Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce Zdeňka Kühna a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Langera, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem Sokolská třída 1331/31 Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. srpna 2023 č. j. 3 To 38/2023-541 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. července 2023 č. j. 48 T 8/2022-533, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Ústavní soud konstatuje, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že je stěžovatel advokátem, Ústavní soud v souladu se svým stanoviskem sp. zn. Pl. Ús-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 nevyžadoval, aby byl stěžovatel zastoupen advokátem.
4. Stěžovatel namítl, že advokátní tarif stanoví jednoznační pravidlo pro výpočet odměny zástupce poškozeného v trestním řízení, a to v § 10 odst. 5, podle něhož je-li poškozenému přisouzena na náhradě újmy částka přesahující 10 000 Kč, pak je právě toto pravomocně přisouzené zadostiučinění tarifní hodnotou pro výpočet sazby za jeden úkon právní služby zmocněnce. Stěžovatel má s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2880/16 ze dne 9. 3. 2017 za to, že ponížení odměny oproti výši garantované advokátním tarifem může být toliko výjimečné.
Zmocněnec poškozeného v trestním řízení není součástí pouze adhezního řízení, které svým obsahem připomíná občanskoprávní řízení, ale je taktéž stranou celého trestního řízení, kdy svým dílem také přispívá k prokázání viny obviněného. Z toho důvodu tak nelze uzavřít, že je jeho postavení srovnatelné s postavením advokáta v civilním řízení. Obecné soudy nekonstatovaly, že by § 10 odst. 5 advokátního tarifu byl v rozporu se zákonem, ale pouze toto ustanovení ve věci neaplikovaly, resp. jej aplikovaly v modifikované podobě.
Shora uvedené ustanovení podle stěžovatele nevykazuje žádnou mezeru v zákoně a z toho důvodu není zapotřebí vyplnit jej cestou analogie. Jak ze systematického, tak i jazykového výkladu je zřejmé, že § 10 advokátního tarifu je ustanovením speciálním vztahujícím se výlučně na právní zastoupení advokátů v trestním řízení. Ustanovení § 9 advokátního tarifu oproti tomu zahrnuje činnost advokátů v civilním soudním řízení. Stěžovatel uznává, že současné znění advokátního tarifu umožňuje zmocněncům získat v závislosti na výši přiznané újmy vyšší odměnu za zastupování, než je tomu v případě obhájců, jedná se o nekoncepčnost právní úpravy, která však nemůže jít k tíži zmocněnců tak, že by mělo být zasahováno do jejich práva na spravedlivou odměnu.
sp. zn. I. ÚS 3923/11
(N 68/64 SbNU 767) či nález ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18
(N 203/103 SbNU 39)]. Ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se tak Ústavní soud uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo zasažení jiného základního práva [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03
(N 69/33 SbNU 189) či usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2135/12 ].
6. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že obecné soudy ve věci aplikovaly § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, podle něhož se v případě náhrady nemajetkové újmy vychází z tarifní hodnoty 50 000 Kč. Jde přitom o v minulosti již Ústavním soudem akceptovaný postup, kdy Ústavní soud považoval za logické, aby se v rámci sjednocení justiční praxe i v trestním řízení postupovalo v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 (publikováno pod č. 12/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), ve kterém Nejvyšší soud stanovil, že odměna advokáta u věcí náhrad nemajetkové újmy se vypočte z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč, a to za analogického použití § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (srov. usnesení ze dne 14.
2. 2023 sp. zn. I. ÚS 198/2023 či ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. IV. 2214/23, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Předmětem adhezního řízení je náhrada újmy, jakožto soukromoprávního nároku poškozeného, navíc v dané souvislosti nelze přehlížet ani vzájemnou vyváženost odměn zmocněnců a obhájců, kteří poskytují právní služby svým klientům v téže trestní věci. Při nezohlednění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 by docházelo k značnému zvýhodnění zmocněnců poškozených, což jistě zákonodárce neměl při úpravě advokátního tarifu v úmyslu.
Ústavní soud neshledává žádný legitimní důvod pro to, aby při zastupování klientů s totožným soukromoprávním nárokem byla výše tarifní hodnoty rozhodná pro sazbu odměny advokáta určována jinak pouze v závislosti na tom, zda jde o řízení trestní nebo o řízení civilní, a to i při vědomí toho, že poškozený a jeho zmocněnec mají v trestním řízení při prosazování nároku na náhradu škody, nemajetkové újmy či na vydání bezdůvodného obohacení často ulehčenou úlohu, neboť je oprávněnost tohoto nároku do značné míry objasňována činností orgánů činných v trestním řízení.
7. Ústavní soud ve svém plenárním nálezu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 k odměňování advokátů mimo jiné konstatoval, že obecné snížení jejich odměny není bez dalšího rozporné se základními právy, neboť po advokátovi lze požadovat, aby některé činnosti vykonával v přiměřeném rozsahu bez nároku na odměnu nebo za odměnu sníženou; rozhodné je, aby se tak nedělo diskriminačně, na základě nevhodných (svévolných) kritérií. Rovněž je možné poukázat na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1.
2015 sp. zn. 33 Cdo 4495/2014, podle něhož je výkon advokacie speciální podnikatelskou činností, která je nejen upravena zákonem, ale je výrazně modifikována i stavovskými předpisy. Podle nich advokát nesmí zejména snižovat důstojnost advokátního stavu, je povinen dodržovat pravidla etiky i soutěže s tím, že dokonce i samosprávná organizace advokátů může rozhodnout, že advokát je povinen jemu určenému klientovi poskytnout právní službu ve vymezené věci bezplatně nebo za sníženou odměnu. Výkon advokacie je tedy skutečně speciální činností silně ovlivněnou též obecně přijímanými pravidly slušnosti a představami o tom, co je mravné a co již nikoliv.
Na druhou stranu je advokacie stále koncipována jako služba poskytovaná za odměnu. Stát sice negarantuje dosažení zisku, nicméně má povinnost [srov. nález ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 19/13
(N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.)] vytvářet takové podmínky, aby ho mohlo být dosaženo.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jemu přiznaná odměna není spravedlivá. K tomu lze uvést, že otázka spravedlivé odměny je relativní, neboť tento způsob argumentace by mohli namítat též ti advokáti, kteří vystupovali v trestním řízení nikoliv v pozici zmocněnců, ale obhájců. Zachování jistého poměru mezi odměnou obhájců a zmocněnců v trestním řízení považuje Ústavní soud za přiléhavé. Z toho důvodu má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí jsou ústavně konformní.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu