Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Alessandra Traisty, zastoupeného JUDr. Zbyňkem Zachou, advokátem, sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2024 č. j. 21 Cdo 1621/2024-183 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. února 2024 č. j. 10 Co 44/2024-157, 10 Co 45/2024-157, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Varial Investment, s. r. o., sídlem U Chemičky 967/1, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 1 a čl. 4 Ústavy, čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") rozhodoval o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce. Stěžovatel tvrdil, že vymáhaná pohledávka byla v plném rozsahu uhrazena a že právní předchůdce stěžovatele nikdy neměl trvalé bydliště na adrese, kam mu byly doručovány veškeré dokumenty v nalézacím řízení, v němž byl vydán exekuční titul. Exekuční titul tak nemohl nabýt právní moci. Okresní soud došel k závěru, že návrh stěžovatele na zastavení exekuce není důvodný a usnesením ze dne 21. 11. 2023 č. j. 53 Nc 9571/2009-126 jej zamítl. Zánik pohledávky byl tvrzen k datu předcházejícímu vydání exekučního titulu. Exekuční soud není, až na výjimky, oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Zvláštní skutečnosti odůvodňující věcný přezkum exekučního titulu však v posuzovaném případě neshledal. Dokazováním bylo vyvráceno, že by byl exekuční titul doručován na adresu uváděnou povinným. Doručováno bylo na adresu, kterou povinný opakovaně uváděl ve svých podáních adresovaných nalézacímu soudu. Okresní soud nad rámec argumentů stěžovatele zjistil, že právnímu předchůdci stěžovatele bylo doručováno prostřednictvím JUDr. Gustava Schaleka, přestože předložená plná moc neopravňovala tohoto zmocněnce k zastupování právního předchůdce stěžovatele jako fyzické osoby. Protože exekuční titul nebyl doručen ani právnímu předchůdci stěžovatele, který si uloženou zásilku nevyzvedl, zabýval se soud tím, zda byl exekuční titul doručen materiálně. Z provedeného dokazování dospěl k závěru, že se právní předchůdce stěžovatele s exekučním titulem prokazatelně seznámil a k materiálnímu doručení tudíž došlo.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I.). Okresní soud podle něj provedl řádné šetření a dokazování pro posouzení rozhodných skutečností. Okresní soud věc správně posoudil i po právní stránce.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Upozornil na to, že dovolání stěžovatele je zcela doslovným opisem pasáží použitých v odvolání. Tento přístup je v rozporu s § 241a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Přípustnost dovolání nemůže založit ani skutečnost, že stěžovatel pouze formálně poukazuje na to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a jednak jde o otázky, které nebyly v praxi dovolacího soudu dosud řešeny, aniž by formuloval jakoukoli otázku, která by uvedeným předpokladům vyhovovala.
5. Stěžovatel uvádí, že postup Nejvyššího soudu byl přepjatě formalistický. Nejvyšší soud neposuzoval vlastní obsah dovolání. Rozhodnutí ze dne 16. 12. 2022 sp. zn. 21 Cdo 2512/2022, na které poukázal Nejvyšší soud a které se zabývalo koncipováním dovolacích námitek v rozporu s § 241a odst. 4 o. s. ř., poukazovalo na to, že dovolání bylo kompilací, složenou z jednotlivých podání, učiněných v průběhu řízení, navíc mnohdy vytržených z kontextu včetně naprosto nesouvisejících odkazů. Takovými vadami dovolání stěžovatele netrpělo. Není nic závadného již v odvolání formulovat právní otázky, které jsou způsobilé být řádným dovoláním a ty pak do dovolání převzít. Není ani pravda, že by stěžovatel neformuloval otázku, která by vyhovovala předpokladům § 237 o. s. ř. Právní otázka dosud neřešená a která byla řešena v rozhodovací praxi soudů jinak, z něj podle stěžovatele vyplývá. Jde o otázku naplnění kritérií materiálního doručení exekučního titulu.
6. Stěžovatel se dále vymezil vůči právním závěrům krajského soudu. Upozorňuje na to, že exekuční titul dosud nenabyl právní moci, neboť nebyl právnímu předchůdci stěžovatele řádně doručen. Vymáhaná pohledávka již navíc byla uhrazena. Exekuční soudy při posouzení materiálního doručení exekučního titulu vyšly z argumentace obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3026/20 (N 52/111 SbNU 309); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz. Právní závěry okresního soudu a krajského soudu se však od závěrů přijatých Ústavním soudem liší. Stěžovatel namítá, že není prokázáno, kdy a s čím se právní předchůdce stěžovatele seznámil. Ve věci rozhodované Ústavním soudem došlo k věcnému projednání věci před nalézacími soudy. V případě právního předchůdce stěžovatele nikoliv, byl vydán rozsudek pro uznání a odvolání bylo odmítnuto pro opožděnost. Jiná byla i časová souvislost odvolání a žaloby pro zmatečnost. Odvolání nebylo zneužitím práva uplatněným po dlouhém časovém období. Stěžovatel nebyl účastníkem nalézacího řízení, tím byl právní předchůdce stěžovatele. Vedlejší účastník si musel být nesprávného doručení vědom, nemůže se proto nyní dovolávat právní jistoty. Stěžovatel dále uvádí, že je dána výjimečná situace, která umožňuje přezkum exekučního titulu.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. V části, ve které směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, je přípustná (stěžovatelé neměli k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V části, ve které směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, je však nepřípustná (k tomu viz dále).
8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy).
9. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, týkající se přepjatě formalistického postupu Nejvyššího soudu ohledně posuzování náležitostí dovolání a jeho přípustnosti. Dovolatel musí v dovolání uvést, na vyřešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva, napadené rozhodnutí závisí (tj. rozhodnutí je na ní založeno) a vymezit jeden ze zákonných případů přípustnosti dovolání. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23
, bod 17). Vymezení přípustnosti dovolání, resp. otázky hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, nelze zaměňovat s dovolacím důvodem, kterým je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
10. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, 460/2017 Sb.]. Dovolatel je ostatně obligatorně zastoupen advokátem. Dovolání jím musí být až na výjimky sepsáno (§ 241 o. s. ř.), takže je možné na náležitosti dovolání klást i zvýšené požadavky.
11. Ústavní soud zároveň ve své četné judikatuře zdůrazňuje, že Nejvyšší soud nemůže k posuzování naplnění náležitostí dovolání (a tedy i vymezení přípustnosti dovolání), přistupovat formalisticky. Při posuzování splnění náležitostí dovolání musí Nejvyšší soud vycházet z obsahu celého dovolání [srov. nálezy ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 2904/20
(N 152/107 SbNU 271), ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14
(N 234/75 SbNU 607), ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 708/17
(N 58/88 SbNU 817)]. V opačném případě by postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení základního práva dovolatele na přístup k soudu.
12. Základní výhradou stěžovatele je právě formalistický přístup Nejvyššího soudu při posuzování dovolání, ať už jde o zákaz poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.), nebo vymezení přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).
13. K náležitému vymezení přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu nepostačuje, pokud dovolatel pouze kopíruje námitky vznesené před odvolacím soudem a nijak se nevymezí proti rozhodnutí odvolacího soudu, které napadá dovoláním. Polemika stěžovatele postavená na odlišnostech od Nejvyšším soudem zmíněného rozhodnutí zde nemá význam. K obdobným závěrům došel opakovaně i Ústavní soud, a to i ve vztahu k pouhé reprodukci žalobních tvrzení v kasační stížnosti (srov. nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 623/23
, bod 17, a další rozhodnutí zde uvedená). Není samozřejmě vyloučeno, že právní otázku, která by vyhovovala předpokladům § 237 o. s. ř., je možné formulovat již v odvolání a do dovolání ji pak převzít. Ostatně i Ústavní soud v naposledy zmíněném nálezu připustil převzetí důvodů z jiných podání, zároveň však byla zdůrazněna nezbytnost reakce na argumentaci v napadeném rozhodnutí, což zde zcela absentuje (s výjimkou obecného vyslovení nesouhlasu se závěry krajského soudu). Ostatně stěžovatel závěry Nejvyššího soudu o podobě odvolání a dovolání ani nijak nerozporuje. Závěr Nejvyššího soudu, že námitky stěžovatele formulované doslovným kopírováním jednotlivých pasáží odvolání jsou v rozporu s § 241a odst. 4 o. s. ř., neshledal Ústavní soud protiústavním.
14. Jde-li o vymezení přípustnosti dovolání, musí v něm být právní otázka konkretizována a podřazena pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu [případně i judikaturu Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva či Soudního dvora Evropské unie - srov. nález sp. zn. I. ÚS 1585/23
]. Konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633)].
15. Stěžovatel ve zbytku svého dovolání pouze opakuje text § 237 o. s. ř., konkrétní vymezení přípustnosti dovolání chybí. V závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelovo dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, Ústavní soud proto nezjistil žádné ústavněprávní vady.
16. Nevymezí-li stěžovatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, bod 61). Stěžovatel v takovém případě v rozporu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že nejde ani o výjimku podle 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, námitkami stěžovatele vůči rozhodnutí krajského soudu se Ústavní soud nemohl zabývat.
17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu