USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců
JUDr. Václava Dudy a JUDr. Heleny Novákové, ve věci žalobkyně PROZK s.r.o., se
sídlem Olomouc, Nové Sady, Rooseveltova 565/80, identifikační číslo osoby
25342495, zastoupené Mgr. Pavlem Švarcem, advokátem se sídlem Prostějov,
Netušilova 1620/7, proti žalovanému Pavlu Vičarovi, se sídlem Přerov, Přerov I
– Město, Kojetínská 3109/73a, identifikační číslo osoby 88877698, zastoupenému
Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem Prostějov, Aloise Krále 2640/10,
o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod
sp. zn. 16 C 250/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. 3. 2024, č. j. 75 Co 284/2018-767,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 6 534 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Pavla
Švarce.
(podle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem
ze dne 28. 3. 2024, č. j. 75 Co 284/2018-767, potvrdil rozsudek ze dne 17. 3.
2023, č. j. 16 C 250/2015-697, ve spojení s usnesením ze dne 7. 8. 2023, č. j.
16 C 250/2015-717, kterým Okresní soud v Přerově (soud prvního stupně) uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši
8,05 % ročně od 6. 9. 2013 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu
mezi účastníky a o nákladech státu; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího
řízení.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadený rozsudek
odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a „tato
otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Podle jeho přesvědčení se
odvolací soud odchýlil
1) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22
Cdo 4636/2016, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017, a sp. zn. 25 Cdo 3062/2021) „pokud se
ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně zamítnutí jím navržených
důkazů, které mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci, a současně na odůvodnění
takového zamítnutí jeho důkazních návrhů“. Namítá, že „vystavení pokladních
dokladů“ – jím – „vyvrátily závěry nejméně dvou znaleckých posudků, tj. Mgr. Strakové a Ing. Bílka, které konstatovaly, že písmo na dotyčných pokladních
dokladech není jeho písmem a současně, že se nejedná ani o jeho podpisy. Děje
popisované svědky K. P., jeho manželkou a synem netvoří přípustnou nepřesnost
danou časovým odstupem, jak dovozují soudy obou stupňů, ale jde o verzi jeho
chování při vzniku příjmových dokladů (o předání a převzetí splátek) vyloučenou
závěry znaleckých posudků Mgr. Strakové a Ing. Bílka“. Soudům vytýká, že
„překročili chronologicky nesouladné důkazy“, neboť svědkyni P. „nemohl
předložit mandátní smlouvu nebo plnou moc, protože v době, kdy jí měl
navštívit, tyto listiny neexistovaly, a to ani v nepodepsané verzi“. Závěr
odvolacího soudu, že „v tu dobu – tedy 10. 4. 2013 – disponoval konceptem plné
moci a mandátní smlouvy, který použil při komunikaci se svědkyní P.“, nemá
oporu v provedeném dokazování; „jde o úvahu odvolacího soudu, která není ničím
odvoditelná“. Soudy vycházely ze závěrů učiněných ve znaleckém posudku Mgr. Krátké, „které však byly vyvráceny“ revizními znaleckými posudky Mgr. Strakové
a Ing. Bílka. „Pro napadené rozhodnutí chybí ucelený řetězec důkazů, který by
skutkové závěry a z nich plynoucí právní závěry (odvolacím soudem přejaté od
soudu prvního stupně) bez dalšího podporoval“. Provedenými důkazy nebylo
prokázáno, že dlužníkem žalobkyně K. P. mu byla zaplacena ve splátkách částka
100 000 Kč, kterou byl – na základě s žalobkyní uzavřené mandátní smlouvy a jí
udělené plné moci – oprávněn pro ni vymáhat. Nesouhlasí s úvahou soudů, že
pochybnosti o jím tvrzeném skutkovém ději zavdává i to, že ač hned vzápětí
navrhoval zpracování revizního znaleckého posudku, přičemž mu bylo známo, jaký
srovnávací materiál znalkyně (Mgr. Krátká) použila a že jej bude nutné
reviznímu znalci poskytnout (má-li přezkoumávat závěry jiného znalce
vycházejícího z dotyčných podkladů), tyto potřebné listiny skartoval a znalci
nedodal. Hodnocení ukvapenosti skartace dotyčných podkladů (pro revizní
posudky) považuje za „přísné a neadekvátní“ vzhledem k tomu, že znalecký
posudek Mgr. Krátké byl vypracován 4. 8. 2017, revizní znalecký posudek Mgr. Strakové 22. 2. 2021 a Ing. Bílka dne 15. 3. 2022, tedy mezi prvním a posledním
posudkem „uplynulo téměř 5 roků“.
Navíc skartované listiny jsou přílohou
znaleckého posudku Mgr. Krátké, „která jednotlivé podpisy přenesla do posudku;
k tomu se vyjadřoval zejména znalec Bílek, že přenesené podpisy mohl
zhlédnout“. Jeho námitku, že znalkyně Krátká neměla na zpracování znaleckého
posudku dostatek času (a proto jej nevypracovala dostatečně), považuje – oproti
odvolacímu soudu – za důvodnou, neboť soud prvního stupně znalkyni uložil
pořádkovou pokutu 5 000 Kč za to, že v předposlední den lhůty pro jeho
vypracování předložila žádost o prodloužení lhůty z důvodu její pracovní
vytíženosti a ačkoliv jí soud vyhověl a lhůtu prodloužil, dvakrát urgoval jeho
dodání, a teprve po další urgenci znalkyně sdělila přípisem ze dne 12. 6. 2017,
že jej dokončí v průběhu týdne a v uvedené lhůtě jej opět nepředložila. Zamítnutím jeho důkazních návrhů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý
proces. 2) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22
Cdo 4636/2016, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017, a sp. zn. 25 Cdo 3062/2021) „co do
odůvodněnosti rozhodnutí neprovést jím navrhované důkazy“. Soudům vytýká, že
nedostatečně odůvodnily („pouze konstatováním nadbytečnosti a neekonomičnosti“)
neprovedení jeho důkazních návrhů směřujících ke zjištění solventnosti a
ekonomické situace manželů P. v rozhodném období (důkaz výpisem údajů k nim z
Centrální evidence exekucí, přehledem nalézacích a exekučních řízení k nim
vedených u Okresního soudu v Přerově, daňovými přiznáními k dani z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období 2012 a 2013 K. P., výpisem z účtu K. P. ke
dni 18. 7. 2013 a účetnictvím K. P.), „a to za situace, kdy se jednalo o jediné
důkazy, které mohly prokázat nejen jeho tvrzení, ale taktéž prokázat správnost
závěrů obou revizních znaleckých posudků“. Přitom v exekučních řízeních „byl
veškerý majetek K. P. obstaven a o nedobytnosti předmětné pohledávky – právě s
ohledem na obstavení majetku K. P. v probíhajících exekučních řízeních –
jednatelku žalobkyně informoval, což ve své výpovědi potvrdila“. Svou
argumentaci podpořil nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1318/23, sp. zn. IV. ÚS 233/17, sp. zn. I. ÚS 3067/10 a sp. zn. I. ÚS 2610/11.
3. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné
odmítl. Zdůraznila, že žalovaný v jeho argumentaci vůbec nezmiňuje některá
zásadní skutková zjištění, zejména vyplývající z výpovědi její jednatelky PhDr.
Dočkalové (že žalovaný vybrání peněžních prostředků od K. P. nezpochybňoval a
navrhl splácení vybrané částky), z dohody o uznání dluhu a splátkového
kalendáře zaslaných e-mailem její jednatelce a ze závěrů znaleckého posudku
Ing. Korynty a jeho výpovědi.
4. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
5. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
7. Dovolání není přípustné.
8. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 22. 4.
2013 účastníci uzavřeli písemnou mandátní smlouvu, v níž se žalovaný (mandatář)
zavázal vymáhat pro žalobkyni (mandantku) čtyři její pohledávky – v celkové
výši 105 970 Kč s příslušenstvím – po jejím dlužníku K. P., vymožení každé
jednotlivé částky ji neprodleně oznámit a veškerá plnění přijatá od dlužníka
neprodleně, nejpozději však do 10 dnů, jí vyplatit v plné výši (na účet nebo v
hotovosti) a že téhož dne žalobkyně vystavila žalovanému plnou moc k provádění
všech úkonů souvisejících s vymáháním dotyčné pohledávky. Bylo ujednáno (v čl.
V. odst. 1 smlouvy), že nárok na úplatu (odměnu) žalovanému vznikne teprve po
zaplacení vymožené částky žalobkyni.
9. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) s odkazem na § 3028
odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů, právně věc posoudil podle § 566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“).
Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že žalovaný (mandatář) nesplnil svůj
závazek z mandátní smlouvy oznámit a vyplatit žalobkyni (mandantce) částky – v
celkové výši 100 000 Kč – postupně vymožené (vybrané) od jejího dlužníka K. P.
10. Výtkami, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy (zejména
příjmové pokladní doklady a výpovědi svědků), že neprovedly navržené důkazy, že
nedostatečně odůvodnily neprovedení jeho důkazních návrhů směřujících ke
zjištění solventnosti a ekonomické situace manželů P. v rozhodném období, že
„vystavení příjmových pokladních dokladů“ – jím – „vyvrátily závěry nejméně
dvou znaleckých posudků, tj. Mgr. Strakové a Ing. Bílka, že „pro napadené
rozhodnutí chybí ucelený řetězec důkazů, který by skutkové závěry a z nich
plynoucí právní závěry bez dalšího podporoval“, a že provedenými důkazy nebylo
prokázáno, že dlužníkem žalobkyně K. P. mu byla ve splátkách zaplacena částka
100 000 Kč, dovolatel neuplatnil způsobilý dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci, nýbrž brojí proti způsobu hodnocení provedených důkazů,
zpochybňuje správnost skutkových zjištění a namítá vady řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jakož i k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.)
– jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti)
pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o
sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
11. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo
500/2007, vyložil, že z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé. Požadavek přezkoumatelnosti právního posouzení věci
přitom není naplněn za situace, kdy odůvodnění rozsudku obsahuje pouhý odkaz,
popř. výčet právních předpisů, jež soud na zjištěný skutkový stav použil. V
důvodech rozhodnutí je totiž nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud
vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. V zájmu
přezkoumatelnosti odůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud
v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky
účastníků (v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím
soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního
stupně). Současně není v ustálené soudní praxi pochyb ani o tom, že je vždy na
soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.);
nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům
vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zejména
jde-li o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010,
ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, či ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32
Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení
vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu
může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní
judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a
v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje
nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o
porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne
18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a
ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, a dále též rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn.
22 Cdo 4810/2016, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017). O takový
případ však v projednávané věci nejde. Soud prvního stupně totiž ve svém
rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů žalovaným navrhované důkazy (směřující ke
zjištění solventnosti a ekonomické situace manželů P. v rozhodném období)
neprováděl – neboť pro věc rozhodné skutečnosti měl za dostatečně zjištěné a
provedení dotyčných důkazů by bylo nadbytečné. Bylo-li zjištěno, že K. P. měl v
rozhodném období také příjmy z podnikatelské činnosti, z nichž hradil své
závazky, obecné zjištění přehledem exekucí z Centrální evidence exekucí by
nevedlo k prokázání, že K. P. neměl v rozhodném období žádné finanční
prostředky k zaplacení dlužných částek vymáhaných žalovaným a zpracování
celkového finančního a majetkového auditu K. P., jeho manželky a syna, v němž
by byly komplexně zjišťovány všechny příjmy a výdaje v rozhodném období, by
bylo velmi nákladné a zdlouhavé. Další znalecké zkoumání (ke zjištění, zda
autorem ručně psaných textů – nikoli podpisu – v příjmových pokladních
dokladech je P. P. nebo O. P.) soud neprováděl, neboť zjištění, že text nepsal
žalovaný ani K. P., považoval pro rozhodnutí ve věci za dostačující. Odvolací
soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí se skutkovými i právními závěry
soudu prvního stupně ztotožnil (srov. bod 12 odůvodnění rozsudku soudu
odvolacího; k vysvětlení důvodů, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno srov.
bod 39 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 12 odůvodnění rozsudku
soudu odvolacího).
12. Napadá-li dovolatel způsob, jakým nalézací soudy hodnotily provedené
důkazy, pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 108/2011, včetně
tam uvedeného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS
191/96). Z toho, že žalovaný v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního)
hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze
dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím
vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp.
zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod
č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení
Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3.
2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže –
pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak
hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů
je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak
komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež
jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má
soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova
hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla
logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických
zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve
spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací
schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5.
2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo
3189/2008). Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalovaným
zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu (shodný se soudem prvního
stupně), že dlužník žalobkyně K. P. (buď sám nebo prostřednictvím manželky či
syna) žalovanému předal celkem 100 000 Kč, a to v šesti splátkách - dne 17. 4.
2013 částku 20 000 Kč, 25. 4. 2013 částku 20 000 Kč, 17. 5. 2013 částku 20 000
Kč, 24. 6. 2013 částku 10 000 Kč, 18. 7. 2013 částku 15 000 Kč a 8. 8. 2013 Kč
částku 15 000 Kč; není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými
důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Zde je vhodné poznamenat
(k dovolatelem zpochybňovanému skutkovému závěru o pravosti jeho podpisu na
příjmových pokladních dokladech, vyplývajícímu ze znaleckých posudků), že soudy
vysvětlily, proč při posouzení pravosti podpisu žalovaného na příjmových
pokladních dokladech primárně vycházely ze znaleckého posudku znalkyně Mgr.
Ivany Krátké, že tato znalkyně vycházela při vypracování posudku i ze
srovnávacích podkladů (listin) z rozhodného období roku 2013 a 2014, které si
následně žalovaný od ní vyžádal a zničil, přičemž vzápětí poté, co se seznámil
se závěry jejího znaleckého posudku vyznívajícími v jeho neprospěch, navrhl
vypracování revizního znaleckého posudku (a přitom si byl vědom toho, že
zničené srovnávací podklady budou potřebné pro jeho vypracování), že podle
znalkyně rozdíly v podpisech na dotyčných pokladních dokladech neprokazují
zfalšování podpisů, nýbrž větší variabilitu podpisů žalovaného, že u žalovaného
došlo v první polovině roku 2013 k výrazné změně jeho podpisu, přičemž právě
chybějící (jím zničené) srovnávací podklady znemožnily znalcům Mgr. Jiřině
Strakové i Ing. Miroslavu Bílkovi – vypracovávajícím revizní znalecké posudky –
dostatečně analyzovat šíři variability jeho podpisů v rozhodném období, že
znalkyně Mgr. Straková kritizovala vrácení srovnávacích podkladů z roků 2013 a
2014 žalovanému a znalec Ing. Bílek zdůraznil, že musel vycházet z nižší
kvality srovnávacích podkladů, které posoudil pouze jako částečně vyhovující,
že dotyčné pokladní doklady obsahují původní razítka žalovaného (vyplynulo ze
znaleckého posudku Ing. Korynty) a že K. P. (případně jeho manželce), který
dotyčné pokladní doklady založil do svého účetnictví, je předal žalovaný osobně
(srov. body 50, 54 a 55 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 12
odůvodnění rozsudku soudu odvolacího). Žalovaný svými námitkami pouze prosazuje
vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti
provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její
průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014,
sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV
ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018,
sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná.
13. Poukaz žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 4636/2016, ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017, ze dne
10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3062/2021 (ve věci sp. zn. 22 Cdo 1479/2017 šlo o
případ, kdy odvolací soud zamítnutí důkazních návrhů žádným způsobem
neodůvodnil a ve věci sp. zn. 25 Cdo 3062/2021 šlo o případ, kdy soudy
nevyložily ve vztahu k jednotlivým důkazním návrhům důvody jejich zamítnutí), a
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23, ze dne
27. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 233/17, ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3067/10, a
ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, není pro skutkovou i právní
odlišnost porovnávaných kauz přiléhavý.
14. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s.
ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
15. Žalovaný v dovolání výslovně uvedl, že napadá rozhodnutí odvolacího
soudu v celém rozsahu, tedy také v rozsahu nákladových výroků napadeného
rozhodnutí, ve vztahu k nim však dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f
odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu