22 Cdo 4007/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J.
N., zastoupeného JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, Otakarova
5, proti žalované L. N., zastoupené Mgr. Petrem Kvapilem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Národní 21, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 14/2011, o dovolání žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013, č. j. 16 Co 184/2013-89, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. prosince
2012, č. j. 18 C 14/2011-77, zamítl návrh žalobce, aby soud vypořádal zaniklé
společné jmění účastníků. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 22.
května 2013, č. j. 16 Co 184/2013-89, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce navrhuje, aby dovolací soudu zrušil
usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že k dovolání je oprávněna
jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně
vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na
jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje
též jako subjektivní přípustnost dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 13. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 1959/2009). Odvolací soud v této věci
odvolacímu návrhu žalobce plně vyhověl. Pokud by dovolací soud dovolání vyhověl
a zrušil by rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně (to ovšem již
bylo zrušeno, takže z právního hlediska neexistuje), nastal by stejný stav,
jaký byl nastolen napadeným rozhodnutím odvolacího soudu.
Žalobce zjevně podává dovolání proto, že není spokojen s odůvodněním rozhodnutí
odvolacího soudu, byť – posuzováno z hlediska výroku rozhodnutí – bylo jeho
dovolání plně vyhověno. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí však není
přípustné (§ 236 odst. 2 o. s. ř).
Dovolací soud nicméně poznamenává, že závěr o tom, že dohoda o zúžení
společného jmění účastníků je platná, je předčasný. Manželství účastníků bylo
uzavřeno 11. 7. 1986, dohoda o zúžení SJM byla uzavřena 19. 4. 2007 a
manželství bylo rozvedeno (jak tvrdí žalobce k návrhu žalované) pravomocně k 3.
12. 2009. Žalobce již v žalobě tvrdil, že ji uzavřel v době, kdy měl vážné
zdravotní problémy, bral antidepresiva a sedativa a byl nucen užívat přístroj
pro noční dýchání; žalovaná podle tvrzení žalobce vyvíjela iniciativu, aby byl
společný majetek převeden na ni a aby tak bylo vyloučeno dědění dětí žalobce z
prvního manželství; z toho žalobce dovozoval, že jeho vůle se utvářela natolik
vadně, že šlo o úkon neplatný. Z listinného důkazu – posudku znalce PhDr. Petra
Goldmanna - se podává, že osobnost žalobce je „strukturována psychastenicky,
tedy se zvýšenou psychickou křehkostí. K této struktuře typicky patří snížená
schopnost odolávat stresujícímu tlaku a snížená schopnost hledat a nalézat
asertivní strategie řešení zátěže. Z toho vyplývá jeho křehká adaptabilita,
včetně sugestibility a citlivosti na tlak okolí“. Soud prvního stupně však
přičetl, vzhledem ke zjištěným okolnostem, chování žalobce při uzavření
smlouvy, kterou se v podstatě zbavil svého majetku, jeho lehkomyslnosti.
Jednání, kterým se někdo zbavuje svého majetku ve prospěch jiného, je
neobvyklé, a to i v manželství (byť samo o sobě není neplatné – viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2003, sp. zn. 22 Cdo 1283/2003); pokud k němu
dochází, má zpravidla nějaký přijatelný motiv (např. manžel opouštějící rodinu
kvůli mimomanželskému vztahu tak reflektuje újmu, kterou svým bližním působí).
V dané věci soudy nezjistily žádný přijatelný motiv, který by žalobce k
uzavření uvedené dohody vedl; naopak vyšlo najevo, že žalobce je osobou
psychicky křehkou, neasertivní, a že v době uzavření dohody měl psychické a
další zdravotní problémy. Tato okolnost byla právně významná.
Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. neupravoval lichevní smlouvy; nicméně
judikatura dovodila, že „lichevní jsou takové smlouvy, které smluvní strana
uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího
rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož
hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu
podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl
anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a
tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním
řízení označeno za trestný čin. Lichevní smlouvy jsou absolutně
neplatné“ (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 4. 2003, sp. zn.
22 Cdo 1993/2001). Za takovou smlouvu lze označit i případ, kdy jedna strana
dohody o zúžení SJM ve svůj prospěch využije vědomosti o psychickém stavu
(včetně zvýšené psychické křehkosti a špatného psychického stavu, který může
sám o sobě vést ke snaze vyhnout se konfliktům s okolím) a uzavře dohodu, podle
které se jí dostane prakticky vše, co tvořilo společný majetek. Je přitom
předpoklad, že manželka žalobce si musela být jeho psychického stavu vědoma.
Ani kdyby šlo ze strany žalobce o „pouhé“ lehkomyslné jednání (což lze těžko
posoudit bez přihlédnutí k jeho tehdejšímu zdravotnímu stavu a ke struktuře
jeho osobnosti), pak by to nevylučovalo posouzení dohody jako neplatné ve
smyslu shora uvedeném. „Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např.
rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost
převodce“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 30 Cdo
1180/2010, nyní viz též § 1796 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.).
Přes uvedený názor dovolacího soudu o předčasnosti (resp. neúplnosti) právního
hodnocení dohody soudy v nalézacím řízení se dovolání jako subjektivně
nepřípustné odmítá; dovolací námitku a na ni navazující uvedené právní
hodnocení dovolacího soudu však může žalobce uplatnit v dalším řízení. V
případě, že soudy shledají dohodu o zúžení SJM za neplatnou, otevře se i cesta
k vypořádání vnosů do výlučného majetku žalované, pokud je žalobce k vypořádání
včas a řádně navrhl.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c
odst. 3 ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2015
JUDr. Jiří
Spáčil, CSc.
předseda senátu