MSPH 89 INS XY
29 NSČR 91/2014-A-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci
dlužníka M. Z., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem,
advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele S., se
sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Damborským,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, o dovolání
insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14.
dubna 2014, č. j. MSPH 89 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Usnesením ze dne 17. prosince 2013, č. j. MSPH 89 INS XY, Městský soud v
Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zastavil insolvenční řízení (vedené u něj na majetek dlužníka M. Z. na
základě insolvenčního návrhu věřitele S., společenství vlastníků jednotek) [bod
I. výroku]. 2/ Určil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod
II. výroku). [2] Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno insolvenčním návrhem
insolvenčního navrhovatele ze dne 1. listopadu 2013. 2/ Dlužník je jako vlastník dvou označených bytových jednotek a jedné označené
nebytové jednotky členem insolvenčního navrhovatele. 3/ Podle seznamu majetku dlužníka (ze dne 18. listopadu 2013, A-9) dlužník
kromě výše označených nemovitostí dále vlastní:
- 54 pozemků a 1 stavbu v XY (nemovitosti),
- 2 obchodní podíly v českých společnostech s ručením omezeným o velikosti 100
%,
- 2 obchodní podíly v českých společnostech s ručením omezeným o velikosti 25 %,
- 1 obchodní podíl v české společnosti s ručením omezeným o velikosti 50 %,
- 2 obchodní podíly v italských společnostech s ručením omezeným o velikosti
100 %,
- osobní automobil zn. XY, registrovaný ve Spolkové republice Německo. 4/ Podle sdělení České správy sociálního zabezpečení tato nemá za dlužníkem
žádné pohledávky, dlužník nikdy nebyl evidován jako osoba samostatně výdělečně
činná ani jako zaměstnavatel – fyzická osoba, není příjemcem důchodu ani mu
nejsou vypláceny žádné dávky nemocenského pojištění. 5/ Žádné pohledávky za dlužníkem neeviduje Oborová zdravotní pojišťovna
zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, Všeobecná zdravotní pojišťovna ani
Finanční úřad pro hlavní město Prahu. 6/ Podle výpisu z Centrální evidence obyvatel ze dne 16. prosince 2013 je
dlužník občanem České republiky, jenž zde měl naposledy hlášen trvalý pobyt
před 1. únorem 1984. 7/ Dlužník není v České republice držitelem živnostenského oprávnění
8/ Účast dlužníka v českých společnostech s ručením omezeným potvrzují údaje z
obchodního rejstříku; podle těchto údajů v českých společnostech s ručením
omezeným, v nichž vlastní obchodní podíly velikosti 100 %, je dlužník rovněž
jednatelem; dále dlužník působí jako člen představenstva označené akciové
společnosti. [3] Na výše uvedeném základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 103
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), na
ustanovení § 427 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), a na ustanovení článku 2 písm. h/ a článku 3 nařízení
Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení (dále též
jen „nařízení“), jehož česká verze byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního
věstníku EU (Kapitola 19, Svazek 01, str. 191-208) dne 20. srpna 2004 – dospěl
k následujícím závěrům:
[4] Podle závěrů obsažených v rozhodnutí (jde o usnesení) Vrchního soudu v
Praze ze dne 12. dubna 2010, sp. zn.
KSPA 56 INS XY, 1 VSPH XY, insolvenční
soud dovodil, že z citovaných ustanovení (nařízení) vyplývá, že v daném
okamžiku může existovat pouze jedno místo, kde jsou soustředěny dlužníkovy
hlavní zájmy, a tedy pouze soudy jednoho z členských států Evropské unie jsou v
té době příslušné zahájit hlavní úpadkové řízení ve smyslu článku 3 odst. 1
nařízení. Soudy jiného členského státu než toho, na jehož území jsou
soustředěny hlavní zájmy dlužníka, mohou zahájit územní úpadkové řízení (po
zahájení hlavního řízení či ještě před tím – za podmínek stanovených v článku 3
odst. 4 nařízení – jako vedlejší řízení) pouze za předpokladu, že na jejich
území má dlužník provozovnu definovanou v článku 2 písm. h/ nařízení. [5] V daném případě z vyjádření dlužníka i z dalších zjištění soudu vyplývá, že
v době zahájení insolvenčního řízení nebyly hlavní zájmy dlužníka soustředěny v
České republice, neboť dlužník má trvalý pobyt ve Spolkové republice Německo a
rozsáhlé majetkové a obchodní zájmy v Itálii, kde podniká v oboru zemědělské
výroby a potravinářství. Tuto skutečnost má soud za osvědčenou seznamem majetku
a závazků, který dlužník předložil a výslovně prohlásil, že je správný a úplný,
a z něhož vyplývá, že dlužník v Itálii vlastní množství pozemků a má účasti v
italských obchodních společnostech. [6] Tuto skutečnost podporuje nepřímo i zjištění, že dlužník nemá v České
republice trvalý pobyt a neprochází evidencí zdravotních pojišťoven, ani správy
sociálního zabezpečení. Zájmy dlužníka v České republice jsou omezeny na
vlastnictví několika bytových a nebytových jednotek a na účast v několika
obchodních společnostech. [7] V řízení pak nebylo osvědčeno, že dlužník má provozovnu na území České
republiky. Jakkoli vymezení pojmu provozovna v nařízení neodpovídá tomuto pojmu
v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku (dále jen „obch. zák.“),
nepodařilo se prokázat, že dlužník vykonává na území České republiky jakoukoliv
nikoliv přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských a materiálních
zdrojů. Skutečnost, že dlužník má majetkové účasti v obchodních společnostech a
vlastní v České republice nemovitý majetek, sama o sobě tuto definici
nenaplňuje. Dlužník v České republice nepodniká na základě živnostenského ani
jiného oprávnění osobně ani za pomoci dalších osob. Ke dni podání insolvenčního
návrhu tedy není dána pravomoc soudů České republiky k zahájení hlavního
insolvenčního řízení ani územního úpadkového řízení. Insolvenční soud proto
řízení zastavil v souladu s ustanovením § 104 odst. 1 o. s. ř. a ustanovením §
427 insolvenčního zákona. [8] K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne
14. dubna 2014, č. j. MSPH 89 INS XY, 1 VSPH XY:
1/ Potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok). 2/ Uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit dlužníku na náhradě nákladů
(odvolacího) řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 1.850 Kč (druhý
výrok). [9] Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 427 insolvenčního zákona, článek 2
písm. h/ a článek 3 nařízení a na ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř.
– dospěl po
přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
[10] Insolvenční soud dospěl ke správnému závěru, že ke dni podání
insolvenčního návrhu není dána pravomoc soudů České republiky k zahájení
hlavního insolvenčního řízení ani územního úpadkového řízení, jelikož v době
zahájení insolvenčního řízení nebyly hlavní zájmy dlužníka soustředěny v České
republice, neboť ten má trvalý pobyt ve Spolkové republice Německo a rozsáhlé
majetkové a obchodní zájmy v Itálii, kde podniká v oboru zemědělské výroby a
potravinářství. [11] Z výše označených ustanovení nařízení vyplývá, že v daném okamžiku může
existovat pouze jedno místo, kde jsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy, a
tedy pouze soudy jednoho z členských států Evropské unie jsou v té době
příslušné zahájit hlavní úpadkové řízení ve smyslu článku 3 odst. 1 nařízení. Soudy jiného členského státu než toho, na jehož území jsou soustředěny hlavní
zájmy dlužníka, mohou zahájit územní úpadkové řízení (po zahájení hlavního
řízení či ještě před tím – za podmínek stanovených v článku 3 odst. 4 nařízení
– jako vedlejší řízení) pouze za předpokladu, že na jejich území má dlužník
provozovnu definovanou v článku 2 písm. h/ nařízení. [12] V daném případě z výše uvedených zjištění, jež se podávají ze spisu,
jednoznačně vyplývá, že v době zahájení insolvenčního řízení byly hlavní zájmy
dlužníka soustředěny na území Itálie, kde rovněž podává daňové přiznání a
podílí se na sociálním pojištění; přitom trvalé bydliště má ve Spolkové
republice Německo. V rozhodném okamžiku nebyly (podle nařízení) k zahájení
hlavního úpadkového řízení dlužníka příslušné soudy v České republice, protože
dlužník zjevně nemá na území České republiky ani provozovnu ve smyslu článku 2
písm. h/; proto není dána příslušnost soudů České republiky k zahájení
insolvenčního řízení ani jako územního úpadkového řízení dle článku 2 a 4
nařízení. [13] K odvolacím námitkám, podle nichž má dlužník v České republice nemovitý
majetek, odvolací soud uvádí, že skutečnost, že se některý majetek dlužníka
nachází na území České republiky, nestačí ani k zahájení územního úpadkového
řízení. Stejně tak ani skutečnost, že dlužník je společníkem či jednatelem v
několika obchodních společnostech nevede k závěru, že dlužník má na území České
republiky provozovnu ve smyslu nařízení, stejně jako tvrzení, že bydlel na
adrese XY. Přitom nebylo prokázáno, že by dlužník bydlel na této adrese v době
zahájení řízení. V době podání insolvenčního návrhu tak nebyly dány podmínky k
zahájení a vedení insolvenčního řízení u soudu České republiky. [14] Proti usnesení odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům)
podal insolvenční navrhovatel dovolání, jehož přípustnost vymezuje odkazem na
ustanovení § 237 o. s. ř.; potud opakovaně cituje všechny 4 způsoby vymezení
přípustnosti dovolání v tomto ustanovení uvedené. Dovolatel namítá, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §
241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil, případně aby je změnil v tom duchu, že insolvenční řízení se
nezastavuje. [15] Dovolatel podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení (v článku III. dovolání), uváděje, že přípustnost dovolání dovozuje též z usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 [které je (stejně jako
další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách
Ústavního soudu]; z něj vyjímá závěr, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je
tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo
postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jakož i závěr, že tento dovolací
důvod zahrnuje i „vady řízení“ ve smyslu dřívějšího dovolacího důvodu dle §
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012). Na
tomto základě pak dovolatel především shrnuje, že dovolací důvod dle § 241a
odst. 1 o. s. ř. vystihuje i námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. [16] V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel především namítá, že
odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, jelikož napadené
rozhodnutí vydal pouze na základě ničím nedoložených tvrzení nevěrohodného
dlužníka (důkaz o nevěrohodnosti dlužníka předložil dovolatel v odvolacím
řízení) a neprůkazných dokumentů v italštině, takže napadené rozhodnutí je
nepřezkoumatelné. [17] Podle dovolatele je evidentní, že dlužník je předlužen a má eminentní
zájem na tom, aby se čeští věřitelé museli domáhat svých pohledávek v rámci
insolvenčního řízení v Itálii. [18] Odvolacímu soudu dovolatel rovněž vytýká, že se nevypořádal s jeho
poukazem na interpretační pravidlo obsažené v bodu 13. recitálu (preambule)
nařízení o tom, že:
„Místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, by mělo odpovídat místu, ze kterého
dlužník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími osobami.“
Přitom dovolatel navrhoval důkaz výslechem svědků, kteří by prokázali, že v
době podání insolvenčního návrhu bydlel dlužník trvale na adrese v XY (kde
nepřetržitě bydlí od počátku devadesátých let minulého století). [19] K výše uvedenému dovolatel cituje (bez uvedení zdroje) článek
Vrcha, P.: K odůvodnění rozsudku podle § 157 odst. 2 a 4 o. s. ř. a s poukazem
na nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07 (jde o
nález uveřejněný pod číslem 5/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), k
opomenutým důkazům dovozuje, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces,
jelikož nebyly provedeny jím navržené důkazy prokazující, že v době podání
insolvenčního návrhu měl dlužník v České republice trvalé bydliště, ze kterého
řídil své zdejší podnikatelské aktivity.
[20] Odvolací soud porušil právo dovolatele na spravedlivý proces i tím, že
porušil princip rovnosti zbraní, když mu neumožnil vyjádřit se před vydáním
napadeného rozhodnutí k vyjádření dlužníka. K tomu poukazuje na to, že přílohy
vyjádření dlužníka zveřejnil odvolací soud v insolvenčním rejstříku až 15. dubna 2014, ačkoli o odvolání rozhodl již 14. dubna 2014, aniž přihlédl k
vyjádření dovolatele z 16. dubna 2014. K tomu dále dovolatel vytýká
insolvenčnímu soudu, že své rozhodnutí (též) přijal jen na základě důkazně
nepodloženého tvrzení dlužníka, aniž dovolateli umožnil se k tomuto tvrzení
vyjádřit. [21] Porušení zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní, jakož i porušení
práva na náležité odůvodnění rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že soudy měly
za prokázáno, že hlavní ekonomické zájmy dlužníka se nacházejí v Itálii, jen na
základě tvrzení dlužníka, že v Itálii vlastní pozemky a obchodní podíly ve 2
společnostech, že v Itálii platí sociální a nemocenské pojištění, léta má
trvalé bydliště v Německu a na území České republiky se prakticky nevyskytuje,
nepodniká a nemá zde žádné příjmy. Přitom na druhé straně neměl soud za
dostatečné k prokázání toho, že dlužník má v České republice hlavní ekonomické
zájmy, případně stálou provozovnu, prokázal-li insolvenční navrhovatel, že
dlužník vlastní v Praze lukrativní nemovitosti (které dlouhodobě pronajímá) a
že má obchodní podíly v 5 obchodních společnostech, z nichž nejméně společnost
T. (dále jen „společnost T“) [v níž je dlužník jediným jednatelem] musí vyvíjet
ekonomickou činnost a nabízel-li dovolatel důkazy k prokázání toho, že dlužník
má bydliště v XY. [22] Z výše řečeného dovolatel dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí, odkazuje k této otázce dále na závěry obsažené např. v rozhodnutí
(jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 33 Cdo
284/2010 [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná
níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], v rozhodnutí (jde o
rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 33 Cdo 3783/2008,
a v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 393/03 (jde o nález ze dne 13. ledna 2005, uveřejněný pod číslem 7/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). [23] Za nepřezkoumatelný má dovolatel též úsudek odvolacího soudu, že
skutečnost, že se některý majetek dlužníka nachází na území České republiky,
nestačí ani k zahájení územního úpadkového řízení. Dovolatel uvádí, že mu není
zřejmé, jak odvolací soud k takovému závěru dospěl, když v odvolacích námitkách
uváděl nejen to, že dlužník na území České republiky nejen vlastní nemovitý
majetek, nýbrž že s ním též podniká (pronajímá byty a nebytové prostory na
adrese dovolatelova sídla). K tomu opět poukazuje i na to, že důkazně slabší
jsou podklady pro závěr, že místo, kde jsou soustředěny dlužníkovy hlavní
zájmy, se nachází v Itálii. Míní, že kdyby mu dal odvolací soud přiměřený čas
na reakci k tvrzením dlužníka, nabídl by další důkazy k prokázání toho, že
dlužník nemovitosti v XY dlouhodobě (od roku 2005) pronajímá a dosahuje z nich
nemalých příjmů.
K tomu dále nabízí důkaz spisem Městského soudu v Praze zn. 47
Cm 309/2010 (ohledně údajů uváděných dlužníkem v prohlášení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a
ustanovení zástupce) a na základě těchto údajů uzavírá, že je dána pravomoc
českých soudů k zahájení insolvenčního řízení, akcentuje opět nevěrohodnost
dlužníkových tvrzení o tom, že v České republice několik let nepodniká a nemá
zde žádné příjmy. Dále dovolatel nabízí důkaz výslechem správce budovy na
adrese jeho sídla. [24] Nepřezkoumatelný je dle dovolatele rovněž závěr odvolacího soudu, že k
závěru že dlužník má na území České republiky provozovnu ve smyslu nařízení,
nevede ani skutečnost, že dlužník je zde společníkem či jednatelem v několika
obchodních společnostech, když dlužník musí podnikat minimálně prostřednictvím
společnosti T (jinak by nemohl splatit do 30. června 2014 závazek, k němuž se
zavázal dohodou o posečkání z 22. října 2013). [25] Napadené rozhodnutí má dovolatel za nepřezkoumatelné i proto, že se
nevypořádalo s jeho poukazem na rozhodnutí (jde o usnesení) Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 22. dubna 2009, č. j. KSBR 40 (26) INS XY, 2 VSOL XY, který
jako jedno z hlavních kriterií pro určení místa hlavního zájmu dlužníka
stanovil, že již při uzavírání smlouvy, z níž dotčený závazek vyplynul, by měli
být věřitelé schopni předvídat, ve kterém státě by případně proběhlo řízení. [26] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění
účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II,
části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo
zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna
2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. [27] Dovolatel výslovně napadá usnesení odvolacího soudu dovoláním v obou jeho
výrocích, tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil
usnesení insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení a ve druhém výroku o
nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl dovolání
podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud dovolatel způsobem
odpovídajícím požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod
přípustnosti dovolání a těchto výroků se dovolací argumentace v žádné své části
ani netýká. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“),
jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl
ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
[28] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku
napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu
ve výroku o zastavení insolvenčního řízení, může být přípustné jen podle § 237
o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238
o. s. ř. Potud Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. [29] K přípustnosti dovolání Nejvyšší soud především uvádí, že dovolatel v
dovolání opakovaně vymezuje jeho přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. též argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, respektive, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jakož i
argumentem, že napadené rozhodnutí závisí dovolacím soudem vyřešené právní
otázce hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem otázka
posouzena jinak. V dalších částech dovolání však (v rozporu s požadavky
popsanými v R 4/2014) nijak nespecifikuje, které z právních otázek, na nichž
spočívá napadené rozhodnutí, má za neřešené dovolacím soudem, které z těchto
právních otázek podle jeho názoru rozhoduje dovolací soud rozdílně, případně
které z těchto právních otázek dovolacím soudem vyřešených mají být dovolacím
soudem posouzeny jinak. Tato argumentace je tudíž pro založení přípustnosti
dovolání bezvýznamná (pouhá citace § 237 o. s. ř. nebo jeho části není řádným
vymezením přípustnosti dovolání) a Nejvyšší soud se jí dále nezabýval. [30] Poměřováno obsahem dovolání se dovolací námitky, že napadené rozhodnutí je
nepřezkoumatelné a že soudy svým postupem porušily dovolatelovo právo na
spravedlivý proces, připínají k té skutkové podstatě vymezení přípustnosti
dovolání (uvedené v § 237 o. s. ř.), podle níž napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. [31] Námitkami, z nichž vyvozuje, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý
proces, jelikož mu upřely právo se k věci efektivně vyjádřit (srov. odstavce
[20] a [23]) vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu
řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým
dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její
posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem
32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v
režimu občanského soudního řádu ve znění rozhodném pro tuto věc, jak dokládá
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR
84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29
NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. [32] Námitkou, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelná,
vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Potud je napadené rozhodnutí
souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry
obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 100/2013“). [33] V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí
soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího
soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především
zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti
tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na
újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry ani
rozhodnutí insolvenčního soudu, ani napadené rozhodnutí zjevně nebylo
nepřezkoumatelné, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro
které soudy dovodily, že není dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých
soudů k projednání insolvenční věci dlužníka. [34] Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.
[které upravuje náležitosti odůvodnění
písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se
rozhoduje ve věci samé (§ 169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro
odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)], ani z práva
na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou
jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud,
není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje. Řečené platí tím více, že usnesení insolvenčního soudu i potvrzující usnesení
odvolacího soudu jsou sice usneseními, jimž se řízení končí, leč nikoli
usneseními „ve věci samé“ (k rozlišení těchto pojmů srov. pro insolvenční
řízení např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR
30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Na obsahové náležitosti takového usnesení též neklade zákon tak
přísné požadavky jako na náležitosti usnesení „ve věci samé“ (srov. § 169 odst. 1 o. s. ř.). [35] K námitce opomenutých důkazů budiž především poznamenáno, že zjišťování
skutečností rozhodných pro posouzení, zda je dána pravomoc (mezinárodní
příslušnost) českých soudů k projednání insolvenční věci dlužníka, není svou
povahou „dokazováním“ (potažmo „osvědčováním“) skutečností rozhodných k tomu,
aby insolvenčnímu návrhu bylo vyhověno, nýbrž šetřením podmínek, za kterých
řízení vůbec může probíhat. Zjišťování (šetření) toho, zda je dána pravomoc
českých soudů z předložených listin a vyjádření účastníků řízení tedy zásadně
nevyžaduje „dokazování při jednání“. Ustanovení § 120 o. s. ř. o „dokazování“
se při zkoumání (šetření) podmínek řízení prosazuje jen přiměřeně. [36] Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) pak je
především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo
1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008,
sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu
srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod
číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu.
Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede
důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového
stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní
normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo
účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede
důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními
předpisy (důkazy nezákonné). [37] Odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu nikoli proto, že by
insolvenční navrhovatel nerozptýlil nejistotu o tom, že hlavní zájmy dlužníka
jsou soustředěny na území České republiky, nýbrž proto, že na základě zjištění
ze spisu měl za jednoznačné, že v době zahájení insolvenčního řízení byly
hlavní zájmy dlužníka soustředěny na území Itálie (srov. reprodukce napadeného
rozhodnutí v odstavci [12]). [38] Jakkoli i tak zůstává vadou, že odvolací soud se v důvodech napadeného
rozhodnutí nevypořádal s důkazními návrhy dovolatele obsaženými v odvolání, z
té části napadeného rozhodnutí, která se vyjadřuje k odvolacím tvrzením (srov. reprodukce napadeného rozhodnutí v odstavci [13]), je seznatelné, že tato
tvrzení nemá pro rozhodnutí o věci za významná, z čehož logicky vyplývá
nepotřebnost důkazů k nim nabízených. Při nepotřebnosti důkazu tak nešlo o
vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tomu srov. opět závěry obsažené v R 100/2013. [39] Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod
číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). [40] Obecně platí, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je
ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze
skutkových závěrů odvolacího soudu (zde ze skutkových závěrů o podmínkách
řízení) a nikoli z těch skutkových závěrů (o podmínkách řízení), které v
dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám
dovolatel. Pro tyto účely se též nezabývá argumenty, jež dovolatel ke
skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím
námitek vystihujících dříve platné dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. a/
a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012); srov. např. důvody
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Poměřováno těmi zjištěními, z nichž
pro účely závěru o podmínkách řízení (o mezinárodní příslušnosti českých soudů)
vyšel odvolací soud, je pak výklad článku 2 písm.
h/ a článku 3 nařízení podaný
odvolacím soudem výkladem eurokonformním (odpovídá judikatuře Soudního dvora
Evropské Unie, jak je k této otázce shrnuta např. již v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006, uveřejněném pod číslem
87/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. [41] Pro úplnost zbývá dodat, že dovozuje-li dovolatel přípustnost dovolání též
„jen“ ze závěrů usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13, pak pomíjí, že
„nálezová“ judikatura Ústavního soudu je ustálena v závěru, že usnesení
Ústavního soudu nejsou závazná erga omnes a „účelem řízení o ústavní stížnosti
je ochrana základních práv či svobod, což se promítá i do povahy a obsahu
odmítacích usnesení, které plní mj. funkci jistého procesního ventilu
uvolňujícího rozhodovací kapacitu, a rozhodně nemůže poskytovat alibi pro
orgány veřejné moci, které však kvazimeritorní (a často i nemeritorní)
rozhodnutí soudů chránících základní práva, takto užívají – jako potvrzení
svých právních názorů.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, uveřejněný pod číslem 142/2007 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu). Srov. dále např. též nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, uveřejněný pod číslem 190/2007 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle něhož usnesení Ústavního soudu nejsou
považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná. [42] Pro úplnost lze rovněž doplnit, že podle obsahu spisu v době zahájení
insolvenčního řízení neměl v otázce bydliště dlužníka jasno ani sám dovolatel. Ten v insolvenčním návrhu původně udával jako bydliště dlužníka jinou adresu v
XY, přičemž jako známé (respektive doručovací) adresy dlužníka uváděl jednak
adresu v XY, jednak adresu ve Spolkové republice Německo. V procesní plné moci
ze dne 30. října 2013, kterou insolvenční navrhovatel zmocnil advokáta Mgr. Damborského k tomu, aby jej zastupoval v insolvenčním řízení se přitom uvádí,
že dlužník je bytem na adrese ve Spolkové republice Německo. Výtka, podle níž
insolvenční soud přijal své rozhodnutí na základě nepodloženého tvrzení
dlužníka, aniž dovolateli umožnil se k tomuto tvrzení vyjádřit (srov. odstavec
[20]), pak neodpovídá obsahu spisu. Vyjádření dlužníka k insolvenčním návrhu
datované 21. listopadu 2013 (došlé insolvenčnímu soudu téhož dne) zveřejnil
insolvenční soud v insolvenčním rejstříku 25. listopadu 2013 v 10.12 hodin
(A-8), takže dovolatel na ně mohl reagovat až do 17. prosince 2013, kdy
insolvenční soud vydal usnesení o zastavení insolvenčního řízení. Obsahu spisu
neodpovídá ani námitka, že odvolací soud neumožnil dovolateli reagovat na
dlužníkovo vyjádření k odvolání. Dlužníkovo vyjádření k odvolání, datované 4. dubna 2014 (došlé odvolacímu soudu téhož dne) bylo zveřejněno v insolvenčním
rejstříku 7. dubna 2014 v 12.26 hodin a tímto okamžikem se v souladu s
ustanovením § 71 odst. 2 a § 74 odst. 1 insolvenčního zákona pokládalo za
doručené dovolateli (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn.
29 NSČR 163/2016), jenž na ně mohl do vydání napadeného
rozhodnutí reagovat. To, že přílohy vyjádření k odvolání byly zveřejněny
později, nemění nic na tom, že součástí spisového materiálu se staly v době,
kdy vyjádření k odvolání došlo odvolacímu soudu (povinnost doručovat přílohy
podání soud nemá). [43] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 o. s. ř., když dovolání insolvenčního
navrhovatele bylo odmítnuto a u dlužníka nebyly zjištěny žádné prokazatelné
náklady dovolacího řízení.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; dovolateli a dlužníku se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu