USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a
soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a) D.
K., a b) I. K., zastoupených JUDr. Evou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze
2, Trojická 437/20, proti žalované K. P., zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 319/3, o vyklizení bytu, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 764/2019, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2023, č.
j. 72 Co 113/2023-548, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 8. 2023,
č. j. 72 Co 113/2023-548, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Uzavřel, že dne 31. 8. 2019, kdy uplynula doba nájmu ujednaná v
nájemní smlouvě ze dne 14. 8. 2014, jíž mezi sebou uzavřeli žalobci jako
pronajímatelé a žalovaná jako nájemkyně, zaniklo žalované nájemní právo k
předmětnému bytu, založené touto nájemní smlouvou, a že žalovaná jej od té doby
užívá bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahuje do vlastnického práva
žalobců k bytu (jednotce), který jim prodala smlouvou o převodu jednotky, jíž s
nimi uzavřela téhož dne jako předmětnou nájemní smlouvu. V uvedených
souvislostech se mimo jiné ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že uvedené
smlouvy, které uzavřela žalovaná s žalobci (dále jen „smlouvy uzavřené dne 14.
8. 2014“, resp. „Smlouvy“), nenesou znaky lichvy a nejsou neplatné ani pro
rozpor s dobrými mravy. Proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který
vyhověl žalobě na vyklizení s odkazem na ustanovení § 1040 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).
4. Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu
Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – dílem pro
vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost. K
předchozím podáním dovolatelky, na něž odkázala v čl. III dovolání, přitom
nepřihlížel (§ 241a odst. 5 o. s. ř.).
5. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně
uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které
otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí,
nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud
neřešené), resp. jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní
otázky odvolacím soudem odchyluje, nebo od kterého svého řešení otázky hmotného
nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit
postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne
27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013). Přitom předkládá-li dovolatel k dovolacímu přezkumu více otázek, ať
již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, či ze dne 14. 5.
2019,
sp. zn. 26 Cdo 1167/2019).
6. Dovolatelka předkládala k dovolacímu přezkumu mimo jiné otázky
„koncentrace civilního řízení“, „principů doručování zásilek“ a „problematiky
automatického opakovaného prodlužování trvání nájemního vztahu založeného na
dobu určitou“, k přípustnosti dovolání pouze obecně uvedla, že „se soudy obou
stupňů odchýlily od ustálené judikatury, resp. že část této problematiky zatím
judikována nebyla“. Evidentně tedy zamýšlela napadnout řešení více právních
otázek, avšak z obsahu dovolání není zřejmé, ke které (kterým) z nich se mělo
vztahovat to které z jí uplatněných (dvou) kritérií přípustnosti dovolání.
Současně v dovolání není specifikována ani žádná „ustálená judikatura“, od níž
se měly soudy nižších stupňů při řešení uvedených otázek (některé či
některých z nich) odchýlit. V této části je proto dovolání vadné.
7. Dovoláním zpochybněná otázka (ne)platnosti smluv uzavřených dne 14.
8. 2014 přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím
řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu.
8. V rozsudku ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 42/2021, uveřejněném
pod č. 96/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na který poukazuje
dovolatelka) Nejvyšší soud dovodil, že v poměrech současné právní úpravy (§
1793 o. z.), která nestanoví žádnou konkrétní hranici představující neúměrné
zkrácení (laesio enormis), lze za výchozí pravidlo považovat zákaz zkrácení
přes polovic. Jinak řečeno, hrubým nepoměrem vzájemných plnění bude hranice
přibližně do poloviny vzájemných plnění, od níž se soud odchýlí jen tehdy,
budou-li pro to zvláštní důvody.
9. Zjistil-li odvolací soud, že podle znalce Ing. Vladimíra Knopa
obvyklá cena bytu v době jeho prodeje žalobcům činila 1 885 736 Kč a že
účastníky byla sjednána kupní cena bytu v částce 1 200 000 Kč, je jeho závěr,
že smlouvy uzavřené dne 14. 8. 2014 nenesou znaky lichvy (především již zmíněný
znak objektivní povahy spočívající v hrubém nepoměru vzájemných plnění), s výše
citovanou judikaturou v souladu. Shodný závěr by se přitom prosadil i tehdy,
pokud by prodejní cena bytu činila (jen) 1 128 000 Kč, jak v dovolání
zdůrazňovala dovolatelka. Ani v takovém případě by totiž nešlo o zkrácení přes
polovic, jež podle citované judikatury lze považovat za výchozí hledisko pro
úvahu o neúměrném zkrácení (laesio enormis), která má své místo i při posouzení
lichvy ve smyslu § 1796 o. z. (není-li dán hrubý nepoměr vzájemných plnění, o
lichevní smlouvu podle citovaného ustanovení jít nemůže).
10. Nesouhlasí-li dovolatelka se zjištěnou obvyklou cenou bytu a s
hodnocením provedeného dokazování a nabízí-li vlastní (odlišnou) verzi
skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci, uplatňuje jiný dovolací
důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů
opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn.
IV. ÚS 191/96).
11. Námitkami, jimiž dovolatelka vytkla soudům nižších stupňů, že ve
vztahu k posouzení lichevního charakteru Smluv neprovedly odpovídající
dokazování [neprovedly jí opakovaně navrhovaný důkaz (revizním) znaleckým
posudkem a opomenuly i důkazy týkající se ceny předmětného bytu, které založila
do spisu, a naopak připustily některé důkazy označené žalobci, jež pro
opožděnost a nastalou koncentraci řízení připustit neměly], a poukázala na to,
že v odůvodnění napadeného rozhodnutí „není ani zmínka“ o její žádosti,
uplatněné při odvolacím jednání konaném dne 2. 8. 2023, aby jí odvolací soud
stanovil delší než patnáctidenní lhůtu k vyklizení bytu, bude-li jinak mínit
rozsudek soudu prvního stupně potvrdit, uplatnila tzv. jiné vady řízení. K
těmto vadám může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237
– 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány,
přípustnost dovolání nezakládají.
12. K výtce týkající se neprovedených důkazů přesto dovolací soud
dodává, že soud nemá povinnost provést veškeré účastníky navržené důkazy; je
však povinen tento postup odůvodnit [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. 11. 2018,
sen. zn. 29 NSCR 91/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2022,
sp. zn. 26 Cdo 779/2022]. Této povinnosti přitom soud prvního stupně dostál,
neboť v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč nebyly provedeny dovolatelkou
zmiňované důkazy (posouzení otázky lichevní povahy smluv uzavřených dne 14. 8.
2014 bylo možné učinit již na podkladě jiných důkazů a zjištěných skutečností –
v podrobnostech viz bod 56 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
13. K další uplatněné vadě řízení [založené na tezi o opožděně (po
koncentraci řízení) označených důkazech] pak dovolací soud připomíná, že z
hlediska ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. není právně významná
každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na takovou vadu však nelze v tomto
konkrétním případě usuzovat z dovolací námitky, podle níž soud prvního stupně
(odvolací soud) pochybil, jestliže svůj závěr o platnosti Smluv opřel o
„korespondenci mezi účastníky a potažmo právním zástupcem žalované z léta
2014“. Zjištění, která z uvedené korespondence učinil a která se vztahovala k
tzv. subjektivním znakům lichvy (§ 1796 o. z.), jsou totiž pro právní posouzení
dané věci v konečném důsledku bez právního významu, jelikož v daném případě
nebyl naplněn objektivní znak lichvy spočívající v hrubém nepoměru vzájemných
plnění smluvních stran, což samo o sobě vylučuje závěr o lichevní povaze Smluv.
14. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou
rozporu smluv uzavřených dne 14. 8. 2014 s dobrými mravy, přehlíží, že právní
úprava lichvy
dle § 1796 o. z. představuje konkretizaci (typizaci) jednání, které se svojí
povahou příčí dobrým mravům (v podrobnostech srov. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, uveřejněném pod
č. 66/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže se tedy odvolací
soud zabýval otázkou lichevní povahy Smluv, pak se z hledisek rozhodných pro
posouzení uvedené otázky ve skutečnosti zabýval právě úvahou, zda se dané
smlouvy nepříčí dobrým mravům, a jelikož jiná hlediska významná pro tuto úvahu
dovolatelka v souzené věci nevznesla, nemůže nyní odvolacímu soudu důvodně
vytýkat, že se „odpovídajícím způsobem“ nevypořádal s její „námitkou rozporu s
dobrými mravy“.
15. Namítá-li dovolatelka, že jí odvolací soud upřel právo na projednání
věci v její osobní přítomnosti, uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu podle § 229
odst. 3 o. s. ř., která podle § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není
způsobilým dovolacím důvodem. Také ke zmatečnostním vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., může dovolací
soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s.
ř.). V případě nepřípustného dovolání jsou však takovéto vady právně významné
pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 26
Cdo 2328/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní
soud usnesením ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 478/12), či ze dne 18. 1.
2023, sen. zn. 29 ICdo 27/2022].
16. K odkazu dovolatelky na „veškerá předchozí podání do spisu založená“
nelze přihlížet (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).
17. Dovolatelka v dovolání brojila také proti výroku o nákladech
(nalézacího) řízení. Dovolání proti tomuto výroku však není podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. přípustné.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje
(§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 6. 2024
Mgr. Lucie Jackwerthová
předsedkyně senátu