Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. P., zastoupeného JUDr. Markétou Bednářovou, advokátkou, sídlem Škárova 809/16, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2025 č. j. 5 Tdo 302/2025-490, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2024 č. j. 10 To 194/2024-450 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. července 2024 č. j. 2 T 32/2024-411, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, Okresního státního zastupitelství v Jičíně a A. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") uznal stěžovatel vinným pokusem zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu čtyřiceti dvou měsíců. Dále okresní soud podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odkázal poškozenou vedlejší účastnici s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokusu zločinu podvodu se stěžovatel (zjednodušeně uvedeno) dopustil tím, že byť mohl vědět o příznacích duševního onemocnění své matky, narozené 1937 a zemřelé 2020, přesto zařídil, aby za jeho přítomnosti v notářské kanceláři podepsala smlouvu o darování specifikovaných nemovitých věcí do jeho výlučného vlastnictví. Po jejím uzavření byla matka stěžovatele rozhodnutím soudu omezena ve svéprávnosti, neboť již ke dni podpisu darovací smlouvy trpěla duševní chorobou trvalého rázu, pro kterou nebyla schopna racionálně rozhodovat, právně jednat, nakládat s nemovitým majetkem a porozumět důsledkům uzavření smlouvy, přičemž stěžovatel byl jmenován jejím opatrovníkem. Přestože věděl o duševní poruše své matky a s ní spojenými následky, po její smrti zmíněnou darovací smlouvu předložil v létě roku 2022 v řízení o pozůstalosti se záměrem neoprávněně se obohatit na úkor své sestry - vedlejší účastnice. Pokud by soudní komisařka akceptovala předloženou darovací smlouvu, nebyly by nemovité věci uvedené v darovací smlouvě zahrnuty do dědictví, což by vedlo k tomu, že by vedlejší účastnici nebyl určen její dědický podíl nejméně ve výši 5 053 665 Kč. Stěžovatel tak tímto jednáním mohl vedlejší účastnici způsobit škodu ve výši nejméně 5 053 665 Kč.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které podle § 256 trestního řádu Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné, protože k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a důkazy) neprokázal, ani neoznačil žádný zjevný rozpor, ale pouze požadoval změnu hodnocení důkazů, což Nejvyššímu soudu nepřísluší. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu (nesprávné právní posouzení) Nejvyšší soud konstatoval, že právní kvalifikace trestné činnosti stěžovatele je správná, neboť stěžovatel prokazatelně věděl o duševním stavu matky (byl jejím opatrovníkem v řízení o omezení svéprávnosti, doprovázel ji k psychiatrickému vyšetření v den, kdy po vyšetření podepsala v notářské kanceláři stěžovatelem připravenou smlouvu) a darovací smlouvu předložil v řízení o pozůstalosti se záměrem uvést v omyl vedlejší účastnici i notářku.
K dokonání uvedeného trestného činu nedošlo pouze na základě úspěšné obrany vedlejší účastnice. Zásada subsidiarity trestní represe nebyla aplikována pro závažnost činu (pokus zločinu se škodou přes 5 milionů Kč).
5. Stěžovatel upozorňuje, že darovací smlouvu s matkou uzavřel na její výslovné přání a byť na základě uvedené darovací smlouvy v řízení o pozůstalosti došlo mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí k rozepři, stěžovatel nakonec sám navrhl smírné řešení, a pozemky měly být rozděleny rovným dílem mezi něho a vedlejší účastnici. Stěžovatel darovací smlouvu v řízení o pozůstalosti ani nehodlal uplatnit a učinil tak až na výzvu notářky. Kdyby skutečně hodlal darovací smlouvu použít, mohl dávno před řízením o pozůstalosti nechat provést příslušný zápis v katastru nemovitostí, což neučinil. V řízení podle stěžovatele nebylo jednoznačně prokázáno, že by věděl o příznacích duševní choroby své matky (nebyl tedy naplněn jeho úmysl někoho podvést) a nebyla naplněna ani objektivní stránka trestného činu podvodu, neboť nedošlo k žádné majetkové dispozici ani ke škodě. Instituty trestního práva tak proti stěžovateli vůbec neměly být použity, neboť ty mají sloužit až jako krajní prostředek pro řešení protiprávního stavu. Ani krajský soud ani Nejvyšší soud se dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou, tedy s tvrzením, že vůbec nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, a to pro absenci úmyslu stěžovatele spáchat trestný čin a pro absenci omylu vedlejší účastnice a notářky, respektive pro absenci vzniku škody. Tím, že soudy nevěnovaly stěžovatelově argumentaci náležitou pozornost, porušily jeho právo na spravedlivý proces a také ve svém důsledku pravidlo in dubio pro reo, neboť stěžovatele uznaly vinným, ačkoliv nebylo nade vši rozumnou pochybnost prokázáno, že naplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu. Nebylo prokázáno, že stěžovatel jednal v podvodném úmyslu, tedy že chtěl vědomě zneužít duševního stavu své matky a připravit vedlejší účastnici o dědický podíl. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že o omezení svéprávnosti jeho matky bylo soudem rozhodnuto až po podpisu darovací smlouvy, přičemž v řízení byli vyslechnuti i svědci, kteří potvrzovali, že na matce stěžovatele žádné známky špatného stavu nepozorovali. Z provedených důkazů není možno jednoznačně dovodit, že by si byl stěžovatelem vědom choroby své matky, resp. jejich důsledků. Podle stěžovatele - jak již naznačeno - nebyla naplněna ani objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť nebyla uskutečněna žádná majetková dispozice a nikomu nevznikla žádná škoda ani újma. Porušení čl. 39 Listiny pak stěžovatel dovozuje z toho, že v dané věci šlo ve skutečnosti o spor mezi sourozenci, který neměly řešit soudy v trestním řízení.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Žádné takové vady Ústavní soud ve stěžovatelově věci nezjistil.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly, proto Ústavní soud pro stručnost na jejich závěry odkazuje. Stěžovatel věděl o nedobrém duševním stavu své matky i o tom, že nebyla schopna porozumět smyslu a důsledkům uzavření darovací smlouvy, neboť smlouvu, kterou sám připravil, jí nechal u notáře podepsat v den, co se zúčastnila psychiatrického vyšetření, z něhož vycházel soud v řízení o omezení svéprávnosti. Na toto vyšetření přitom stěžovatel svou matku doprovázel.
I přes uvedené okolnosti darovací smlouvu v řízení o pozůstalosti na výzvu notářky předložil a ke škodě na majetku vedlejší účastnice nedošlo jen proto, že se důsledkům darovací smlouvy bránila žalobou na určení vlastnictví. Stěžovatel tak jednoznačně jednal v úmyslu využít duševní poruchy své matky a hodlal uvést v omyl vedlejší účastnici i notářku. Skutečnost, že v trestním řízení byli vyslechnuti svědci, kteří na matce stěžovatele žádné známky duševní choroby nepozorovali, není rozhodující. Ta totiž byla ještě schopna jednoduchých úkonů, aniž by ovšem chápala jejich smysl, což ostatně vyplynulo i z toho, že byla schopna v notářské kanceláři darovací smlouvu podepsat, aniž by ale ovšem porozuměla tomu, co vlastně činí.
Obecné soudy správně poznamenaly, že zásadu subsidiarity trestní represe nelze ve prospěch stěžovatele použít, mimo jiné i s ohledem na výši škody, kterou stěžovatel mohl svým jednáním vedlejší účastnici způsobit, pokud by se postupu stěžovatele aktivně nebránila. Naplnění skutkové podstaty stěžovateli za vinu kladeného trestného činu (respektive pokusu o něj) nelze zpochybňovat ani tím, že stěžovatel mohl ještě před řízením o pozůstalosti zahájit na základě darovací smlouvy příslušné řízení o vkladu do katastru nemovitostí, čímž by docílil nabytí vlastnictví k uvedenému majetku i mimo řízení o pozůstalosti.
K tomu obecné soudy poznamenaly, že stěžovatel si byl vědom toho, že k uvedenému jednání by potřeboval souhlas opatrovnického soudu, neboť by majetek matky nabýval na základě darovací smlouvy jako její opatrovník.
9. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu