24 Cdo 1000/2024-169
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobce
J. C., zastoupeného Mgr. Veronikou Ščukovou, advokátkou se sídlem v Třebíči,
Bráfova tř. 764/50, proti žalovanému J. N., zastoupenému Mgr. Petrem Noskem,
advokátem se sídlem v Jihlavě, Jana Masaryka 1669/2, o zrušení smlouvy a určení
vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C
194/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.
10. 2023, č. j. 37 Co 288/2022-150, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2023, č. j. 37 Co 288/2022-150,
jakož i rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 6. 2022, č. j. 7 C
194/2021-106, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu
řízení.
1. Podanou žalobou se původní žalobce S. C. [jenž zemřel dne XY, dále
též „původní žalobce“] domáhal zrušení kupní smlouvy, kterou uzavřel jako
prodávající formou notářského zápisu sepsaného dne 4. 9. 2020, pod č. j. NZ
1541/2020, JUDr. Miroslavem Michálkem, notářem v Třebíči s žalovaným jako
kupujícím. Z žalobních tvrzení se podává, že předmětem této smlouvy byl úplatný
převod pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba – rodinný dům, č. p. XY,
vše v obci XY, katastrální území XY (dále jen „předmětné nemovité věci“) do
vlastnictví žalovaného za sjednanou kupní cenu ve výši 120 000 Kč. Dále, že
byla uzavřena smlouva o zřízení služebnosti spočívající v bezplatném doživotním
užívání předmětných nemovitostí ve prospěch původního žalobce. Původní žalobce
tuto nemovitost vlastnil od roku 1992, kdy ji zakoupil za částku 100 000 Kčs a
dále na ni vynaložil výdaje ve výši asi 20 000 Kč. Původní žalobce žil v domě
do prosince roku 2020, od této doby pobýval z důvodu špatného zdravotního stavu
v domově důchodců v Třebíči. V době převodu činila obvyklá tržní cena
předmětných nemovitostí dle posudku realitní kanceláře cca 690 000 Kč. Sjednaná
kupní cena je proto s tržní cenou v hrubém nepoměru, a to i s případným
přihlédnutím ke zřízenému věcnému břemenu, jehož reálné naplnění z důvodu
špatného zdravotního stavu původního žalobce stejně nepřicházelo v úvahu.
Původní žalobce o převodu předmětných nemovitých věcí nikoho ze své vlastní
rodiny neinformoval a k tomuto neuváženému kroku se rozhodl pod vlivem
žalovaného. Vzhledem k uvedenému proto původní žalobce žádal zrušení předmětné
smlouvy z důvodu neúměrného zkrácení a navrácení do původního stavu.
2. Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 6. 6. 2022, č. j. 7 C 194/2021-106, zamítl žalobu, kterou se původní
žalobce domáhal zrušení kupní smlouvy spolu se smlouvou o zřízení služebnosti a
určení, že původní žalobce je výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí
(výrok I) a původního žalobce zavázal k povinnosti zaplatit žalovanému náhradu
nákladů řízení (výrok II).
3. Původní žalobce po předložení věci odvolacímu soudu dne XY zemřel.
Usnesením Krajského soudu v Brně (dále též jen „odvolací soud“) ze dne 27. 9.
2023, č. j. 37 Co 288/2022-140, bylo s odkazem na § 107 odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) rozhodnuto, že v řízení
bude na místě původního žalobce pokračováno s žalobcem – J. C.
4. Krajský soud v Brně poté na základě odvolání podaného původním
žalobcem, na němž jeho procesní nástupce setrval, napadeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
5. Odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně,
která považoval za správná a dostatečná. Soud prvního stupně učinil následující
skutková zjištění: Mezi původním žalobcem a žalovaným byla dne 4. 9. 2020
formou notářského zápisu uzavřena kupní smlouva a smlouva o zřízení
služebnosti. Na základě této kupní smlouvy nabyl žalovaný do svého výlučného
vlastnictví předmětné nemovité věci za částku 120 000 Kč. Obvyklá cena
předmětných nemovitostí přitom ke dni podpisu smlouvy činila 330 000 Kč po
zohlednění zřízené služebnosti. Původní žalobce a žalovaný byli přátelé,
žalovaný stejně jako další kamarádi pomáhal původnímu žalobci v době, kdy měl
zdravotní potíže. Původní žalobce si byl vědom toho, že kupní cena sjednaná ve
smlouvě je nižší než cena obvyklá. S (nízkou) výší kupní ceny původní žalobce
souhlasil s ohledem na jeho vztah k žalovanému a s přihlédnutím ke sjednané
služebnosti v jeho prospěch zřizované současně s podpisem kupní smlouvy.
Původní žalobce si nepřál, aby se o prodeji předmětných nemovitostí dozvěděla
jeho rodina.
6. Po právní stránce odvolací soud rovněž odkázal na závěry soudu
prvního stupně, že byť kupní cena za předmětné nemovitosti byla sjednána ve
výši 120 000 Kč, přestože obvyklá cena převáděných nemovitostí ke dni podpisu
kupní smlouvy činila 330 000 Kč, již při zohlednění hodnoty existence
služebnosti bezplatného doživotního užívání ve prospěch původního žalobce,
nejsou naplněny zákonné podmínky, aby se žalobce mohl domáhat zrušení smlouvy
pro neúměrné zkrácení ve smyslu § 1793 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Byť v posuzované věci lze hovořit o
neúměrném zkrácení, nelze současně odhlédnout od zjištěného stavu, že důvod
nepoměru hodnoty vzájemných plnění vyplynul ze zvláštního vztahu mezi původním
žalobcem a žalovaným, jenž sice nebyl rodinným příbuzným, společně s dalšími
kamarády se však o původního žalobce staral a pomáhal mu s pracemi na
nemovitých věcech. Současně bylo ze strany žalovaného zčásti bezúplatně plněno
i zřízením doživotního užívání předmětných nemovitých věcí ve prospěch
původního žalobce. Z uvedených důvodů právo požadovat zrušení kupní smlouvy
nevzniklo (§1974 odst. 1 o. z.). Odvolací soud přitakal rovněž závěru soudu
prvního stupně, který shledal za naplněný i liberační důvod uvedený v § 1974
odst. 2 o. z. Původní žalobce totiž projevil svůj souhlas se sjednanou výší
kupní ceny, přestože mu bylo známo, že obvyklá cena předmětných nemovitých věcí
je podstatně vyšší a zkrácením kupní ceny si byl vědom, o čemž sám hovořil s
notářem JUDr. Miroslavem Michálkem, jak bylo prokázáno výpovědí tohoto svědka,
který text kupní smlouvy jako notář k žádosti obou smluvních stran připravoval.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) v
celém rozsahu včasně podaným dovoláním. Přípustnost dovolání žalobce vymezil
tím, že se odvolací soud při zdůvodnění svého rozhodnutí odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, neboť nereagoval na
konkrétní odvolací námitky, ale podle dovolatele jen stroze zmínil konečné
závěry svých úvah. Dále dovolatel vymezil předpoklad přípustnosti dovolání
položením dosud v judikatuře Nejvyššího soudu podle něj neřešených otázek:
1) Zda lze za procesně použitelný důkaz považovat výpověď svědka –
notáře, který vypovídal, ač nebyl zákonným způsobem zproštěn povinnosti
mlčenlivosti a zda za zákonný způsob zproštění mlčenlivosti lze považovat bez
dalšího okolnost, že právní zástupce žalobce klade otázky?
2) Zda bezúplatně zřízená služebnost doživotního užívání nemovitosti
může ovlivnit (ne)naplnění podmínek pro neúměrné zkrácení, je-li sjednána
prodejní cena této nemovitosti výrazně pod judikatorně stanovenou hranicí
vzájemných plnění 45-55 %, a pokud ano, zda je významné, že kupujícímu je znám
špatný zdravotní stav prodávajícího, který mu služebnost neumožní reálně
dlouhodobě využívat?
3) Zda lze považovat za zvláštní vztah ve smyslu ustanovení § 1794 o. z.
běžný přátelský vztah mezi sousedy, kteří se znají a kteří si pomáhají, když
tak kupující činil stejně jako další osoby – přátelé žalobce?
4) Zda je pro účely naplnění liberačního důvodu podle ustanovení § 1794
odst. 2 o. z. významné, že žalobci byla známa skutečnost, že hodnota prodávané
nemovitosti je pouze obecně vyšší než sjednaná cena, aniž by mu byla známa
skutečná hodnota prodávané nemovitosti?
Dovolatel k první předkládané otázce odkázal na § 56 notářského řádu a uvedl,
že se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení, když připustil
výpověď notáře JUDr. Michálka jako důkaz bez toho, aniž by byl tento svědek
řádně zbaven povinnosti mlčenlivosti. Za nepřípustný považuje dovolatel závěr
odvolacího soudu, že projevil s výslechem svědka souhlas a konkludentně jej
zprostil povinnosti zachovávat mlčenlivost tím, že jeho právní zástupce kladl
svědkovi otázky. Ke druhé předkládané otázce dovolatel uvedl, že reálné
využívání věcného břemene právním předchůdcem žalobce vzhledem k jeho
zdravotnímu stavu nepřipadalo v úvahu. Ke třetí otázce dovolatel uvedl, že
skutková zjištění k dané otázce jsou zatížena deficitem neprovedení výslechu
právního předchůdce žalobce a navrhovaného svědka B. Dovolatel je přesvědčen,
že vztah mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným nebylo možné považovat za
zvláštní, ale v poměrech projednávané věci za běžný. K poslední předložené
otázce dovolatel uvedl, že původní žalobce věděl pouze o výši kupní ceny, za
kterou nemovité věci v minulosti kupoval, ale nic jiného nevěděl. Závěrem proto
navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaný ve vyjádření k dovolání ve vztahu k první dovolatelem
předkládané otázce uvedl, že právní zástupce žalobce měl možnost při ústním
jednání soudu dne 6. 6. 2022 vznést před realizací výslechu svědka JUDr.
Michálka (notáře) námitku činěnou s odkazem na povinnost mlčenlivosti, nic
takového však neučinil, výslech akceptoval a sám se jej účastnil kladením
otázek. Ke druhé předkládané otázce uvedl, že učinění závěru o naplnění
liberačního důvodu je výsledkem posouzení každého jednotlivého případu a jeho
liberačního důvodu, k tomu odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp.
zn. 8 Cmo 220/2020. Ke třetí otázce uvedl, že námitky žalobce považuje za
účelovou snahu o zpochybnění dokazování, které soud prvního stupně provedl
řádným způsobem, včetně odůvodnění tohoto postupu. Ke čtvrté předkládané otázce
zmínil, že odpověď na tuto otázku podává výslovné znění § 1794 odst. 2 o. z.,
neboť zákon stanoví, že pro naplnění liberačního důvodu mu skutečná cena musela
být známa. Právě tento závěr byl v řízení konstatován soudem prvního stupně,
který uvedl, že i běžný člověk musí vědět, že nemovitost zakoupená za částku
120 000 Kč v roce 1992 nemůže mít v roce 2020 stejnou hodnotu. Žalovaný
uzavřel, že dovolání v různých podobách kamufluje výhrady žalobce ke skutkovým
zjištěním soudů. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako
nepřípustné.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle o. s. ř, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č.
286/2021 Sb.).
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, není dovolání objektivně přípustné podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř., což ovšem nebrání Nejvyššímu soudu, aby v případě, že shledá
dovolání opodstatněným, zrušil i nákladový výrok, jež pro svou akcesoritu sdílí
osud výroku o věci samé.
14. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na
vyřešení procesněprávní otázky, zda (a případně za jakých podmínek) soud může
považovat za použitelný důkaz výpověď svědka – notáře, který nebyl výslovně
zproštěn oběma účastníky řízení zákonné povinnosti mlčenlivosti (dovolatelem
předkládaná otázka č. 1/). Platí i nadále, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s.
ř. přípustné i pro řešení dílčích procesních otázek, jestliže jejich řešení
může mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí v poměrech
konkrétní projednávané věci (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5459/2014). Pro věc určující jsou i navazují otázky
týkající se výkladu institutu tzv. neúměrného zkrácení. Vzhledem k tomu, že
tyto právní otázky doposud nebyly v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu
v úplnosti vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné i pro ně.
IV. Důvodnost dovolání
15. Dovolání je ke všem předestřeným otázkám nejen přípustné, ale rovněž
důvodné.
16. Podle § 56 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (dále jen „notářský řád“) notář je povinen zachovávat mlčenlivost o
všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s notářskou činností
podle § 2 a další činností podle § 3 odst. 1 a 2 a které se mohou dotýkat
oprávněných zájmů: a) účastníka právního jednání, o kterém byl sepsán notářský
zápis, b) toho, jehož prohlášení nebo rozhodnutí bylo osvědčeno, c) toho, jehož
podpis byl ověřen, d) toho, na jehož žádost byla osvědčena právně významná
skutečnost, e) klienta v případě další činnosti podle § 3, nebo právních
nástupců těchto osob (dále jen "povinnost mlčenlivosti").
17. Podle § 56 odst. 2 notářského řádu, povinnosti mlčenlivosti mohou
notáře zprostit pouze osoby uvedené v odstavci 1.
18. Zmiňované ustanovení § 56 odst. 2 notářského řádu stanoví, kdo může
notáře zprostit povinnosti mlčenlivosti. Jsou jimi pouze osoby uvedené v odst.
1, tedy osoby, v jejichž prospěch je povinnost mlčenlivosti zakotvena, a to bez
výjimky. Ke zproštění mlčenlivosti může dojít na základě projevu vůle chráněné
osoby, který nelze vynutit ani nahradit autoritativním rozhodnutím soudu či
jiného orgánu. Zproštění mlčenlivosti je právním jednáním dané osoby, kterým
zaniká odpovědnostní vztah notáře za porušení povinnosti mlčenlivosti.
19. K institutu povinnosti mlčenlivosti lze předeslat, že byl znám již
římskému právu (zejména ve vztahu klient – advokát nebo lékař – pacient) a byl
základem jak kupř. Hippokratovy přísahy, tak i tzv. fiduciárních smluv
založených na nezbytné důvěře v to, že důvěrné skutečnosti sdělené klientem
zůstanou ze strany advokáta utajeny (požadavek důvěrnosti komunikace).
Povinnost mlčenlivosti advokáta se postupem doby rozšiřovala na další profese
(ať už právní – notář, státní zástupce, prokurátor, soudce, soudní exekutor,
daňový poradce, policista atd.) či mimoprávní (např. lékař, lékárník, kněz
apod.), a to v zásadě bez ohledu na to, zda měla původ ve smluvním vztahu, nebo
je přes jeho absenci stanovena obecně závaznými právními předpisy k ochraně
dotčeného subjektu (např. v případě soudců, exekutorů či státních zástupců).
Vedle původně etické povinnosti byla povinnost mlčenlivosti posléze vnímána
jako smluvní a nyní je většinou právní řádu nadto jednoznačně kodifikována.
Přes absenci legální definice pojmu „mlčenlivost“ v tuzemském právním řádu, lze
vyjít z nauky, podle níž mlčenlivost je vnímána jako „právní institut, jehož
podstatou je povinnost fyzické osoby zachovávat při soukromém i úředním styku
taková pravidla jednání, která zaručí ochranu konkrétních informací a údajů o
občanech, jimiž taková fyzická osoba disponuje“ (srov. Brejcha, Aleš. Právo na
informace a povinnost mlčenlivosti v českém právním řádu. Praha: Codex Bohemia,
1998. s. 99. ISBN 80-85963-47-7).
20. Ve vztahu mezi klientem a advokátem se Ústavní soud jednoznačně
vymezil tak, že povinnost mlčenlivosti je základním předpokladem pro
poskytování právní pomoci, a tím i nezbytnou podmínkou pro fungování
demokratické společnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2009, sp.
zn. II ÚS 2894/08). Bez potřebné povinnosti mlčenlivosti by bylo velmi těžké
vybudovat vzájemnou důvěru mezi advokátem a klientem, která je nepostradatelná
pro to, aby mohl advokát náležitě hájit klientovy zájmy (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1148/2007). Obdobné úvahy
jsou obsaženy např. i v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. II.
ÚS 889/10, nebo v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2012, sp.
zn. 6 Ads 30/2012.
21. Není pak žádného rozumného důvodu výše nastíněné (judikatorní)
závěry přiměřeně nevztáhnout i na vztah notáře a jeho klienta (popř. účastníka
pozůstalostního řízení). Ostatně také proto notář při svém jmenování skládá
slib, podle něhož se zavazuje [srov. § 9 odst. 2 notářského řádu], že bude
zachovávat ústavní a jiné zákony a obecně závazné právní předpisy a bude
zachovávat mlčenlivost; právě povinnost mlčenlivosti představuje jednu ze
základních a nezbytných zásad výkonu poslání notáře. Úprava povinnosti
mlčenlivosti notářů je provedena v § 56 notářského řádu s tím, že notář je
povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v
souvislosti s notářskou činností podle § 2 a další činností podle § 3 odst. 1 a
2 a které se mohou dotýkat oprávněných zájmů - mimo jiné i klienta v případě
další činnosti podle § 3 (srov. odst. 1 písm. e/ citovaného ustanovení, které
dopadá na sepisování smluv). Povinnosti mlčenlivosti mohou notáře zprostit
pouze osoby uvedené v odstavci 1 (odstavec 2). Povinnost mlčenlivosti se
vztahuje i na notáře, který byl odvolán (odstavec 3). Povinnost mlčenlivosti se
vztahuje obdobně i na zaměstnance notáře a zaměstnance notářské komory a
Komory, a to i po skončení jejich pracovního poměru; nevztahuje se však na
notáře a jeho pracovníky ve vztahu k sobě navzájem (odstavec 7).
22. Povinnost mlčenlivost notáře (někdy též označována jako „notářské
tajemství“) je zákonem předjímaným nezbytným základem pro vztah důvěry mezi ním
a klientem či klienty, kteří se mohou (nejen s ohledem na důvěru, jíž se notáři
obecně ve společnosti těší) na notáře (i jeho spolupracovníky či pomocníky)
spolehnout v tom, že jim poskytnuté informace zůstanou v zásadě důvěrné.
23. Tuzemská nauka k citovanému ustanovení zdůrazňuje, že povinnost
mlčenlivosti zahrnuje povinnost zdržet se poskytování chráněných informací
třetím osobám (pasivní stránka) a povinnost přijmout taková opatření, aby tyto
informace zůstaly důvěrné (aktivní stránka). Notář je tedy povinen informace
nejen nesdělovat, ale také je přiměřeným způsobem zabezpečit před třetími
osobami (srov. Kožiak in Kožiak, J., Ruban, R., Vláčil, D. Notářský řád,
Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, ISBN: 978-80-7598-283-4,
komentář k § 56). Tentýž autor k otázce zproštění povinnosti mlčenlivosti
zdůrazňuje, že zproštěním povinnosti mlčenlivosti zaniká notáři povinnost
mlčenlivosti v rozsahu, který je ve zproštění mlčenlivosti uveden, nebo v
rozsahu, který z něj jinak vyplývá. Aktivní legitimaci ke zproštění
mlčenlivosti mají osoby, jejichž oprávněné zájmy povinnost mlčenlivosti chrání
(rámcově jde o účastníka, žadatele nebo klienta), nebo jejich právní nástupci.
Právním nástupcem je v tomto smyslu univerzální sukcesor (dědic nebo právní
nástupce právnické osoby zaniklé v důsledku přeměny, na kterého přešlo její
jmění). Notáře nelze zprostit povinnosti mlčenlivosti v celém rozsahu ke všem
věcem, ale pouze v rozsahu věcí, které se dotýkají osoby, která jej
odpovědnosti zprošťuje (např. účastník notářského zápisu smí notáře zprostit
mlčenlivosti jen ohledně zápisu, kterého se účastnil, a nikoli jiných zápisů).
Obecně formulované zproštění (tedy např. "zprošťuji notáře povinnosti
mlčenlivosti ve všech věcech") vede k zániku mlčenlivosti ohledně všech věcí,
ve kterých má daná osoba ke zproštění oprávnění (aktivní legitimaci).
24. Obdobně Bílek (Bílek, Petr. § 56 [Mlčenlivost]. In: Bílek, Petr,
Jindřich, Miloslav, Ryšánek, Zdeněk, Bernard, Pavel a kol. Notářský řád. 5.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 273) v komentáři k notářskému řádu
upozorňuje, že povinnost mlčenlivosti notáře se (na rozdíl od ostatních
právnických profesí) netýká všech skutečností, které se notář dozvěděl při
výkonu notářské činnosti či poskytování právní pomoci, ale je dána pouze ve
vztahu ke skutečnostem, které se mohou dotýkat oprávněných zájmů osob, vůči
kterým se povinnost mlčenlivosti vztahuje. Mlčenlivost notáře lze považovat za
státem uloženou či uznanou povinnost a tato má být respektována všemi
procesními ustanoveními příslušných předpisů upravujících podání svědectví či
vysvětlení osobami vázanými tímto druhem mlčenlivosti. Svědecké výpovědi či
vysvětlení v těchto případech nesmí být požadovány či mohou být odepřeny, pokud
nedošlo ke zproštění povinnosti mlčenlivosti nebo pokud zákon nestanoví jinak.
Pod ochranu oprávněných zájmů klienta lze proto podle uvedeného autora podřadit
zejména subjektivní okolnosti vzniku úkonu z hlediska klienta, tj. především
důvody či motivy řešení daného právního vztahu způsobem uvedeným v notářském
úkonu apod. (jako tomu bylo i v přítomné věci – poznámka Nejvyššího soudu). Ke
způsobu zproštění povinnosti mlčenlivosti B. dále zdůrazňuje, že je činěno na
základě projevu vůle chráněné osoby, který nelze vynutit ani nahradit nějakým
autoritativním rozhodnutím. Zproštění mlčenlivosti je právním jednáním dané
osoby, kterým zaniká odpovědnostní vztah notáře za porušení povinnosti
mlčenlivosti. Otázkou je, jak postupovat v případech, kdy povinnost
mlčenlivosti v dané věci se vztahuje na více osob a některá notáře povinnosti
mlčenlivosti nezprostí. V těchto případech povinnost mlčenlivosti podle
zmiňovaného autora v dané věci trvá, pokud by skutečnosti, z jejichž
zveřejněním jeden z účastníků projevil souhlas, se mohly dotknout oprávněných
zájmů účastníka, který tak neučinil.
25. Nejvyšší soud nemá důvodu se od výše formulovaných závěrů doktríny
odchylovat. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval k výslechu
svědka JUDr. Miroslava Michálka, notáře sepisujícího kupní smlouvu, že žalovaný
výslovně zprostil notáře povinnosti zachovávat mlčenlivost (čl. 58 procesního
spisu) a žalobce proti provedení tohoto výslechu „ničeho nenamítal, dokonce sám
zástupce žalobce svědku aktivně kladl otázky“. Z takového postupu proto
odvolací soud v napadeném rozsudku dovodil, že rovněž žalobce prostřednictvím
svého zástupce s provedením (celého) výslechu svědka souhlasil a konkludentně
tak povinnosti zachovávat mlčenlivost svědka zprostil. Uvedený právní závěr
však dovolací soud nepovažuje za správný.
26. Nejvyšší soud ve vztahu k formě zproštění notáře povinnosti
zachovávat mlčenlivost uvádí, že tato není v notářském řádu výslovně upravena
(na rozdíl od většiny ostatních obdobných zákonů - např. od zákona č. 85/1996
Sb., o advokacii, který formu zproštění upravuje v § 21 odst. 2, podle nějž
zbavení povinnosti mlčenlivosti advokáta klientem nebo jeho právním nástupcem
anebo jeho právními nástupci musí být provedeno písemnou formou a musí být
adresováno advokátovi; v řízení před soudem tak lze učinit i ústně do
protokolu). Je proto nezbytné ve vztahu k notářům vycházet z obecné právní
úpravy a v ní reglementovaných zásad právního jednání, zejména z ustanovení §
559 až § 564 o. z. Současně je s ohledem na význam institutu povinnosti
mlčenlivosti vycházet z toho, že mlčenlivost notáře je pravidlem, kdežto
zproštění je (vedle jiných zákonných důvodů) výjimkou z pravidla a v případě
jakýchkoliv pochybností je třeba výjimku aplikovat spíše zužujícím způsobem.
27. Jen právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm
vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí
a zavedené praxe stran (§ 545 o. z.). Přitom podle § 546 téhož předpisu právně
lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným
způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit.
28. Konkludentní právní jednání (projev vůle učiněný jiným způsobem než
slovně, tedy nikoliv ústně či písemně) je volním právním jednáním s nímž jsou
spojeny právní následky. Osoba, která konkludentně právně jedná, nemusí znát
právní kvalifikaci svého jednání, musí však nepochybně navenek projevit vůli, s
níž právo spojuje daný právní následek. Projev vůle musí být natolik určitý,
aby bylo možné z něj zjistit, o jaké právní jednání se jedná a jaký je jeho
obsah a rozsah. Nelze-li pro neurčitost obsah konkludentního jednání zjistit
(ani výkladem), nejde vůbec o právní jednání (srov. ustanovení § 553 odst. 1 o.
z.). Z pouhého mlčení rovněž nelze dovozovat vůli konkludentně právně jednat (k
tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 26 Cdo
975/2007), přičemž i nyní účinný občanský zákoník přebírá (s výjimkami pro tuto
věc nepodstatnými) do 31. 12. 2013 panující zásadu, že mlčení neznamená souhlas
(srov. např. § 1740 odst. 1 věta druhá o. z.).
29. V nyní posuzovaném případě bylo, v souladu se shora uvedeným,
potřeba ke zproštění mlčenlivosti notáře souhlasné prohlášení obou účastníků,
tj. původního nebo nynějšího žalobce a žalovaného. Protože žalovaný udělil
výslovný a písemný souhlas se zproštěním mlčenlivosti notáře pro celé řízení
(čl. 58 spisu), bylo třeba zkoumat, zda a v jakém rozsahu došlo ke zproštění
povinnosti mlčenlivosti i ze strany žalobce. Ten svou vůli zprostit notáře
mlčenlivosti sice i podle přesvědčení Nejvyššího soudu projevil konkludentně,
ovšem právě a jen ve vztahu k jím (resp. jeho zástupcem) formulovaným otázkám
položeným při jednání před okresním soudem konaném dne 6. 6. 2022, neboť jen s
ohledem na žalobcovo jednání, kdy (prostřednictvím svého zástupce) kladl notáři
konkrétní otázky, bylo lze mít nepochybně za to, že tím aktivně očekával i
odpověď vyslýchaného /pouze a jen/ na ně, čímž dal konkludentně najevo, že též
v jeho prospěch zákonem stanovená povinnost mlčenlivosti se k jím položeným
otázkám nemá uplatnit. Pro zbývající část řízení, jakož i pro soudem, či
žalovaným předkládané otázky svědkovi (jak plynou z protokolu o jednání před
soudem prvního stupně čl. 86 procesního spisu) zproštění notáře k povinnosti
mlčenlivosti ve smyslu ustanovení § 56 odst. 2 notářského řádu ovšem dovodit
nelze, a to ani v konkludentní formě. Bylo třeba mít na paměti, že notář může
být účastníkem zproštěn povinnosti mlčenlivosti buď ke všem skutečnostem, k
nimž se mlčenlivost upíná, ale také jen zčásti, to je jen k některým
skutečnostem (např. pokud se má výpověď notáře týkat nějakého konkrétního
úkonu, k okolnostem nastalým jen v určitém období, zproštění mlčenlivosti může
být také omezeno jen na určitou dobu, např. pro konkrétní výslech nebo na
konkrétně vymezenou dobu od zproštění apod.). Z protokolu o jednání před
okresním soudem se nepodává, že by žalobce (ať už sám či ústy svého zástupce)
výslovně či jen mlčky zprostil povinnosti mlčenlivosti notáře, a to ať už zcela
či zčásti pro spontánní část výpovědi svědka a pro dotazy, jež položil soud či
žalovaný (jeho zástupce). Nelze proto než uzavřít, že vyjma té části výpovědi,
kde notář (za výslovného písemného souhlasu žalovaného a konkludentního
souhlasu žalobce) odpovídal jako svědek na dotazy žalobce, byla celá zbývající
část výpovědi provedena procesně nekorektním způsobem, za porušení povinnosti
mlčenlivosti (ať už soudem či svědkem) a nebylo možno ji při zjišťování
skutkového stavu použít. Doplnit dlužno, že zákonnost vedení řízení (srov. § 1
a 6 o. s. ř.) a provádění dokazování je svěřeno zásadně soudu (soudci či
senátu) a není povinností účastníka ani jeho právního zástupce soud
upozorňovat, že dokazování je prováděno vadně. Lze rovněž připomenout závěry
ustálené judikatury, podle níž občanský soudní řád nevylučuje, aby jako svědek
byl v řízení slyšen také advokát (rozuměj i notář), případně i advokát
účastníka řízení; má-li však vypovídat o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v
souvislosti s poskytováním právních služeb, může tak učinit, jen je-li zbaven
povinnosti mlčenlivosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3.
2008,
sp. zn. 21 Cdo 3341/2006). Také proto civilní procesní předpis (v § 124 o. s. ř.) jednoznačně stanoví, že dokazování je třeba provádět tak, aby byla šetřena
povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích chráněných zvláštním
zákonem) a jiná zákonem stanovená nebo státem uznávaná povinnost mlčenlivosti. V těchto případech lze provést výslech jen tehdy, jestliže vyslýchaného
zprostil povinnosti mlčenlivosti příslušný orgán nebo ten, v jehož zájmu má
tuto povinnost; přiměřeně to platí i tam, kde se provádí důkaz jinak než
výslechem. Protože v této věci vyslýchaný notář nebyl v patřičném rozsahu
žalobcem zproštěn mlčenlivosti a soud sám není subjektem, jež by mohl ve smyslu
§ 56 odst. 1 notářského řádu svědka zprostit povinnosti mlčenlivosti, neměl
soud prvního stupně při závěru o skutkovém stavu a z něj odvozovaném meritorním
rozhodnutí přihlížet k odpovědi svědka na jiné, než žalobcem kladené otázky. Pokud tak učinil, nebyl jeho postup správný a nenapravil jej v rámci přezkumné
činnosti ani odvolací soud.
30. Nejvyšší soud si je vědom, že v rakouské nauce (vycházející z
obdobné koncepce povinnosti mlčenlivosti) se objevuje názor, podle něhož není
povinná osoba vázána mlčenlivostí ve specifickém případě, že činila úkon ve
prospěch více osob /jako tomu bylo i v právě projednávané věci/, jde-li o spor
mezi těmito osobami navzájem (viz k tomu Lehner, S. In Engelhart, K. F.,
Hoffmann, K., Lehner, S., Rohregger, M., Vitek, C. Rechtsanwaltsordung. 10.
vydání, Wien: Manz, 2018, komentář k § 9, marginálie č. 45). Uvedený, a nikoliv
bez výhrad přijímaný, názor ovšem v každém případě vychází z předpokladu, že
„pány tajemství“ jsou všechny osoby, které byly danému /společnému/ úkonu či
jednání současně přítomny, a které v poměru mezi sebou rozhodné skutečnosti již
znají. Uvedený názor však není možno vztáhnout do poměrů právě souzené věci,
neboť svědek výslovně uvedl, že si již nepamatuje, „zda s ním o ceně mluvil pan
C. při telefonickém jednání nebo při osobním setkání“. Nelze tak bez
pochybností uzavřít, zda úvahy předchůdce žalobce byly notáři sděleny i před
ostatními účastníky, kteří byli přítomni sepisu převodní smlouvy ve formě
notářského zápisu, či nikoliv.
31. Jelikož výše popsaným způsobem soud prvního stupně procesně vadně
dosáhl potenciálně významných skutkových zjištění, ke kterým však prozatím
přihlížet nelze, a na jejich základě pak přijal i odvolací soud dovoláním
napadený rozsudek, bude třeba, aby bylo dokazování výslechem svědka JUDr.
Michálka provedeno znovu (samozřejmě jen pokud jej žalobce zprostí povinnosti
mlčenlivosti, jinak bude třeba vyjít jen z ostatních provedených důkazů) a
znovu bude třeba (za případného poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.)
zhodnotit skutkový stav nezbytný k posouzení věci (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39, ročník 1999 [podle něhož při
hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly
získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto
směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné). K důkazům, které
byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními
předpisy, soud nepřihlédne. Opačný postup soudu by měl za následek, že porušení
obecně závazného právního předpisu by bylo promítnuto do skutkového stavu věci
zjištěného soudem, a tím i do rozhodnutí vydaného na jeho základě. Přihlédnutím
k nezákonným důkazům (tím, že by o ně opřel svá skutková zjištění) by tak soud
zatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo
64/2004, a ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3717/2008).
32. Dovolání je však (i přes vadně zjištěný skutkový stav) opodstatněné
i k navazujícím hmotněprávním otázkám souvisejícím s aplikací institutu
neúměrného zkrácení.
33. K dovolatelem předkládané otázce 2), vztahující se zohlednění
služebnosti doživotního užívání a návazně formulovaným otázkám 3) a 4),
směřujícím ke zpochybnění závěrů soudů obou stupňů o (ne)naplnění liberačních
důvodů ve smyslu § 1794 o. z. (zvláštní vztah mezi stranami a souhlas převodce
s neúměrnou cenou, když byla původnímu žalobci skutečná cena plnění známa)
uvádí Nejvyšší soud následující.
34. Podle § 1793 odst. 1 o. z., zaváží-li se strany k vzájemnému plnění
a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá
strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do
původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k
ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr
vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani
vědět nemusela.
35. Zatímco skutková podstata lichvy (§ 1796 o. z.) kombinuje znaky
subjektivní povahy (spočívající v tísni, nezkušenosti, rozumové slabosti,
rozrušení nebo lehkomyslnosti jedné strany a zneužití této slabosti druhou
stranou) se znakem povahy objektivní (spočívajícím v hrubém nepoměru), obsahově
i systematikou zákona blízká právní úprava neúměrného zkrácení (§ 1793 o. z.)
je založena na jediném čistě objektivním kritériu, jímž je hrubý nepoměr
vzájemných plnění. Zatímco účelem právní úpravy lichvy je ochrana možné poruchy
vůle ve spojení s poruchou ekvivalence, účelem neúměrného zkrácení je (toliko)
ochrana poruchy ekvivalence. Řečeno jinak: neúměrné zkrácení je specifickým
případem podstatného omylu jednajícího záležejícího v kvalifikované disproporci
mezi hodnotou věci či jiného plnění a hodnotou poskytnutého protiplnění. Pokud
jde o právní následky, s lichvou se pojí neplatnost právního jednání, zatímco
neúměrné zkrácení zakládá nárok na zrušení smlouvy soudem a na restituční nárok
zkrácené strany. V úpravě institutu neúměrného zkrácení, v kontinentálním právu
spíše výjimečného a tradičně vycházejícího ze starších civilních kodexů –
rakouského Všeobecného zákoníku občanského (zákon č. 946/1811 ř. z., v němž se
inspiroval i současný o. z.) a francouzského (Napoleonova) Code civil (1804),
se odráží zásada ekvivalence v tom smyslu, že plnění i protiplnění nemají být v
příkrém rozporu a že mají odpovídat zásadám spravedlnosti (k tomu srov.
důvodovou zprávu k návrhu občanského zákona, sněmovní tisk číslo 362,
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010–2013).
36. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti judikoval, že dříve platný
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, sice neobsahoval institut neúměrného
zkrácení (lat. laesio enormis) řešící případy, kdy došlo ke sjednání příliš
nízké kupní ceny, ale že nebylo tehdy možno vyloučit, aby okolnost hrubého
nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, mohlo ve
spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu naplňovat podle tehdejší úpravy
znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1117/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3467/2016).
37. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo
42/2021, uzavřel, že v poměrech současné právní úpravy, která žádnou konkrétní
hranici představující neúměrné zkrácení nestanoví, lze za výchozí pravidlo
považovat zákaz zkrácení přes polovic. Jinak řečeno hrubým nepoměrem vzájemných
plnění bude hranice zhruba do poloviny hodnoty vzájemných plnění (rozpětí 45 až
55 %), od níž se soud odchýlí pouze tehdy, budou-li pro to zvláštní důvody.
38. Ve vztahu k dovolatelem formulované otázce 2) lze proto uzavřít, že
bezúplatně zřízená služebnost doživotního užívání převáděné nemovité věci v
obecné rovině představuje okolnost významnou pro závěr o naplnění podmínek
neúměrného zkrácení, neboť jde svojí povahou o protihodnotu ve vztahu k hodnotě
převáděné nemovitosti. Případná prokázaná vědomost nabyvatele nemovité věci o
špatném zdravotním stavu převodce pak implikuje nutnost význam takto poskytnuté
„protihodnoty“ znovu a v úplnosti posoudit i z tohoto hlediska, zda takové
plnění představovalo skutečnou protihodnotu, nebo jen protihodnotu zdánlivou. V
této souvislosti přitom nelze přehlédnout, že soudy obou stupňů z tohoto úhlu
pohledu hodnotu zřizované služebnosti pro původního žalobce podrobněji
neposuzovaly, nýbrž ji zohlednily pouze mechanicky, a navíc patrně nesprávně,
neboť hodnotu předmětných nemovitostí dle znaleckého posudku, která však již
zohledňovala jejich zatížení služebností doživotního užívání, dále poměřovaly
hodnotou této služebnosti, v důsledku čehož je pravděpodobné, že hodnotu
služebnosti soudy obou stupňů promítly ve svých úvahách duplicitně.
39. Podle § 1794 odst. 1 o. z., právo podle § 1793 nevzniká, pokud důvod
nepoměru vzájemných plnění vyplývá ze zvláštního vztahu mezi stranami, zejména
pokud zkrácená strana měla úmysl plnit zčásti za úplatu a zčásti bezúplatně,
nebo jestliže již nelze výši zkrácení zjistit.
40. Zvláštní vztah mezi stranami sám o sobě důvodem výluky není (není
důvod např. apriori vyloučit aplikaci ustanovení § 1793 o. z. mezi rodinnými
příslušníky), výluka se uplatní teprve tehdy, pokud právě onen zvláštní vztah
je výlučným či převažujícím důvodem pro sjednání nepoměru v plnění. Jako
demonstrativní příklad zákonodárce uvádí situaci, kdy zkrácená strana měla v
úmyslu plnit částečně za úplatu a částečně bezúplatně (negotium mixtum cum
donatione), což je situace, kdy dárce je zároveň obdarovaný a obdarovaný je
zároveň dárce. Zkrácené straně v tomto případě bylo či muselo být známo, že
sjednaná plnění jsou v nepoměru, přesto i za této okolnosti chtěla smlouvu
uzavřít. Výluka je zde odůvodněna subjektivním prvkem a favorizuje vůli stran
(netřeba chránit stranu proti její skutečné vůli).
41. Podle § 1794 odst. 2 o. z., právo na zrušení smlouvy pro neúměrné
zkrácení podle § 1793 o. z. nevzniká ani tehdy, vzdala-li se jej zkrácená
strana výslovně a prohlásila-li, že plnění přijímá za mimořádnou cenu ze
zvláštní obliby, anebo souhlasila-li s neúměrnou cenou, ač jí skutečná cena
plnění byla nebo musela být známa.
42. Zákon zde nevyžaduje výslovný souhlas, nýbrž opravdovou znalost
zkrácené strany o skutečné ceně, případně její naprostou lhostejnost ke
skutečné ceně ve chvíli, kdy zkrácená strana zkrátka určité plnění chce,
nehledě na fakt, na kolik si ho protistrana cení.
43. Protože závěry soudů o naplnění liberačních důvodů (ve smyslu § 1794
o. z.) vychází primárně z provedeného dokazování výslechem notáře JUDr.
Miroslava Michálka [k tomu viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze
dne 6. 6. 2022, čl. 86 a odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů], kterýžto
důkaz je však s ohledem na výše řečené procesní pochybení z valné části
prozatím nepoužitelný, bude se soud prvního stupně v novém řízení opětovně
zabývat jejich naplněním. Neopomene přitom, že § 1793 o. z. představuje ve
vztahu k důkaznímu břemenu tzv. základní normu (důkazní břemeno i břemeno
tvrzení tíží žalobce), tzv. protinormu naopak představuje § 1794 o. z., proto
ohledně liberačních důvodů tíží břemeno tvrzení i důkazní naopak žalovaného (ke
vztahu norem a protinorem srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020,
sp. zn. 22 Cdo 1287/2020 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp.
zn. 22 Cdo 3070/2021).
44. Protože je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na nesprávném
právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož Nejvyšší soud současně neshledal,
že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo
zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat
jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
45. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolatel ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí odvolacího
soudu namítal, že odvolací soud nereagoval na konkrétní odvolací námitky, ale
stroze zmínil konečné závěry svých úvah. Jelikož Nejvyšší soud přistoupil ke
zrušení napadeného rozhodnutí, bylo by nadbytečným zabývat se v této fázi
řízení takto namítanou vadou řízení ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.
46. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
přiměřeně platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jej
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá
o. s. ř.).
47. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním
názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s.
ř.). Se zřetelem k tomu, že soud není otrocky vázán formulací tzv. žalobního
petitu, bude namístě výrok rozsudku napříště precizovat tak, aby bylo zřejmé,
že v něm uvedená spisová značka, jež je vztahována k převodní smlouvě, se týká
její formy, tedy váže se k notářskému zápisu sepsanému konkrétním notářem, což
by mělo být z výroku rozhodnutí rovněž patrno.
48. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 8. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu