci více než půl roku. Motivem pro jednání
žalobkyně bylo to, že se chtěla vyhnout konfliktnímu jednání se žalovaným;
chtěla mít od něho klid. Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně věc tak, že dohoda o zúžení SJM
byla uzavřena v situaci, kdy manželství stran bylo nefunkčním a formálním
svazkem. Žalobkyní tvrzená absence vůle by měla za následek nicotnost právního
jednání podle § 551 občanského zákoníku. Žalobkyně ale jednání pod přímým
fyzickým donucením ze strany žalovaného či jiné osoby netvrdila ani neprokázala
a jednání pod psychickým nátlakem žalovaného nedokázala; nebylo prokázáno, že
by jí žalovaný něčím konkrétním hrozil pro případ, že nepřistoupí k podpisu
dohody. Nesvobodnou vůli dovozovala z trvalého psychického tlaku na ni v
průběhu manželství. Soud prvního stupně nepřihlížel k motivu projevené vůle
žalobkyně, neboť jej pro posouzení projevu vůle nepovažoval významný. Žalobu
proto zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 21. 4. 2021, č. j. 28 Co 79/2020-380, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že určil, že pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, jehož
součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům, vše zapsáno na LV č. XY vedeném u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY pro k. ú. a obec XY, jsou v SJM žalobkyně a žalovaného (výrok I), a rozhodl o nákladech
řízení (výroky II a III).
Odvolací soud zopakoval a výrazně doplnil dokazování. Po právní stránce se
shodl se soudem prvního stupně na tom, že uzavření dohody o zúžení SJM nebylo
zdánlivým právním jednáním a že nešlo o neplatné právní jednání z důvodu
nesvobodné vůle nebo duševní poruchy žalobkyně. Žalobě však vyhověl, neboť
dospěl k závěru, že šlo o lichevní smlouvu. Byl splněn předpoklad spočívající v
1) existenci smlouvy – dohodě o zúžení SJM, 2) hrubém nepoměru mezi plněním a
protiplněním, který byl snadno rozpoznatelný, neboť dohoda vylučovala předmětné
nemovitosti ze SJM a přikazovala je bez jakékoliv náhrady do vlastnictví
žalovaného, a 3) subjektivní slabosti žalobkyně, kterou byla skutečnost, že se
u ní projevují rysy nezdrženlivosti ve vztahu k žalovanému, tedy slabost
spočívající v tom, že dříve či později přáním a požadavkům žalovaného podléhá a
učiní to, co po ní žalovaný požaduje, aby měla tzv. klid a nemusela nadále jeho
požadavkům (které vnímá jako nátlak na svoji osobu) nadále čelit. Žalovaný si
za trvání manželství a chování žalobkyně ve vztahu k němu musel být vědom toho,
že bude-li dostatečně „trpělivý“ a setrvá na svém požadavku na zúžení SJM,
žalobkyně nakonec bude souhlasit, aby nadále jeho požadavkům nemusela odolávat. Stejně tak si musel být z obsahu smlouvy vědom, neboť to bylo naprosto
nepochybné, že ač získává společné nemovité věci do výlučného vlastnictví,
žalobkyni za ně ničeho nemusí hradit. Z obsahu spisu nevyplývá žádný přijatelný
motiv, který by žalobkyni k uzavření dohody o zúžení SJM účastníků vedl. Odvolací soud proto hodnotil žalobní nárok jako důvodný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné, neboť závisí na řešení právní otázky (posouzení lichvy), při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Stejně tak má za to, že s ohledem na specifika věci tuto otázku dovolací
soud ještě neřešil. Dovolatel rovněž zpochybňuje nesprávně hodnocený zjištěný
skutkový stav odvolacím soudem. V dovolání zejména cituje a komentuje pasáže
rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Konkrétně pak dále namítá, že
se žalobkyně sice určovací žalobou výkladem dovolávala relativní neplatnosti
notářského zápisu, avšak nevyjadřovala po celou dobu žalobou žádnou relevantní
vadu právního jednání; žalobu opírala pouze o svůj psychický stav a údajný
nátlak ze strany žalovaného, který jejich společné bydliště navštěvoval jednou
měsíčně, jak bylo prokázáno. Nebyla tedy v tomto případě splněna nutná podmínka
a to, že projev vůle musí vyjadřovat i vadu právního jednání, která v dané věci
jeho relativní neplatnost způsobila. Dále namítá, že odvolací soud při úvaze o
hrubém nepoměru nezohlednil, že žalovaný hradil veškeré společné dluhy.
Navrhuje odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Dále
navrhuje, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu
k dalšímu řízení nebo aby sám rozhodl o tom, že se žaloba zamítá a přiznal
žalovanému náhradu nákladů řízení.
V doplnění dovolání žalovaný vymezil další otázku, kterou Nejvyšší soud dosud
podle všeho neřešil, a to, zda lze přihlédnout k potencionální tísni při
hodnocení právního jednání z hlediska posuzování kritérií lichevního jednání,
pokud k ní dojde až po několika letech po posuzovaném právním jednání.
Žalobkyně se totiž podle úvah měla dostat do tísně až po čtyřech letech od
uzavření dohody o zúžení SJM, tedy až když se žalovaný rozhodl předmětné
nemovitosti prodat. Odvolací soud pochybil, když posoudil dohodu sepsanou
notářským zápisem jako lichevní smlouvu. Z hlediska hrubého nepoměru bral
odvolací soud v úvahu pouze předmětné nemovitosti, ale již odhlédl od toho, že
žalovaný hradil veškeré dluhy od roku 2004 do roku 2020, že se rozhodujícím
způsobem zasloužil o nabytí a udržení majetku a že se žalobkyně chovala
nehospodárně a nesvědomitě. Dále žalovaný namítá, že ani jeden ze znaků
subjektivní slabosti žalobkyně nebyl dán. V podání blíže upřesňuje, proč nejde
ani o jeden ze subjektivních znaků lichvy.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud se při posouzení
dané smlouvy jako lichevní odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) –
(srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti. Vzhledem k tomu, že k uzavření dohody o zúžení SJM došlo po 1. 1. 2014,
projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení
o. z. Žalovaný v dovolání rozporuje posouzení dohody o zúžení SJM jako lichevní
smlouvy. V této souvislosti především dovolací soud dodává, že pro věcný přezkum závěrů
odvolacího soudu jsou bezcenné ty části velmi rozsáhlého dovolání, ve kterých
dovolatel reprodukuje a cituje závěry odvolacího soudu, případně soudu prvního
stupně, a opatřuje je vlastními doplňujícími poznámkami, a to proto, že zde
zcela schází i jen náznak vymezení přípustnosti dovolání, nehledě na to, že v
řadě ohledů jde o polemiku se skutkovými zjištěními či skutkovými závěry. Z obsahu dovolání je však patrné, že základní výhradu vůči rozhodnutí
odvolacího soudu směřuje dovolatel do posouzení smlouvy o zúžení společného
jmění manželů jako smlouvy lichevní, neboť vytýká odvolacímu soudu, že věc
nesprávně právně posoudil z hlediska pojmových znaků lichevní smlouvy. Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije
tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé
strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková
hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. K lichevním smlouvám se judikatura Nejvyššího soudu vyjádřila již za účinnosti
zákona č. 40/1964 Sb.
Ačkoliv tento zákon lichevní smlouvy výslovně
neupravoval, judikatura dovodila, že „lichevní jsou takové smlouvy, které
smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové
slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo
slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z
okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi
uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo
současně v trestním řízení označeno za trestný čin“ [viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 (publikovaný v časopise
Soudní rozhledy, č. 10/2003, str. 342 a násl.)]. Při srovnání těchto judikatorních závěrů se současnou právní úpravou je zřejmé,
že jde o v zásadě totožné pojetí lichevních smluv, kde tolik současná úprava
výslovně zmiňuje navíc znak „lehkomyslnosti druhé strany“, což ostatně
reflektovala i navazující judikatura Nejvyššího soudu. Uvedené závěry o znacích lichvy tak lze vzhledem k jejímu vymezení v § 1796 o. z. aplikovat i v poměrech o. z., což potvrzují i závěry komentářové literatury. „Lichva zapovídá zneužití subjektivního stavu slabosti protistrany – případy,
kdy poškozený nemůže dostatečně hájit své zájmy. Předpokládá: (i) existenci
smlouvy, (ii) hrubý nepoměr mezi plněním a protiplněním (posuzovaný k okamžiku
uzavření smlouvy), (iii) existenci některé (postačí byť jen jedna) tzv. subjektivní slabosti poškozeného (posuzované k okamžiku uzavření smlouvy), (iv)
zneužití tohoto stavu lichvářem“ (Janoušek, M. § 1796 Lichva. In: Petrov, J. a
kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 1874). V rozsudku ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, pak Nejvyšší soud
podrobně rozebral znaky lichvy:
„Objektivním znakem lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod nemovitého
majetku, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je
poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném)
nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním
případě jde vskutku o hrubý nepoměr takového vzájemného plnění, nelze zpravidla
vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým
srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem, které ať již
přímo či nepřímo – společně s naplněním alespoň jednoho (z níže rozvedených)
subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto
realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy,
solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na
trhu atd.). Pokud takové okolnosti objektivního charakteru zaznamenány nebudou,
soud přistoupí k posouzení hodnot těchto vzájemných plnění, kdy úvahy o hrubém
nepoměru ve smyslu též výše připomenuté judikatury může zakládat skutkové
zjištění o poskytnutém plnění, které představuje např. polovinu hodnoty plnění
druhou smluvní stranou, tedy v podmínkách sledované smlouvy o převodu
nemovitosti např.
v situaci, kdy prodávající (vlastník nemovitosti) převádí
vlastnického právo k nemovitosti nikoliv za cenu obvyklou (neboli tržní), ale
za polovinu této jinak obvyklé (tržní) ceny.“
„Vedle popsaných objektivních znaků (existence smlouvy a hrubého nepoměru ve
vzájemném plnění) je lichevní smlouva charakterizována i některým ze
subjektivních znaků, které lze v tomto směru podpůrně vymezit z přečinu lichvy
ve smyslu § 218 tr. zák. Mezi tyto znaky náleží např. rozumová slabost, tíseň,
lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost, přičemž alespoň jeden z těchto
znaků musí být v konkrétním případě naplněn a ve vztahu k popsanému hrubému
nepoměru musí být také v příčinné souvislosti, tj. uvedený stav „poškozeného“
je alespoň jednou z příčin, kdy lichevním jednáním postižený účastník vstoupil
do nevýhodného vztahu s účastníkem, který tímto zákonem nedovoleným způsobem na
uvedeném majetkovém transferu pro již zmíněný hrubý nepoměr ve vzájemném plnění
profituje, anebo kdo takové plnění (profit) poskytne nebo slíbí jinému. Z
uvedeného také vyplývá, že lichvář musí jednat úmyslně alespoň v nepřímém
úmyslu (ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b/ tr. zák. trestný čin je spáchán úmyslně
také tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo
ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn; přitom
podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení ‚srozuměním‘ se rozumí i
smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit
nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.). Bude pak v konkrétním případě
věcí soudu, aby při posuzování subjektivní stránky lichevní smlouvy, resp. lichevního jednání ve světle skutkových okolnost pečlivě posoudil, zda byl
vskutku naplněn alespoň jeden z výše vyložených subjektivních znaků, a pokud
ano, aby ve spojitosti s naplněnou objektivní stránkou lichevního jednání též
zjistil příčinnou souvislost mezi subjektivní a objektivní stránkou věci, a měl
též za prokázané, že osoba takto popsaným způsobem profitující z lichevní
smlouvy jednala úmyslně, tedy vědomě těžila z takto nepříznivé situace na
straně převodce a tímto svým výkonem práv z realizované smlouvy se dopustila
jednání, které koliduje s dobrými mravy, v důsledku čehož je lichevní smlouva
absolutně neplatná podle § 39 obč. zák.“
Stejně jako se naznačuje z citované judikatury, která předznamenává výčet
subjektivních znaků zkratkou „např.“, se i odborná a komentářová literatura
shodují, že výčet subjektivních znaků v § 1796 o. z. je pouze demonstrativní
[srov. např. Janoušek, M. Ochrana slabší smluvní strany v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 198–199; Petrov, J. § 1796 Lichva. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Praha:
C. H. Beck, 2014, str. 336; Janoušek, M. § 1796 Lichva. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 1875–1876]. Literatura rovněž zdůrazňuje, že aplikované ustanovení o lichvě nesměřuje
primárně k ochraně majetkové sféry, nýbrž směřuje k ochraně svobody vyjednávání
o smlouvě (viz např. Janoušek, M. § 1796 Lichva.
In: Petrov, J. a kol. Občanský
zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 1874). Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi vyjadřoval i k tomu, zda lze
považovat dohodu o zúžení SJM za lichevní smlouvu. V usnesení ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4007/2014 (dostupném na www.nsoud.cz), uvedl, že lichevní
je i smlouva, podle níž jedna strana dohody o zúžení společného jmění manželů
ve svůj prospěch využije vědomosti o špatném psychickém a zdravotním stavu
druhé strany a uzavře dohodu, podle které se jí dostane prakticky vše, co
tvořilo společný majetek. Jednání, kterým se někdo zbavuje svého majetku ve
prospěch jiného, je neobvyklé, a to i v manželství (byť samo o sobě není
neplatné); pokud k němu dochází, má zpravidla nějaký přijatelný motiv (např. manžel opouštějící rodinu kvůli mimomanželskému vztahu tak reflektuje újmu,
kterou svým bližním působí). V dané věci soudy nezjistily žádný přijatelný
motiv, který by žalobce k uzavření uvedené dohody vedl; naopak vyšlo najevo, že
žalobce je osobou psychicky křehkou, neasertivní, a že v době uzavření dohody
měl psychické a další zdravotní problémy. Tato okolnost byla právně významná.“
Pro posouzení, zda jde v konkrétním případě o lichevní smlouvu, je třeba
zohlednit všechny právně významné skutečnosti. V této věci odvolací soud učinil
závěr o menší psychické odolnosti žalobkyně. To samo o sobě nicméně neznamená,
že uzavření dohody o zúžení SJM muselo být nutně lichevní; takovou možnost by
vyloučilo především zjištění, že k uzavření „nerovnovážné dohody“ existoval na
straně žalobkyně přijatelný důvod (viz rozhodnutí 22 Cdo 4007/2014). Žalovaný
takové důvody pro uzavření dohody tvrdil (viz dále) a odvolací soud se s těmito
tvrzenými skutečnostmi dostatečně nevypořádal. Na druhou stranu jestliže by tvrzený motiv (či motivy) pro uzavření dohody o
zúžení SJM) nebyl zjištěn, nebo by ho nebylo možné považovat za právně
významný, nelze ani v takovém případě bez dalšího uzavřít, že jednání bylo
lichevní. I v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4007/2014 se připouští, že zbavení se
majetku bez náhrady není samo o sobě neplatné. To odpovídá i judikatuře
dovolacího soudu k platnosti dohod o celkovém vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, resp. společného jmění manželů, kde samotná okolnost,
že jeden z manželů nabývá menší podíl, či nenabývá ničeho, není neplatná pro
rozpor se zákonem (k tomu srovnej rozsudek ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo
726/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522-524 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1283/2003,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2098). Korekcí této smluvní volnosti manželů je pak
limitace institutem dobrých mravů vyjádřená v rozsudku ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 141/2009, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 19, str.
714, závěrem, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
podle které jeden z manželů získal všechna společná aktiva představující značný
majetek, zatím značně zadlužený manžel převzal všechna společná pasiva, přičemž
mu nezůstalo nic, co by mohl použít na úhradu svého dluhu, je v případě
neexistence důvodu ospravedlňujícího uzavření takové dohody neplatná pro rozpor
s dobrými mravy. Jestliže by tedy rozumný důvod pro uzavření „nevyvážené dohody“ o zúžení SJM
zjištěn nebyl, nemusí to bez dalšího znamenat, že jde vždy o lichevní smlouvu,
ale při existenci tzv. subjektivního prvku na straně jednoho z manželů to
rozšiřuje úvahový prostor směřující k závěru, že o lichevní smlouvu skutečně
jde. Obecně u smluv i u smluv o zúžení společného jmění je nutno vycházet z
individuálních okolností každého případu, které mohou být někdy i do značné
míry podobné, ale přesto se odlišují v jednotlivostech, jež mohou být nakonec
pro závěr o lichevní smlouvě určující. Ve věci sp. zn. 22 Cdo 4007/2014 Nejvyšší soud uvedl, že za lichevní smlouvu
lze označit i případ, kdy jedna strana dohody o zúžení SJM ve svůj prospěch
využije vědomosti o psychickém stavu (včetně zvýšené psychické křehkosti a
špatného psychického stavu, který může sám o sobě vést ke snaze vyhnout se
konfliktům s okolím) a uzavře dohodu, podle které se jí dostane prakticky vše,
co tvořilo společný majetek. Odvolací soud v této věci posoudil dohodu stran sporu o zúžení SJM jako
lichevní smlouvu. Ve vztahu k subjektivnímu prvku uvedl, že subjektivní
slabostí žalobkyně byla skutečnost, že se u ní projevují rysy nezdrženlivosti
ve vztahu k žalovanému, tedy slabost spočívající v tom, že dříve či později
přáním a požadavkům žalovaného podléhá a učiní to, co po ní žalovaný požaduje,
aby měla tzv. klid a nemusela nadále jeho požadavkům (které vnímá jako nátlak
na svoji osobu) nadále čelit. Žalovaný si za trvání manželství a chování
žalobkyně ve vztahu k němu musel být vědom toho, že bude-li dostatečně
„trpělivý“ a setrvá na svém požadavku na zúžení SJM, žalobkyně nakonec bude
souhlasit, aby nadále jeho požadavkům nemusela odolávat. Podle skutkových
zjištění odvolacího soudu trval požadavek žalovaného na uzavření dohody o
zúžení SJM déle jak půl roku. Žalobkyně nechtěla dohodu uzavřít a opakovaně
tuto otázku řešila se svými dcerami K. H. a B. M., které jí od uzavření dohody
odrazovaly. Dovolací soud konstatuje, že odvolací soud se posouzením věci při formulaci
skutkových zjištění a skutkových závěrů, i závěrů právních, velmi podrobně a
důsledně zabýval, přesto se však dovolací soud s úvahou o smlouvě o zúžení
společného jmění manželů jako smlouvě lichevní v dané věci v této fázi
neztotožnil. V této souvislosti dovolací soud v obecné rovině uvádí, že soukromé právo je
založeno na velmi výrazném respektu k principu autonomie vůle mimo jiné při
uzavírání smluvních vztahů. To vyplývá jednak z obecných ustanovení občanského
zákoníku [zejména § 1 odst. 2 a § 3 odst. 2 písm. d)], tak také přímo ze
zákonných ustanovení o smlouvách (§ 1724 a násl.). Z toho potom také vyplývá
velmi výrazný respekt k tzv.
smluvní volnosti, ale také nezbytná odpovědnost
smluvních stran za obsah sjednaných a dohodnutých smluv. Ve smluvních vztazích
je pak třeba často počítat i s nezbytnou tzv. osobní statečností jednotlivých
účastníků projevující se např. schopností jasně se vymezit vůči požadavkům
druhé smluvní strany nebo naopak schopností důsledně prosazovat své zájmy při
uzavírání smluv. Strany, které vstupují do smluvních vztahů, mají často odlišné představy, různé
vyjednávací a přesvědčovací schopnosti či vyjednávací taktiky motivované
primární snahou dosáhnout co nejlepšího výsledku a musí počítat s tím, že i
druhá smluvní strana se bude snažit dosáhnout co nejlepšího smluvního výsledku
za pomoci různých postupů, argumentů či přesvědčovacích taktik a technik. S tím
musí smluvní strany počítat a být na takové jednání připravené. Primární limit
ochrany smluvních partnerů je v tom, že pokud se některá ze stran rozhodne
smlouvu neuzavřít, neumožňuje soukromé právo její nucené uzavření proti vůli
nebo bez vůle smluvní strany (§ 551 a násl. o. z.). Soukromé právo pak v oblasti smluvní volnosti stanoví pouze hraniční korektivy,
které mají ve vztahu ke smlouvám, a právním jednáním obecně, představovat
limity, ve kterých soukromé právo zasahuje při základním východisku, jímž je
priorita platnosti smluv. V obecné podobě jde o případy neplatnosti právních
jednání (§ 574–578 o. z.), jež mohou být založeny mimo jiné porušením pravidel
a zásad, na kterých je soukromé právo založeno. Jedním z těchto východisek je tzv. princip poctivosti (§ 6 o. z.) a zákaz
zneužití práva (§ 8 o. z.). Právě postup označovaný jako zneužití je také
východiskem úvah a konkrétní uzavřené smlouvě jako smlouvě lichevní ve smyslu §
1796 o. z. Tím se soukromé právo snaží bránit – pod sankcí neplatnosti –
ujednáním, která jsou z obecného převažujícího pohledu považována za
nepřijatelná pro zneužívající postup jedné ze smluvních stran, která zneužívá
určitý existující handicap u smluvní strany druhé (tíseň, nezkušenost,
rozumovou slabost, rozrušení, lehkomyslnost apod.), tj. postup, který není
obecně tolerovatelný. Dovolací soud se s přihlédnutím ke skutkovému závěru učiněnému odvolacím soudem
neztotožňuje s tím, že by v dané věci v této fázi bylo možno učinit závěr o
splnění zákonných znaků lichevní smlouvy. Odvolací soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že na straně žalobkyně
je dána tzv. subjektivní slabost představující subjektivní znak lichvy. Ačkoliv lze výčet subjektivních znaků v § 1796 o. z. považovat pouze za
demonstrativní, a odvolací soud tedy mohl uvažoval i o jiných než pouze
vyčtených znacích, je nutné vést v patrnosti, že aplikované ustanovení směřuje
k ochraně svobody vyjednávání o smlouvě, a tomuto hledisku musí subjektivní
slabost smluvní strany odpovídat. V daném případě šlo o posouzení charakteru smlouvy jako lichevní mezi manžely. Je nepochybné a zřejmé, že je třeba rozlišovat mezi smluvními vztahy, které
jsou uzavírány mezi osobami, které mezi sebou žádné dosavadní vztahy nemají, a
jde často o jednorázový smluvní vztah, a mezi smluvními vztahy uzavíranými mezi
blízkými osobami, např. manžely.
Právě v manželských vztazích obecně platí, že
se manželé zpravidla řadu let znají, jsou obeznámeni s charakterovými
vlastnostmi druhého manžela, v rodině existuje určité rozdělení tzv. sociálních
rolí a jeden z manželů i z tohoto důvodu může být považován za tzv. dominantnějšího. Pro tyto případy je pak typické, že manželé si musí být vědomi
toho, s čím do vyjednávání smluvních vztahů vstupují, protože jde často o odraz
dlouholetého manželského soužití se všemi pozitivními i negativními stránkami,
rysy a vlastnostmi jednotlivých manželů. Proto i pro posouzení, zda jde v
případě dohody o zúžení SJM o lichevní smlouvu či nikoliv, jde třeba zohlednit
i to, že účastníky smlouvy jsou právě manželé; zde je však nutno přísně
přihlédnout k individuálním manželským vztahům a poměrům, jež mohou mít různý
charakter, podobu či intenzitu. Tím dovolací soud nenaznačuje, že samotný fakt,
že účastníky smlouvy jsou manželů, směřuje méně či více k úvaze o lichevní
smlouvě, jen zdůrazňuje, že konkrétní vztahy a konkrétní podoba jednoho každého
manželství musí být v této souvislosti zohledněny. Podle dovolacího soudu nelze v kontextu tohoto případu hodnotit motiv žalobkyně
k uzavření dohody spočívající v tom, aby měla tzv. klid a nemusela nadále čelit
požadavkům žalovaného, bez dalšího, jako subjektivní znak skutkové podstaty
lichvy. V řešeném případě byla žalobkyně více jak půl roku obeznámena se
záměrem žalovaného uzavřít dohodu o zúžení SJM, radila se v této věci s
dcerami, které ji od uzavření dohody odrazovaly, a v neposlední řadě byla
dohoda uzavřena před notářkou. Z okolností případu nevyplývá, že by byla
krácena smluvní svoboda žalobkyně. Žalobkyně měla čas si záměr žalovaného zúžit
SJM promyslet a poradit se ohledně něj s dalšími – jí blízkými – osobami. Své
rozhodnutí následně musela výslovně potvrdit ještě u notářky při uzavírání
smlouvy, přičemž byla poučena o obsahu a důsledcích smlouvy o zúžení společného
jmění. To, že se některá ze stran snaží přesvědčit stranu druhou i v delším časovém
období nebo opakovanou argumentací směřující k uzavření smlouvy, není nijak
neobvyklé a výjimečné a naopak to lze považovat za tzv. běžnou vyjednávací
taktiku. Pouhá rezignace na hájení svých zájmů, nebylo-li prokázáno, že
žalobkyní projevená vůle při uzavření dohody o zúžení SJM byla ovlivněna
okolnostmi podřaditelnými pod § 1761 o. z., podle dovolacího soudu v dané věci
nezakládá subjektivní znak lichvy. Nadto by musel být splněn požadavek, že by žalovaný tohoto subjektivního znaku
zneužil. Při posouzení povahy smlouvy v daném případě je podle názoru
dovolacího soudu nutné zohlednit i konkrétní průběh a okolnosti manželství
účastníků (jež mohou být případně i důvody pro uzavření dané smlouvy), které
trvalo od roku 1987, podle obsahu spisu v něm byl vždy dominantní osobou
žalovaný, což bylo žalobkyni známo a v zásadě tuto okolnost v průběhu celého
manželství respektovala i akceptovala.
Od roku 2005 byli účastníci pouze v
minimálním osobním kontaktu, samotnému uzavření smlouvy předcházelo poměrně
dlouhé časové období, v němž žalobkyně obsah smlouvy zvažovala a smlouva
samotná se týkala pouze části společného jmění manželů. Aktivní kroky proti
důsledkům smlouvy pak začala žalobkyně činit až s několikaletým odstupem od
uzavření smlouvy, kdy žalovaný začal zvažovat prodej nemovitostí. V
nemovitostech ve výlučném vlastnictví žalovaného po uzavření smlouvy o zúžení
SJM žalobkyně i s dcerou bydlela, takže smlouva o zúžení SJM zjevně nebyla
motivována tím, aby žalobkyně přišla o zajištěné bydlení. Při posuzování dané smlouvy jako lichevní nelze podle názoru dovolacího soudu
odhlédnout také od širších souvislostí charakterizujících majetkové poměry
účastníků řízení jako manželů, které je v dalším rozhodnutí odvolacího soudu
nutno promítnout do jeho celkových úvah o charakteru dané smlouvy o zúžení SJM. Jak vyplývá z podrobné formulace skutkového závěru odvolacím soudem (bod 55
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) za doby trvání manželství účastníků
docházelo poměrně často k uzavírání smluvních vztahů týkajících se nemovitostí
(kupní smlouvy, překlenovací úvěry, smlouva o dílo, zřízení zástavních práv), v
nichž vystupovali jako smluvní strany v zásadě oba účastníci. Odvolací soud
vyšel dále ze zjištění, že v průběhu roku 2020 žalovaný přestal splácet
společné úvěry (zčásti z důvodu onemocnění covid-19), ač do té doby poskytnuté
úvěry za manželství i po rozvodu manželství (leden 2019) splácel výlučně
žalovaný. Pro nezaplacení pojistného Kooperativě pojišťovně a. s., Veinna Insurance
Group, na základě soudního rozhodnutí byla proti žalobkyni jako povinné vedena
exekuce soudním exekutorem JUDr. Antonínem Dohnalem, který dne 14. 10. 2013
vydal exekuční příkaz k prodeji společných pozemků parc. č. XY a XY a bylo
zřízeno exekutorské zástavní právo. Při vědomí této skutečnosti se žalovaný
obrátil na žalobkyni s požadavkem na uzavření dohody o zúžení SJM. Podle
zjištění odvolacího soudu žalovaný zdůvodňoval uzavření dohody o zúžení SJM
zjištěním, že jsou nemovité věci zatíženy exekucí pro pojistné a zadlužováním
žalobkyně. Jako další důvod pro uzavření dohody žalovaný uvedl ochranu
žalobkyně pro případ, že by „se mu něco stalo“, aby nebyla zatížena společnými
závazky, přičemž podle výpovědi dcery žalobkyně mělo jít i o další náklady na
nemovité věci, nové úvěry na rekonstrukci, který by znamenaly zadlužení. Sám
žalovaný v účastnické výpovědi před odvolacím soudem uvedl, že neviděl důvod
dalšího společného vlastnictví, jestliže veškeré náklady a platby s nemovitými
věcmi spojené platil „on ze svého účtu“. Ve vztahu ke zdravotnímu stavu pak odvolací soud vyšel mimo jiné ze zjištění,
že po roce 2012 došlo k jeho ustálení, přičemž rozpoznávací schopnosti
žalobkyně byly plně zachovány a její ovládací schopnosti byly lehce a
nepodstatně snížené. V roce 2014, i v době uzavření smlouvy o zúžení SJM,
žalobkyně chodila do práce a „žila běžným životem“.
Na jiném místě odůvodnění rozsudku učinil odvolací soud skutkové zjištění, že
dohodu o zúžení SJM uzavřeli účastníci proto, že žalovaný měl na své „účty
nastaveny veškeré platby, nákup materiálu a bylo zbytečné, aby byli dva
vlastníci. Se žalobkyní o tom, jednali asi 2-3 měsíce a pak se rozhodli řešit
to takto“. Tyto jednotlivé okolnosti a zjištění je pak třeba promítnout do
celkové úvahy o tom, zda uzavřenou smlouvu o zúžení SJM lze v daném případě
považovat za lichevní či nikoliv. Závěr o zneužití ze strany žalovaného je odvolacím soudem (bod 73 odůvodnění
jeho rozsudku) naznačen toliko závěrem, že si „žalovaný … musel být vědom toho,
že bude-li dostatečně ‚trpělivý‘ a setrvá na svém požadavku na zúžení
společného jmění manželů, žalobkyně nakonec bude souhlasit, aby nadále jeho
požadavkům nemusela odolávat“. V běžné právní a soudní praxe nejsou nepochybně zřídkavé případy, ve kterých
některá ze smluvních stran na navržené smluvní podmínky přistoupí, byť není
přesvědčena o celkové výhodnosti uzavírané smlouvy; důvody pro takové postupy
mohou být nejrůznější (často i obtížně formulovatelné či vysvětlitelné) a není-
li taková výhrada nijak projevena, na platnost smlouvy to bez dalšího vliv
nemá. Vzal-li s přihlédnutím ke všemu výše uvedenému dovolací soud do úvahy celkový
kontext věci, vše, co vyšlo v dosavadním řízení najevo, i charakter lichevní
smlouvy, která je výjimkou z priority platnosti smluv před jejich neplatností,
uzavírá, že nelze jen z důvodů uvažovaných odvolacím soudem bez zohlednění
skutečností naznačených dovolacím soudem výše učinit závěr o tom, že by
žalovaný zneužil právně významnou subjektivní okolnost na straně žalobkyně
způsobem, který by bylo možno označit za naplnění pojmových znaků lichevní
smlouvy. Pro úvahu o povaze dané smlouvy jako lichevní je pak podle názoru dovolacího
soudu třeba se vypořádat i s dovolacím argumentem (čl. VI bod 6 dovolání), že
„žalovaný majetkovou hodnotu, kterou získal notářským zápisem o zúžení SJM,
prakticky celou do SJM vložil“, čímž dovolatel zjevně míní okolnosti
provázející nabytí předmětných nemovitostí tak, jak je odvolací soud zmiňuje v
bodě 8 odůvodnění rozsudku s naznačením, že na úhradu nemovitostí a vyrovnání
dluhů vůči dodavateli stavby díla – obchodní společnosti Agrostav Mělník a. s. – byly použity i výlučné prostředky žalovaného získané darem od jeho matky. Tím
dovolatel zjevně naznačuje, že pokud by na nabytí společných věcí či úhradu
společných dluhů použil své výlučné prostředky, snižovalo by to jeden ze znaků
lichevní smlouvy, kterým je hrubý nepoměr vzájemných plnění a vysvětlovalo by
to i možnou motivaci k uzavření smlouvy o zúžení SJM. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací
soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího
soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalované v přiměřené
lhůtě fakticky zcela uspokojen [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017 (dostupný na www.nsoud.cz)]. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.