ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně obchodní společnosti CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S. A., se sídlem
Boulevard Konrad Adenauer 2, Luxembourg, Lucemburské velkovévodství,
registrační číslo B 90447, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Koliště 55, proti žalovaným 1) P. F., a 2) L. O., zastoupeným
JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem v Kyjově, Jungmannova 1031, o
zaplacení 735.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 8 Cm 325/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 17. ledna 2008, č. j. 5 Cmo 435/2007-162, takto:
I. Zamítá se dovolání žalovaných proti výrokům rozsudku ze dne
17. ledna 2008, č. j. 5 Cmo 435/2007-162, jimiž Vrchní soud v Praze změnil
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2004, č. j. 8 Cm 325/99-95,
tak, že první žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 695.000,- Kč a druhé
žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 735.000,- Kč s tím, že plněním
jedné z žalovaných a z původně žalovaných (GASTA - WOOD, spol. s r.o. se sídlem
v Praze 4, Antala Staška 32, P. G., a P. B., zaniká rozsahu tohoto plnění
závazek ostatních.
II. V části, jíž bylo rozhodnuto, že první žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni 14 % úrok z prodlení z částky 695.000,- Kč od 21. 12. 1999 do
zaplacení a že druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 14 % úrok z
prodlení z částky 735.000,- Kč od 21. 4. 1999 do zaplacení, se rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2008, č. j. 5 Cmo 435/2007-162, zrušuje
a v tomto rozsahu se věc vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní předchůdkyně žalobkyně (Česká spořitelna, a.s.) se po obchodní
společnosti GASTA - WOOD, spol. s r.o. se sídlem v Praze 4, Antala Staška 32,
identifikační číslo osoby 60742089, domáhala zaplacení nesplacené části úvěru,
který jí poskytla podle smlouvy ze dne 29. 6. 1995. Dne 17. 12. 2001 navrhla,
aby do řízení přistoupili žalované, P. G., a P. B., neboť dne 25. 11. 1996
podepsali smlouvu o přistoupení k závazku a jsou tudíž povinni žalovanou částku
zaplatit společně a nerozdílně s dlužnicí. Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. října 2004, č. j. 8 Cm 325/99-95, ve znění opravných usnesení ze dne 8. srpna 2005, č. j. 8 Cm
325/99-114, a ze dne 2. dubna 2007, č. j. 8 Cm 325/99-130, zastavil řízení v
části, kterou se žalobkyně domáhala po P. F., P. G. a P. B. zaplacení
228.756,40 Kč s příslušenstvím, a v části, kterou se domáhala po L. O. zaplacení 243.756,40 Kč s příslušenstvím. Obchodní společnosti GASTA - WOOD,
spol. s r.o. uložil povinnost zaplatit žalobkyni 228.756,40 Kč s 14 % úrokem z
prodlení od 17. 2. 1999 do zaplacení a dále společně a nerozdílně s P. G. i
750.000,- Kč s 14 % úrokem z prodlení od 17. 2. 1999 do zaplacení. V části, jíž
se žalobkyně domáhala po P. F. a P. B. zaplacení 750.000,- Kč s příslušenstvím
a po L. O. zaplacení částky 735.000,- Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl a
rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 29. 6. 1995 uzavřela
právní předchůdkyně žalobkyně (tj. Česká spořitelna, a.s.) jako věřitel s GASTA
- WOOD, spol. s r.o. (dlužníkem) smlouvu o úvěru č. 50/95, na základě které jí
poskytla úvěr ve výši 1,500.000,- Kč na nákup pilařské kulatiny. Dlužník se
přitom zavázal splácet úvěr pravidelnými čtvrtletními splátkami ve výši
375.000,- Kč počínaje 30. 9. 1995, přičemž úvěr měl být zcela splacen k 30. 6. 1996. Žalované, P. G. a P. B. uzavřeli s věřitelem dne 25. 11. 1996 smlouvy
nazvané jako „Smlouvy o přistoupení k závazku podle § 533 a násl. občanského
zákoníku“, v nichž se zavázali splnit peněžitý závazek dlužníka z úvěrové
smlouvy ze dne 29. 6. 1995 v případě, že dlužník nebude svůj závazek řádně
plnit. Vzali přitom na vědomí, že se stávají dlužníkem vedle hlavního dlužníka
a jsou zavázáni dluh plnit společně a nerozdílně. Téhož dne (tj. 25. 11. 1996)
uzavřeli rovněž „Dohody o plnění ve splátkách“, v nichž se individuálně
zavázali zaplatit věřiteli dluh ve výši 750.000,- Kč s příslušenstvím do 31. 12. 2000 v pravidelných měsíčních splátkách po 5. 000,- Kč počínaje 20. 1. 1997
s tím, že výše poslední splátky bude vyčíslena dne 15. 11. 2000. V době od 20. 1. 1997 do 19. 5. 1997 zaplatila L. O. věřiteli celkem 15.000,- Kč. Podle
obratové historie k úvěru č. 318-8040557678 činil jeho nedoplatek k 16. 2. 1999
částku 684.500,- Kč na jistině, 283.937,89 Kč na úrocích a 10.318,50 Kč na
poplatcích. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně
dovodil, že smlouvy uzavřené mezi Českou spořitelnou, a. s. a všemi původně
žalovanými subjekty nejsou - přes své označení - smlouvami o přistoupení k
závazku podle § 533 obč. zák., nýbrž ručitelskými závazky podle § 303 obch. zák.
Protože dlužník neplnil svůj závazek ze smlouvy o úvěru již před uzavřením
ručitelských závazků, vzniklo věřiteli podle § 306 obch. zák. právo domáhat se
splnění závazku na ručitelích již dne 25. 11. 1996. Protože dohody o plnění ve
splátkách posoudil jako neplatné s odůvodněním, že je v nich činěn odkaz na
neexistující smlouvy o přistoupení k závazku (tyto smlouvy ze dne 25. 11. 1996
jsou podle svého obsahu ručitelskými prohlášeními), přisvědčil námitce, že
došlo k promlčení žalobkyní uplatněného práva, kterou uplatnili žalované a P. B., a žalobu vůči nim zamítl. Žalobě směřující vůči GASTA - WOOD, spol. s r.o. a P. G. soud prvního stupně vyhověl, přičemž úrok z prodlení stanovil podle §
369 odst. 1 obch. zák. za situace, kdy smluvní strany si úrok z prodlení
sjednaly v úvěrové smlouvě. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2008, č. j. 5
Cmo 435/2007-162, pokud jde o první žalovanou, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, jímž byla vůči ní žaloba zamítnuta „v rozsahu částky 55.000,- Kč se 14
% úrokem z prodlení z částky 750.000,- Kč od 17. 2. 1999 do 20. 12. 1999“ (výrok I.) a změnil jej „ve zbývajícím zamítavém rozsahu“ tak, že první
žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 695.000,- Kč se 14 % úrokem z
prodlení od 21. 12. 1999 do zaplacení (výrok II.). Pokud jde o druhou
žalovanou, změnil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba vůči ní
zamítnuta tak, že jí uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 735.000,- Kč s
14 % úrokem z prodlení od 21. 4. 1999 do zaplacení (výrok III.), a ve
zbývajícím zamítavém výroku ve vztahu k ní rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok IV.). Výrokem VII. odvolací soud rozhodl, že plněním jednoho z
tehdy žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění závazek ostatních žalovaných a
výrokem VIII. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování listinami z 25. 11. 1996, dospěl k
závěru, že na nich zaznamenané právní úkony jsou vzájemně provázány a je nutné
je posuzovat komplexně jako celek. Z hlediska obsahu se jedná o nepojmenované
smlouvy (které obsahují prvky specifické pro ručitelský závazek, dohodu o
přistoupení k dluhu a dohodu o plnění ve splátkách), sloužící k zajištění
závazku úvěrového dlužníka, tj. GASTA - WOOD, spol. s.r.o. z úvěrové smlouvy ze
dne 29. 6. 1995 uzavřené s právní předchůdkyní žalobkyně (tj. Českou
spořitelnou, a.s.). Veden touto úvahou pak odvolací soud posoudil smluvní
ujednání o plnění ve splátkách jako platná a dovodil, že v souladu s § 392
obch. zák. běží promlčecí doba, která je čtyřletá (§ 397 obch. zák.),
samostatně pro každou jednotlivou splátku. Hmotně právní účinky rozšíření
žaloby vůči oběma žalovaným nastaly dnem 17. 12. 2001 a námitka promlčení
žalobou uplatněného nároku žalobkyně může být důvodná pouze pokud jde o
sjednané splátky za měsíce leden až listopad 1997 a jen vůči první žalované. Zbývající část nároku (na zaplacení 695.000,- Kč) vůči ní byla uplatněna v
zákonem stanovené promlčecí době. Protože druhá žalovaná uhradila první tři
splátky, má toto její plnění účinky uznání dluhu (§ 407 odst. 3 obch.
zák.) a
vůči ní není uplatněný nárok promlčen. Odvolací soud dovodil, že všichni tehdy
žalovaní jsou sice samostatnými dlužníky, avšak zajišťují jedinou pohledávku, a
proto plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění závazek ostatních.
Proti výrokům II., III., VII. a VIII. rozsudku odvolacího soudu podaly žalované
dovolání. Především mají za to, že z denních výpisů úvěrového účtu č. 318-8040557-678/0100 vyplývá, že úvěrový dlužník dluh zcela uhradil. Odvolací
soud však toto zjištění pominul a jejich námitkou, že úvěr byl zcela zaplacen,
se nezabýval. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnily dovolatelky závěr odvolacího soudu, že „Smlouvy o přistoupení
k závazku“ ze dne 25. 11. 1996, na které navazují „Dohody o plnění ve
splátkách“ z téhož dne, jsou platnými právními úkony. Jsou přesvědčeny, že
smlouvy, jimiž měly přistoupit k dluhu, jsou absolutně neplatné „pro neurčitost
smluvních vztahů, ze kterých nevyplývá, o jaký závazek se má konkrétně jednat,
v jaké výši“. Pokud si odvolací soud při hodnocení určitosti těchto smluv
pomáhal odkazem na obsah dohod o plnění ve splátkách, nelze přehlížet, že „výše
závazku nekoresponduje v součtu měsíčních splátek a celkové částky v dohodách
uváděné působí zmatečně a nekorespondují s existujícím stavem.“ Obsahem shodné
dohody o splátkách uzavřely s věřitelem čtyři osoby a každá z nich se zavázala
zaplatit dluh ve výši 750.000 Kč s příslušenstvím do 31. 12. 2000, a to v
pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5.000,- Kč, kdy první splátka měla být
splatná do 20. 1. 1997 a poslední do 15. 11. 2000. Součet sjednaných splátek
tedy činí celkem 235.000,- Kč a nekoresponduje s výší celkové dlužné částky. Příslušenství dlužné částky není v dohodách specifikováno. Pokud by plnil z
dohody o plnění ve splátkách každý z přistoupivších, činila by výše úhrady
celkem 3,000.000,- Kč. Navíc zatímco ve smlouvách ze dne 25. 11. 1996 je
závazek specifikován jako závazek vyplývající ze smlouvy o poskytnutí
střednědobého úvěru, úvěrová smlouva ze dne 29. 6. 1995 hovoří o úvěru
krátkodobém. Žalované nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že pohledávka
žalobkyně z titulu nesplaceného úvěru není zcela promlčena. Zastávají názor, že
splatnost závazků osob, které přistoupily k závazku původního dlužníka a jsou
zavázány společně a nerozdílně, se musí řídit právním důvodem vzniku závazku
původního, přičemž tento závazek měl být dle jejich názoru splatný již dne 30. 6. 1996 a počínaje dnem 1. 7. 1996 počala běžet čtyřletá promlčecí doba, která
uplynula dne 1. 7. 2000. Návrh na jejich přistoupení do řízení však byl podán
teprve 17. 12. 2001, tedy po uplynutí promlčecí doby. V poslední řadě
dovolatelky namítají, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný v části
týkající se příslušenství přiznaných částek. Odvolací soud totiž řádně
nezdůvodnil, jak určil počátek prodlení, ani zda úroky z prodlení posuzoval
podle § 369 obch. zák. či § 517 obč. zák., respektive jak stanovil úrokové
sazby. Ze všech uvedených důvodů navrhly zrušit rozsudek odvolacího soudu a
vrátit mu věc k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (žalovanými) a je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto rozhodnutí
odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu, jsa vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak byly obsahově vymezeny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, zpochybnily žalované
správnost závěru, že úvěr poskytnutý GASTA – WOOD spol. s r.o. podle smlouvy o
úvěru č. 50/95 uzavřené dne 29. 6. 1995 tato společnost věřiteli neuhradila v
plné výši; tento závěr odvolací soud převzal od soudu prvního stupně. Žalované
mají zato, že zmíněný závěr nereflektuje údaje vyplývající z denních výpisů
úvěrového účtu č. 318-8040557678, neboť z nich vyplývá, že ke dni 2. 7. 1996
„byl konečný zůstatek účtu 0,- Kč“, tedy že „došlo k úhradě celkové částky“.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Tvrzení, že GASTA – WOOD spol. s r.o. splatila úvěr pouze částečně, podpořila
právní předchůdkyně žalobkyně listinnými důkazy. Obratová historie k úvěru č. 318-8040557678 prokazuje toliko, že došlo k čerpání úvěru. Ze zprávy České
spořitelny, a. s., ze dne 6. 6. 2003 vyplynulo, že v souladu s článkem V. smlouvy o úvěru evidovala částku v prodlení od prvního dne, který následoval po
dni splatnosti této částky, až do jejího vyrovnání na evidenčních účtech
neuhrazených splátek. Na evidenčních účtech, které jsou provázány s úvěrovým
účtem č. 318-8040557678 (avšak nejsou samostatným úvěrem) jsou pouze evidovány
dlužné částky; evidenční účet č. 393-8040557-678 zachycuje neuhrazené splátky,
evidenční účet č. 320397-8040557-678 neuhrazené úroky a evidenční účet č. 630395-8040557-678 neuhrazené poplatky. Úvěrový účet č. 318-8040557678 sice
vykazuje nulový zůstatek, na evidenčním účtu neuhrazených splátek č. 393-8040557-678 však činí nedoplatek ke dni 16. 5. 1997 částku 684.500,- Kč na
jistině. Obratovou historii k úvěru č. 318-8040557678 a obratovou historii
evidenčních účtů posoudil soud prvního stupně v kontextu s ostatními důkazy a
uzavřel, že poskytnutý úvěr zůstal nesplacen. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li odvolacímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, tak jako je
tomu v posuzovaném případě, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry
(např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro
skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho
výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně
napadnout. Logicky a náležitě zdůvodněný skutkový závěr soudu prvního stupně (a následně i
odvolacího soudu), že úvěr č. 318-8040557678 nebyl úvěrovým dlužníkem zcela
splacen a k 16. 5.
1997 vykazuje nedoplatek ve výši 684.500,- Kč na jistině, má
oporu v provedeném dokazování a nic nenasvědčuje tomu, že v hodnocení důkazů,
popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly
jinak najevo, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či
věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu,
co mělo být soudy zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn
právem.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry.
Závěr odvolacího soudu, že ujednání obsažená ve „Smlouvách o přistoupení k
závazku“ a „Dohodách o plnění ve splátkách“ ze dne 25. 11. 1996, je nutné
posuzovat komplexně jako jeden celek a že podle obsahu jde o nepojmenované
smlouvy (s prvky specifickými pro ručitelský závazek, dohodu o přistoupení k
dluhu a dohodu o plnění ve splátkách) sloužící k zajištění závazku dlužníka
(GASTA – WOOD spol. s r.o.) z úvěru, žalované nezpochybnily. Oproti odvolacímu
soudu však prosazují názor, že tyto právní úkony jsou neplatné pro neurčitost,
neboť z nich nevyplývá k jakému závazku, resp. k závazku v jaké výši měly
přistoupit. Není v nich vyčísleno příslušenství dluhu. Částka 750.000,- Kč
(dluh, který se každá z nich zavázala věřiteli zaplatit) zmiňovaná v dohodách o
plnění ve splátkách nekoresponduje se součtem zde sjednaných měsíčních splátek.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Právní úkon je nesrozumitelný,
jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Právní úkon je
neurčitý tehdy, je-li vyjádření projevu sice srozumitelné, ale jeho obsah je
neurčitý (má věcné nedostatky).
Podle § 35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo
opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost
o tom, co chtěl účastník projevit. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právní
úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jen právní úkony, které nelze vyložit
podle stanovených interpretačních pravidel (§ 35 odst. 1, 2 obč. zák.), jsou
pro nesrozumitelnost nebo neurčitost neplatné (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 29. 10. 1997, s. p. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní
rozhledy, ročník 1998, číslo 7).
V daném případě jde o posouzení určitosti a srozumitelnosti ujednání o
přistoupení žalovaných k závazku úvěrového dlužníka a dohod o splátkách dluhu
zaznamenaných na listinách datovaných dnem 25. 11. 1996.
Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev
vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnost o jeho obsahu ani u třetích osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno
nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu použitých pojmů),
logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z
hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud
posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v
okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků
je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. totiž
nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných
výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného
slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se
stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah
právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem
listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníků smlouvy je jasné, co je
předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné
z textu listiny. Přistoupení k závazku působí jeho změnu v subjektech závazkového právního
vztahu, neboť se mění počet dlužníků. Tento institut zároveň plní funkci
zajištění pohledávky; dochází k založení dalšího závazkového vztahu mezi
věřitelem a osobou, která přistoupila k dluhu. Předpokladem je dohoda uzavřená
mezi věřitelem a osobou přistupující k závazku, jejímž obsahem je závazek třetí
osoby splnit věřiteli za dlužníka jeho peněžitý dluh. Podmínkou platnosti
takové dohody je její písemná forma. V ujednáních (o přistoupení žalovaných k závazku), obsažených ve smlouvách ze
dne 25. 11. 1996, je peněžitý dluh, který se žalované zavázaly zaplatit
společně a nerozdílně s původním dlužníkem „firmou GASTA-WOOD spol. s.r.o. se
sídlem Vlkoš u Kyjova 3, 69641, IČO: 60742089, místo podnikání Vlkoš u Kyjova
3, 69641“, vymezen důvodem (tj. odkazem na smlouvu, na základě které vznikl) a
výší (tj. uvedením částky 1,500.000,- Kč, která byla dlužníkovi věřitelem podle
smlouvy o úvěru poskytnuta, a jejího příslušenství). Lze přisvědčit odvolacímu
soudu, že ve smlouvách ze dne 25. 11. 1996, které posoudil jako smlouvy
nepojmenované obsahující mimo jiné prvky specifické pro tzv. kumulativní
intercesi, je existující závazek, k němuž žalované přistoupily, dostatečně
identifikován, tedy označen natolik určitě, aby jej nebylo možné zaměnit s
jiným závazkem. K závazku úvěrového dlužníka přistoupilo postupně více
subjektů (žalované, P. G. a P. B. (a to každý zvlášť) a každý nový dlužník byl
zavázán vedle původního dlužníka. Protože nešlo o akcesorický závazek, mohl
věřitel žádat plnění po kterémkoliv z dlužníků, aniž by se musel obrátit
nejprve na toho z nich, který byl původně zavázán.
Tato skutečnost se pak
promítá v „Dohodách o plnění ve splátkách“ navazujících na ujednání o
přistoupení k závazku původního (úvěrového) dlužníka, v nichž je deklarováno,
že každý z přistoupivších subjektů zaplatí věřiteli dluh ve výši 750.000,- Kč
(nedoplatek úvěru) s příslušenstvím ve sjednané lhůtě (tj. do 31. 12. 2000), ve
sjednaných splátkách (tj. po 5.000,- Kč měsíčně). Skutečnost, že součet
sjednaných splátek nevyčerpá deklarovaný dluh (nedoplatek úvěru ke dni uzavření
dohod o splátkách), nečiní smluvní ujednání ani nesrozumitelným, ani neurčitým. Nevýznamné z pohledu určitosti závazku je, zda je věřitelem prezentován coby
střednědobý či krátkodobý; stále jde o závazek dlužníka „GASTA-WOOD spol. s.r.o. se sídlem Vlkoš u Kyjova 3, 69641, IČO: 60742089, místo podnikání Vlkoš
u Kyjova 3, 6964“ ze „smlouvy o poskytnutí úvěru ve výši 1,500.000,- Kč s
přísl. na zásoby na č.ú. 318-8040557-678/0800“ uzavřené s „Českou spořitelnou
a.s., okresní pobočkou Hodonín“. Nejvyšší soud již dříve ve svých rozhodnutích
konstatoval (srovnej např. rozhodnutí ze dne 25. 1. 2005, č.j. 29 Odo
104/2004), že pokud v dohodě o přistoupení k závazku není specifikována výše
příslušenství a všechny podmínky závazku, samo o sobě to právní úkon neurčitým
nečiní. Nebyl-li dovolatelkami úspěšně zpochybněn závěr, že (nepojmenované) smlouvy ze
dne 25. 11. 1996 obsahující prvky specifické pro přistoupení k závazku a pro
dohody o plnění ve splátkách, jsou platnými právními úkony, nelze úspěšně
polemizovat ani s právními závěry odvolacího soudu ohledně namítaného promlčení
žalobou uplatněného práva. Podle § 392 odst. 2 obch. zák. u práva na dílčí
plnění běží promlčecí doba pro každé dílčí plnění samostatně. Teprve stane-li
se pro nesplnění některého dílčího závazku splatný závazek celý, běží promlčecí
doba od doby splatnosti nesplněného závazku. Plnění, které věřiteli poskytla
druhá žalovaná (tj. splátky po 5.000,- Kč dne 19. 5. 1997 a 20. 1. 1997,
splátku 3.500,- Kč dne 28. 2. 1997 a splátku 1,500,-. Kč dne 22, 4, 1997) má
podle § 407 odst. 3 obch. zák. účinky uznání dluhu. Lze uzavřít, že z pohledu dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahového vymezení je rozsudek odvolacího soudu správný.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s .ř. žalované
namítají vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího
soudu ohledně úroků z prodlení.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce
(navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný
(jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány
a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se
při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o
skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Soud dbá o to, aby
odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a
úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Posouzením věci po právní stránce se přitom rozumí výklad o tom, z jakých
ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato
ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad
o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle
aplikovaných ustanovení práva a povinnosti ve vztahu k předmětu řízení, a jak
byla věc rozhodnuta. V důvodech rozhodnutí je nezbytné vyložit právně aplikační
úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní
normu. V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž
třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně
nesprávné námitky účastníků, v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního
stupně odvolacím soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci
soudem prvního stupně. Pro rozsudek odvolacího soudu totiž platí toto
ustanovení přiměřeně (srovnej § 211 o. s. ř.), přičemž odvolací soud při
formulování odůvodnění rozsudku vychází z § 157 odst. 2 o. s. ř. jen potud,
pokud to odpovídá zásadně přezkumné povaze jeho činnosti v odvolacím řízení
(srovnej § 212 o. s. ř.).
Případná absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci
odvolacím soudem znemožňuje dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost a řízení
trpí vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srovnej rozsudek
Vrchního sudu v Praze ze dne 28. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, uveřejněný pod
číslem 10 v sešitu 3/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze); ve svých
důsledcích představuje rovněž porušení ústavně zaručeného práva na soudní
ochranu uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej
nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 304/98, uveřejněný
pod číslem 12/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Odvolací soud v napadeném rozsudku ve vztahu k výši úroků z prodlení a počátku
prodlení neučinil žádné závěry. Nezbývá než přisvědčit žalovaným, že jeho
rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné a dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř. byl v tomto ohledu naplněn. Dovolací soud proto
rozsudek odvolacího soudu v části týkající se úroků z prodlení zrušil a v tomto
rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá
o.s .ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst.
1 o. s. ř., § 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. prosince 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu