Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Manželové, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, Lublaňská 673/24, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018 č. j. 22 Cdo 910/2018-116, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2017 č. j. 23 Co 207/2017-100 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. února 2017 č. j. 5 C 295/2016-67, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Aleše Manžela, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení částky 129 000 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) náhradu nákladů řízení ve výši 40 527,74 Kč. Prvně žalovaná částka měla představovat peněžní kompenzaci za to, že vedlejší účastník (jako její bývalý manžel) výlučně využíval spoluvlastnický podíl 17/24 na konkrétní bytové a garážové jednotce (dále jen "byt" nebo "předmětný byt") v dosud nevypořádaném společném jmění manželů (dále jen "SJM"), přičemž jí bránil v užívání bytu tím, že jí dne 1. 9. 2014 znemožnil vstup na pozemek, kde se dům s bytem nachází, a dne 30. 9. 2014 jí znemožnil přístup do celého domu, když vyměnil zámek od vstupních dveří. Okresní soud na základě provedeného dokazování shledal stěžovatelčino tvrzení, že v bytě bydlela až do 31. 8. 2014, za účelové, neboť bylo prokázáno, že se z bytu odstěhovala za svým přítelem v první polovině roku 2013, od té doby v bytě nebydlela, jen do něj docházela pro svoje věci, přičemž její návštěvy doprovázely spory mezi účastníky, úpravy způsobu užívání bytu se nedomáhala a návrh vedlejšího účastníka na dohodu o jeho užívání dopisem ze dne 21. 8. 2014 odmítla, pouze se v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 7 C 225/2014 domáhala vydání klíčů, aby měla zajištěn přístup do bytu. Dále okresní soud vyjádřil názor, že je třeba postupovat podle § 145 odst. 1 a § 853 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), ve spojení s § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/202 Sb., občanský zákoníku (dále je "zákon č. 89/2012 Sb."), neboť jde o úpravu užívání věci náležející do SJM, které zaniklo před 1. 1. 2014, načež dospěl k závěru, že za daných okolností se stěžovatelka nemůže domáhat peněžní náhrady, neboť takové právo vzniká dohodou nebo rozhodnutím o vyloučení spoluvlastníka z užívání věci, a že jí nesvědčí ani nárok na peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu za to, že vedlejší účastník fakticky užíval věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, neboť u SJM není vztah mezi spoluvlastníky vymezen ideálním podílem, přičemž důvodem užívání je vlastnické právo k celé věci, a stěžovatelce tudíž daný nárok vzniknout reálně nemohl.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 875 Kč. Dospěl sice na rozdíl od okresního soudu k závěru, že stěžovatelka se sice domáhala bezdůvodného obohacení, které vzniklo za dobu od 1. 9. 2014, tedy za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., a věc tak měla být posuzována podle § 2875 a násl. tohoto zákona, avšak dle jeho názoru je však nutno vycházet z toho, že k bezdůvodnému obohacení mezi účastníky dojít nemohlo, neboť nebylo dosud vypořádáno SJM, do něhož podíl na předmětném bytu ve výši 17/24 spadá, každý z účastníků má tedy právo daný majetek užívat a toto právo je omezováno stejným právem druhého manžela.
K bezdůvodnému obohacení mezi manželi při užívání společné věci dojít nemůže a případné majetkové nároky lze řešit za předpokladu vypořádání SJM. Skutečnost, zda byt stěžovatelka opustila dobrovolně, není podstatná, a tudíž není důvodná ani námitka ohledně nedostatečného dokazování, a ani námitka, že věc nebyla posuzována podle úpravy o spoluvlastnictví, neboť daný nárok stěžovatelka odvozovala ze spoluvlastnického podílu o velikosti 17/24 k bytu, který je v SJM.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, neboť dospěl k závěru, že není podle § 237, případně (jde-li o náklady řízení¨) podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 937,60 Kč. S odkazem na svoji judikaturu odmítl, že by krajský soud postupoval nesprávně, když věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., s tím, že zánik SJM a jeho vypořádání od sebe nelze oddělit, přičemž manželství zaniklo ještě před 1.
1. 2014. Dále odmítl na věc aplikovat ustanovení o vypořádání spoluvlastnictví, případně o užívání věci ve spoluvlastnictví, a to z toho důvodu, že právní režim užívání věci v SJM, které zaniklo před 1. 1. 2014 a dosud nebylo vypořádáno, nemůže být jiný než režim jeho vypořádání. Následně dospěl k závěru, že má-li bývalý manžel právo užívat celou věc v nevypořádaném SJM, byť toto právo je omezeno stejným právem manžela, nemůže mu ani výhradním užíváním vznikat bezdůvodné obohacení, neboť právním důvodem užívání je vlastnictví k celé věci.
Vzal také v úvahu, že se stěžovatelka domáhala finanční kompenzace za to, že byla vyloučena z užívání bytu a platí si náhradní bydlení, zatímco vedlejší účastník byt užívá sám, to ovšem za situace, kdy se odstěhovala za svým přítelem, vedlejší účastník inicioval jednání o užívání bytu, což však stěžovatelka odmítla, a přestože vztahy byly konfliktní, úpravy způsobu jeho užívání se nedomáhala. S ohledem na tyto důvody Nejvyšší soud uzavřel, že závěr krajského soudu, že stěžovatelka se nemůže domáhat peněžní náhrady jako spoluvlastník vyloučený z užívání, a nemá ani nárok na peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu za to, že vedlejší účastník fakticky užíval věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od níž nemá důvod se odchýlit.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, přičemž jim vytýká, že pominuly, že předmětný spoluvlastnický podíl je součástí dosud nevypořádaného SJM, avšak spoluvlastníkem dalšího podílu (7/24) je vedlejší účastník. Z tohoto důvodu je třeba věc posoudit i dle ustanovení týkajících se podílového spoluvlastnictví. Pominut byl i její odkaz na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení ze dne 28. 7. 2005 sp. zn. 22 Cdo 2263/2004, dle něhož nelze jednoho z manželů vyloučit z užívání věci, která je předmětem dosud nevypořádaného SJM. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. 22 Cdo 3922/2015 a tomuto soudu vytkla, že se s její námitkou týkající se aplikace nesprávného právního předpisu vypořádal s odkazem na rozsudek ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, který však nelze aplikovat, neboť se týká vypořádání SJM, a nikoliv jeho správy. Upozornila i na to, že v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 225/2014 dospěl okresní soud k závěru, že na daný právní vztah je třeba aplikovat zákon č. 89/2012 Sb., z čehož vyvodila, že byl porušen princip legitimního očekávání v tom ohledu, že právní normy budou aplikovány stejně.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka reprodukuje obsah nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03 (N 120/41 SbNU 499) a tvrdí, že obecné soudy rozhodly v rozporu s ním. Reprodukuje i obsah rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3922/2015, dle něhož spoluvlastníkovi vyloučenému z užívání věci v nevypořádaném SJM vzniká nárok na náhradu peněžní újmy, ovšem zde uvedený soud vyvodil, že jí toto právo nevzniklo. Přitom byla zcela vyloučena z užívání předmětu, jehož byla spoluvlastnicí, dlouhodobě a opakovaně jí bylo a je bráněno v jeho užívání. Na daný případ mají dopadat i závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 12. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2766/15 (N 84/81 SbNU 413), protože vedlejší účastník užívá nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu bez dohody s ní, přičemž nárok, který se opírá o zákonné ustanovení, nemůže být nárokem z bezdůvodného obohacení. Zopakovala, že rozsudek sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, na který Nejvyšší soud odkázal, se týká vypořádání SJM, avšak její nárok nevyplývá ze SJM a s tímto pořádáním nijak nesouvisí, protože se týká správy věci, která je předmětem SJM, a toho, že vedlejší účastník ji vyloučil z užívání věci. Vzhledem k tomu, že uplatňuje náhradu za zabránění v užívání za období od 1. 3. 2015 do 30. 8. 2016, má být nepochybné, že daný nárok vznikl za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.
7. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka namítla porušení svého vlastnického práva, neboť v důsledku jednání vedlejšího účastníka byla vyloučena z oprávnění věc užívat a požívat užitky z věci, a zůstalo jí tak jen tzv. holé vlastnictví, obecné soudy jí však ochranu tohoto práva nepřiznaly, a nepřiznaly jí ani náhradu za jeho omezení. Současně stěžovatelka vytkla obecným soudům, že se nezabývaly její námitkou, že věc je třeba posuzovat i podle ustanovení o podílovém spoluvlastnictví.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva, protože zamítly její žalobu proti vedlejšímu účastníkovi, v níž uplatnila nárok na náhradu z důvodu, že byla vedlejším účastníkem (bývalým manželem) vyloučena z užívání předmětného bytu spadajícího do v té době již zaniklého, avšak nevypořádaného SJM (a to v části představované podílem 17/24). Jak se podává z napadených rozhodnutí, obecné soudy uzavřely, že stěžovatelka nemá právo domáhat se peněžní náhrady jako spoluvlastník vyloučený z užívání a nemá nárok na peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu za to, že vedlejší účastník věc užíval nad rozsah svého spoluvlastnického podílu.
12. Jde-li o prvně uvedený závěr, Ústavní soud nemá důvod obecným soudům cokoliv vytknout. Nejde totiž o případ, kdy by mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byla uzavřena dohoda o užívání společné věci, případně kdy by o tomto užívání bylo rozhodnuto soudem (jak bylo Nejvyšším soudem zvažováno např. v již zmíněném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3922/2015), a tudíž se stěžovatelka nemůže domáhat peněžní náhrady jako spoluvlastník vyloučený z jejího užívání podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. per analogiam [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2005 sp. zn. 22 Cdo 2263/2004 (Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 3683)]. Jinak řečeno, nejde o situaci, k níž se Ústavní soud vyjádřil v bodě 16 stanoviska ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18 (č. 260/2018 Sb.).
13. Klíčovou otázkou tedy je, zda v daném případě jde de facto o užívání společné věci vedlejším účastníkem nad rámec spoluvlastnického podílu bez právního důvodu, které by pak zakládalo bezdůvodné obohacení na jeho straně, a tudíž zda, příp. do jaké míry se zde uplatní závěry Ústavního soudu vyjádřené v bodě 17 zmíněného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18. Jak patrno z napadených rozsudků, obecné soudy vyšly z toho, že věc patřící k předmětu SJM je v bezpodílovém spoluvlastnictví, tudíž každý z manželů je vlastníkem celé věci a je omezen stejným vlastnickým právem druhého z manželů, tudíž každý z nich má právo užívat celý majetek, a je proto pojmově vyloučeno, aby jeden z manželů věc užíval nad rámec svého podílu. Vzhledem k tomu nemůže užíváním celé věci jedním z manželů zakládat jeho bezdůvodné obohacení. V tomto ohledu Ústavní soud žádné pochybení neshledal.
14. K tomu ale pokládá za potřebné dodat, že v případech, kdy je jeden z manželů vyloučen z užívání společné věci, nelze vyloučit vznik peněžního nároku z jiného právního důvodu, např. náhrady škody. V posuzované věci však mezi uplatňovaným protiprávním jednáním vedlejšího účastníka a tvrzenou škodou, která měla stěžovatelce vzniknout tím, že si pronajala byt a musela hradit nájemné, není očividně dán vztah příčinné souvislosti. Jak totiž plyne z provedeného dokazování, stěžovatelka se z bytu odstěhovala již v březnu roku 2013, do bytu pouze občas docházela, a to především z důvodu, aby si odnesla své věci, což bylo provázeno značnými konflikty mezi účastníky, dohodu ohledně užívání bytu však odmítla uzavřít, a ani se s ní neobrátila na soud s tím, aby vztahy účastníků upravil.
Z toho je patrno, že stěžovatelka neměla zájem v bytě bydlet, a tedy uvedené náklady by vznikly i bez protiprávního jednání vedlejšího účastníka, které spočívalo v tom, že jí dne 1. 9. 2014, resp. dne 30. 9. 2014, znemožnil přístup do předmětného bytu (když vyměnil zámky).
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž obecným soudům vytkla, že se nevypřádaly s její námitkou, že je třeba věc posuzovat i podle ustanovení o podílovém spoluvlastnictví. Toto tvrzení však neodpovídá skutečnosti, neboť na danou námitku výslovně reagoval krajský soud, když uvedl, že stěžovatelka svůj nárok opírá o spoluvlastnictví podílu o velikosti 17/24 k předmětnému bytu, který je v SJM. Pokud snad stěžovatelka mínila přiměřené použití pravidel týkajících se podílového spoluvlastnictví, k této otázce se vyjádřily soudy všech stupňů.
16. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu