USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Heleny Novákové, ve věci žalobkyně PROZK s.r.o., se sídlem Olomouc, Nové Sady, Rooseveltova 565/80, identifikační číslo osoby 25342495, zastoupené Mgr. Pavlem Švarcem, advokátem se sídlem Prostějov, Netušilova 1620/7, proti žalovanému Pavlu Vičarovi, se sídlem Přerov, Přerov I – Město, Kojetínská 3109/73a, identifikační číslo osoby 88877698, zastoupenému Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem Prostějov, Aloise Krále 2640/10, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 16 C 250/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. 3. 2024, č. j. 75 Co 284/2018-767,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 534 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Pavla Švarce.
(podle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 3. 2024, č. j. 75 Co 284/2018-767, potvrdil rozsudek ze dne 17. 3. 2023, č. j. 16 C 250/2015-697, ve spojení s usnesením ze dne 7. 8. 2023, č. j. 16 C 250/2015-717, kterým Okresní soud v Přerově (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 9. 2013 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech státu; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a „tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Podle jeho přesvědčení se odvolací soud odchýlil
1) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4636/2016, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017, a sp. zn. 25 Cdo 3062/2021) „pokud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně zamítnutí jím navržených důkazů, které mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci, a současně na odůvodnění takového zamítnutí jeho důkazních návrhů“. Namítá, že „vystavení pokladních dokladů“ – jím – „vyvrátily závěry nejméně dvou znaleckých posudků, tj. Mgr. Strakové a Ing. Bílka, které konstatovaly, že písmo na dotyčných pokladních dokladech není jeho písmem a současně, že se nejedná ani o jeho podpisy.
Děje popisované svědky K. P., jeho manželkou a synem netvoří přípustnou nepřesnost danou časovým odstupem, jak dovozují soudy obou stupňů, ale jde o verzi jeho chování při vzniku příjmových dokladů (o předání a převzetí splátek) vyloučenou závěry znaleckých posudků Mgr. Strakové a Ing. Bílka“. Soudům vytýká, že „překročili chronologicky nesouladné důkazy“, neboť svědkyni P. „nemohl předložit mandátní smlouvu nebo plnou moc, protože v době, kdy jí měl navštívit, tyto listiny neexistovaly, a to ani v nepodepsané verzi“.
Závěr odvolacího soudu, že „v tu dobu – tedy 10. 4. 2013 – disponoval konceptem plné moci a mandátní smlouvy, který použil při komunikaci se svědkyní P.“, nemá oporu v provedeném dokazování; „jde o úvahu odvolacího soudu, která není ničím odvoditelná“. Soudy vycházely ze závěrů učiněných ve znaleckém posudku Mgr. Krátké, „které však byly vyvráceny“ revizními znaleckými posudky Mgr. Strakové a Ing. Bílka. „Pro napadené rozhodnutí chybí ucelený řetězec důkazů, který by skutkové závěry a z nich plynoucí právní závěry (odvolacím soudem přejaté od soudu prvního stupně) bez dalšího podporoval“.
Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že dlužníkem žalobkyně K. P. mu byla zaplacena ve splátkách částka 100 000 Kč, kterou byl – na základě s žalobkyní uzavřené mandátní smlouvy a jí udělené plné moci – oprávněn pro ni vymáhat. Nesouhlasí s úvahou soudů, že pochybnosti o jím tvrzeném skutkovém ději zavdává i to, že ač hned vzápětí navrhoval zpracování revizního znaleckého posudku, přičemž mu bylo známo, jaký srovnávací materiál znalkyně (Mgr. Krátká) použila a že jej bude nutné reviznímu znalci poskytnout (má-li přezkoumávat závěry jiného znalce vycházejícího z dotyčných podkladů), tyto potřebné listiny skartoval a znalci nedodal.
Hodnocení ukvapenosti skartace dotyčných podkladů (pro revizní posudky) považuje za „přísné a neadekvátní“ vzhledem k tomu, že znalecký posudek Mgr. Krátké byl vypracován 4. 8. 2017, revizní znalecký posudek Mgr. Strakové 22. 2. 2021 a Ing. Bílka dne 15. 3. 2022, tedy mezi prvním a posledním posudkem „uplynulo téměř 5 roků“.
Navíc skartované listiny jsou přílohou znaleckého posudku Mgr. Krátké, „která jednotlivé podpisy přenesla do posudku; k tomu se vyjadřoval zejména znalec Bílek, že přenesené podpisy mohl zhlédnout“. Jeho námitku, že znalkyně Krátká neměla na zpracování znaleckého posudku dostatek času (a proto jej nevypracovala dostatečně), považuje – oproti odvolacímu soudu – za důvodnou, neboť soud prvního stupně znalkyni uložil pořádkovou pokutu 5 000 Kč za to, že v předposlední den lhůty pro jeho vypracování předložila žádost o prodloužení lhůty z důvodu její pracovní vytíženosti a ačkoliv jí soud vyhověl a lhůtu prodloužil, dvakrát urgoval jeho dodání, a teprve po další urgenci znalkyně sdělila přípisem ze dne 12.
6. 2017, že jej dokončí v průběhu týdne a v uvedené lhůtě jej opět nepředložila. Zamítnutím jeho důkazních návrhů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. 2) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4636/2016, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017, a sp. zn. 25 Cdo 3062/2021) „co do odůvodněnosti rozhodnutí neprovést jím navrhované důkazy“. Soudům vytýká, že nedostatečně odůvodnily („pouze konstatováním nadbytečnosti a neekonomičnosti“) neprovedení jeho důkazních návrhů směřujících ke zjištění solventnosti a ekonomické situace manželů P.
v rozhodném období (důkaz výpisem údajů k nim z Centrální evidence exekucí, přehledem nalézacích a exekučních řízení k nim vedených u Okresního soudu v Přerově, daňovými přiznáními k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2012 a 2013 K. P., výpisem z účtu K. P. ke dni 18. 7. 2013 a účetnictvím K. P.), „a to za situace, kdy se jednalo o jediné důkazy, které mohly prokázat nejen jeho tvrzení, ale taktéž prokázat správnost závěrů obou revizních znaleckých posudků“. Přitom v exekučních řízeních „byl veškerý majetek K.
P. obstaven a o nedobytnosti předmětné pohledávky – právě s ohledem na obstavení majetku K. P. v probíhajících exekučních řízeních – jednatelku žalobkyně informoval, což ve své výpovědi potvrdila“. Svou argumentaci podpořil nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1318/23, sp. zn. IV. ÚS 233/17, sp. zn. I. ÚS 3067/10 a sp. zn. I. ÚS 2610/11.
3. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Zdůraznila, že žalovaný v jeho argumentaci vůbec nezmiňuje některá zásadní skutková zjištění, zejména vyplývající z výpovědi její jednatelky PhDr. Dočkalové (že žalovaný vybrání peněžních prostředků od K. P. nezpochybňoval a navrhl splácení vybrané částky), z dohody o uznání dluhu a splátkového kalendáře zaslaných e-mailem její jednatelce a ze závěrů znaleckého posudku Ing. Korynty a jeho výpovědi.
4. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
5. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
7. Dovolání není přípustné.
8. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 22. 4. 2013 účastníci uzavřeli písemnou mandátní smlouvu, v níž se žalovaný (mandatář) zavázal vymáhat pro žalobkyni (mandantku) čtyři její pohledávky – v celkové výši 105 970 Kč s příslušenstvím – po jejím dlužníku K. P., vymožení každé jednotlivé částky ji neprodleně oznámit a veškerá plnění přijatá od dlužníka neprodleně, nejpozději však do 10 dnů, jí vyplatit v plné výši (na účet nebo v hotovosti) a že téhož dne žalobkyně vystavila žalovanému plnou moc k provádění všech úkonů souvisejících s vymáháním dotyčné pohledávky. Bylo ujednáno (v čl. V. odst. 1 smlouvy), že nárok na úplatu (odměnu) žalovanému vznikne teprve po zaplacení vymožené částky žalobkyni.
9. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, právně věc posoudil podle § 566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že žalovaný (mandatář) nesplnil svůj závazek z mandátní smlouvy oznámit a vyplatit žalobkyni (mandantce) částky – v celkové výši 100 000 Kč – postupně vymožené (vybrané) od jejího dlužníka K. P.
10. Výtkami, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy (zejména příjmové pokladní doklady a výpovědi svědků), že neprovedly navržené důkazy, že nedostatečně odůvodnily neprovedení jeho důkazních návrhů směřujících ke zjištění solventnosti a ekonomické situace manželů P. v rozhodném období, že „vystavení příjmových pokladních dokladů“ – jím – „vyvrátily závěry nejméně dvou znaleckých posudků, tj. Mgr. Strakové a Ing. Bílka, že „pro napadené rozhodnutí chybí ucelený řetězec důkazů, který by skutkové závěry a z nich plynoucí právní závěry bez dalšího podporoval“, a že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že dlužníkem žalobkyně K. P. mu byla ve splátkách zaplacena částka 100 000 Kč, dovolatel neuplatnil způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž brojí proti způsobu hodnocení provedených důkazů, zpochybňuje správnost skutkových zjištění a namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.) – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
11. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 500/2007, vyložil, že z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Požadavek přezkoumatelnosti právního posouzení věci přitom není naplněn za situace, kdy odůvodnění rozsudku obsahuje pouhý odkaz, popř. výčet právních předpisů, jež soud na zjištěný skutkový stav použil. V důvodech rozhodnutí je totiž nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti odůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků (v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím
soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně). Současně není v ustálené soudní praxi pochyb ani o tom, že je vždy na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.); nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jde-li o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2.
2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, či ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18.
4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017). O takový případ však v projednávané věci nejde. Soud prvního stupně totiž ve svém rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů žalovaným navrhované důkazy (směřující ke zjištění solventnosti a ekonomické situace manželů P.
v rozhodném období) neprováděl – neboť pro věc rozhodné skutečnosti měl za dostatečně zjištěné a provedení dotyčných důkazů by bylo nadbytečné. Bylo-li zjištěno, že K. P. měl v rozhodném období také příjmy z podnikatelské činnosti, z nichž hradil své závazky, obecné zjištění přehledem exekucí z Centrální evidence exekucí by nevedlo k prokázání, že K. P. neměl v rozhodném období žádné finanční prostředky k zaplacení dlužných částek vymáhaných žalovaným a zpracování celkového finančního a majetkového auditu K.
P., jeho manželky a syna, v němž by byly komplexně zjišťovány všechny příjmy a výdaje v rozhodném období, by bylo velmi nákladné a zdlouhavé. Další znalecké zkoumání (ke zjištění, zda autorem ručně psaných textů – nikoli podpisu – v příjmových pokladních dokladech je P. P. nebo O. P.) soud neprováděl, neboť zjištění, že text nepsal žalovaný ani K. P., považoval pro rozhodnutí ve věci za dostačující. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil (srov. bod 12 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího; k vysvětlení důvodů, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno srov. bod 39 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 12 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího).
12. Napadá-li dovolatel způsob, jakým nalézací soudy hodnotily provedené důkazy, pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 108/2011, včetně tam uvedeného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6.
1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Z toho, že žalovaný v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26.
5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalovaným zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu (shodný se soudem prvního stupně), že dlužník žalobkyně K.
P. (buď sám nebo prostřednictvím manželky či syna) žalovanému předal celkem 100 000 Kč, a to v šesti splátkách - dne 17. 4. 2013 částku 20 000 Kč, 25. 4. 2013 částku 20 000 Kč, 17. 5. 2013 částku 20 000 Kč, 24. 6. 2013 částku 10 000 Kč, 18. 7. 2013 částku 15 000 Kč a 8. 8. 2013 Kč částku 15 000 Kč; není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Zde je vhodné poznamenat (k dovolatelem zpochybňovanému skutkovému závěru o pravosti jeho podpisu na příjmových pokladních dokladech, vyplývajícímu ze znaleckých posudků), že soudy vysvětlily, proč při posouzení pravosti podpisu žalovaného na příjmových pokladních dokladech primárně vycházely ze znaleckého posudku znalkyně Mgr.
Ivany Krátké, že tato znalkyně vycházela při vypracování posudku i ze srovnávacích podkladů (listin) z rozhodného období roku 2013 a 2014, které si následně žalovaný od ní vyžádal a zničil, přičemž vzápětí poté, co se seznámil se závěry jejího znaleckého posudku vyznívajícími v jeho neprospěch, navrhl vypracování revizního znaleckého posudku (a přitom si byl vědom toho, že zničené srovnávací podklady budou potřebné pro jeho vypracování), že podle znalkyně rozdíly v podpisech na dotyčných pokladních dokladech neprokazují zfalšování podpisů, nýbrž větší variabilitu podpisů žalovaného, že u žalovaného došlo v první polovině roku 2013 k výrazné změně jeho podpisu, přičemž právě chybějící (jím zničené) srovnávací podklady znemožnily znalcům Mgr.
Jiřině Strakové i Ing. Miroslavu Bílkovi – vypracovávajícím revizní znalecké posudky – dostatečně analyzovat šíři variability jeho podpisů v rozhodném období, že znalkyně Mgr. Straková kritizovala vrácení srovnávacích podkladů z roků 2013 a 2014 žalovanému a znalec Ing. Bílek zdůraznil, že musel vycházet z nižší kvality srovnávacích podkladů, které posoudil pouze jako částečně vyhovující, že dotyčné pokladní doklady obsahují původní razítka žalovaného (vyplynulo ze znaleckého posudku Ing. Korynty) a že K.
P. (případně jeho manželce), který dotyčné pokladní doklady založil do svého účetnictví, je předal žalovaný osobně (srov. body 50, 54 a 55 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 12 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího). Žalovaný svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná.
13. Poukaz žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4636/2016, ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017, ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3062/2021 (ve věci sp. zn. 22 Cdo 1479/2017 šlo o případ, kdy odvolací soud zamítnutí důkazních návrhů žádným způsobem neodůvodnil a ve věci sp. zn. 25 Cdo 3062/2021 šlo o případ, kdy soudy nevyložily ve vztahu k jednotlivým důkazním návrhům důvody jejich zamítnutí), a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 233/17, ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3067/10, a ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, není pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných kauz přiléhavý.
14. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
15. Žalovaný v dovolání výslovně uvedl, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy také v rozsahu nákladových výroků napadeného rozhodnutí, ve vztahu k nim však dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu