Povinnost soudu vypořádat se s námitkami obviněného v řízení o propuštění z vazby
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2023 č. j. 4 To 48/2023-4941 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2023 č. j. 46 T 7/2023-4666, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že je stěžovatel na podkladě obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a pro zločin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 7. 2022 sp. zn. 43 Nt 58/2022 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a bylo rozhodnuto o nepřijetí záruky za jeho další chování nabídnuté zájmovým sdružením, o nepřijetí písemného slibu stěžovatele, o zamítnutí návrhu na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, o zamítnutí návrhu na nahrazení vazby uložením předběžného opatření spočívajícího v zákazu vycestování do ciziny a odevzdání cestovního pasu a o nepřijetí peněžité záruky.
4. Proti uvedenému usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily informace obsažené ve spisu, případně je zamlčely, nebo se jimi nezabývaly. Vrchnímu soudu jako soudu stížnostnímu vytýká, že se nezabýval jeho rozsáhlou argumentací ve vztahu k peněžité záruce a kombinaci záruk jako adekvátního náhradního prostředku vazby. Tvrdí, že obecné soudy odůvodnily pokračování útěkové vazby pouze hrozbou výše trestu a nespecifikovanými kontakty v zahraničí, což jsou stejné argumenty, které před čtrnácti měsíci představovaly důvod pro vzetí do vazby. Důvodnost pokračování tzv. předstižné vazby podle něj soudy opřely o zcela nereálnou konstrukci pokračování v téže trestné činnosti, ke které by bylo třeba vstupní investice převyšující dvanáct milionů korun českých, což je mimo ekonomické možnosti stěžovatele.
6. Stěžovatel poukazuje na obecné principy pro posuzování potřeby dalšího trvání vazby, které vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, zejména pak na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Za stěžejní pochybení obecných soudů považuje vypořádání a vyhodnocení nabízených záruk, zejména záruky peněžité v kombinaci s četnějším dohledem probačního úředníka a odevzdáním cestovního dokladu soudu. Městský soud podle něj presumoval jeho vinu a předpokládal, že měl mít z údajné trestné činnosti značný finanční prospěch. Tento předpoklad považuje za pouhou spekulaci, která nemá oporu v dosavadním dokazování.
7. V souvislosti s argumentací městského soudu, podle níž peněžní hotovost zajištěná v jeho domě svědčí o jeho zapojení do trestné činnosti, stěžovatel tvrdí, že se tento soud neseznámil dostatečně se spisem. Z něj má totiž vyplývat, že podstatná část těchto prostředků již byla vrácena jeho manželce a otci, přičemž dva svědci potvrdili, že hotovost pocházela od nich. Z toho dovozuje, že vazební soud vycházel z nepravdivých informací a z chybné dedukce o jeho mimořádné majetnosti. Tato dedukce je ostatně podle něj v rozporu se skutečností, že si v průběhu dvou let půjčoval částku blížící se souhrnně čtyřem milionům Kč. Rozporuje též argumentaci městského soudu poukazující na obsah zachycené konverzace V. Ř. s neznámou osobou a zdůrazňuje, že je nepřípustné, aby důkazem o jeho výnosech z trestné činnosti byla konverzace jiného obviněného s jinou osobou, ve které on sám nijak nefiguruje. V návaznosti na důvody, kvůli kterým městský soud odmítl nahrazení tzv. předstižné vazby, stěžovatel uvádí, že není jasné, jak by mohl pokračovat v trestné činnosti, pro niž je stíhán, když k tomu zjevně nemá technické a ekonomické možnosti.
8. Vrchní soud podle stěžovatele rezignoval na odůvodnění svých závěrů ve světle rozsáhlé argumentace obsažené ve stížnosti proti usnesení městského soudu. Má za to, že vrchní soud nijak nevysvětlil konstatování o ztotožnění se se závěry městského soudu a o nedůvodnosti stěžovatelových námitek. Stěžovatel rovněž formuluje důvody, které mají potvrzovat dostatečnost nabízené peněžité záruky, a tvrdí, že obecné soudy tuto efektivitu nedostatečně vyhodnotily. Tento nedostatek považuje za zásadní mimo jiné s ohledem na to, že přímo vrchní soud v napadeném usnesení označil kombinaci peněžité záruky s odevzdáním cestovního dokladu za adekvátní prostředek nahrazení vazby. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu dovozuje, že se vrchní soud evidentně nezabýval jeho argumentací.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
16. Na prvním místě je třeba připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému trestního soudnictví a posuzování konkrétních okolností každé jednotlivé věci se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností (čl. 92 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
17. Osobní svoboda nepochybně představuje jednu z nejvýznamnějších základních svobod a zásahy do ní musejí být činěny citlivě a přiměřeně. Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon, a podle čl. 8 odst. 5 Listiny nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý (řádný) proces, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i v čl. 6 Úmluvy, mimo jiné vyžadují, aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně odůvodněna.
18. Ústavní soud připouští, že odůvodnění napadeného usnesení městského soudu obsahuje některé nesprávné formulace, kdy městský soud nepoužil podmiňující způsob, takže to vyvolává dojem, jako by tento soud měl již za prokázané, že se stěžovatel dopustil jednání, pro které je stíhán. Takové vady však Ústavní soud nepovažuje za natolik zásadní, aby ve svém důsledku představovaly porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, neboť z kontextu celého usnesení je zřejmé, že městský soud v tomto ohledu vycházel z dosavadních výsledků dokazování a nijak tím nepředjímal konečné rozhodnutí o vině.
19. Městský soud na straně 5 svého usnesení přesvědčivě odůvodnil přetrvávající existenci důvodů tzv. útěkové vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu. Argumentoval přitom nejen hrozícím vysokým trestem odvíjejícím se především od vysoké škody, která měla být způsobena trestnou činností (viz dále), na níž se stěžovatel měl podle obžaloby podílet. Poukázal též na sofistikovaný způsob páchání této trestné činnosti, který se vyznačoval mimo jiné vysokou mírou utajení. Podle městského soudu shromážděné důkazy nasvědčují tomu, že má stěžovatel kontakty v zahraničí, což souvisí i s tím, že projednávaná trestná činnost má přesah do více členských států Evropské unie, když nelegálně vyrobené cigarety měly mířit do Polské republiky, Spolkové republiky Německo, Belgického království nebo Slovenské republiky. Jestliže za těchto okolností městský soud dovodil naplnění důvodů tzv. útěkové vazby, nemá tomu Ústavní soud co vytknout.
20. Názor o přetrvávající existenci důvodů předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu odůvodnil městský soud opět promyšleným a utajeným způsobem, kterým měla být stíhaná trestná činnost páchána, přičemž jejím cílem mělo být obohacení a získání zdroje finančních prostředků. Městský soud dále uvedl, že by trestná činnost zřejmě byla páchána i nadále, nebýt zásahu orgánů činných v trestním řízení a zadržení stěžovatele (viz stranu 5 usnesení městského soudu). K tomu Ústavní soud podotýká, že uvedené skutečnosti samy o sobě těžko mohou odůvodňovat obavu, že by stěžovatel pokračoval v trestné činnosti i v budoucnu. Jinak řečeno, při přijetí takové argumentační konstrukce by důvod tzv. předstižné vazby bylo možné identifikovat téměř ve všech případech stíhání obohacovací trestné činnosti, což se nejeví jako přijatelné.
21. Naopak za relevantní důvod prokazující existenci důvodů tzv. předstižené vazby považuje Ústavní soud tvrzení městského soudu, že se na stíhané trestné činnosti měly podílet další osoby (dodavatelé i odběratelé), které jsou stále neznámé totožnosti, a nelze proto vyloučit, že v trestné činnosti pokračují, což by stěžovateli v případě jeho propuštění na svobodu umožnilo se do této trestné činnosti opět zapojit.
22. Městský soud dále argumentoval tím, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že u stěžovatele mohlo jít o podstatný zdroj jeho příjmů, na což ukazuje mimo jiné hotovost, která u něj byla zajištěna. V této souvislosti Ústavní soud nalezl první výrazný neústavní nedostatek v odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu. Stěžovatel totiž ve své stížnosti proti usnesení městského soudu podrobně popisuje, komu byla část zajištěných peněžních prostředků vrácena, resp. od koho jiná část těchto prostředků pochází. Vrchní soud však na tyto námitky nijak nereagoval a pouze obecně odkázal na odůvodnění usnesení městského soudu. Městský soud se však ve svém usnesení nikterak nezabýval tím, komu byla jaká část zajištěných peněžních prostředků vrácena, resp. z jakých zdrojů tyto prostředky pocházejí.
23. Stejně tak vrchní soud nijak nereagoval ani na námitky stěžovatele, jež směřovaly proti té části argumentace městského soudu, která se opírala mimo jiné o záznam z prostorového odposlechu ze dne 19. 7. 2022. Ten zachycoval rozhovor obviněného Ř. s neztotožněnou osobou. Stěžovatel ve stížnosti brojil proti tomu, že je proti němu používán obsah konverzace mezi dvěma dalšími osobami, a vrchní soud se k této námitce ve svém usnesení nijak nevyjádřil. V tomto případě pochybení vrchního soudu nemá tak podstatný význam, protože uvedená námitka stěžovatele je zjevně lichá. Městským soudem citovaný útržek rozhovoru mezi obviněným Ř. a neztotožněnou osobou zachycený prostorovým odposlechem totiž v usnesení městského soudu navazuje na zmínku o komunikaci mezi obviněným Ř. a stěžovatelem zachycenou při odposlechu telekomunikačního provozu (blíže viz bod 13 usnesení městského soudu) a má ji zřejmě potvrzovat. Nicméně i tato část nevypořádaných námitek stěžovatele dokládá nedůsledný přístup vrchního soudu k povinnosti náležitě odůvodnit rozhodnutí a konkrétně reagovat na konkrétní námitky.
24. Tento nedůsledný přístup vrchního soudu projevující se "mechanickým" a paušálním odkazováním na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně a přehlížením konkrétních námitek stěžovatele se pak zásadním způsobem projevil v souvislosti s možnostmi nahrazení vazby některým z opatření navrhovaných stěžovatelem, resp. kombinací těchto opatření. Městský soud na straně 7 svého napadeného usnesení konstatoval, že by nahrazení vazby zákazem vycestování do ciziny spojené s odevzdáním cestovního pasu mohlo fungovat pouze v kombinaci s přiměřenou peněžní zárukou. Zároveň vysvětlil své důvody, proč se mu peněžitá záruka ve výši jednoho milionu Kč navrhovaná stěžovatelem v žádném případě nejeví jako dostatečná, resp. že přiměřená záruka by se musela pohybovat spíše v desítkách milionů korun. Tyto důvody městský soud spatřoval především v povaze a závažnosti stíhaného skutku a důvodů vazby. Klíčový význam v tomto směru měla úvaha, podle které vzhledem k velkému rozsahu nelegální výroby a distribuce tabákových výrobků lze předpokládat, že právě stěžovateli jako jednomu z hlavních členů skupiny podílejícím se na páchání této trestné činnosti plynul podstatný podíl na zisku z ní. Městský soud v této souvislosti připomněl, že stíhanou činností měla být zkrácením spotřební daně způsobena škoda 110 293 801 Kč.
25. Městský soud správně uvedl i to, že výše způsobené škody nemůže představovat jediné kritérium, podle něhož má být určována výše peněžité záruky. Stěžovatel ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně opět formuloval konkrétní námitky, jimiž brojil proti závěru o nedostatečnosti nabízené peněžité záruky. Tyto námitky se týkaly primárně jeho majetkových poměrů, ale též již zmíněného původu peněžních prostředků, jež u něj byly zajištěny. Stěžovatel dokonce odkazoval na konkrétní čísla listů trestního spisu, jejichž obsah měl potvrzovat jeho tvrzení. Jestliže za této situace vrchní soud opět jen paušálně odkázal na odůvodnění usnesení městského soudu (viz stranu 5 usnesení vrchního soudu), nelze to vykládat jinak než jako rezignování na povinnost řádně odůvodnit rozhodnutí o podané stížnosti a vypořádat uplatněné námitky proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
26. Ústavní soud konstatuje, že v napadeném usnesení městského soudu neidentifikoval žádné závažné vady, které by mohly být podkladem pro závěr, že nalézací soud tímto rozhodnutím porušil ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Městský soud dostatečně odůvodnil svůj názor o přetrvávající existenci důvodů útěkové vazby. V odůvodnění závěru o přetrvávající existenci důvodů tzv. předstižné vazby lze zaznamenat určité sporné prvky (viz výše), a totéž platí o argumentaci, s jakou městský soud odmítl nabízené možnosti nahrazení vazby. Ústavní soud nicméně tyto nedostatky nevyhodnotil jako natolik zásadní, aby odůvodňovaly jeho kasační zásah vůči usnesení městského soudu.
27. Podobný zdrženlivý přístup však není namístě vůči napadenému usnesení vrchního soudu. Vrchní soud totiž téměř kompletně ignoroval jasně a konkrétně formulované námitky stěžovatele. Namísto jejich důsledného vypořádání se spokojil s opakovaným obecným konstatováním o dostatečnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení městského soudu a se ztotožněním se s jeho závěry. Tento postoj zaujal navzdory tomu, že stěžovatel ve své stížnosti uváděl skutečnosti, kterými se městský soud ve svém usnesení nezabýval. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že stěžovatel nevznesl námitky proti výsledkům dokazování ve věci samé, ale o námitky brojící proti závěrům městského soudu o přetrvávající existenci vazebních důvodů a o nemožnosti nahradit vazbu určitým opatřením, resp. kombinací opatření.
28. Ústavní soud připomíná, že z ústavně zaručeného práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 Úmluvy a § 2 odst. 13 trestního řádu) vyplývá mimo jiné právo obviněného podávat proti jednotlivým rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení opravné prostředky tam, kde to zákon připouští (viz § 33 odst. 1, § 141 odst. 2, § 245 odst. 1 a další ustanovení trestního řádu). Nemá-li toto právo zůstat toliko formálním, je nezbytné, aby orgán, který o opravném prostředku rozhoduje, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky v podání obviněného uvedené, jsou-li jen poněkud smysluplné a relevantní. Zejména u rozhodnutí, jež mají zásadní dopad na základní práva obviněného, se z hlediska souladu s normami ústavního práva nelze spokojit s postupem, kdy soud v odůvodnění rozhodnutí pouze zopakuje námitky uvedené v podání obviněného, aniž by je následně logickým způsobem a na základě prokázaných skutečností vyvrátil, popř. náležitě vysvětlil, v čem spočívá jejich irelevantnost [srov. nálezy ze dne 30. 11. 2006
sp. zn. III. ÚS 612/06
(N 215/43 SbNU 393) a ze dne 19. 6. 2007
sp. zn. II. ÚS 429/07
(N 102/45 SbNU 417)].
29. Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že nikterak nepředjímá, zda jsou námitky stěžovatele důvodné, zda i nadále přetrvávají jednotlivé vazební důvody a zda přichází v úvahu nahrazení vazby. Takový závěr musejí učinit primárně obecné soudy, a to až po důsledném přezkoumání námitek stěžovatele.
28. Ústavní soud tak uzavírá, že napadeným usnesením vrchního soudu bylo porušeno ve výroku nálezu ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v této části ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení vrchního soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil bez nařízení ústního jednání, neboť je nepovažoval za potřebné.
29. Zbývající část ústavní stížnosti (kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení městského soudu) pak Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu