U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) J. M., a b) Z.
M., proti žalované M. B., zastoupené Mgr. Alexandrem Petrem, advokátem se
sídlem v Brně, Moravské nám. 629/4, o náhradu nákladů řízení, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 251 C 161/2010, o dovolání žalované proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2014, č. j. 49 Co
167/2014-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 14. 2. 2014, č. j. 251 C 161/2010-78,
přiznal žalobcům osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu (výrok I.),
řízení ve věci samé zastavil (výrok II.) a uložil žalobcům zaplatit žalované
společně a nerozdílně částku 58.080 Kč coby náhradu nákladů řízení (výrok
III.).
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 5. 2014, č. j. 49 Co 167/2014-87,
usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobců ve výroku III. změnil tak, že
žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení před městským soudem
(výrok I.), a dále vyslovil, že ani na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá
žádný z účastníků právo (výrok II.).
Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž
Nejvyššímu soudu navrhla, aby napadené rozhodnutí ve zmíněném výroku změnil
tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ovšem vylučuje přípustnost dovolání
dle § 237 o. s. ř. proti rozsudkům a usnesením, v nichž bylo dovoláním
napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč,
ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o
věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř.
Omezení přípustnosti dovolání zakotvené v § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. se
uplatní i tehdy, je-li řečeným opravným prostředkem napadán výrok o náhradě
nákladů řízení (přičemž peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení
nelze pro účely posouzení přípustnosti dovolání považovat za plnění ze vztahu
ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §
120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem
v rozhodnutí, jež se meritorně takového vztahu nebo věci týká, srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1953/2014).
Jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda bylo
dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřekračujícím hranici 50.000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž
náhradu takto dovolateli odepřely (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2578/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5.
2014, sp. zn. 26 Cdo 1397/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12.
2014, sp. zn. 30 Cdo 924/2014). Je proto nutno zkoumat, zdali byla žalované
výrokem I. usnesení krajského soudu, proti němuž směřuje její dovolání,
odepřena náhrada nákladů řízení převyšující částku 50.000 Kč.
Ačkoli soud prvního stupně žalobcům uložil nahradit žalované náklady řízení
společně a nerozdílně, judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že
nevystupují-li procesní subjekty jako nerozluční společníci ve smyslu § 91
odst. 2 o. s. ř., není zásadně důvodu, aby jim byla ukládána solidární
povinnost k náhradě nákladů řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, eventuálně rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3952/2013). Jelikož by tedy i v případě
opodstatněnosti uplatněné dovolací argumentace mohly být žalované po právu
přiřčeny toliko dílčí nároky na náhradu nákladů vůči jednotlivým žalobcům, je
třeba překonání bagatelního limitu dle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
posuzovat ve vztahu mezi žalovanou a každým ze žalobců zvlášť (srovnej
přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo
3944/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1331/2014).
Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby, vypočtená podle § 8 odst.
1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů, v souladu s níž by v době vydání napadeného rozhodnutí odvolací soud
musel postupovat při vyčíslování nákladů řízení (viz kupř. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3501/2014, popřípadě usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3834/2014), činila v
předmětné věci 9.300 Kč (žalobou, již posléze vzali zpět, se žalobci po
žalované domáhali zaplacení částky 250.000 Kč s příslušenstvím). I kdyby tedy
žalované vzniklo v řízení před soudem prvního stupně právo na náhradu nákladů
(sestávajících z odměny za zastupování, paušální náhrady hotových výdajů a
náhrady za daň z přidané hodnoty) za 8 úkonů právní služby, což odpovídá
maximálnímu požadavku žalované, vznesenému v podání na č. l. 58, nemohla by se
dovolatelka po žalobcích na náhradě nákladů řízení před městským soudem domáhat
zaplacení částky vyšší než 92.928 Kč, tedy nikoli více než 46.464 Kč proti
každému ze žalobců, jejichž podíl na předmětu řízení je shodný. Peněžité
plnění, jež odvolací soud žalované odepřel, když žádnému z účastníků nepřiznal
nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, tudíž ve vztahu
mezi žalovanou a ani jedním ze žalobců nepřesáhlo částku 50.000 Kč.
Nejvyšší soud z nastíněných důvodů v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o.
s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalobcům, již by na jejich náhradu měli v zásadě právo,
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. prosince 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu