Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Martinem Štípou, sídlem Hybernská 1271/32, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2025 č. j. 24 Cdo 964/2025-1192, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2024 č. j. 54 Co 309/2023-911 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. května 2023 č. j. 0 P 186/2018-670, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily mnoho jeho ústavně zaručených práv zakotvených v Listině základních práv a svobod a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších listin plyne následující. V roce 2018 jmenoval Obvodní soud pro Prahu 6 stěžovateli hmotněprávního opatrovníka (§ 465 a násl. občanského zákoníku) a současně zamítl návrh jeho již zesnulé matky na omezení jeho svéprávnosti. Ač stěžovatel může právně jednat, problém leží v jeho omezené vyspělosti, nevyzrálosti a nezkušenosti. Stěžovatel prodělal v dětství dětskou obrnu, v důsledku čehož je těžce tělesně postižený a celý svůj život byl izolován od "vnějšího" světa, od společnosti (dnes je mu skoro 70 let). Jeho sociální schopnosti jsou omezené, o čemž svědčí, že nechápe hodnotu věcí či peněz a nedomyslí všechny důsledky, pokud uzavře smlouvu. Bez pomoci jiných nedokáže sám v každodenním životě fungovat. Když v roce 2020 zemřela jeho matka, stal se jediným dědicem, přičemž pozůstalost měla hodnotu cca 12,5 mil. Kč (spoluvlastnický podíl k nemovité věci v pražské vilové čtvrti a finanční prostředky cca 5,8 mil. Kč).
3. Funkci opatrovníka vykonávala stěžovatelova sestřenice, dnes již bývalá soudkyně A. P. Ta však tuto funkci vykonávala nedobře, v přímém rozporu se zájmy stěžovatele. Od smrti stěžovatelovy matky činila kroky, v jejichž důsledcích, zaprvé, byla celá nemovitost zatížena zástavním právem, zadruhé, se sestřenice stala spoluvlastnicí nemovitosti, ovšem za výrazně podhodnocenou cenu (cca o 1,65 mil. Kč nižší cenu), a zatřetí, financování rekonstrukce nemovitosti a úhrada různých potřeb opatrovnice a jejích dětí se uskutečnilo převážně z peněz stěžovatele (ke konci zůstatek činil necelých 200 tis. Kč). Sestřenice tak vykonávala funkci opatrovnice způsobem, který se příčil zájmům stěžovatele. Tak činila, i když dobře věděla, že stěžovatel je zranitelný, nezkušený a snadno ovlivnitelný.
4. Protiprávní jednání opatrovnice vyvolalo dvojí reakci: jednak ji kárný senát Nejvyššího správního soudu odvolal z funkce soudkyně (rozhodnutím ze dne 6. 11. 2023 č. j. 11 Kss 1/2023-313), jednak ji obvodní soud zprostil, resp. odvolal z funkce opatrovnice (nyní napadeným usnesením). V této věci Ústavní soud řeší druhou větev nynější kauzy - odvolání sestřenice z funkce opatrovnice (k odvolání z funkce soudkyně se vyjádřil v usnesení ze dne 6. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 89/24 ). Obvodní soud napadeným usnesením jmenoval Městskou část Praha 4 jako (veřejného) opatrovníka. Stěžovatel s tím nesouhlasil, proto se odvolal.
5. Městský soud v Praze odvolání nevyhověl a napadeným usnesením potvrdil jak výrok o zproštění sestřenice z funkce opatrovnice, tak výrok o jmenování Městské části Praha 4 opatrovníkem. Důvodem pro odvolání opatrovníka je, pokud opatrovník porušuje povinnosti při výkonu funkce, např. povinnost chránit zájmy opatrovance (§ 466 odst. 1 občanského zákoníku). Opatrovník neplní zákonné povinnosti i v případě masivní kolize zájmů. Tato situace nyní nastala. Obvodní soud správně uzavřel, že sestřenice nevykonávala funkci opatrovnice řádně. Způsob, jakým nakládala s majetkem stěžovatele, nasvědčuje tomu, že vše činila nikoli v jeho zájmu, nýbrž v zájmu vlastním. Stěžovatel byl zranitelný, nezralý, finančně a sociálně nezkušený a silně sestřenici důvěřoval. Ta však porušila základní povinnosti opatrovníka, tj. starat se o naplnění práv opatrovance a chránit jeho zájmy. Její jednání bylo natolik závažné, že další pochybení jsou bez významu (např. nepodávání pravidelných zpráv).
6. Ustanovení § 465 občanského zákoníku umožňuje civilním soudům, aby jmenovaly hmotněprávního opatrovníka též tomu, komu soudy neomezily svéprávnost, a to i z úřední moci. Posledně řečené je jediným rozdílem oproti § 469 občanského zákoníku; zde se skutečně vyžaduje návrh, aby civilní soudy mohly jmenovat člověku opatrovníka. Stěžovatel je kvůli svému zdravotnímu stavu zcela závislý na pomoci druhých. Je sice schopen právně jednat, nikoli však bez hrozby způsobení si újmy. Tato hrozba má původ v jeho sociální nezkušenosti a snadné ovlivnitelnosti. Každý, kdo se stěžovateli zdá sympatický, tomu bez dalšího důvěřuje. Že stěžovatel není schopen řádně spravovat své jmění a hájit práva, podtrhla skutečnost, že jej sestřenice připravila o značnou část jeho majetku. Ze zděděných peněz zůstalo necelých 200 tis. Kč, spoluvlastnický podíl se prodal za podhodnocenou cenu a jím zakoupený byt neužívá on, ale syn jeho sestřenice. Pokud by civilní soudy nečinně přihlížely, hrozí, že stěžovatel bude znovu zneužit a oklamán a přijde o zbývající majetek. Jakkoli stěžovatele se sestřenicí pojí silné citové pouto, civilní soudy ji nemohly znovu jmenovat opatrovnicí. Totéž platí pro jejího syna. Civilní soudy tak nemohly vyhovět přání stěžovatele. Protože nenalezly jinou vhodnou osobu, musely jmenovat veřejného opatrovníka.
7. Stěžovatel se následně obrátil na Nejvyšší soud. Dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl. Nejvyšší soud se vyjadřoval k hmotněprávní otázce, kterou dosud v judikatuře neřešil: zda a za jakých podmínek může být plně svéprávnému člověku bez návrhu jmenován opatrovník podle § 465 odst. 1 občanského zákoníku.
8. Nejvyšší soud úvodem zdůraznil, že se nynější věc musí rozhodovat přísně individuálně. Nyní bylo klíčové, že byť je stěžovatel svéprávný, má v běžném životě velké obtíže, ať už v oblasti finanční gramotnosti nebo při jednání s úřady. Šlo o okolnost, která se v různých podobách objevovala a která se prolínala celým řízením. Stěžovatel "má prokazatelně snížené rozpoznávací schopnosti, pramenící z jeho psychosociální nevyzrálosti. Kombinaci s jeho, pro něho, přirozenou důvěřivostí a manipulovatelností se dostává do stavu, kdy není schopen při právním jednání posoudit jeho možné následky, chybí mu kritický náhled" (bod 22 usnesení).
9. Obě ustanovení (§ 465 a § 469 občanského zákoníku) se vzájemně nevylučují, ale doplňují. Přesněji, § 469 doplňuje § 465 odst. 1 větu druhou v tom směru, že umožňuje, aby pro případ obtíží při správě jmění mohly aktivně legitimované osoby navrhnout jmenování opatrovníka. Již samotné užití slova zejména naznačuje, že hmotněprávního opatrovníka lze jmenovat i tomu, jehož svéprávnost nebyla omezena. Stěžovatel se mýlí, že svéprávnému člověku nelze jmenovat opatrovníka. Ustanovení § 465 je záměrně široké, aby civilní soudy mohly pružně reagovat na širokou škálu situací, na které zákonodárce nemohl pamatovat. Aby civilní soudy mohly člověku, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění, jmenovat opatrovníka, musí nejprve důkladně posoudit všechny zvláštnosti a okolnosti případu. Pojem "zdravotní stav působící obtíže" se musí vykládat přísně. Zahrnuje případy, kdy zdravotní stav je natolik nepříznivý, že možnost právního jednání je ztížena či velmi komplikovaná, byť ovládací či rozpoznávací schopnosti nejsou omezeny. Civilní soud smí i bez návrhu jmenovat opatrovníka, jakkoli člověk netrpí žádnou duševní poruchou, ale jeho ovládací či rozpoznávací schopnosti jsou omezené či vymizelé.
10. Stěžovatel je svéprávnou, ale těžce tělesně postiženou osobou, jejíž rozpoznávací schopnosti jsou snížené, což pramení z psychosociální nevyzrálosti. Jeho zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění a hájení práv. Soudy nižšího stupně vysvětlily, proč mírnější nástroje (nápomoc a pomoc člena domácnosti) stěžovatele účinně neochrání. Civilní soudy nejsou vždy a za všech okolností vázány přáním jednotlivce. Stěžovatel nemá kolem sebe nikoho, kdo by byl schopen minimalizovat rizika spojená se zajištěním jeho péče. Nemá zkušenosti ani schopnosti v majetkových otázkách, nedokáže rozeznat, zda ta či ona rada mu škodí, či nikoli. Je snadno ovlivnitelný a slepě důvěřuje lidem, kteří mu jsou sympatičtí. Hmotněprávní opatrovník skýtá záruku, že si stěžovatel neprohloubí již existující újmu, neboť je pod neustálým dohledem civilního soudu. Protože stěžovatelova sestřenice v této roli selhala, jmenování veřejného opatrovníka bylo jediným vhodným řešením.
11. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel předkládá mnoho argumentů. Jejich společným jmenovatelem je stěžovatelovo přání, aby opatrovníkem zůstala jeho sestřenice. Toto přání musí civilní soudy důsledně ctít. Stěžovatel se hrubě ohrazuje proti hodnocení, že je osobou, která nedokáže zodpovědně právně jednat. Stěžovatelova svéprávnost zůstala zachována, proč mu tedy soudy proti jeho vůli "vnucují" opatrovníka. Vše, co se stalo s jeho majetkem, se dělo s jeho vědomím a souhlasem (prodej poloviny nemovitosti za nižší tržní cenu, zřízení zástavního práva, nákup bytu a utrácení peněz). Rozsah povinností veřejného opatrovníka je příliš široký, fakticky se rovná rozsahu opatrovníka osoby, jejíž svéprávnost soudy omezily. Stěžovatel se domnívá, že civilní soudy s ním zacházely jako s věcí, a ne jako s člověkem, přehlížely jeho přání a jeho názory. Argument sociální nezkušeností neobstojí. Stěžovatel dále srovnává jednání veřejného opatrovníka s jednáním jeho sestřenice: zatímco sestřenice s ním vše probrala, veřejný opatrovník nikoli. Dále polemizuje s výkladem § 465 a § 469 občanského zákoníku. Sporná ustanovení jsou ve vztahu vylučovacím, § 469 je speciální, proto se použije přednostně. Jmenování opatrovníka je možné jen na návrh.
12. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen a plnou moc sám vlastnoručně podepsal (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
13. Člověk je středobodem ústavního pořádku (srov. čl. 1 a čl. 5 Listiny). Stát s ním nesmí zacházet jako s objektem práv. To platí dvojnásob tam, kde soudy rozhodují o otázkách, které se lidí bytostně dotýkají, například zda se omezí jejich způsobilost k právnímu jednání (svéprávnost) či zda lze uplatnit jiné, šetrnější prostředky. V těchto případech musí civilní soudy citlivě zohlednit veškeré okolnosti a zvláštnosti případu. Jejich rozhodnutí musí odpovídat skutečným vlastnostem, schopnostem a hlavně nejlepšímu zájmu člověka [nález ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 412/04
(N 223/39 SbNU 353), část IV; v navazující judikatuře např. nález ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 1581/16
(N 189/87 SbNU 135), bod 39].
14. Okolnosti nynějšího případu jsou vskutku mimořádné. V důsledku dětské obrny je stěžovatel těžce postižen (ochrnutí všech čtyř končetin), je silně závislý na pomoci druhých a je od dětství fakticky "odstřižen" od okolního světa. Ač netrpí žádnou duševní poruchou a je s to právně jednat, chybí mu životní zkušenosti. Právě z toho pramení jeho zranitelnost. Stěžovatel se nikdy sám nesetkal s nástrahami běžného života. Hrozí mu újma ne proto, že trpí duševní poruchou, ale proto, že je sociálně nezkušený, nevyzrálý, důvěřivý a snadno ovlivnitelný. Obzvlášť při nakládání s majetkem projevuje lhostejnost. Pokud by právně jednal sám, mohl by si způsobit neodvratitelnou újmu. Jeho majetkové poměry se ostatně zásadním způsobem změnily, během pouhých tří let od smrti jeho matky. Polovinu nemovitostí prodala opatrovnice nevýhodně, celá nemovitost je zatížena zástavním právem a z původních 5 mil. Kč hotovosti zůstalo necelých 200 tis. Kč.
15. Právě proto stěžovatelovu sestřenici civilní soudy musely odvolat z funkce opatrovnice. Otázkou je, zda se tak stalo ústavně konformně. Podle Ústavního soudu ano. Civilní soudy popsaly velmi podrobně stěžovatelovu situaci, vycházely z celé řady důkazů a hodnotily věc pečlivě a s ohledem na všechny okolnosti a zvláštnosti případu (srov. bod 8 usnesení obvodního soudu, bod 17 usnesení městského soudu a bod 22 usnesení Nejvyššího soudu). Ponechání dosavadní opatrovnice nepřipadalo v úvahu, nejmenování jiného opatrovníka by pro změnu skýtalo nebezpečí, že by se ještě více prohloubila stěžovatelova nepříznivá situace. Civilní soudy tak citlivě zvolily řešení v podobě veřejného opatrovníka, neboť si to žádala ochrana jeho zájmů [nález ze dne 18. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 557/09
(N 188/54 SbNU 325), bod 24].
16. Obdobnou situaci řešil Evropský soud pro lidská práva (srov. rozsudky ze dne 18. 5. 2021 M. K. proti Lucembursku, č. 51746/18, a ze dne 6. 7. 2023 Calvi a C. G. proti Itálii, č. 46412/21). I on se musel vyjádřit k situaci, kdy svéprávnost jednotlivce sice nebyla omezena, ale neschopnost řádně spravovat vlastní majetek měla původ v jiných okolnostech než v duševním onemocnění, a tudíž by se taková osoba mohla neuváženým chováním dostat do existenciální nouze. Co je ale podstatné, ochrana jednotlivce před újmou, kterou by si mohl způsobit nerozvážným rozhodováním v majetkových otázkách, je legitimním cílem. Na nynější případ obzvlášť dopadá rozsudek M. K. proti Lucembursku. Tam šlo o seniorku, která byla obdobně jako stěžovatel zranitelná a která nebyla schopna kriticky posoudit dopady majetkového rozhodnutí.
17. Stěžovatel rovněž předkládá technicistní argument, jímž upozorňuje na nesprávný procesní postup. Jeho podstata je následující: opatrovníka pro správu jmění lze jmenovat jen na návrh (srov. § 469 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s § 45 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních). Stěžovatel ovšem zamlčuje jednu podstatnou okolnost. Když se obvodní soud dozvěděl o neobvyklých majetkových změnách, zahájil řízení o omezení svéprávnosti, a to z úřední moci (bod 3 usnesení obvodního soudu).
Současně ale musel zahájit též řízení o jmenování opatrovníka a tato řízení spojit. Ve výkladu civilních soudů, že lze člověku jmenovat opatrovníka pro správu jmění i bez návrhu, se ostatně odráží důležitá ústavní zásada - zásada proporcionality. Pokud lze dosáhnout ochrany zájmů člověka šetrnějšími prostředky, civilní soudy musí volit právě je (§ 39 zákona o zvláštních řízeních soudních). Tato řízení tak spolu tvořila pomyslné spojené nádoby, jejichž účelem bylo celkově zabezpečit poměry člověka (srov. Čuhelková, K.
- Pondikasová, T. Komentář k § 46, in: Lavický, P. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Zákon o veřejných rejstřících. Řízení nesporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015). Pokud by Ústavní soud přistoupil na stěžovatelův argument, znemožnil by civilním soudům plnit jejich ústavní roli - účinně chránit základní práva.
18. Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelovou skutkovou a důkazní polemikou. Civilní soudy pracovaly s poměrně obsáhlým důkazním materiálem. Pokud odmítly pro nadbytečnost provést další důkazy, učinily tak ústavně souladně. Rovněž neobstojí námitka, že stěžovatelova sestřenice chtěla jeho majetek zhodnotit. Závěry kárného soudu ji přesvědčivě vyvrací. Jeho sestřenice zneužila jeho důvěry a zranitelnosti, aby sama sebe obohatila (srov. body 118 až 121 rozhodnutí kárného senátu cit. v bodě 3 shora).
19. Ústavní soud má pochopení pro stěžovatele, že chce, aby vše zůstalo při starém. Nezpochybňuje, že jej se sestřenicí, odvolanou opatrovnicí, pojí silné citové pouto. Nynější věc je však smutným příkladem, kdy se zranitelná osoba stala obětí vlastní rodiny. Jeho sestřenice hrubým způsobem porušila zákonné povinnosti opatrovníka. Vše, co činila, bylo fakticky ve stěžovatelově nejhorším zájmu. Sestřenice selhala v roli opatrovnice.
20. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu