23 Cdo 1938/2023-444
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně J. S., zastoupené JUDr. Lenkou Dörrovou Čepkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Domažlická 145/6, proti žalovaným 1) CCIF Řečkovice s.r.o., se sídlem v Praze 6, Běžecká 2407/2, identifikační číslo osoby 06701418, zastoupené Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem v Blansku, Smetanova 2359/6, 2) M. V., a 3) M. T. V., oběma zastoupeným JUDr. Petrem Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 138/4, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 93/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2022, č. j. 15 Co 67/2022-361, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 34 606 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) a žalované 3) společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 90 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 10. 2021, č. j. 53 C 93/2020-303, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2021, č. j. 53 C 93/2020-314, zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 18. 6. 2018 (výrok I), zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí v rozsudku blíže specifikovaných nemovitostí (výroky II a III), a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů řízení částku 426 888 Kč (výrok IV) a žalovaným 2) a 3) na náhradu nákladů řízení částku 451 088 Kč (výrok V).
2. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III (první výrok), změnil jej ve výroku IV tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů řízení částku 309 550 Kč (druhý výrok), a ve výroku V tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 2) a 3) společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení částku 449 999 Kč (třetí výrok), a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 34 606 Kč (čtvrtý výrok) a žalovaným 2) a 3) společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 179 999,60 Kč (pátý výrok).
3. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu všech výroků
včasně podaným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhla změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nesprávné právní posouzení věci spatřovala v tom, že odvolací soud neposoudil kupní smlouvu ze dne 18. 6. 2018 jako absolutně neplatnou i přesto, že se 1) zjevně příčí dobrým mravům, neboť sjednaná kupní cena sporných nemovitostí je v hrubém nepoměru k jejich obvyklé tržní ceně a žalobkyně uzavřela kupní smlouvu v životní tísni, 2) odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek a 3) žalobkyně při jejím uzavírání jednala v omylu o rozhodující okolnosti, přičemž do omylu byla uvedena druhou stranou, a to navíc lstí.
Ve vtahu k naplnění předpokladů přípustnosti dovolání žalobkyně citovala ustanovení § 237 o. s. ř. a uvedla, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, a rovněž, že se odvolací soud svým rozhodnutím „odchýlil od ustálené judikatury, pokud jde o důvody absolutní neplatnosti právního jednání i stanovení nákladů řízení.“
4. Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodné (a co do rozhodnutí o nákladech řízení jako nepřípustné) odmítl. Uvedla, že žalobkyně ve skutečnosti nerozporuje právní, nýbrž jen skutkové závěry odvolacího soudu, jež však nemohou být předmětem dovolacího přezkumu.
5. Žalovaní 2) a 3) ve vyjádření označili dovolání žalobkyně za zčásti nedůvodné a zčásti nepřípustné a navrhli, aby je Nejvyšší soud zamítl. Uvedli, že žalobkyně dovoláním napadá důvody rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž v dovolání absentuje vylíčení toho, které právní posouzení pokládá žalobkyně za nesprávné a v čem jeho nesprávnost spočívá.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Může-li být dovolání přípustné jenom podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti pro něj považuje za splněnou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, která jsou veřejnosti rovněž dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). K projednání dovolání proto nepostačuje pouhá citace § 237 o.
s. ř. nebo jeho části. Má-li být dovolání přípustné z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak musí být z obsahu dovolání patrno, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 241a odst. 2 o.
s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého dříve přijatého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud nyní odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání nezakládá (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).
10. Těmto požadavkům žalobkyně nedostála ve vztahu k otázce absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro omyl o rozhodující skutečnosti a pro rozpor se zákonem a zjevné narušení veřejného pořádku. Dovolání ve vztahu k této otázce neobsahuje náležitosti požadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně toliko v úvodu a v závěru dovolání uvedla, že právní otázka vyřešená dovolacím soudem má být posouzena jinak a že odvolací soud se svým rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se důvodů absolutní neplatnosti právního jednání. Pro uvedenou otázku absolutní neplatnosti pro omyl a rozpor se zákonem a zjevné narušení veřejného pořádku však řádně nekonkretizovala, který z těchto dvou vzájemně se vylučujících předpokladů přípustnosti považuje za splněný. Z dovolání není patrné, od jaké konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu (vymezené uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe) se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit, ani v jakém již dříve přijatém rozhodnutí dovolacího soudu byla tato otázka vyřešena a v čem by se měl nyní dovolací soud při jejím řešení od svého předchozího rozhodnutí odklonit, tj. vyřešit uvedenou otázku jinak. Žalobkyně žádná rozhodnutí dovolacího soudu ve vztahu k této otázce necituje, neparafrázuje ani jinak neoznačuje.
11. Dovolací argumentace je v této části polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu, která přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017). Zčásti jde rovněž o argumentaci zpochybňující právní posouzení věci odvolacím soudem, která je toliko vymezením dovolacího důvodu. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je však odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.).
12. Pokud snad měla žalobkyně formulací, že „dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“, na mysli, že právní otázka vyřešená odvolacím soudem v napadeném rozsudku má být jinak posouzena dovolacím soudem, lze dodat, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení § 237 o. s. ř. neupravuje. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž míří pouze na případ právní otázky, která již byla dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi vyřešena, a od jejíhož řešení se má dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě mylně domnívá žalobkyně, že dovolací soud má posoudit jinak právní otázku vyřešenou odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč.).
13. Tyto nedostatky obligatorních náležitostí posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, které brání pokračování dovolacího řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání. Dovolání je tedy v této části vadné.
14. Ve vztahu k otázce absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro zjevný rozpor s dobrými mravy z důvodu jejího uzavření v tísni při hrubém nepoměru plnění žalobkyně v dovolání uvedla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, představované rozsudkem ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, podle něhož jde o lichevní smlouvu v tom případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá smluvní strana je postižena nezkušeností, tísní, rozumovou slabostí či rozrušením, a tuto okolnost využil, přičemž se nevyžaduje, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin, a rovněž rozsudkem ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, podle kterého objektivním znakem lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku, přičemž při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit jen se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, jež – spolu s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít vliv na realizované vzájemné plnění (např. solventnost převodce, hospodářský význam uzavřené smlouvy, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.).
15. V žalobkyní citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 Nejvyšší soud též dovodil, že pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti představuje lichevní smlouvu, je nezbytné (současné) zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho) subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými výše, a tuto okolnost využil); půjde tedy o jednání, které s přihlédnutím k okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy. Z těchto závěrů přitom vychází rovněž judikatura dovolacího soudu týkající se výkladu § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). V rozsudku ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2737/2021, pak Nejvyšší soud s odkazem na odbornou literaturu též zdůraznil, že ustanovení o lichvě (§ 1796 o. z.) nesměřuje primárně k ochraně majetkové sféry, nýbrž směřuje k ochraně svobody vyjednávání o smlouvě.
16. Pokud odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) v posuzované věci zjistil, že žalobkyně byla při uzavírání sporné kupní smlouvy zastoupena advokátkou (která aktivně vystupovala též při její přípravě, návrh kupní smlouvy připomínkovala a byla u všech jednání, které se týkaly uzavření předmětné kupní smlouvy), přičemž za takto zjištěného skutkového stavu uzavřel, že nelze dovodit, že by žalobkyně při uzavření smlouvy jednala v tísni, a proto není možné posoudit uzavřenou kupní smlouvu jako lichevní podle § 1796 o. z. (pro absenci tvrzeného subjektivního znaku lichevního jednání), pak se od výše uvedených judikaturních závěrů neodchýlil.
17. Za uvedené situace pak nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit ani dovolací námitky žalobkyně o nesprávném posouzení hrubého nepoměru mezi sjednanou cenou a tvrzenou cenou obvyklou (o naplnění objektivního znaku lichvy). Ani případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu ve vztahu k (ne)naplnění objektivního znaku lichvy, při relevantním nezpochybnění závěru o absenci subjektivního znaku lichvy, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro závěr o platnosti kupní smlouvy, resp. o nenaplnění důvodu neplatnosti smlouvy podle § 1796 o. z., by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí nebo jeho změnu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.).
18. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu všech jeho výroků, tj. i v rozsahu výroků druhého, třetího, čtvrtého a pátého, kterými bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení, přičemž zpochybňovala věcnou správnost těchto výroků. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
19. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
20. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. 6. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu