U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně F. S., zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 2097/10, proti žalovaným: 1) Z. Š. a 2)
L. Š., oběma zastoupeným JUDr. Bc. Štěpánem Maškem, advokátem se sídlem v
Jablonci nad Nisou, Komenského 939/21a, o ochraně vlastnického práva proti
neoprávněným zásahům, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn.
5 C 112/2008, o dovolání všech účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. listopadu 2015, č. j. 30 Co
74/2015-901, takto:
I. Dovolání všech účastníků řízení se odmítají.
II. Ve vztahu k dovolání žalobkyně je žalobkyně povinna nahradit každému z
žalovaných náklady dovolacího řízení ve výši 1 633,50 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Bc. Štěpána Maška.
III. Ve vztahu k dovolání žalovaných je každý z žalovaných povinen nahradit
žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3 303,30 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Ivany Sládkové.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 11. 9. 2014, č. j. 5 C 112/2008-760, zamítl žalobu o uložení povinnosti
žalovaným 1) a 2) zdržet se odběru vody z pramenní jímky, která je ve
vlastnictví žalobkyně, a nachází se na pozemku parc. č. 814/2 v k. ú. L., u
hranice s pozemkem parc. č. 813/1 v k. ú. L. a přístupu k dané jímce, in
eventum o uložení povinnosti žalovaným 1) a 2) zdržet se odběru vody ze zdroje
vody, který je ve vlastnictví žalobkyně, a nachází se na pozemku parc. č. 814/2
v k. ú. L., u hranice s pozemkem parc. č. 813/1 v k. ú. L. a přístupu k danému
zdroji vody, in eventum o uložení povinnosti žalovaným 1) a 2) zdržet se odběru
vody ze studny – pramenní jímky, která je ve vlastnictví žalobkyně, a nachází
se na pozemku parc. č. 814/2 v k. ú. L., u hranice s pozemkem parc. č. 813/1 v
k. ú. L. a přístupu k dané studni – pramenní jímce (výrok I.), uložil žalobkyni
povinnost zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů
soudního řízení ve výši 49 225 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.)
a povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou na
náklady znaleckých posudků 13 843,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok
III.).
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2015, č. j. 30 Co
74/2015-901, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III.
(výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, kteří jsou oprávněni společně a
nerozdílně, náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 54 549 Kč
do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalovaným, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, náhradu
nákladů odvolacího řízení ve výši 11 737 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku
(výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení právní otázky, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu
nebyla vyřešena, a na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s tím,
jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s její námitkou týkající se existence
vodoprávního povolení, přičemž uvádí, že v řízení o vodoprávním povolení k
odběru vody byla jako předběžná řešena otázka vlastnického práva ke studni.
Domnívá se, že soudy měly z uvedeného rozhodnutí vyjít; pokud tak neučinily,
zatížily své rozhodnutí vadou řízení. Pokládá otázku, zda je v souladu s § 135
o. s. ř. takový postup, kdy soudy posoudí odlišně otázku pravomocně vyřešenou
jiným orgánem veřejné moci, aniž by bylo takové odlišné právní posouzení řádně
odůvodněno. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud
odchýlil tím, že v rozporu se zásadou bezprostřednosti neprovedl navržený důkaz
místním ohledáním, přestože se jedná o klíčový důkaz k prokázání skutečností
rozhodných pro posouzení uplatněného nároku; poukazuje přitom na rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1115/99. Žalobkyně nesouhlasí s posouzením věci
„od stolu“ jen na základě znaleckých posudků a fotografií, uvádí, že znalecký
posudek je rozporný s jinými v řízení provedenými důkazy, zdůrazňuje pak
zásadní význam provedení místního šetření. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření považují dovolání za nepřípustné, neboť žalobkyně
nevymezila žádnou právní otázku a pokračuje ve zpochybňování skutkového stavu.
Jednotlivé námitky považují za nedůvodné a navrhují, aby dovolací soud dovolání
odmítl.
Proti výroku II. a III. rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaní,
kteří je považují za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při
řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Namítají, že jim byla přiznána náhrada nákladů řízení
nesprávně jen ve výši 66 286 Kč, namísto částky 138 765 Kč, takže jim byla
odňata částka 72 479 Kč. Zdůrazňují, že odvolací soud měl vyjít z tarifní
hodnoty nikoliv podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, nýbrž podle tarifní
hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Důvod pro takové
posouzení spatřují v tom, že v řízení se převážně řešila otázka vlastnického
práva ke studni. Poukazují na jednání žalobkyně nerespektující autoritativní
rozhodnutí správních ani soudních orgánů, zdůrazňují, že jednání bylo od
počátku mimořádně složité a zdlouhavé, tarifní hodnota podle § 9 odst. 1
advokátního tarifu tak zjevně neodpovídá. Předkládají vlastní výpočet náhrady
nákladů řízení a navrhují, aby dovolací soud změnil výroky II. a III. rozsudku
odvolacího soudu tak, že žalobkyni uloží povinnost nahradit žalovaným
oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši
138 765 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, a přizná jim i náklady dovolacího
řízení.
Žalobkyně ve vyjádření s dovoláním žalovaných nesouhlasí, jejich právní závěry
považuje za nesprávné a argumentaci za nepodloženou a účelovou. Zdůrazňuje, že
předmětem řízení byla žaloba zápůrčí a nikoliv žaloba určovací, cena jímky
nebyla v řízení nijak zjišťována, a proto uplatnění § 9 odst. 1 advokátního
tarifu přiléhavé. Navrhuje, aby bylo jejich dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
Dovolání nejsou přípustná.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých
dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti
dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá
být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015
(obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Dovolání žalobkyně není přípustné z toho důvodu, že jím žalobkyně ve
skutečnosti nerozporuje právní posouzení věci, nýbrž nepřípustně zpochybňuje
zjištěný skutkový stav, popřípadě ve skutečnosti namítá vady řízení, jimiž měl
odvolací soud zatížit řízení.
Spatřuje-li žalobkyně přípustnost dovolání v nesprávné aplikaci § 135 odst. 2
o. s. ř. v tom ohledu, že odvolací soud měl v případě posouzení otázky
vlastnického práva k jímce vyjít z rozhodnutí vodoprávního úřadu, který se
touto otázkou zabýval v rámci povolení k nakládání s podzemními vodami, je
třeba zdůraznit, že aplikace uvedeného ustanovení v daném případě nepřichází do
úvahy.
Podle § 135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl
spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle
zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu;
soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Jiné otázky, o nichž
přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o
takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Uvedené ustanovení upravuje postup civilních soudů při posuzování předběžných
otázek, které jsou významné pro posouzení věci samé (předmětu řízení) a
nespadají přitom do pravomoci civilních soudů. Podle uvedeného ustanovení jsou
civilní soudy (vyjma případů uvedených v odst. 1) oprávněny si samy posoudit
předběžné otázky; bylo-li však o těchto otázkách vydáno patřičné rozhodnutí,
pak z tohoto rozhodnutí civilní soudy vychází za předpokladu, že tyto předběžné
otázky byly v jiném řízení vyřešeny jako věc hlavní. Jinými slovy není soud
vázán řešením předběžných otázek, pokud byly v jiném řízení vyřešeny toliko
jako otázky prejudiciální [Lavický, Petr a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až
250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer,
2016, s. 666, marg. č. 6.].
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07 (dostupného
na nalus.usoud.cz), se podává, že soud při řešení otázky, posuzované v jiném
řízení jako otázky předběžné, vázán jejím posouzením není, při řešení této
otázky však musí přihlédnout k okolnostem, za kterých byla řešena v předchozím
řízení, přičemž od tohoto řešení se může odchýlit a musí vysvětlit, proč tak
činí.
Jestliže v daném případě žalobkyně poukazuje na rozhodnutí vodoprávního úřadu o
povolení s nakládáním s podzemními vodami, v němž měla být řešena otázka
vlastnického práva k jímce, je třeba zdůraznit, že řešení této otázky svou
povahou nadto náležející do pravomoci civilních soudů a nikoliv správních
orgánů, soud nezavazuje. Civilní soud by z daného rozhodnutí mohl vycházet v
závěru, zda je odběr podzemní vody z jímky v souladu s veřejnoprávními předpisy
či nikoliv. To však pro posouzení věci samé – jak správně uvedl odvolací soud –
není podstatné. Postup soudů obou stupňů, které znovu zkoumaly otázku, zdali
pramenní jímka je věcí v právním slova smyslu a kdo je jejím případným
vlastníkem, byl proto namístě.
Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že dovolatelka poukazuje v dovolání na
rozhodnutí o povolení k nakládání s podzemními vodami z toho důvodu, že má
svědčit jejímu procesnímu stanovisku o vlastnickém právu k jímce z pohledu, že
jímka se má nacházet na pozemku žalobkyně, z čehož také toto správní rozhodnutí
mělo vycházet a žalobkyně na to v dovolání výslovně poukazuje; v tomto ohledu
se však jedná o skutkové zjištění, nikoliv právní závěr. Byť mohla být
argumentace odvolacího soudu k uvedenému správnímu rozhodnutí nepochybně
podrobnější, je zřejmé, že správnost tohoto základního tvrzení, že jímka se
nachází na pozemku žalobkyně, posuzoval na základě dokazování provedeného v
předmětné věci a neomezil se na obsah správního rozhodnutí, které primárně
řešilo otázku podmínek pro povolení nakládání s podzemními vodami.
Prakticky celé řízení před soudem prvního stupně se totiž týkalo potřeby
skutkového zjištění, kde se uvedená pramenná jímka nachází a k této skutečnosti
bylo provedeno velmi rozsáhlé, podrobné a opakované znalecké dokazování, na
základě kterého vzal i odvolací soud za prokázáno, že jímka se nachází na
hranici pozemků účastníků řízení, z čehož následně učinil právní závěr, že je
samostatnou věcí ve spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných (tento právní závěr
dovolatelka v rovině právní argumentace nijak nezpochybňuje). Je bez
jakýchkoliv pochybností zřejmé, že dovolatelka nesouhlasí se základním
skutkovým zjištěním o umístění jímky a potud také soudům vytýká absenci
„řádného a úplného dokazování“ mimo jiné v tom, že se podle jejího názoru
nedostatečně vypořádaly s obsahem správního rozhodnutí. Správní rozhodnutí, na
které žalobkyně poukazuje, má zjevně podpořit její tvrzení, že pramenná jímka
se nachází na jejím pozemku. Zde se však ze strany žalobkyně jedná o polemiku s
hodnocením dokazování, případně o tvrzenou vadu řízení spočívající v tvrzeném
nedostatečném zjištěném skutkového stavu.
Rovněž nedůvodnou je námitka žalobkyně ohledně neprovedení místního šetření v
rozporu ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Zde se svou povahou jedná
o námitku vady řízení, ta však není důvodná.
Soudy nejsou v civilním sporném řízení povinny provést všechny účastníky
navržené důkazy, jsou však povinny se s důkazními návrhy v odůvodnění svého
rozhodnutí náležitě vypořádat. Důvodem k tomu, aby soud odmítl provedení
účastníkem navrženého důkazu, je vztah nabízeného důkazu k projednávané věci.
Může jít například o to, že navržený důkaz nemůže žádným způsobem přispět k
objasnění skutkového stavu věci, že jeho provedení by bylo nadbytečné, jelikož
skutkový stav byl již úplně zjištěn dříve provedenými důkazy nebo že nejde o
důkaz potřebný pro rozhodnutí (ačkoliv může osvětlit skutkový stav věci), se
zřetelem k soudem zaujatému právnímu názoru. Důvodem k odmítnutí důkazu naopak
nemůže být jeho nevěrohodnost [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000 (uveřejněné pod č. 40/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
V dané věci odvolací soud k navrženému místnímu šetření uvedl, že se jedná o
důkaz nadbytečný, neboť ve spise je řada fotografií a znaleckých posudků, které
poměry na místě samém ozřejmují. Stejně tak z důvodu nadbytečnosti neprovedl
žalobkyní předložený znalecký posudek k posouzení polohy jímky ve vztahu k
hranici pozemků účastníků, což bylo řadou znaleckých posudků dostatečným
způsobem zkoumáno již v řízení před soudem prvního stupně. Postup odvolacího
soudu, který některé důkazy neprovedl pro jejich nadbytečnost, lze považovat za
souladný s judikaturou dovolacího soudu a v dovolacím přezkumu obstojí. Poukaz
dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo
1115/99, je pak nepřípadný, neboť z něho neplyne povinnost soudů provést k
návrhu účastníka místní šetření.
Dovolání žalovaných 1) a 2) pak není přípustné z toho důvodu, že je vyloučeno
pro tzv. majetkový census vyplývající z § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o
nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. I pro akcesorické výroky ovšem platí
omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.,
podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a
usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv,
o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze označit pro účely
posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy,
z pracovněprávního vztahu, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým
výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové
„věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a
věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje). Jestliže soudy
nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými
výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50
000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely
[srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo
34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)].
V řízení byli procesně úspěšní žalovaní, kteří měli postavení samostatných
společníků podle § 91 odst. 1 o. s. ř., neboť po každém z žalovaných se
žalobkyně domáhala zdržení se zásahu do jejího vlastnického práva, a proto
každému z žalovaných náleží náhrada nákladů řízení samostatně [srov. usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. 19 Co 440/2004
(publikováno v časopise Soudní rozhledy, roč. 2007, č. 6, str. 227)]. Směřuje-
li dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení vůči účastníkům majícím
postavení samostatných procesních společníků, je třeba překonání limitu v § 238
odst. 1 písm. d) OSŘ posuzovat mezi jednotlivými účastníky na obou stranách
řízení samostatně [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 2887/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Vyjde-li dovolací soud z tvrzení žalovaných, pak výše náhrady nákladů řízení
odepřených žalovaným činí dohromady 138 765 Kč, přičemž s ohledem na přiznanou
výši jim bylo odepřeno dohromady 72 749 Kč, což při rozdělení na jednotlivé
žalované činí 36 374,50 Kč. Vzhledem k tomu není dovolání žalovaných 1) a 2)
podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že i kdyby částka odepřená jednotlivým
žalovaným činila více než 50 000 Kč, nebylo by dovolání ani přípustné podle §
237 o. s. ř., neboť dovolatelé v dovolání nevymezili žádnou otázku přípustnosti
dovolání, a nebylo by ani důvodné.
Dovolatelé se domnívají, že jim přináleží na náhradě nákladů více, než jim bylo
ve skutečnosti přiznáno, neboť podle jejich názoru měl soud vyjít z tarifní
hodnoty uvedené v § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
tedy z položky týkající se určení vlastnického práva; s tím ovšem nelze
souhlasit. Nelze-li v daném řízení ani na základě provedeného dokazování
hodnotu předmětu sporu stanovit, určí se tarifní hodnota podle povahy předmětu
sporu, přičemž předmětem daného řízení nebyla otázka vlastnického práva k
jímce, která byla toliko otázkou předběžnou, nýbrž otázka zdržení se zásahu do
vlastnického práva žalobkyně (negatorní žaloba). Zcela správným je tak závěr
odvolacího soudu, že se – při nemožnosti stanovit hodnotu sporu na základě
provedeného dokazování – v daném případě tarifní hodnota stanovuje podle § 9
odst. 1 advokátního tarifu a nikoliv podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního
tarifu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání všech účastníků řízení přípustnými,
dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu