Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., zastoupeného Mgr. Michalem Smečkou, advokátem, sídlem Badeniho 291/3, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1123/2024-675 ze dne 14. května 2024, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 15 Co 280/2023-649 ze dne 19. prosince 2023 a rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. 30 P 292/2011-604 ze dne 28. července 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a A. H. a N. H., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Táboře ("okresní soud") č. j. 5 Nc 841/2010-33 ze dne 30. května 2011 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ("krajský soud") byla tehdy dvacetiletá N.(druhá vedlejší účastnice/"opatrovaná") zbavena způsobilosti k právním úkonům v plném rozsahu. Následně byla opatrované ustanovena jako opatrovník první vedlejší účastnice, která je matkou opatrované. S ohledem na změnu právní úpravy okresní soud rozsudkem ze dne 17. září 2014 omezil svéprávnost opatrované a jmenoval jejím opatrovníkem opět první vedlejší účastnici (rozsudkem ze dne 27. listopadu 2017 pak prodloužil dobu omezení svéprávnosti na dalších 5 let od právní moci rozsudku). Návrhem ze dne 23. června 2021 se domáhal stěžovatel, který je otcem opatrované, odvolání první vedlejší účastnice z pozice opatrovníka. Okresní soud návrh usnesením ze dne 27. října 2022 zamítl. Usnesením ze dne 4. ledna 2023 zahájil řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti opatrované a o opatrovnictví, obě řízení spojil ke společnému projednání. Stěžovatel podáním ze dne 11. ledna 2023 navrhl, aby opatrovníkem opatrované soud jmenoval jeho.
3. V zahájeném řízení okresní soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že nově vymezil rozsah omezení svéprávnosti opatrované (výrok I), jejím opatrovníkem jmenoval opět první vedlejší účastnici (výrok II), vymezil rozsah oprávnění opatrovníka (výrok III), zamítl návrh stěžovatele, aby byl jmenován opatrovníkem (výrok IV), a konstatoval, že rozsudkem mění rozsudek okresního soudu ze dne 27. listopadu 2017 ve výroku o svéprávnosti (výrok V) a rozhodl o nákladech řízení a odměně opatrovnice pro řízení (výroky VI až VIII). Ohledně návrhu stěžovatele vyšel z usnesení ze dne 27. října 2022, jímž rozhodoval o stěžovatelově návrhu na odvolání první vedlejší účastnice z funkce opatrovníka a které nabylo právní moci teprve dne 13. ledna 2023. Zohlednil, že první vedlejší účastnice vykonává funkci opatrovníka nepřetržitě od roku 2011, kdy poprvé došlo k omezení, respektive tehdy zbavení svéprávnosti opatrované, a že pečovala o opatrovanou v době její nezletilosti. K výkonu funkce opatrovníka ani k péči o opatrovanou nebyly nikdy vzneseny žádné výhrady, a to ani stěžovatelem, jehož argumentace vyjadřuje spíše přesvědčení, že v současné době je schopen zastat tuto funkci lépe on. Okresní soud neshledal důvod revidovat své závěry, na kterých založil usnesení z roku 2022, nezjistil pro to žádné nové relevantní skutečnosti. Zdůraznil, že náplň funkce opatrovníka spočívá v zajištění všestranně nejvhodnějších podmínek pro život opatrované, a není pochyb o tom, že první vedlejší účastnice po celá léta takové podmínky zajišťovala. Považoval tak za správné ponechat ji nadále ve funkci. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání.
4. Krajský soud napadeným rozsudkem odvolání stěžovatele proti výrokům I a V odmítl, neboť bylo podáno někým, kdo k tomu není oprávněn (výrok I), ve výrocích II až VI rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu a dodal, že byl-li dosavadní výkon funkce opatrovníka realizován první vedlejší účastnicí řádně a opatrovaná je na něj navyklá, nebylo by v souladu se zájmy opatrované do fungujícího vztahu radikálně zasáhnout a jmenovat opatrovníkem stěžovatele, zastávajícího odlišný přístup k opatrované, který krajský soud nepovažuje za vhodný a odpovídající jejímu zdravotnímu stavu.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v celém rozsahu odmítl. V části směřující proti výroku I rozsudku krajského soudu je soud odmítl jako objektivně nepřípustné, neboť proti odmítnutí odvolání stěžovatel mohl brojit žalobou pro zmatečnost [§ 238 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu], pro objektivní nepřípustnost je odmítl i v části týkající se nákladových výroků [§ 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu]. Ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl jako nepřípustné z důvodu, že krajský soud se neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (resp. že by existovala k dané problematice otázka judikaturou Nejvyššího soudu neřešená). Současně rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
6. Stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí jako celek ve všech výrocích, argumentačně brojí proti rozhodnutí o osobě opatrovníka. Je přesvědčen, že jím měl být jmenován on, a nikoliv znovu první vedlejší účastnice. Stejně jako v řízení před obecnými soudy zdůrazňuje svou snahu, aby opatrovaná žila podle možností svého postižení plnohodnotný život. Má za to, že není v jejím nejlepším zájmu trávit většinu času v zařízení X, na úkor doby, kterou může trávit s rodinou. Poukazuje na negativní vztah první vedlejší účastnice k němu, což ovlivňuje to, jak funkci opatrovníka vykonává, neboť upřednostňuje své zájmy nad zájmy opatrované. Je přesvědčen, že může opatrované nabídnout lepší perspektivu a splňuje ve větší míře než první vedlejší účastnice kritéria stanovená odbornou literaturou pro výkon funkce opatrovníka. Soudy však z pouhé setrvačnosti ponechávají nadále ve funkci první vedlejší účastnici, aniž by důsledně zjišťovaly (např. znaleckým posudkem, výslechem opatrované či jejím zhlédnutím v interakci se stěžovatelem), jaký vztah má s opatrovanou on a zda jeho odlišný přístup nebude pro opatrovanou výrazným přínosem.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena advokátem, je - až na dále uvedenou výjimku - přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. V části, v níž stěžovatel napadá výrok I rozsudku krajského soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti výroku I a V rozsudku okresního soudu, zákon umožňuje podat žalobu pro zmatečnost. Z ústavní stížnosti ani jejích příloh však nevyplývá, že by stěžovatel tohoto procesního prostředku využil a bylo o něm rozhodnuto. V této části, a tak ani proti výrokům I a V rozsudku okresního soudu ústavní stížnost není přípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně nabízí (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přípustnost není dána ani podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, to netvrdí ani on sám.
8. V části, ve které je ústavní stížnost přípustná, jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
10. V napadených rozhodnutích soudy dostatečně, přehledně a srozumitelně vysvětlily, proč ve svých závěrech při rozhodování o osobě opatrovníka vycházely z usnesení okresního soudu ze dne 27. října 2022 a neshledaly žádné důvody pro změnu (bod 4 a 11 rozsudku okresního soudu a bod 9 rozsudku krajského soudu). Taktéž Nejvyšší soud konstatoval, že jakkoli rozhodnutí o zamítnutí návrhu na změnu opatrovníka pojmově nepředstavuje procesní překážku pro jmenování jiné osoby opatrovníkem v rámci periodického přezkumu omezení svéprávnosti soudem, nelze v něm učiněné závěry v rámci nového rozhodování pomíjet, zejména je-li mezi oběma rozhodnutími dána blízká časová souvislost a jsou-li uplatňovány vůči dosavadnímu opatrovníkovi obdobné výhrady. Za podstatné měl, že okresní soud i krajský soud, byť vycházely především ze závěrů předchozího, bezprostředně předcházejícího rozhodnutí o návrhu stěžovatele na odvolání první vedlejší účastnice z funkce opatrovníka, se zabývaly v navazujícím řízení znovu (originárně) stěžovatelem předestřenou otázkou, kdo má být jmenován opatrovníkem, přičemž v přiměřeném rozsahu reagovaly na požadavky a námitky stěžovatele.
11. Stěžovatel na shora uvedenou argumentaci obecných soudů v ústavní stížnosti nijak nereaguje a setrvává na svém přesvědčení, že je osobou pro výkon funkce opatrovníka osobou vhodnější, neboť je schopen opatrovanou lépe motivovat a rozvíjet. Tento názor stěžovatele se však míjí se zákonnými hledisky rozhodnými pro jmenování opatrovníka, jak je posuzovaly soudy a jak vedly v tomto směru dokazování.
12. Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, že okresní soud neprovedl jím navržené důkazy (opakované zhlédnutí opatrované, výslech znalce, který vypracoval stěžovatelem předložený znalecký posudek), Ústavní soud konstatuje, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kdy okresní soud vysvětlil, že závěry znalce ohledně vlivu podnětového prostředí na rozvoj, osvojení, případně udržování si nabytých psychických, sociálních či motorických dovedností opatrované jsou obecně akceptovatelné, souhlasí s nimi soud a nepochybně všichni účastníci, žádnou novou informaci do řízení však nepřinesly. Výslech znalce považoval proto soud za nadbytečný a neekonomický a stejně tak provádění dalších navrhovaných důkazů, neboť obsahem spisu je řada svědeckých výpovědí, zpráv a vyjádření, které již poskytují dostatečný obraz o skutkovém stavu. Jde-li o zhlédnutí opatrované provedené okresním soudem, soud z něj učinil závěr, že opatrovaná není schopna učinit relevantní vyjádření k osobě opatrovníka. Tento závěr je v souladu se zprávami ošetřujících lékařů opatrované. K opakovanému zhlédnutí se negativně vyjádřily krajský soud (v bodě 13 rozsudku) i Nejvyšší soud (v bodě 22 usnesení).
13. Obecné soudy vycházely z provedených důkazů (videozáznamy o životě opatrované, výslechy svědků, zhlédnutí opatrované, opakované pohovory s opatrovanou v zařízení X, zprávy zařízení X), kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn. Není přitom podstatné (z hlediska jejich vypovídací hodnoty), že některé z důkazů byly provedeny v bezprostředně předcházejícím řízení o návrhu stěžovatele na odvolání první vedlejší účastnice z funkce opatrovníka opatrované. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by první vedlejší účastnice svěřovala pro nepřiměřeně dlouhou dobu opatrovanou do zařízení X, naopak bylo ze zpráv tohoto zařízení zjištěno, že na rozdíl od bezproblémové spolupráce s první vedlejší účastnicí je komunikace se stěžovatelem složitá, nepříjemná a stresující.
14. Stěžovatelem opakovaně zdůrazňovaná skutečnost, že je schopen pracovat s opatrovanou způsobem, který mimořádně rozvíjí její fyzické a psychické schopnosti, nic nemůže změnit na řádně odůvodněném závěru obecných soudů, že nejsou dány zákonné předpoklady (viz bod 12 usnesení Nejvyššího soudu) pro to, aby byl jmenován opatrovníkem namísto první vedlejší účastnice, v jejímž výkonu funkce opatrovníka nebyla shledána žádná pochybení. Obecné soudy výstižně konstatovaly, že zamýšlené aktivity může stěžovatel (bez ohledu na skutečnost, že nebyl jmenován opatrovníkem právě on) realizovat s opatrovanou v rámci častých kontaktů, které na základě dohody stěžovatele s první vedlejší účastnicí pravidelně probíhají a jejichž rozšíření bylo stěžovateli v průběhu řízení nabízeno.
15. Ústavní soud z výše uvedených příčin neshledal v závěrech obecných soudů, jimiž nevyhověly návrhu stěžovatele, aby byl jmenován opatrovníkem, porušení základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Veronika Křesťanová v. r. předseda senátu