Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. T., t. č. ve Vazební věznici a ÚpVZD Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Jiřím Mašlejem, advokátem, sídlem Říční 456/10, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2024 sp. zn. 61 To 319/2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy. Dále stěžovatel navrhl, aby mu byla proti městskému soudu přiznána náhrada nákladů právního zastoupení a náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 6. 4. 2024 sp. zn. 4 Nt 11012/2024 rozhodl, že podle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se z důvodů podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu bere stěžovatel do vazby s tím, že vazba se nenahrazuje přijetím písemného slibu a kauce ve smyslu § 73a odst. 1 trestního řádu. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel společně s dalším spoluobviněným jsou trestně stíhaní pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měli dopustit na poškozeném mimo jiné tím, že se proti němu dopouštěli násilí, pronásledovali ho a vyhrožovali mu zabitím, pokud jim nedá požadované množství kryptoměny nebo ekvivalent příslušné finanční částky.
Tvrzení stěžovatele, že se proti poškozenému žádného násilí nedopustili, měl obvodní soud za vyvrácené, neboť minimálně část útoků proti poškozenému popsal svědek, který útok pozoroval z okna. Obvodní soud neuvěřil ani tvrzení stěžovatele, že pokud nebude vzat do vazby, nebude se skrývat a bude k dispozici orgánům činným v trestním řízení, bude se zdržovat na území České republiky u svých příbuzných a přátel, jejichž příjmení však neznal. Za daného stavu podle obvodního soudu existuje důvodná obava, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání, neboť na území České republiky nemá stálé bydliště, jeho totožnost nelze jednoduše zjistit a hrozí mu vysoký trest, a že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou byl stíhán.
K tomu obvodní soud uvedl, že stěžovatel páchal trestnou činnost se zjevnou mírou agresivity a absence zábran, a existuje velké riziko, že využije všech prostředků, aby na poškozeném vymohl požadované majetkové hodnoty, respektive finanční prostředky, a dosáhl tak svého cíle. Za daného stavu nelze vazbu nahradit jiným mírnějším opatřením.
3. Proti tomuto usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou městský soud usnesením ze dne 2. 5. 2024 č. j. 61 To 319/2024-68 zamítl. Toto usnesení Ústavní soud nálezem ze dne 18. 7. 2024 sp. zn. III. ÚS 1609/24
[všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz] zrušil, neboť spis obvodního soudu sp. zn. 4 Nt 11012/2024 neobsahoval doklad o doručení usnesení, kterým bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby, obhájci stěžovatele, ani doklad o doručení tohoto usnesení stěžovateli samotnému. Poté městský soud rozhodl napadeným usnesením, kterým stěžovatelovu stížnost opětovně zamítl. V odůvodnění výslovně konstatoval, že stěžovatel podal svou stížnost řádně, v zákonné lhůtě ihned po vyhlášení usnesení obvodního soudu a později ji prostřednictvím svého obhájce podrobně písemně odůvodnil.
Vyhotovení usnesení obvodního soudu mu bylo do věznice doručeno dne 26. 4. 2024 a překlad tohoto usnesení do cizího jazyka mu byl doručen 27. 5. 2024. K věci samé městský soud uvedl, že v prvé řadě odkazuje na odůvodnění usnesení obvodního soudu, jež splňuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Podle městského soudu v době rozhodování obvodního soudu existovala reálná obava, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat a bude tak mařit průběh dalšího trestního řízení, když je ohrožen skutečně velmi dlouhým trestem nepodmíněného odnětí svobody.
Na území České republiky se zdržuje krátkodobě, nemá zde žádné hlubší vazby. U stěžovatele je i podle městského soudu naplněn důvod vazby předstižné, neboť stěžovatel se trestné činnosti měl dopustit ze ziskuchtivosti a zvlášť hrubým způsobem. Důvod ke zrušení usnesení obvodního soudu městský soud neshledal ani při eventuální aplikaci mírnějších zajišťovacích opatření vůči stěžovateli a doplnil, že užití těchto mírnějších opatření náleží v prvé řadě soudu nalézacímu; rozhodoval-li by o nich městský soud sám, výrazně by tím zkrátil stěžovatele na jeho možnosti podat proti části takového rozhodnutí opravné prostředky.
Navíc se i podle městského soudu užití těchto mírnějších opatření nejeví jako dostatečné. II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel nejprve rekapituluje průběh podstatné části trestního řízení a zejména zdůrazňuje uvedený nález Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno první rozhodnutí městského soudu o stížnosti proti vzetí do vazby. Poté stěžovatel namítá, že městský soud vydal nyní napadené usnesení dne 1. 8. 2024, a to přesto, že písemné vyhotovení usnesení obvodního soudu bylo obhájci stěžovatele doručeno až dne 12. 8. 2024. Městský soud navíc takto rozhodl o stížnosti stěžovatele, aniž by ho předvolal k výslechu, byť soud má důvodnost trvání vazby prověřovat každé 3 měsíce. Pokud by městský soud stěžovatele předvolával a vyslechl, mohl by zjistit, že dne 22. 8. 2024 obvodní soud schválil dohodu o vině a trestu, kterou byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce dvou let s podmíněným odkladem na dvě léta. Tato dohoda o vině a trestu byla vyjednána již 1. 8. 2024, kdy městský soud podruhé zamítl jeho stížnost.
5. Dále stěžovatel odkazuje na nález ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3780/18
(N 21/92 SbNU 214), podle něhož představuje porušení základních práv a svobod, zamítne-li stížnostní soud jako opožděnou stížnost stěžovatele s tím, že usnesení o uvalení vazby bylo vyhlášeno v jeho přítomnosti, ač si stěžovatel ponechal při vyhlášení usnesení o uvalení vazby lhůtu pro podání stížnosti a tuto následně podal ve lhůtě, která počala běžet od doručení opisu takového usnesení soudu. Nyní napadené usnesení městského soudu přitom bylo vyhlášeno dříve, než bylo stěžovateli doručeno samotné rozhodnutí obvodního soudu, proti němuž stěžovatelova stížnost směřovala.
Usnesení o vzetí do vazby je podle stěžovatele oním usnesením, jehož účinky lze spojovat až s doručením jeho opisu obviněnému, respektive jeho obhájci. Pokud městský soud stěžovatele při posuzování jím podané stížnosti nepředvolal a nevyslechl, nemohl rovněž dostát východiskům nálezu ze dne 17. 7. 2024 sp. zn. III. ÚS 35/24 , podle něhož se musí při rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě zkoumat, zda závažné důvody pro aplikaci tohoto omezení stále trvají.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. Podle judikatury Ústavního soudu platí, že běh lhůty pro podání stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby se počítá až od doručení písemného vyhotovení usnesení bez ohledu na skutečnost, že si obviněný při vyhlášení takového usnesení vyslechl podstatnou část jeho odůvodnění. Takové rozhodnutí se doručuje obviněnému i jeho obhájci a lhůta k podání stížnosti se počítá až od pozdějšího z těchto doručení [srov. nález ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 584/21
(N 105/106 SbNU 192)]. Městský soud se po kasačním zásahu Ústavního soudu výslovně zabýval zjištěním, kdy bylo usnesení obvodního soudu stěžovateli doručeno, a součástí odůvodnění napadeného usnesení je tak nejen údaj o okamžiku doručení usnesení o vzetí stěžovatele do vazby, ale také údaj o okamžiku doručení překladu tohoto usnesení. V odůvodnění usnesení je nově rovněž výslovně uvedeno, že stěžovatel podal svou stížnost ve smyslu § 141 a násl. trestního řádu včas a odůvodnil ji prostřednictvím svého obhájce (pozn. toto zjištění Ústavní soud ověřil z kopie podání přiložené k ústavní stížnosti).
Městský soud se takto formulovanou stížností zabýval. Stěžovatel v ústavní stížnosti nadále tvrdí, že usnesení obvodního soudu o vzetí do vazby nebylo jeho obhájci řádně doručeno. Podle Ústavního soudu je však podstatné, že stěžovatel i jeho obhájce (po doručení usnesení a jeho překladu stěžovateli) se mohli s odůvodněním usnesení seznámit a reagovat na ně stížností podle § 141 a násl. trestního řádu (resp. doplněním stížnosti ze dne 29. 4. 2024). I přes pochybení s doručením usnesení obhájci stěžovatele neshledal Ústavní soud porušení stěžovatelových základních práv; v ústavní stížnosti totiž stěžovatel neuvádí žádné skutečnosti, které by vlivem vadného doručování nemohl uplatnit.
9. Námitka stěžovatele, že městský soud porušil povinnost vyslechnout ho k podané stížnosti, protože od původního rozhodnutí týkajícího se stěžovatelova vzetí do vazby měla uplynout doba delší než 3 měsíce, není opodstatněná. Stěžovatel přehlíží, že povinnost přezkoumávat trvání vazby ve lhůtě tří měsíců se netýká městského soudu jako soudu stížnostního ve smyslu § 141 a násl. trestního řádu. Rovněž na stížnostní soud nedopadá bezvýjimečná povinnost rozhodovat o stížnosti obviněného v jeho přítomnosti.
Tvrdí-li stěžovatel, že dne 22. 8. 2024 obvodní soud schválil uzavřenou dohodu o vině a trestu, na jejímž základě byl potrestán trestem odnětí svobody, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu, pak nezohledňuje, že městský soud o jeho stížnosti rozhodoval již 1. 8. 2024. Z toho vyplývá, že do doby schválení dohody o vině a trestu obvodním soudem nemohl městský soud vycházet z toho, že stěžovateli bude uložen toliko podmíněný trest odnětí svobody. Stěžovatel ostatně k této otázce žádnou další argumentaci nepřináší.
10. Budiž připomenuto, že městský soud se v napadeném usnesení podrobně věnoval posouzení, zda u stěžovatele trvají důvody, pro něž nemůže být stíhán na svobodě, tudíž Ústavní soud na odůvodnění v tomto směru odkazuje. Stěžovatel v době rozhodování městského soudu a obvodního soudu neměl v České republice žádné hlubší zázemí a obecné soudy na základě svědectví popsaly značně agresivní způsob, jakým stěžovatel trestnou činnost páchal s tím, že v tomto ohledu neměl dostatečné zábrany a bylo možné důvodně očekávat, že i přes probíhající trestní stíhání se bude snažit dlužnou částku od poškozeného získat. Ve věci stěžovatele věci tak nebyly porušeny ani východiska nálezu sp. zn. III. ÚS 35/24
.
11. Ke tvrzení stěžovatele o porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud poznamenává, že již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97
(N 104/9 SbNU 9)].
12. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani jeho návrhu na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. Obdobně lze náhradu nákladů právního zastoupení podle § 83 zákona o Ústavním soudu stěžovateli přiznat, jen nebyla-li jeho ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Josef Fiala předseda senátu