Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ASPET-INVEST, s. r. o., sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, a ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Service Reality Group, s. r. o., sídlem Železniční 548/4b, Olomouc, zastoupené Mgr. Vladanem Valou, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
června 2025 č. j. 28 Cdo 821/2025-530, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. listopadu 2024 č. j. 69 Co 170/2024-473 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. dubna 2024 č. j. 16 C 129/2018-404, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Jany Sedláčkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že porušují čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud usnesením ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2441/25 ,
10. Ústavní soud v ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
11. Podle Ústavního soudu stěžovatelky jen opakují argumenty, s nimiž se obecné soudy náležitě vypořádaly. Mimo jiné obecné soudy upozornily, že z metody simulovaného ocenění nájemného vycházel znalec oslovený první stěžovatelkou. Tehdy ovšem stěžovatelky proti této metodě nic nenamítaly. Přitom znalec uvedl, že v dané oblasti běžně nedochází k uzavírání nájemních smluv ke srovnatelným pozemkům, případně nájemní smlouvy nejsou veřejně přístupné, a právě proto použil metodu simulovaného ocenění nájemného.
V řízení také vyplynulo, že v obdobných situacích uzavírá smlouvy o nájmu pozemků jen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který však sjednává nájemné podle vnitřních předpisů a nikoliv tržně. Nebylo možno vycházet ani z dalších prodejů, ani ze srovnání nabídek k uzavření nájemních smluv, neboť takto nabízené pozemky nebyly podle obecných soudů srovnatelné. Je tedy zjevné, že obecné soudy v napadených rozhodnutích jednoznačně a samostatně identifikovaly, jaká metoda byla pro stanovení nájemného použita a proč. V napadených rozhodnutích je také vysvětleno, proč došlo k patnáctiprocentní modifikaci výše nájemného, přitom tuto modifikaci stěžovatelky v ústavních stížnostech kvalifikovaně nezpochybnily, toliko odkazují na jiný případ řešený před obecnými soudy, jehož skutkové okolnosti jsou popsány v usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2124/19
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). Stěžovatelky se ovšem nemohou dovolávat jiných skutkových okolností případů, v nichž došlo k tomu, že výše nájemného byla s ohledem na značnou zastavěnost pozemku snížena o 50 %. Takový postup však nikterak nesnižuje úvahy obecných soudů, které byly použity v posuzované věci.
12. Na ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů nemůže nic změnit ani několik blanketních odkazů stěžovatelek na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se otázek bezdůvodného obohacení, respektive náhrady za bezdůvodné obohacení. Byť stěžovatelky tento náhled ve svých stížnostech evidentně nesdílí, obecné soudy se v posuzované věci východiskům odkazované judikatury nikterak nezpronevěřily.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnosti zčásti jako návrhy, k jejichž projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatelek, zčásti jako návrhy zjevně neopodstatněné [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu