Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Vičara, zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem, sídlem Aloise Krále 2640/10, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2025 č. j. 33 Cdo 2184/2024-795, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. března 2024 č. j. 75 Co 284/2018-767 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 17. března 2023 č. j. 16 C 250/2015-697, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PROZK s.r.o., sídlem Rooseveltova 565/80, Olomouc, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Vedlejší účastnice se po stěžovateli domáhala zaplacení částky ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že se stěžovatelem uzavřela mandátní smlouvu, na jejímž základě měl stěžovatel vymoci po dlužníkovi vedlejší účastnice (dále jen "dlužník") pohledávky v celkové výši 105 970 Kč s příslušenstvím a vymožené pohledávky jí předat. Vedlejší účastnice tvrdila, že stěžovatel obdržel od dlužníka postupně v hotovosti částku 100 000 Kč, přičemž o převzetí peněz vystavil stěžovatel dlužníkovi příjmové pokladní doklady. Přestože stěžovatel od dlužníka peníze vymohl, vedlejší účastnici o tom neinformoval a vymoženou částku jí nevydal. Stěžovatel naproti tomu popíral, že by cokoliv po dlužníkovi vymohl s tím, že rozporoval zejména pravost příjmových pokladních dokladů a svého podpisu na nich.
3. Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") napadeným (v pořadí druhým) rozsudkem žalobě zcela vyhověl (výrok I), stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 193 349 Kč (výrok II), jakož i náklady státu, jejichž výše byla následně vyčíslena v samostatném rozhodnutí (výrok III). Okresní soud po provedeném dokazování (mj. znaleckými posudky z oboru písmoznalectví, znaleckým posudkem ohledně možného falšování razítek použitých na příjmových dokladech, jakož i výpověďmi svědků, listinnými důkazy) dospěl k závěru, že stěžovatel vymohl po dlužníkovi částku 100 000 Kč a neoznámil-li vymožení uvedené částky a ani ji vedlejší účastnici nevyplatil, porušil své povinnosti vyplývající z mandátní smlouvy.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu včetně usnesení o nákladech řízení státu potvrdil (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 20 191,30 Kč. Krajský soud považoval skutková zjištění a závěry za správné a shodl se i s právními závěry okresního soudu. Konstatoval, že ke stěžejní otázce, zda stěžovatel vymohl vedlejší účastnicí požadovanou částku, bylo v řízení provedeno obsáhlé dokazování znaleckými posudky, výpověďmi svědků, účastníků řízení i množstvím listin. Krajský soud akceptoval, že pro okresní soud bylo provedené dokazování dostatečné pro skutkový závěr, že stěžovatel vymohl na dlužníkovi částku 100 000 Kč, kterou posléze vedlejší účastnici nevyplatil.
5. Následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Výtkami ohledně nesprávného hodnocení důkazů stěžovatel neuplatnil způsobilý dovolací důvod, neboť zpochybňoval správnost skutkových zjištění a namítal vady řízení. Nepřitakal ani námitce tzv. opomenutých důkazů. Okresní soud totiž vysvětlil, z jakých důvodů stěžovatelem navržené důkazy (směřující zejména ke zjištění solventnosti dlužníka, jeho manželky a syna) neprováděl a krajský soud tento postup akceptoval. V řízení nebyl zjištěn rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
6. Stěžovatel nejprve shrnuje podstatu dosavadního řízení a rekapituluje obsah napadených rozhodnutí včetně v řízení provedených důkazů. Namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy. Zpochybňuje hodnocení znaleckých posudků z oboru písmoznalectví, na kterých jsou rozhodnutí vystavěna. V situaci, kdy se znalecké posudky rozcházely v závěrech ohledně pravosti podpisu stěžovatele a své závěry postavily pouze na míře pravděpodobnosti, a ani z nich nevyplynulo, kdo měl ručně vyplňovat příjmové pokladní doklady, měly soudy tyto otázky objasnit najisto pomocí dalších stěžovatelem navrhovaných důkazů. Dále namítá, že provedení jím navržených důkazů bylo zamítnuto. Obecné soudy zamítnutí návrhu dostatečně neodůvodnily, a navíc zamítnutí jejich provedení odporuje i skutkové situaci. Tím obecné soudy zkrátily stěžovatelovo právo prokazovat skutečnosti a upřely mu právo na procesní obranu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasí s hodnocením provedených znaleckých posudků, jak je provedly okresní soud a krajský soud. Usnesení Nejvyššího soudu sice napadá petitem ústavní stížnosti, avšak věcně proti němu nevznáší žádné, natož ústavně relevantní, námitky. Ústavní soud nemůže za stěžovatele jeho argumentaci domýšlet a sám v napadeném usnesení Nejvyššího soudu ústavně relevantní deficit, který by ospravedlnil jeho kasační zásah, neshledal.
10. Pokud jde o námitky vztahující se k hodnocení důkazů, jak bylo uvedeno, Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v posuzované věci takový extrémní nesoulad, který by mohl vést ke zrušení napadených rozhodnutí, neshledal. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v předmětné věci ohledně hodnocení znaleckých posudků. Tím jej staví do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
11. Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy, zejména okresní soud, provedly velmi podrobné dokazování (viz body 6 až 38 rozsudku), z něhož vyvodily skutková zjištění (viz body 41 až 56 rozsudku), na jejichž základě dospěly k odpovídajícím právním závěrům (viz body 58 až 67 rozsudku), které pečlivě, logicky a v souvislostech odůvodnily. K jejich závěrům ani k jejich odůvodnění Ústavní soud nemá z ústavního hlediska žádné výhrady, neshledává mezi jimi zjištěnými skutkovými okolnostmi a učiněnými právními závěry žádný extrémní nesoulad. Stěžovatelova argumentace obsažená v ústavní stížnosti je zároveň jen opakováním toho, s čím se obecné soudy řádně vypořádaly.
12. Za nedůvodnou považuje Ústavní soud rovněž námitku opomenutých důkazů, resp. námitku, že zamítnutí důkazních návrhů nebylo dostatečně odůvodněno. V obecné rovině skutečně platí, že odmítnou-li obecné soudy provést relevantní důkazy navržené účastníkem řízení, které by svědčily jeho právním závěrům, případně se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají, jde o tzv. opomenuté důkazy. Rozhodující soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům účastníků nevyhoví, pak musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, resp. nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Neučiní-li tak obecný soud, zatíží své rozhodnutí vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů a zásad, vyjádřených v hlavě páté Listiny, především pak v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
13. To se však v nyní posuzované věci nestalo. Okresní soud v bodě 39 rozsudku podrobně vyložil, proč neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy vztahující se zejména ke zjištění, v jaké finanční kondici se dlužník, popř. členové jeho rodiny, v době úhrady peněz stěžovateli nacházeli. Rovněž uvedl, proč nevyhověl návrhu na rozšíření znaleckého zkoumání, kdo byl autorem ručně psaných textů na příjmových pokladních dokladech.
14. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé odůvodnit jeho kasační zásah. V závěrech obecných soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu