USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a) D. K., a b) I. K., zastoupených JUDr. Evou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická 437/20, proti žalované K. P., zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 319/3, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 764/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2023, č. j. 72 Co 113/2023-548, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 8. 2023, č. j. 72 Co 113/2023-548, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Uzavřel, že dne 31. 8. 2019, kdy uplynula doba nájmu ujednaná v nájemní smlouvě ze dne 14. 8. 2014, jíž mezi sebou uzavřeli žalobci jako pronajímatelé a žalovaná jako nájemkyně, zaniklo žalované nájemní právo k předmětnému bytu, založené touto nájemní smlouvou, a že žalovaná jej od té doby užívá bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobců k bytu (jednotce), který jim prodala smlouvou o převodu jednotky, jíž s nimi uzavřela téhož dne jako předmětnou nájemní smlouvu. V uvedených souvislostech se mimo jiné ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že uvedené smlouvy, které uzavřela žalovaná s žalobci (dále jen „smlouvy uzavřené dne 14. 8. 2014“, resp. „Smlouvy“), nenesou znaky lichvy a nejsou neplatné ani pro rozpor s dobrými mravy. Proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který vyhověl žalobě na vyklizení s odkazem na ustanovení § 1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).
4. Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost. K předchozím podáním dovolatelky, na něž odkázala v čl. III dovolání, přitom nepřihlížel (§ 241a odst. 5 o. s. ř.).
5. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), resp. jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Přitom předkládá-li dovolatel k dovolacímu přezkumu více otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, či ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1167/2019).
6. Dovolatelka předkládala k dovolacímu přezkumu mimo jiné otázky „koncentrace civilního řízení“, „principů doručování zásilek“ a „problematiky automatického opakovaného prodlužování trvání nájemního vztahu založeného na dobu určitou“, k přípustnosti dovolání pouze obecně uvedla, že „se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené judikatury, resp. že část této problematiky zatím judikována nebyla“. Evidentně tedy zamýšlela napadnout řešení více právních otázek, avšak z obsahu dovolání není zřejmé, ke které (kterým) z nich se mělo vztahovat to které z jí uplatněných (dvou) kritérií přípustnosti dovolání. Současně v dovolání není specifikována ani žádná „ustálená judikatura“, od níž se měly soudy nižších stupňů při řešení uvedených otázek (některé či některých z nich) odchýlit. V této části je proto dovolání vadné.
7. Dovoláním zpochybněná otázka (ne)platnosti smluv uzavřených dne 14. 8. 2014 přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. V rozsudku ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 42/2021, uveřejněném pod č. 96/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na který poukazuje dovolatelka) Nejvyšší soud dovodil, že v poměrech současné právní úpravy (§ 1793 o. z.), která nestanoví žádnou konkrétní hranici představující neúměrné zkrácení (laesio enormis), lze za výchozí pravidlo považovat zákaz zkrácení přes polovic. Jinak řečeno, hrubým nepoměrem vzájemných plnění bude hranice přibližně do poloviny vzájemných plnění, od níž se soud odchýlí jen tehdy, budou-li pro to zvláštní důvody.
9. Zjistil-li odvolací soud, že podle znalce Ing. Vladimíra Knopa obvyklá cena bytu v době jeho prodeje žalobcům činila 1 885 736 Kč a že účastníky byla sjednána kupní cena bytu v částce 1 200 000 Kč, je jeho závěr, že smlouvy uzavřené dne 14. 8. 2014 nenesou znaky lichvy (především již zmíněný znak objektivní povahy spočívající v hrubém nepoměru vzájemných plnění), s výše citovanou judikaturou v souladu. Shodný závěr by se přitom prosadil i tehdy, pokud by prodejní cena bytu činila (jen) 1 128 000 Kč, jak v dovolání zdůrazňovala dovolatelka. Ani v takovém případě by totiž nešlo o zkrácení přes polovic, jež podle citované judikatury lze považovat za výchozí hledisko pro úvahu o neúměrném zkrácení (laesio enormis), která má své místo i při posouzení lichvy ve smyslu § 1796 o. z. (není-li dán hrubý nepoměr vzájemných plnění, o lichevní smlouvu podle citovaného ustanovení jít nemůže).
10. Nesouhlasí-li dovolatelka se zjištěnou obvyklou cenou bytu a s hodnocením provedeného dokazování a nabízí-li vlastní (odlišnou) verzi
skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). 11. Námitkami, jimiž dovolatelka vytkla soudům nižších stupňů, že ve vztahu k posouzení lichevního charakteru Smluv neprovedly odpovídající dokazování [neprovedly jí opakovaně navrhovaný důkaz (revizním) znaleckým posudkem a opomenuly i důkazy týkající se ceny předmětného bytu, které založila do spisu, a naopak připustily některé důkazy označené žalobci, jež pro opožděnost a nastalou koncentraci řízení připustit neměly], a poukázala na to, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí „není ani zmínka“ o její žádosti, uplatněné při odvolacím jednání konaném dne 2. 8. 2023, aby jí odvolací soud stanovil delší než patnáctidenní lhůtu k vyklizení bytu, bude-li jinak mínit rozsudek soudu prvního stupně potvrdit, uplatnila tzv. jiné vady řízení. K těmto vadám může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237 – 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. 12. K výtce týkající se neprovedených důkazů přesto dovolací soud dodává, že soud nemá povinnost provést veškeré účastníky navržené důkazy; je však povinen tento postup odůvodnit [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. 29 NSCR 91/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 26 Cdo 779/2022]. Této povinnosti přitom soud prvního stupně dostál, neboť v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč nebyly provedeny dovolatelkou zmiňované důkazy (posouzení otázky lichevní povahy smluv uzavřených dne 14. 8. 2014 bylo možné učinit již na podkladě jiných důkazů a zjištěných skutečností – v podrobnostech viz bod 56 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 13. K další uplatněné vadě řízení [založené na tezi o opožděně (po koncentraci řízení) označených důkazech] pak dovolací soud připomíná, že z hlediska ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na takovou vadu však nelze v tomto konkrétním případě usuzovat z dovolací námitky, podle níž soud prvního stupně (odvolací soud) pochybil, jestliže svůj závěr o platnosti Smluv opřel o „korespondenci mezi účastníky a potažmo právním zástupcem žalované z léta 2014“. Zjištění, která z uvedené korespondence učinil a která se vztahovala k tzv. subjektivním znakům lichvy (§ 1796 o. z.), jsou totiž pro právní posouzení dané věci v konečném důsledku bez právního významu, jelikož v daném případě nebyl naplněn objektivní znak lichvy spočívající v hrubém nepoměru vzájemných plnění smluvních stran, což samo o sobě vylučuje závěr o lichevní povaze Smluv. 14. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou rozporu smluv uzavřených dne 14. 8. 2014 s dobrými mravy, přehlíží, že právní úprava lichvy dle § 1796 o. z. představuje konkretizaci (typizaci) jednání, které se svojí povahou příčí dobrým mravům (v podrobnostech srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, uveřejněném pod č. 66/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže se tedy odvolací soud zabýval otázkou lichevní povahy Smluv, pak se z hledisek rozhodných pro posouzení uvedené otázky ve skutečnosti zabýval právě úvahou, zda se dané smlouvy nepříčí dobrým mravům, a jelikož jiná hlediska významná pro tuto úvahu dovolatelka v souzené věci nevznesla, nemůže nyní odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že se „odpovídajícím způsobem“ nevypořádal s její „námitkou rozporu s dobrými mravy“. 15. Namítá-li dovolatelka, že jí odvolací soud upřel právo na projednání věci v její osobní přítomnosti, uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř., která podle § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem. Také ke zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). V případě nepřípustného dovolání jsou však takovéto vady právně významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2328/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 478/12), či ze dne 18. 1. 2023, sen. zn. 29 ICdo 27/2022]. 16. K odkazu dovolatelky na „veškerá předchozí podání do spisu založená“ nelze přihlížet (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). 17. Dovolatelka v dovolání brojila také proti výroku o nákladech (nalézacího) řízení. Dovolání proti tomuto výroku však není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 6. 2024
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu