Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatele nezletilého V. M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Žižkova tř. 183/33, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 3. května 2021 č. j. 6 P 174/2011-546 a usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 25. května 2020 č. j. 6 P 174/2011-346, za účasti Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 9. 2021, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 3, čl. 9 odst. 1, čl. 12 a 16 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3, 7 a 10 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí. Stěžovatel požádal o ustanovení opatrovníka a projednání ústavní stížnosti mimo pořadí ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") v části výroku V., kterým se stanoví předběžná vykonatelnost výroků, jimiž okresní soud rozhodl o nařízení ústavní výchovy stěžovatele a stanovil její podmínky (výroky I. až IV.). Stěžovatel spojil se svou ústavní stížností i návrh na odklad vykonatelnosti výroku IV., jímž okresní soud s účinností od 30. 6. 2021 přemístil stěžovatele z dětského domova se školou do výchovného ústavu se střední školou. Jak Ústavní soud telefonicky ověřil s příslušným soudním oddělením okresního soudu, rozsudek doposud nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním a o tomto nebylo do dnešního dne rozhodnuto.
3. Stěžovatel se domáhá i zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku a jímž okresní soud dle § 102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), rozhodl o vydání předběžného opatření o umístění stěžovatele do péče dětského domova se školou. Stěžovatel se mimo péči své matky nacházel již od prosince 2019, a to na základě usnesení okresního soudu ze dne 3. 12. 2019 č. j. 6 Nc 1020/2019-13, 29 P a Nc 379/2019, jímž bylo rozhodnuto o vydání "speciálního" předběžného opatření dle § 452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), a stěžovatel byl umístěn do péče dětského diagnostického ústavu.
4. Stěžovatel v prvé řadě namítá porušení svých ústavně zaručených participačních práv, které mu náleží jako nezletilému účastníkovi řízení. Tohoto porušení se měl okresní soud dopustit tím, že v řízení o nařízení ústavní výchovy bez řádného odůvodnění neposkytl stěžovateli - jemuž bylo v době vydání rozsudku patnáct let - možnost bezprostředně vyjádřit svůj postoj k projednávané věci. Okresní soud se spokojil se zjištěním názoru stěžovatele prostřednictvím opatrovníka, aniž by uvedl důvody ospravedlňující tento výjimečný postup. Porušení participačních práv spatřuje stěžovatel i v tom, že mu byl pro řízení o nařízení ústavní výchovy jmenován opatrovníkem orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") města K., zatímco pro řízení o vydání předběžného opatření OSPOD města N. Procesní postavení obou orgánů se však nepřípustně prolíná, neboť tito vystupují na jednu stranu jako iniciátoři řízení o nařízení ústavní výchovy, resp. vydání předběžného opatření, a na straně druhé jako opatrovníci nezletilého stěžovatele v daných řízeních. Tito opatrovníci nadto stěžovatele údajně neseznámili s jeho procesními právy, neinformovali jej o obsahu a důsledcích napadených rozhodnutí a nepoučili jej o možnostech procesní obrany. Vlivem absence řádného zastoupení nemohl stěžovatel náležitě hájit svá práva a využít opravných prostředků, jež se mu proti napadeným rozhodnutím nabízely.
5. Stěžovatel okresnímu soudu rovněž vytýká nedostatek řádného odůvodnění výroku o předběžné vykonatelnosti napadeného rozsudku. Okresní soud měl dále pochybit, když se v rámci dokazování spoléhal toliko na písemná vyjádření odborníků, aniž by tyto osobně vyslechl; tímto postupem porušil zásadu přímosti a ústnosti dokazování.
6. Ve vztahu k napadenému usnesení stěžovatel dále namítá, že jeho vydáním okresní soud fakticky prodloužil trvání již dříve vydaného předběžného opatření dle § 452 z. ř. s. nad rámec maximální přípustné doby trvání šesti měsíců. Přitom odkazuje na nález ze dne 2. 2. 2021
sp. zn. IV. ÚS 3200/20
(všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná i na https://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud označil za protiústavní postup vydání "běžného" předběžného opatření podle § 76 a násl. o. s. ř. v situaci, kdy jsou splněny předpoklady pro vydání "speciálního" předběžného opatření dle § 452 z. ř. s.
7. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a zákonem o Ústavním soudu. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
8. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995
sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity, jak plyne z § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tento princip reflektuje čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (z poslední doby srov. např. usnesení ze dne 27. 7. 2021
sp. zn. II. ÚS 1980/21
nebo usnesení ze dne 5. 5. 2021
sp. zn. II. ÚS 932/21
). Tento předpoklad však v posuzované věci není naplněn, neboť stěžovatel svou ústavní stížností napadá rozsudek okresního soudu, jenž do dnešního dne nenabyl právní moci a o němž stále probíhá odvolací řízení.
9. Cestu k přezkumu napadeného rozsudku nelze otevřít ani pomocí aplikace výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jak stěžovatel navrhuje. I k takovému výjimečnému postupu může dojít jen v případě, že všechny prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovateli poskytuje, nebyly vyčerpány a řízení je přitom pravomocně skončeno (popř. jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí nebo opatření), takže jiný prostředek nápravy již neexistuje. Nedostatek právní moci napadeného rozhodnutí nemůže být překonán ani cestou aplikace výjimky podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť tento požadavek vyplývá přímo z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy [a následně z § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. V předběžně vykonatelném nepravomocném rozsudku nelze spatřovat ani tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. k tomu například již výše citovaný nález
sp. zn. III. ÚS 62/95
či usnesení ze dne 2. 3. 2018
sp. zn. II. ÚS 3648/17
) připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, nelze-li protiústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci.
11. Byť napadený rozsudek v důsledku své předběžné vykonatelnosti působí do sféry stěžovatele bez ohledu na nedostatek právní moci a jeho účinky může stěžovatel subjektivně vnímat jako porušení svých ústavně zaručených práv, má stěžovatel k dispozici prostředky, jimiž může svá práva před obecnými soudy hájit. Jeho ústavní stížnost proti rozsudku okresního soudu proto nelze shledat přípustnou. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v tvrzeném porušení participačních práv, jejichž význam Ústavní soud ve své judikatuře soustavně akcentuje [k zapojení dítěte do soudního řízení viz např. nález ze dne 8. 10. 2018
sp. zn. II. ÚS 725/18
(N 165/91 SbNU 61); k právu dítěte být slyšeno viz např. nález ze dne 9. 10. 2019
sp. zn. IV. ÚS 1002/19
(N 174/96 SbNU 211); k právu dítěte být slyšeno v řízeních o ústavní výchově viz např. nález ze dne 2. 4. 2009
sp. zn. II. ÚS 1945/08
(N 80/53 SbNU 11)] a jejichž respektování v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé obecným soudům výslovně ukládá i § 20 odst. 4 z. ř. s. Ústavní soud podotýká, že stěžovateli se nabízí možnost uplatnit tyto námitky v rámci probíhajícího odvolacího řízení, přičemž je odvolací soud povinen k nim přihlédnout bez ohledu na skutečnost, zda stěžovatel sám podal odvolání či nikoli (§ 28 odst. 1 z. ř. s.). Pakliže by stěžovatel měl za to, že ani v průběhu odvolacího řízení nebylo tvrzené porušení participačních práv zhojeno, je mu k dispozici žaloba pro zmatečnost [konkrétně dle § 229 odst. 1 písm. c) a § 229 odst. 3 o. s. ř.].
12. Nepřípustná je ústavní stížnost i v části směřující proti usnesení okresního soudu o vydání předběžného opatření, jelikož stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a to konkrétně odvolání. K možnosti přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je pak třeba poznamenat, že tento postup představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jako takovou je nutné ji vykládat restriktivně. Ústavní soud nespatřuje v ústavní stížnosti stěžovatele tvrzený přesah vlastních zájmů a poznamenává, že od vydání napadeného usnesení uplynulo v době podání ústavní stížnosti již více než 15 měsíců.
13. Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
14. Stěžovatel spojil s ústavní stížností také návrh na projednání věci mimo pořadí (§ 39 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti Ústavní soud rozhodl bez prodlení, tomuto návrhu bylo de facto vyhověno.
15. Jelikož o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bezodkladně, nebyl zde ani důvod samostatně reagovat na stěžovatelův návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
16. Ústavní soud závěrem konstatuje, že nepovažoval za potřebné jmenovat nezletilému stěžovateli opatrovníka, neboť jmenování opatrovníka by nebylo nijak způsobilé zvrátit závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti, a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (obdobně např. usnesení ze dne 30. 6. 2020
sp. zn. II. ÚS 1438/20
; usnesení ze dne 2. 5. 2017
sp. zn. II. ÚS 869/17
; a usnesení ze dne 11. 12. 2018
sp. zn. I. ÚS 2855/18
). Nadto byl stěžovatel řádně zastoupen advokátem, který v řízení hájil jeho zájmy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj