USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci opatrované N. H., zastoupené opatrovníkem pro řízení JUDr. Lenkou Danielowitzovou, advokátkou, se sídlem v Táboře, Smetanova 664, za účasti A. H., jako hmotněprávního opatrovníka, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábř. 448/7 a Z. H., zastoupenému Mgr. Michalem Smečkou, advokátem, se sídlem v Praze 7, Badeniho 291/3, o prodloužení doby omezení svéprávnosti a o opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 30 P 292/2011, o dovolání Z. H. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 19. 12. 2023, č. j. 15 Co 280/2023-649, takto:
I. Dovolání Z. H. se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) v řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti a opatrovnictví N. H. (dále jen opatrovaná), které zahájil z moci úřední svým usnesením ze dne 4. 1. 2023, č. j. 30 P 292/2011-491, rozsudkem ze dne 28. 7. 2023, č. j. 30 P 292/2011-604, prodloužil omezení svéprávnosti a s tím spojené opatrovnictví tak, že opatrovanou nově omezil ve svéprávnosti s tím, že není způsobilá samostatně právně jednat ve věcech uzavření manželství, osvojení včetně udělení souhlasu k osvojení, pořízení pro případ smrti, podání žádosti o vydání občanského průkazu, podání žádosti o vydání cestovního dokladu, zajištění v hmotné nouzi a státní sociální podpory, realizace práva na sociální služby, smluvně a majetkově se zavazovat, měnit stávající vztahy, zakládat nové smluvní vztahy, posouzení poskytnutí zdravotních služeb, popř. důsledku jejich poskytnutí, pracovněprávních vztahů, nakládání s jměním v hodnotě přesahující 100 Kč a nakládání s peněžními prostředky přesahujícími 100 Kč denně, a to na dobu 5 let od právní moci rozsudku (výrok I). Opatrovníkem N. H. soud jmenoval A. H. s tím, že je oprávněna za opatrovanou právně jednat ve všech záležitostech přesahujících rozsah jejího omezení daný soudním rozhodnutím a dále je oprávněna spravovat jmění opatrované v rozsahu běžné správy jmění, přičemž nejedná-li se o běžnou správu, vyžaduje se k naložení se jměním zastoupené schválení soudu (výroky II a III). Dále zamítl návrh Z. H., pokud se jím dožadoval, aby byl jmenován opatrovníkem N. H. (výrok IV), čímž soud prvního stupně současně změnil svůj předchozí rozsudek ze dne 27. 11. 2017 č. j. 30 P 292/2011-245 (výrok V) a státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII) a opatrovnici pro řízení JUDr. Lence Danielowitzové přiznal odměnu ve výši 6 500 Kč (výrok VIII). Dospěl s podrobným odůvodněním k závěru, že je namístě mírně modifikovat rozsah dosavadního omezení svéprávnosti opatrované a naopak neshledal opodstatněným požadavek na změnu osoby hmotněprávního opatrovníka.
2. K odvolání Z. H. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) svým rozsudkem ze dne 19. 12. 2023, č. j. 15 Co 280/2023-649, jednak odvolání navrhovatele proti rozsudku soudu prvního stupně v odstavci I, ve výroku o omezení svéprávnosti opatrované a ve výroku V o změně předchozího rozsudku o svéprávnosti odmítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II až VI potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Odvolací soud rovněž s podrobnější argumentací přisvědčil skutkovým i navazujícím právním závěrům soudu prvního stupně, vyjma výroku o nově definovaném rozsahu omezení svéprávnosti opatrované a o změně dřívějšího rozsudku, kde měl odvolání Z. H. za subjektivně nepřípustné, a proto jej s odvoláním na znění § 6 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“ ve spojení s § 218 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“ bez dalšího odmítl (aniž by v témže rozsahu byl oprávněn věcně rozsudek soudu prvního stupně přezkoumávat); zdůraznil přitom, že navrhovatel je účasten toliko řízení o jmenování opatrovníka, kdežto ve vztahu k rozhodování o rozsahu omezení svéprávnosti opatrované návrh nepodal, a proto mu ani nepřísluší právo podat odvolání.
4. Rozsudek odvolacího soudu navrhovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání podané navrhovatelem Z. H. (dále jen „navrhovatel“, „dovolatel“ nebo „otec“) není objektivně přípustné proti rozsudku odvolacího soudu v tom rozsahu, jímž bylo jeho odvolání proti části rozsudku soudu prvního stupně jako subjektivně nepřípustné odmítnuto.
7. Podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo [jako v této věci] odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu má ve výroku I povahu usnesení, jímž nebylo věcně rozhodnuto o podaném odvolání a současně jde o rozhodnutí, jímž bylo odvolání jako nepřípustné odmítnuto. Proti uvedenému výroku mohl dovolatel (navrhovatel) brojit prostřednictvím žaloby pro zmatečnost (a v ní uplatnit všechny argumenty, jež nyní snáší vůči danému výroku v právě posuzovaném dovolání), dovolání proti němu však podat nelze a dovolacímu soudu již proto nepřísluší se v uvedeném rozsahu zabývat uplatněnou dovolací argumentací, a to zcela bez ohledu na to, že v ní je namítáno porušení práva na spravedlivý proces. Bez významu pak rovněž zůstává, že dovolatel se v této části svého opravného prostředku ani nepokusil vypořádat s odkazem odvolacího soudu na recentní judikaturu Nejvyššího soudu (srov. odst. 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
8. Dovolání není přípustné (v části označené jako II) rovněž směřuje-li do výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu, jímž jím byly potvrzeny nákladové výroky (VI až VIII) rozsudku soudu prvního stupně. To proto, že dovolání zákonodárce nepřipouští proti té části rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady náklady řízení (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Na základě výše uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání navrhovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř. v tomu odpovídajícím rozsahu bez dalšího odmítl.
9. Dovolání však není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné ani ve zbývajícím rozsahu (výroky II až IV rozsudku soudu prvního stupně potvrzené výrokem II napadeného rozsudku odvolacího soudu), pokud byly (s argumentací obsaženou v bodě III a následujících dovolání) napadeny výroky týkající se (ne)jmenování hmotněprávního opatrovníka N. H., neboť ve vztahu takto napadené části nebylo Nejvyšším soudem zjištěno, že by se odvolací soud odchýlil od jeho ustálené judikatury (resp. že by existovala k dané problematice otázka judikaturou dovolacího soudu neřešená).
10. Pokud v úvodu svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítá, že odvolací soud (popř. soud prvního stupně) své rozhodnutí zatížil extrémním nesouladem mezi v řízení učiněnými skutkovými závěry na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, pak k tomu Nejvyšší soud připomíná, že mimořádný opravný prostředek je zákonodárcem předjímán výlučně k řešení otázek právních, a proto správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v zásadě nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.), a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Pro úplnost je
nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10.
2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Předestírá-li proto dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tím také hodnocení důkazů soudem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh.
obč.).
11. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole (čímž přípustnost dovolání založit výjimečně lze). Z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o případ tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se námitkami dovolatele poctivě zabývaly, v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely a které důkazy z hlediska pravidel pro jejich hodnocení neobstály. Dovolací soud v postupu soudů nižších stupňů žádný rozpor s ustanovením § 132 o. s. ř. neshledal. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná.
12. Ve vztahu k bodu III dovolání jsou citována zákonná ustanovení a obecně je reprodukována judikatura k nim se vážící. Je nutno připomenout, že navzájem provázaná ustanovení § 62 a § 472 odst. 1 o. s. ř. představují právní normy s relativně neurčitou hypotézou, která není (do všech podrobností) stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil (či přesněji doplnil) sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; tento způsob právní regulace odráží skutečnost, že pro variabilitu jednotlivých soudy projednávaných věcí nelze do všech podrobností a vyčerpávajícím způsobem stanovit veškerá vodítka pro určení vhodné osoby opatrovníka. Dovolatel sice v této části dovolání prosazuje právní otázku, kdo má být považován za „nejvhodnějšího opatrovníka“, nicméně činí tak převážně nepřípustnou polemikou se skutkovými zjištěními, z nichž vycházely soudy v této věci.
13. Dovolatelovo tvrzení, že soud prvního stupně již od samotného počátku řízení žádné dokazování provádět nechtěl s odůvodněním, že „v relaci ke změně opatrovníka již bylo v nedávné době rozhodováno, a že tak není dán důvod uvedené opětovně přezkoumávat, respektive k věci přistupoval tak, jako by byl přechozím rozhodnutím vázán“, resp. že „následně sice dokazování částečně doplnil, avšak učinil tak až na nátlak ze strany dovolatele“ a že „dokazování bylo doplněno pouze formálně, tj. nikoliv s cílem objektivně zjistit skutkový stav s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu opatrované“ představuje onu v dovolacím řízení nepřípustnou skutkovou polemiku, navíc subjektivní tvrzení dovolatele o formálním přístupu soudů obou stupňů se z obsahu spisu v nejmenším nepodává. Skutečnost, že soudy rovněž (nikoliv však výlučně) přihlédly také k tomu, že v době bezprostředně předcházející zahájení přezkumného řízení (zahájeno dne 4. 1. 2023) byl pravomocně zamítnut dovolatelův návrh, aby dosavadní opatrovnice byla ze své funkce odvolána (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 10. 2022, č. j. 30 P 292/2011-485), není na závadu, jestliže se současně zabývaly i později uplatněnými námitkami dovolatele. Přestože rozhodnutí o zamítnutí návrhu na změnu opatrovníka pojmově nepředstavuje procesní překážku, aby v rámci periodického přezkumu byla opatrovníkem jmenována jiná osoba, nelze v něm učiněné závěry v rámci nového rozhodování pomíjet, zejména je-li mezi oběma rozhodnutími dána blízká časová souvislost a jsou-li uplatňovány vůči dosavadnímu opatrovníkovi obdobné výhrady. Lze jistě souhlasit s úvahou dovolatele (jež ovšem nemá vliv na správnost nyní přezkoumávaného rozhodnutí odvolacího soudu) že řízení o jeho návrhu na odvolání dřívější opatrovnice „se omezovalo toliko na zjištění, zda existují vůči výkonu funkce dosavadního opatrovníka takové výhrady, pro které by tento měl být z výkonu funkce odvolán, či nikoliv“. Určující pro danou věc je, že soudy prvního i druhého stupně, byť vycházely především ze závěrů předchozího a bezprostředně předcházejícího rozhodnutí v otázce navrženého odvolání dosavadní opatrovnice, se v nyní probíhajícím řízení znovu (originárně) zabývaly dovolatelem předestřenou otázkou kdo má být ustanoven opatrovníkem N. H., přičemž v přiměřeném rozsahu reagovaly na požadavky a námitky dovolatele. Sama okolnost, že na základě zjištěných okolností preferovaly u opatrované kontinuitu opatrovnictví, jestliže v dosavadní dlouhodobé péči A. H. nezjistily žádné závady, nepředstavuje nesprávné právní posouzení, tím méně odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
14. Podle ustanovení § 62 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi.
15. Podle ustanovení § 465 odst. 1 o. z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Soud jmenuje opatrovníka zejména tomu, koho ve svéprávnosti omezil, tomu, o kom není známo, kde pobývá, neznámému člověku zúčastněnému při určitém právním jednání nebo tomu, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv.
16. Podle ustanovení § 471 odst. 2 o. z. soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona.
17. Podle ustanovení § 457 o. z. zákonné zastoupení i opatrovnictví sleduje ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv.
18. Z citovaných ustanovení vyplývá, že osobě, jejíž svéprávnost je omezena (takovou osobou je i opatrovaná v projednávané věci), je nutno vždy jmenovat opatrovníka. Je přitom mimo pochybnost, že výběr opatrovníka je pro opatrovance naprosto zásadní. Opatrovník je totiž povinen udržovat s opatrovancem pravidelné spojení (vhodným způsobem a v potřebném rozsahu), projevovat o něj skutečný zájem, dbát o jeho zdravotní stav, starat se o naplnění jeho práv a chránit jeho zájmy (srov. § 466 odst. 1 o. z.).
19. V ustálené soudní praxi přitom nejsou pochybnosti o tom, že při výběru opatrovníka musí soud pečlivě zvážit všechna relevantní hlediska tak, aby jmenovaný opatrovník skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví (§ 457 o. z.) a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu zájmů opatrovance a naplňování jeho práv. Dalšími hledisky pro výběr opatrovníka pak mohou být podle okolností konkrétního případu osobní poměry navržené osoby, její věk, zdravotní stav, situace, v níž se tato osoba nachází, její vztah k opatrovanci apod., případně další skutečnosti, které mohou vypovídat o důvěryhodnosti (spolehlivosti) navržené osoby z hlediska její schopnosti řádné správy opatrovancova majetku, včetně péče o jeho zdraví.
Významné přitom může být i stanovisko samotného opatrovance (posuzovaného) k navržené osobě, a to jak stanovisko kladné, tak stanovisko záporné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3444/2021), kteréžto hledisko se z důvodů uvedených odvolacím soudem, tedy pro nezpůsobilost opatrované takové stanovisko kvalifikovaně vyjevit, neuplatní. Nebylo přitom povinností soudu prvního stupně (tím méně pak soudu odvolacího) provádět všechny dovolatelem navržené důkazy, znalecký posudek nevyjímaje (§ 21 z.
ř. s. a § 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), jestliže ohledně nezpůsobilosti opatrované kvalifikovaně formulovat vlastní stanovisko měl soud prvního stupně k dispozici jiné věrohodné důkazy, z nichž svá skutková zjištění čerpal, a která poměřoval tím, co sám zjistil při zhlédnutí opatrované.
20. Ani Nejvyšší soud nezpochybňuje tvrzení dovolatele, že „má s opatrovanou velmi blízký a specifický vztah, který je založen na obrovské důvěře, přičemž toto se projevuje mimo jiné i tím, že dovolatel je s to činit s opatrovanou takové aktivity, které s ní nikdo jiný dělat nedokáže“, nicméně tato skutečnost sama o sobě ještě nepředstavuje dostatečný (tím méně samostatný) důvod pro to, aby byl právě on jmenován opatrovníkem posuzované, zvláště když odvolací soud přiléhavě připomenul, že podle výsledků dokazování některé dovolatelem preferované aktivity nemusejí být pro opatrovanou zcela vhodné a dovolatel je oproti A. H. znevýhodňován rovněž svým konfrontačním chováním vůči pracovníkům zařízení Rolnička, přestože pobyt v něm podle jednoznačných výsledků dokazování opatrované prospívá (odstavec 13, 14 a 16 rozsudku odvolacího soudu). Úvahy (na str. 5 dovolání), podle nichž „opatrovaná „postupně ztrácí schopnosti a dovednosti, které nabyla v rámci společného času s dovolatelem“ jsou znovu nepřípustnou skutkovou polemikou, k níž dovolací soud přihlížet nemůže (taková zjištění soudy nižších stupňů neučinily). Lze rovněž doplnit, že na výkon funkce opatrovníka není dán právní nárok a soud zásadně dbá nejlepšího zájmu opatrovaného či posuzovaného, subjektivní zájmy osob navržených k výkonu funkce opatrovnictví jsou naopak spíše nerozhodné. Nejmenování právě dovolatele opatrovníkem opatrované pak není na překážku dalšímu prohlubování vzájemných vztahů mezi nimi a tím i rozšíření případného budoucího styku, a to případně i za pomoci mediace. Je přitom zcela zřejmé, že je v zájmu N. H. rozvíjení a upevňování vztahů k oběma rodičům a mohou jí nepochybně prospívat i citlivě vybrané aktivity nabízené otcem.
21. Nesouhlasí-li dovolatel s úvahami soudů nižších stupňů, že opatrované prospívá byť „stereotypní“ prostředí, na nějž je dlouhodobě s ohledem na svůj trvalý zdravotní handicap navyklá a považuje postoj soudů obou stupňů za „alibistický“, pak jde především opět o nepřípustnou skutkovou polemiku, přičemž otázka vhodnosti konkrétního prostředí pro toho kterého opatrovance, je vždy jedinečnou otázkou odvislou od konkrétních skutkových zjištění poměřovaných zdravotním stavem hodnocené osoby a s tím souvisejícím prosazováním nejlepšího zájmu, které se vzpírá možnosti bližšího (judikatorního) zevšeobecnění. Ostatně ono odlišné hodnocení důkazů navíc není dostatečně konkrétně dovolatelem propojeno s právní otázkou, jíž by měl Nejvyšší soud v tomto řízení vyřešit.
22. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se potom nijak neocitá v rozporu ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2223/2017 (bez ohledu na to, že jde o usnesení, jímž bylo pro nepřípustnost odmítnuto dovolání, které tak nepředstavuje ustálenou judikaturu dovolacího soudu), neboť posuzovaná byla opakovaně soudem shlédnuta a bylo zjištěno (ve vazbě na dříve podané posudky a zprávy ošetřujících lékařů), že není schopna kvalifikovaně formulovat svůj úsudek. Absence možnosti artikulovat odpovídající přání stran osoby budoucího opatrovníka vede k závěru o bezpředmětnosti výhrady dovolatele na adresu místa, kde měl soud zhlédnutí provést (podle dovolatele tak měl učinit mimo prostory zařízení Rolnička).
V poměrech projednávané věci se odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) rovněž nezpronevěřil ani závěrům vtěleným do rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2865/2012, popř. závěrům, jež se promítly do Stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 04. 2016, sp. zn. Cpjn 201/2015 [když ta se primárně týkala posuzování otázky omezení svéprávnosti a nikoliv opatrovnictví], neboť podrobně a přitom logicky osvětlil důvody, pro které bylo (opakované) zhlédnutí posuzované dostačující (srov. odstavec 11 odůvodnění napadeného rozsudku), zvláště je-li celoživotní závažné zdravotní omezení opatrované nevratné a spojené podle náhledu odborníků spíše s progredující prognózou a posuzovaná je navíc s ohledem na charakter svého postižení velmi snadno manipulovatelná; v tomto smyslu pak nelze přeceňovat (vytrhávat z kontextu všech dalších učiněných zjištění) prohlášení jednoho z ošetřujících lékařů MUDr.
Macáka. Za významné v té souvislosti Nejvyšší soud považuje, že sama opatrovaná, a to ani ústy svého procesního opatrovníka, provedení svého výslechu nenavrhla. Podle ustanovení § 38 odst. 2 z. ř. s. od výslechu posuzovaného může soud upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav posuzovaného; soud však posuzovaného vždy zhlédne. Pokud posuzovaný sám požádá, aby byl vyslechnut, soud ho vyslechne. Zhlédnutím se přitom rozumí úsilí soudu (soudce) o zjištění stavu posuzovaného osobním pozorováním, jež lze spojit s jeho výslechem (§ 38 odst. 1 a 2 z.
ř. s.) nebo spolu s jiným pokusem o zjištění jeho názoru, jak má být ve věci rozhodnuto (§ 56 odst. 2 o. z.). Zhlédnutí má svébytný smysl, jímž je zjištění osobního a zdravotního stavu posuzovaného (schopnost reakce na podněty, zachování logického myšlení apod.), jež se na typické dispozice výslechu či zjištění názoru neomezuje už proto, že směřuje i k postižení nonverbálních reakcí posuzovaného. Jeho základna vychází z ústavněprávní („lidskoprávní“) agendy (čl. 5, čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod) a vystihuje rovněž potřebu specifické pojistky proti automatické převaze odborně expertních přístupů.
Za účelem zhlédnutí soud může nařídit tzv. jiný soudní rok, který se může uskutečnit mimo budovu soudu neformálním způsobem i bez účasti veřejnosti (§ 18 z. ř.
s.), případně jinak zjistit aktuální stanovisko posuzované osoby k omezení její svéprávnosti (popř. k osobě vhodného opatrovníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5434/2016). Dospěl-li proto soud prvního stupně na základě /opakovaného/ zhlédnutí posuzované, a to i s přihlédnutím k obsahu znaleckého posudku a zpráv dvou ošetřujících lékařů, že posuzovaná není s to s rozvahou a závazně vyjevit své přání o osobě vhodného opatrovníka, nepochybil, jestliže neprováděl její další výslech, protože výslech k zamýšlené otázce nebylo lze pro trvalou zdravotní indispozici opatrované provést a opatrovaná (zastoupena procesním opatrovníkem) se svého výslechu vůči soudu sama ani nedožadovala.
23. Ze žádného procesního pravidla neplyne, že by v rámci kontinuálně vedeného řízení ve věci svéprávnosti a opatrovnictví člověka (dle hlavy I, dílu 1, oddílu 2 a 3 z. ř. s.) bylo třeba opakovat důkazy provedené v jeho dřívější fázi. Závěry odvolacího soudu tak nekonkurují ani jinak závazným (čl. 89 odst. 2 Ústavy) úvahám obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04, který jednak kritizoval obecné soudy za jejich formální přístup - ovšem činil tak výlučně ve vztahu k vlastnímu rozhodnutí o omezení svéprávnosti (tehdy omezení způsobilosti k právním úkonům) a k tomu, že ač byla konkrétní osoba omezena ve způsobilosti k právním úkonům, nebyl jí současně a bez prodlení ustanoven k ochraně jejích zájmů opatrovník.
Totéž lze uvést ve vztahu k rozhodnutím Evropského sudu pro lidská práva, jež dovolatel cituje, a která se rovněž nevztahují k otázce ustanovení opatrovníka. Uvedené mutatis mutandis platí i o poukazu dovolatele na závěry Ústavního soudu obsažené v jeho nálezu ze dne 23. 03. 2015, sp. zn. I. ÚS 1974/14, které je třeba vnímat vždy ve vztahu ke konkrétní projednávané situaci a ke schopnostem a možnostem posuzovaného či opatrovaného. Z ničeho neplyne, že by zhlednutí opatrované soudem v prostorách zařízení Rolnička nebylo provedeno v „prostřední jí známém a příjemném“, jak namítal dovolatel.
Neobstojí konečně ani dovolatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1607/2015, který se opět primárně vztahuje k potřebě náležitého hodnocení znaleckého posudku ve vztahu k rozhodnutí o omezení svéprávnosti; výrok o omezení svéprávnosti opatrované však v této věci nabyl separátně právní moci a dovolateli se jej nepodařilo v tomto řízení (pro odvolacím soudem konstatovaný nedostatek subjektivní legitimace k podání odvolání) zvrátit. Lze tak uzavřít, že v poměrech konkrétní projednávané věci neodporuje způsob pokusu soudu o zjištění názoru opatrované (opakovaným zhlédnutím) požadavkům nastoleným dovolatelem citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a soudu ochrany ústavnosti.
24. Je třeba rovněž odmítnout tezi dovolatele, podle níž „nebylo řádně prověřeno, zda (dosavadní - pozn. Nejvyššího soudu) opatrovník disponuje dostatečnými schopnostmi, aby byl s to zjišťovat přání a názory opatrovné, včetně posouzení, zda tyto schopnosti jsou alespoň srovnatelné se schopnostmi dovolatele“. Soudy v tomto i předchozích fázích řízení se porovnání schopností obou rodičů k výkonu funkce opatrovníka podrobně zabývaly a položily akcent na konkrétní skutečnosti, aby bylo řádně prověřeno, zda současný opatrovník (matka opatrované) disponuje dostatečnými schopnostmi, aby byl s to zjišťovat přání a názory opatrovné, včetně posouzení, zda tyto schopnosti jsou alespoň srovnatelné se schopnostmi dovolatele přeci jenom z objektivního hlediska mírně favorizují dosavadní opatrovnici, která se jako zástupce opatrované v minulosti zcela osvědčila, oproti dovolateli, u něhož byly na základě výsledků dokazování zjištěny okolnosti, které by výkon jeho opatrovnictví mohly činit problematickými (komplikovaný vztah k pracovníkům zařízení Rolnička, přeceňování schopností a dovedností posuzované apod.).
25. Odtud plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu ve světle námitek dovolatel uplatněných ustálené judikatuře dovolacího soudu neodporuje, Nejvyšší soudu proto podané dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti jako nepřípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. a zčásti jako objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. e/ a h/ o. s. ř.
26. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 5. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu