Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ASPOL BIS SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ SPÓŁKA KOMANDYTOWA, sídlem Ul. Jabłonkowa 16, Dobrzelin, Polsko, zastoupené Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2024 č. j. 10 Afs 44/2023-42, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. ledna 2023 č. j. 60 Af 51/2021-47, rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 22. října 2021 č. j. 54850/2021-900000-314 a rozhodnutí Celního úřadu ze dne 8. března 2021 č. j. 27443-2/2021-580000-12, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, Generálního ředitelství cel a Celního úřadu pro Olomoucký kraj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Nejvyššího správního soudu vyplývá, že Celní úřad pro Olomoucký kraj (dále jen "správce daně") rozhodnutím ze dne 16. 11. 2018 zajistil 30 800 litrů stěžovatelkou přepravovaného (odesílatelem z Polské republiky odběrateli do Rakouské republiky přes území České republiky) minerálního oleje označeného "olej smarowy". Důvodem zajištění bylo podezření správce daně, že může jít o vybrané výrobky přepravované bez dokladu prokazujícího, že jde o výrobky zdaněné nebo oprávněně nabyté bez daně ve smyslu § 5 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních"). Generální ředitelství cel (dále jen "GŘC") rozhodnutím ze dne 17. 6. 2019 oprávněnost zajištění potvrdil. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") žalobu proti rozhodnutí GŘC rozsudkem ze dne 31. 3. 2020 zamítl, a následně Nejvyšší správní soud kasační stížnost rozsudkem ze dne 29. 6. 2020 zamítl. Ústavní stížnost stěžovatelky byla usnesením ze dne 7. 10. 2020 sp. zn. I. ÚS 2500/20 odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
3. Správce daně pokračoval řízením o zajištěných vybraných výrobcích. V jeho průběhu dospěl po laboratorních zkouškách k závěru, že jde o minerální olej podle § 45 odst. 3 písm. d) zákona o spotřebních daních, který mohla stěžovatelka dopravovat v režimu volného daňového oběhu přes území České republiky jedině s některým z dokladů podle § 5 zákona o spotřebních daních (případně s dokladem prokazujícím konkrétní nedaňový účel použití, pokud by šlo o specifický případ oprávněného nabytí bez daně). Doklady, které předložil řidič při kontrole, tyto podmínky nesplňovaly. Správce daně uzavřel, že stěžovatelka přepravovala vybrané výrobky bez náležitého dokladu, tj. nakládala s nimi v rozporu s § 42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních, a tudíž nebyly splněny podmínky pro jejich uvolnění. Vzhledem ke skutečnosti, že vlastníka předmětných vybraných výrobků se přesně určit nepodařilo, vydal správce daně dne 8. 3. 2021 napadené rozhodnutí o jejich zabrání podle § 42d odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních. Stěžovatelka proti rozhodnutí o zabrání brojila odvoláním, které GŘC napadeným rozhodnutím zamítlo.
4. Krajský soud žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl, neboť potvrdil rozhodnutí správních orgánů, že stěžovatelka neprokázala oprávněné nabytí minerálního oleje bez daně, tudíž měl být přepravován s dokladem uvedeným v § 5 zákona o spotřebních daních. Řidičem předložené doklady jej nedokázaly nahradit v tom smyslu, že by z nich byly zjistitelné potřebné údaje uvedené v § 5 odst. 4 zákona o spotřebních daních. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud aproboval závěry krajského soudu.
5. Stěžovatelka tvrdí, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal dostatečně s námitkami ohledně toho, že jí předložené doklady splňovaly požadavky na zjednodušený průvodní doklad podle § 30 zákona o spotřebních daních, a také, že správní úřad mohl volit i jiné způsoby, jak danou situaci řešit, které by ji méně zatěžovaly, a nezasahovaly významně do její majetkové sféry. Stěžovatelka neakceptuje argumentaci správce daně ohledně požadavku na předložení dokumentů podle českého práva, neboť předložené dokumenty byly podle jejího názoru minimálně v souladu s polským a rakouským právem. Stěžovatelka dále namítá, že postupem celního úřadu v průběhu místního šetření dne 15. 11. 2018 došlo k porušení Listinou garantovaného práva na přítomnost tlumočníka při jednání.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
8. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných správními soudy. Z argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s popisem skutkového stavu, k němuž dospěly správní orgány i správní soudy. Ústavnímu soudu však nepřísluší přehodnocovat již jednou etablovaný skutkový stav, k němuž dospěly jiné orgány veřejné moci, pokud při tom neporušily žádná základní práva účastníků řízení. Stejně tak posouzení nastalé situace a její podřazení pod příslušnou právní úpravu spotřební daně náleží do kompetence správních soudů, nikoli Ústavního soudu.
9. Závěry správních orgánů i správních soudů, že doklady, které stěžovatelka doložila k přepravovanému minerálnímu oleji, nejsou doklady prokazující, že byly vybrané výrobky řádně zdaněny spotřební daní, případně že jsou od ní osvobozeny, z hlediska ústavněprávního plně obstojí a Ústavní soud zde nevidí důvod pro svůj případný kasační zásah.
10. Stěžovatelka, stejně jako v předchozím řízení o zajištění výrobků, trvá na tom, že její pochybení spočívalo pouze v tom, že při kontrole předložila doklady, u kterých chyběl údaj o celním úřadě v místě určení. Argumentace stěžovatelky se opětovně míjí s nosnými důvody napadených rozhodnutí, neboť stěžovatelce nebyla absence tohoto údaje správními soudy a správními orgány, kladena k tíži. Zásadním byl chybějící údaj o výši spotřební daně podle § 5 zákona o spotřebních daních, případně doložení toho, že jde o vybrané výrobky oprávněně nabyté bez daně, neboť z předložených dokladů nevyplýval účel jejich použití. Stěžovatelka tvrdí, že její pochybení bylo zcela formálního charakteru a neměla proto za něj být sankcionována. Avšak podle zákona o spotřebních daních je propadnutí převážených výrobků sankcí za nesplnění evidenční povinnosti, což stěžovatelka naplnila.
11. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že se Nejvyšší správní soud nezabýval jejími námitkami týkajícími se toho, že předložené doklady splňovaly požadavky na zjednodušený průvodní doklad (bod 12 rozsudku Nejvyššího správního soudu) a nepřiměřeností sankce (bod 14 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
12. Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka námitku na přítomnost tlumočníka při jednání v průběhu místního šetření dne 15. 11. 2018 neuplatnila v předcházejícím řízení. S ohledem na zásadu subsidiarity přezkumu v řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud nemůže zabývat těmi námitkami, které stěžovatelka řádně neuplatnila v předchozích řízeních před soudy, aniž jí v tom cokoli bránilo [viz nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000
(N 111/19 SbNU 79)].
13. Ústavní soud konstatuje, že správní orgány a správní soudy v souladu se zákonem aplikovaly na zákonem předvídanou situaci příslušná ustanovení zákona o spotřebních daních. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Správní soudy se řádně vypořádaly s argumentací stěžovatelky a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.
14. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu